Legatum

Z Iurium Wiki
Přejít na: navigace, hledání

Odkaz (Legatum) je jeden s institutů dědického práva, kdy zůstavitel zanechává část majetku někomu, kdo není jeho dědicem, právě na úkor dědice. Odkaz je obecný důvod nabytí, lze pomocí něj nabýt různá práva. Podobně jako dědictví je i odkaz důvodem nabytí pro případ smrti. Rozdíl mezi legatem a dědictvím je především v tom, že dědictví je především nabytí titulu a od něj pak nabytí majetku. Odkaz je přímý majetkový převod. Odkaz je druhem singulární sukcese, což znamená, že při němž právní nástupce vstupuje jen do jednoho určitého práva či povinnosti, případně více, jež jsou však přesně vymezena.[1]

Legatum byl uznán již zákonem 12 desek. Bylo jej možné zřídit pouze v testamentu, a až za určením dědice (tedy v textu testamentu musel být jmenován dědic, a teprve potom bylo možné zavést legatum). Legaty byly zřizovány konkrétními slovními formulemi, které byly v latině, a dle typu rozkazu se rozlišovaly druhy odkazů. Podle klasického práva bylo možné jej zřídit i v kodicilu, který byl potvrzen testamentem. [2] Postupně se od formálnosti upouštělo a za doby Justiniána byly všechny druhy odkazů sjednoceny, v tom smyslu, že měl odkazovník actio in rem i actio in personam. Odkazy se tak řadily mezi kvazikontrakty.[3]

Zúčastněné osoby byly:

  • Zůstavitel – ten, kdo odkaz pořídil (ten zemřelý)
  • Obtížený (oneratus)– dědic zůstavitele
  • Obmyšlený (odkazovník, onoratus) – odkazem poctěný (ten, komu je odkaz určen)[4]

Nabytí odkazu

Při nabývání odkazu je nutné rozlišit dva okamžiky -Dies cedens a Dies veniens.

Dies cedens

  • Okamžik, kdy se nabývá právo na nabytí odkazu, zpravidla se jedná o okamžik smrti dědice.
    • Jestliže je odkaz opatřen podmínkou či je připojeno uložení času, pak se následné nabytí odkazu váže na jejich splnění. Za císaře Augusta se nabytí odkazu vázalo na okamžik otevření závěti. V tomto momentu právo k odkazu přechází na dědice obdařeného.

Dies veniens

  • Moment, kdy se dědic ujímá pozůstalosti a odkazovník tak může skutečně nabýt část pozůstalosti.[5]

Pro samotné nabytí odkazu je potřeba jak smrt zůstavitelova, tak i aby dědic nabyl pozůstalost a stal se skutečným dědicem.[6]

Neplatnost, odvolatelnost a omezení výše odkazu

Neplatnost

  • Docházelo k ní v případech, kdy byl předmět odkazu ve vlastnictví obdařeného. Závěť byla nulitní, nebo bylo neplatné ustanovení odkazu v závěti. Také byl odkaz neplatný v případě, kdy dědic odmítl přijmout pozůstalost. Odkaz se stával neplatný i za situace, kdy předmět odkazu zanikl. Podvod, omyl ani výhružka nečinily odkaz neplatný, odkaz se pouze odnímá odkazovníku jakožto nehodnému. Neplatnost může být zhojena, a to napravením důvodu neplatnosti.[7]

Odvolatelnost

  • Odvolatelnost byla možná jednoduchým odvoláním – ademptio. Ustanovením nového obdařeného na místo původního – translatio. U legatum per damnationem bylo možné i zcizení předmětu odkazu. Odvolatelnost umožňoval i přímo zákon, a to v případech, kdy se obdařený vážně provinil proti zůstaviteli, či byl v následující závěti obdařený označený jako nevděčný.[8]

Omezení výše

  • Bylo nutné začít omezovat výši, kterou můžou odkazy dosahovat, jelikož některé dědictví byly plně rozděleny mezi obdařené a na dědice již nezůstalo nic. Tyto situace postupně řešilo několik zákonů, ve kterých byla specifikovaná maximální výše odkazů.
    • lex Furia testamentaria (183 př. Kr.) – stanovil nejvyšší míru jednotlivého odkazu na tisíc assů. Výjimkou byly odkazy ve prospěch příbuzných.
    • lex Voconia testamentaria (169 př. Kr.) – stanovoval, že žádný odkazovník nemůže nabýt odkazem více, než obdrží dědic. (Ani tento zákon nebyl dokonalý, jelikož nebránil vzniku několika malých odkazů, které však nakonec ponechalo dědici pouze malou část dědictví).
    • lex Falcidia de legatis (40 př. Kr.) – dědici musí zůstat alespoň ¼ dědictví (tzv. falcidianská kvarta), a odkazy, které přesahují ¾ dědictví se poměrně omezí, tak aby dědic získal svůj podíl. Tento zákon se nejprve vztahoval pouze na legaty, ale poté byl rozšířen i na fideikomisy. Justinián jej pak rozšířil na všechna břemena dědici uložená.[9]

Druhy odkazů

Obecně můžeme rozlišovat 4 druhy odkazů - L. per vindicationem, L. per damnationem, L. sinendi modo a L. per praeceptionem. Dle některých lze však odkazy dělit pouze na dvě skupiny: L. per vindicationem (pod tento pak zařadit jako jeho poddruh L. per praeceptionem) a L. per damnationem (jako jeho poddruh je pak možné brát L. sinendi modo).

