Příbuzenství - agnatio, cognatio

Úvodem

V římském právu můžeme vysledovat dva druhy příbuzenství. Prvé z nich je příbuzenství kognátské (cognatio), založené na pokrevních vztazích. Druhým druhem příbuzenství je příbuzenství agnátské (agnatio) založené na vázanosti osob založené působením otcovské moci, patria potestas, a moci manželské. Agnátská rodina je svazkem mocensko-právním a tvoří ji jen ty osoby, které jsou současně pod mocí otce rodiny, pater familias, přičemž příbuzenství je výsledkem působení této moci. Agnátské příbuzenství lze považovat za umělé, protože je odtrženo od biologické skutečnosti a vzniká v důsledku působení práva na sociální realitu. Mezi umělé příbuzenství řadíme ještě tzv. švagrovství, affinitas.

Cognatio

Jak je výše řečeno, kognátské příbuzenství je příbuzenstvím krve. Může být založeno tak, že buď osoby pochází jedna od druhé (např. otec a syn), nebo mají společného předka (např. bratranci mají společného děda).

Distinkce, zda osoby pocházejí jedna od druhé, nebo mají společného předka je důležitá, neboť podle ní rozlišujeme tzv. linii přímou a linii pobočnou – v pořadí linea directa (někdy též recta) a linea transversa (též collateralis, kolaterální linie).

1. Linea Recta

Linea recta je tvořena prvky, osobami, které označujeme jako předky, tzv. ascendenty, a potomky, tzv. descendenty. Ascendenti tvoří tzv. linea superior, tedy vzestupnou linii a descendenti naopak linea inferior, linii klesající. Viz schéma č. 1.

Schéma č. 1.

Linie přímá vzestupná je tvořena od bližšího ke vzdálenějšímu otcem (pater)/ matkou (mater), dědem (avus)/ bábou (avia), pradědem (proavus)/ prabábou (proavia) a dále. Linie přímá sestupná je tvořena synem (filius)/ dcerou (filia), vnukem (nepos)/ vnučkou (neptis), pravnukem (pronepos)/ pravnučkou (proneptis) a dále.

Mezi jednotlivými prvky, osobami, sledujeme stupně. Stupeň, gradus, nám udává, jak jsou osoby sobě vzdáleni. Hovoří se o tzv. generační vzdálenosti. Pro výpočet generační vzdálenosti se uplatní formule „quot partus, tot gradus“, tedy kolik porodů, tolik stupňů, a to vždy od osoby, od které je počítáno. Příbuzenství v přímé linii je relativní překážkou manželství.

2. Linea transversa

Linea transversa, je založena společným předkem. Osoby v nepřímé linii nazýváme kolaterály. V této linii nerozlišujeme ascendenty a descendenty, uplatní se opět počítání stupňů, tedy příbuzenské vzdálenosti, což je významné, neboť blízké příbuzenství v linii nepřímé je relativní překážkou manželství. Nebylo možné uzavřít manželství mezi osobami spřízněnými do šestého a později třetího stupně, jistou dobu dokonce jen do druhého stupně (sňatek s dcerou bratra možný byl, s dcerou sestry nikoliv).

[poznámka na okraj, počítání stupňů v linii nepřímé je principiálně shodné s výpočtem v linii přímé. Výpočet provádíme od společného předka. Typický příbuzenský vztah v nepřímé linii je mezi sourozenci, tedy například dvěma bratry. Aby vzniklo příbuzenské pouto, musel se narodit jak bratr, od kterého je počítáno, tak bratr, ke kterému je naopak počítáno, proto bratr je se svým bratrem příbuzný ve druhém stupni.]

V linii nepřímé můžeme rozlišovat osoby plnorodé a polorodé. Plnorodé jsou takové navzájem spřízněné osoby, které mají společné oba předky, tedy například sourozenci. Polorodí jsou pak takové navzájem příbuzné osoby, které mají pouze jediného společného předka. Uvažujeme-li o sourozencích, pak bychom je v obecné mluvě nazvali jako nevlastní sourozence. Pokud mají osoby společného otce, označujeme je slovem consanguinei, naopak pokud matku, nazýváme je uterini.

Řada sestává z: společný otec/matka/oba, sourozenci rodičů, děti sourozenců rodičů (bratranec a sestřenice) a tak dále.

Kognátské příbuzenství se nedá zrušit. Nelze z něj, na rozdíl od právního, vystoupit či ho jinak skončit. Je to dáno biologickým charakterem tohoto příbuzenství, přičemž právo pouze biologickou realitu reflektuje.

Agnatio

Jak je výše uvedeno, agnátské příbuzenství je definováno působením otcovské moci, zvané patria potestas.

Otci rodiny náležela řada mocí, které působily do různých směrů. Jednak vůči dětem, přičemž tuto moc nazýváme patria potestas; dále vůči manželce, což byla moc manželská, kterou nazýváme manus; a konečně moc působící i proti osobám svobodným, které se dostaly do závislosti na otci rodiny a kterou označujeme termínem mancipium.

Jelikož je agnátské příbuzenství založeno na působení otcovské moci, mohl jej založit jedině muž, nikdy žena. V latině tuto skutečnost lze vyjádřit frází „mulier familiae suae et caput et finis est“, tedy žena je hlavou i koncem své rodiny. Vzhledem k širokému působení otcových mocí, jak je výše vymezeno, spadají do agnace zejména tyto osoby: otec rodiny, matka – manželka otce rodiny, synové a dcery, manželky synů in manu a vnuci narození z těchto svazků.

I v případě agnace počítáme stupně, tedy generační vzdálenost. Princip je stejný, jako u výpočtu stupňů v případě kognátského příbuzenství. Z výpočtu plyne, že manželka otce rodiny je vzdálena od muže stejně jako jejich děti, proto se říká, že manželka je v pozici dcery, filiae loco. Vůči synům a dcerám je matka v pozici jejich sestry (2. stupeň), sororis loco. Synova manželka je vůči otci v postavení vnučky, neptis loco.

Je zřejmé, že u některých jedinců se právní a pokrevní příbuzenství překrývalo. Ve starém římském právu bylo právní příbuzenství zásadní. Jeho postavení však bylo v průběhu času narušeno, a především v justiniánském právu je upřednostněna kognace. Agnátské příbuzenství není závislé na životě nositele otcovské moci. Příbuzenství nezaniká s úmrtím otce rodiny, neboť je to příbuzenství, které tvoří i osoby, které by byly pod mocí společného otce rodiny, kdyby byl ještě naživu.

Affinitas

Švagrovství je založeno sňatkem a jeho existence je podmíněna trváním manželství. Jedná se o poměr jednoho z manželů k pokrevním příbuzným manžela druhého. V římském právu mělo jen minimální význam.

Zdroje:

Monografie:

BARTOŠEK, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama Praha, 1981, 512 s.

KINCL, J. Gaius: Učebnice práva ve čtyřech knihách. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, 326 s. ISBN 978-80-7380-054-3.

KINCL, J.; URFUS, V.; SKŘEJPEK, M. Římské právo. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1995, 386 s. ISBN 80-7179-031-1.

SKŘEJPEK, M. Římské soukromé právo. Systém a instituce. 2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2016, 350 s. ISBN 978-80-7380-566-1.

REBRO, K. Rímske právo súkromné. Obzor Bratislava, 1980, 278 s. ISBN 65-021-80.

REBRO, K.; BLAHO, P. Římské právo. 4. přepracované a doplněné vyd., Iura Edition, 2009, 522 s. ISBN 978-80-8078-352-5.