Legatum per vindicationem

Gaius II. 193. Per vindicationem hoc modo legamus TITIO verbi gratia HOMINEM STICHUM DO LEGO; sed et si alterutrum positum sit. Veluti DO aut LEGO, aeque per vindicationem legatu mest; item, ut magis visum est, si ita legatum fuerit SUMITO, vel ita SIBI HABETO, vel ita CAPITO, aeque per vindicationem legatum est.
Překlad: 
„Per vindicationem“ odkazujeme takto: TITIOVI DÁVÁM A ODKAZUJI dejme tomu OTROKA STICHA! Ale i je-li uvedeno jen jedno z těch slov, například DÁVÁM, nebo ODKAZUJI, je rovněž odkaz proveden „per vindicationem“. Jak většina (právníků) uznala, je „per vindicationem“ odkaz proveden rovněž tehdy, odkazuje-li se slovy VEZMI SI! Anebo MĚJ PRO SEBE!, anebo CHOP SE!

Jedná se o nejstarší z odkazů. Podobně jako všechny civilní odkazy, měl i vindikační legát ustálenou formu. Nejčastěji byla užívána slova „do lego“ (což lze přeložit jako odkázat, či poručit něco). Odkazovník v tomto druhu odkazu získával kvirické vlastnictví k věci. Vlastnictví získával okamžikem, kdy dědic nabyl dědictví. (To tvrdí Prokuliáni, Sabiniáni naopak tvrdí, že nabytí nastane až v okamiku dies veniens).[10]

K vindikačnímu odkazu náležely určité žaloby, jimiž se mohly poškozené strany bránit:

  • rei vindicatio – je-li předmětem odkazu věc hmotná, pak je možné žalovat dědice na vydání věci
  • vindicatio ususfructus – použilo se v případě, kdy předmětem odkazu bylo požívací právo
  • actio in personam – tato žaloba byla použita, byla-li předmětem odkazu pohledávka[11]

Zůstavitel mohl odkázat jen takové věci, které on sám měl v kvirickém vlastnictví, a to jak v momentě vzniku odkazu, tak v momentě jeho smrti.[12]

Legatum per damnationem

Gaius II. 201 Per damnationem hoc modo legamus HERES MEUS STICHUM SERVUM MEUM DARE DAMNAS ESTO; sed et si DATO scriptum fuerit, per damnationem legatu mest.
Překlad:
„Per damnationem“ odkazujeme takto: MŮJ DĚDIC BUDIŽ ZAVÁZÁN (ODSOUZEN) VYDAT MÉHO OTROKA STICHA! Ale o damnační odkaz jde i tehdy, bylo-li by napsáno DEJŽ!

Obdařenému damnačním legátem vzniká pouze obligační nárok k tíži dědice (díky tomu mohlo být předmětem cokoli, co mohlo být předmětem obligačního vztahu). Pomocí tohoto odkazu je možné odkazovat nejen vlastní věci zůstavitele, ale i věci dědice či kterékoli třetí osoby. Plněním může být jakékoli dare nebo facere („dát“ „konat“). [13]

Předmět odkazu se nabývá okamžikem plnění povinnosti dědicem. Jestliže se jedná o odkaz věci patřící třetí osobě, pak má dědic dvě možnosti: Buď musí věc od třetí osoby získat a převést ji na obdarovaného, nebo může obdařeného vyplatit její hodnotou.

Ochranou u damnačního legátu je actio ex testamento (za justiniánského práva zní tato žaloba na duplum – tedy dvojnásobek ceny).[6]

Legatum sinendi modo

Gaius II. 209 Sinendi modo ita legamus HERES MEUS DAMNS ESTO SINERE L. TITIUM HOMINEM STICHUM SUMERESIBIQUE HABERE.
Překlad:
„Sinendi modo“ odkazujeme takto: MŮJ DĚDIC BUDIŽ ZAVÁZÁN (ODSOUZEN STRPĚT, ABY SI LUCIUS TITIUS VZAL A PRO SEBE MĚL OTROKA STICHA!

Také tento typ odkazu dával pouze obligační nárok. Dědic však nebyl povinen sám poskytnout odkazovníkovi danou věc, musel pouze dovolit či strpět, aby si odkazovník věc, která mu byla odkázána, sám vzal. Odkázány mohly být pouze hmotné věci, které měl zůstavitel či jeho dědic v době zůstavitelovi smrti alespoň v praetorském vlastnictví.[14]

K nabytí odkazu dochází v momentu výkonu práva obdařeným, pokud to dědic strpí. Ochranou obdařeného bylo opět actio ex testamento.[15]

Legatum per praeceptionem

Gaius II. 216 Per praeceptionem hoc modo legamus. L. TITIUS HOMINEM STICHUM PRAECIPITO.
Překlad:
„Per praeceptionem“ odkazujeme tímto způsobem: LUCIUS TITIUS SE PŘEDNOSTNĚ CHOP OTROKA STICHA!

Tento druh odkazu nebyl vykládán vždy stejně. Dle Sabiánů bylo možné něco odkázat pouze jednomu ze spoludědiců. Prokuliáni naopak odkaz per praeceptionem pokládali za odkaz vindikační. Předmětem tohoto odkazu může být pouze věc zůstavitelova. Tedy pouze věc, která byla v kvirickém vlastnictví.

Může být uplětněna ochrana ve formě actio familiae eriscundae.[16]

Zvláštní druhy odkazů[17]

Praelegat

  • Situace, kdy byl odkaz uložen jednomu ze spoludědiců, aniž by byla obtížena přmo určit osoba. V takovém případě jsou obtíženi odkazem všichni spoludědicové dle svého dědického podílu.
  • Pokud se praelegatář stane dědicem, pak je odkaz v hodnotě jeho podílu neúčinný. Pouze v situaci, kdy se dědicem nestane má právo žádat odkaz.
  • Praelegat mohl být zřízen nikoli pouze egatem per praeceptionem, ale i ostatními formami legatu, dokonce i fideikommissem. [18]

Legatum generis

  • Předmětem jsou spotřebitelné věci. Jestliže není určeno pak je výběr na straně: dědice v případě damnačního odkazů a na straně obdařeného v případě vindikačního odkazu. V justiniánském právu se výběr posunul vždy na stranu obdařeného. Stejná pravidla platí i v případě, kdy je odkaz stanoven alternativně (např. odkazuji Titiovi husu nebo slepici).

Legatum optionis

  • Předmětem jsou druhově určené věci či taktéž alternativně. Jestliže je to výslovně stanoveno pak je výběr na straně obdařeného, v ostatních případech vybírá třetí osoba. Pro výběr byla stanovena formule a výběr byl neodvolatelný. Za doby císařské mohli být předmětem tohoto odkazu pouze otroci.

Legatum nominis

  • Předmětem tohoto odkazu byla pohledávka zůstavitele či třetí osoby. Jedná se o typ damnačního odkazu, dědic je povinen pohledávku převést na obdařeného.

Legatum debiti

  • Taktéž se jedná o typ damnačního legátu. Jeho předmětem je uspokojení věřitele (v tomto případě obdarovaného) dědicem.

Legatum liberationis

  • Předmětem je zánik dluhu, který má obdařený k zůstaviteli, dědici či třetí osobě. Pokud dluží třetí osobě, je dědic povinen uspokojit věřitele.

Legatum penoris

  • Předmětem je poskytnutí veškerých věcí, které jsou potřebné ke každodennímu životu po stanovenou dobu.

Legatum partionis

  • Předmětem je určitá část pozůstalosti. Dědic je povinen převést na obdařeného část svých práv k pozůstalosti.
  1. BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vydání. Brno: ČS.A.S. Právník, 1932. Knihovna českého akademického spolku "Právník" v Brně. s. 683-685
  2. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s. 1138
  3. REBRO, Karol. Rímske právo súkromné. Bratislava: Obzor, 1980. str. 271
  4. FRÝDEK, Miroslav. Kurs římského práva. Ostrava: Key Publishing, 2011. Právo (Key Publishing). ISBN 978-80-7418-119-1. s. 183
  5. SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. s. 245-246
  6. 6,0 6,1 KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. Praha: Panorama, 1990. Učebnice. ISBN 80-7038-134-5. s. 383
  7. BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vydání. Brno: ČS.A.S. Právník, 1932. Knihovna českého akademického spolku "Právník" v Brně. s. 703-704
  8. SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. s. 246
  9. BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vydání. Brno: ČS.A.S. Právník, 1932. Knihovna českého akademického spolku "Právník" v Brně. s. 700-703
  10. SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. s. 247
  11. SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. s. 247
  12. KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. Praha: Panorama, 1990. Učebnice. ISBN 80-7038-134-5. s. 376-377
  13. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s. 1139
  14. KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. Praha: Panorama, 1990. Učebnice. ISBN 80-7038-134-5. s. 377
  15. SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. s. 248
  16. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s. 1141
  17. SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. s. 249-250
  18. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s. 1182-1183