Kontrakty v římském právu

Pojem obligace

Obligaci lze definovat jako právní vztah mezi dvěma osobami, z nichž jedna (dlužník, debitor) je povinna druhé (věřitel, creditor) něco splnit a ručí za to. Závazek je právním poutem není proto založen na morální nebo sociální povinnosti. U obligací se projevuje typová vázanost, což znamená, že daný závazek musí římské právo znát aby mohl vzniknout.

Vzniká již v nejstarší době, jeho velký rozvoj nastává však až později, tedy v době pokročilejšího hospodářského a společenského vývoje - když byly překonány prvotní formy naturálního hospodářství. Jedná se o práva relativní – tedy vztahována pouze vůči někomu (opakem jsou práva absolutní - vztahují se na všechny - příkladem jsou věcná práva).

K uplatnění obligace slouží actiones in personam. Pro tyto žaloby je typické, že jsou použitelné proti jedné určité osobě.

Vznik obligace

Obecně platí, že vzniká z deliktu nebo ze smlouvy. Obligace dělíme na obligace civilní a obligace praetorské. Vedle žalob civilních postupem vývoje tak vznikají i žaloby praetorské. Civilní žaloby byly typické svým omezeným množstvím a formálností. V praxi se tedy šlo bránit či naopak žalovat pouze existovala-li definovaná žaloba, kterou bylo možno v daném případě uplatnit. Praetor do obligačního práva přinesl možnost užívat civilní žaloby i pro analogické skutečnosti.

Typy obligací

Kontrakty jednostranné a dvoustranné – podle rozdělení práv a povinností

• Jednostranné (obligationes unilaterales)– práva vznikají jenom jedné straně – věřiteli, povinnosti jen druhé straně – dlužníkovi. Jedná se o verbální kontrakty, literální kontrakty, mutuum, delikty a kvazidelikty

• Dvoustranné (obligationes bilaterales)

1. Dvoustranné kontrakty rovné (synalagmata) - Práva a povinnosti jsou rovnoměrně rozděleny mezi obě strany - každá strana má tedy vždy k dispozici žalobu. Náleží sem emptio venditio, locatio conductio, sociatas.
2. Dvoustranné kontrakty nerovné (asynalagmata) - Jedna strana má právo, druhá strana má povinnost, ale je zde, na rozdíl od jednostranných smluv, možnost že právo či povinnost vznikne i druhé straně. Lze sem řadit commodatum, depositum, pignus, mandatum.

Gaius rozdělil obligace do tří skupin:

• Obligationes ex contractu (závazky ze smluv) - sem náleží verbální smlouvy, literární smlouvy, reálné smlouvy a konsensuální smlouvy
• Obligationes ex delicto (závazky z deliktů)
• Obligationes ex variis causarum figuris (závazky vznikající z různých důvodů) - sem byly řazeny ty obligace, které nespadaly do předchozích dvou kateorií

Dle císaře Justinianá je možno obligace dělit do 4 skupin:

• Obligationes ex contractu - závazky vznikající ze smluv
• Obligationes ex delicto - závazky vznikající z deliktu
• Obligationes quasi ex contractu - závazky vznikající z dovolených vztahů podobných smlouvám
• Obilgationes quasi ex delicto - závazky vznikající z protiprávních vztahů podobných deliktům

Dále je možné dělení na formální a bezforemné.

Obligační smlouva – contractus

Konrakt je dvoustranné právní jednání mezi živými, z něhož vzniká závazek. Rozlišuje zde dvě strany a to dlužníka a věřitele. Rozlišujeme kontrakty formální a kontrakty bezforemné – dle toho zda mají či nemají určitou formu. Podstané pro uzavření smlouvy byl consensus (shoda, souhlas). U formálních smluv pak navíc byla požadována určitá forma (postup), která musela být dodržena. V Římské společnosti nebyla nutná písemná podoba kontraktu, stačilo pouze projevit vůli. Obecně v římském právu platila preference ústního jednání před písemným. Podobně jako například u žalob je i u smluv typová vázanost, která je typická pro římské právo. Tedy pokud daná smlouva neexistuje nelze ji jednoduše uzavřít.

Aby vznikla smlouva, vyžaduje se způsobilost k právnímu jednání a způsobilost k právům. Z jednání, které uzavření smlouvy předchází, bývá návrh strany, obsahující již všechny podstatné znaky smlouvy, nazýván oferta (nabídka), přijetí návrhu stranou druhou (akceptace). Akceptace se nesmí v ničem odchylovat od oferty, jinak se jedná o novou ofertu. Dojde-li ke shodě vůle obou stran, je smlouva hotová (perfektní), jde-li o kontrakt konsensuální. U reálné musí být odevzdána věc, u formálních musí nastat i předepsaná forma. Konsensus je nezbytnou náležitoustí všech kontraktů.

Každá smlouva ať formální nebo bezforemná musí obsahovat určité obecné obsahové náležitosti:

• Musí být plnění objektivně možné, a to fakticky i právně
• Plnění nesmí být v rozporu se zákonem
• Plnění nesmí být namířeno proti dobrým mravům
• Plněním smlouvy se nesmí obcházet zákaz zákona
• Plnění smlouvy musí být určité tj. objektivně určitelné
• Plnění musí být ocenitelné v penězích

Kontrakty formální

K platnosti (perfekci) smlouvy se vyžaduje splnění předepsané formy jeho uzavření. Řadí se sem verbální a literární kontrakty. Není třeba, aby byl jasně viditelný účel (causa) smlouvy.

Můžeme je dělit:

Verbální (Slovní) – vznikaly vyslovením určité slovní formule

U tohoto typu smluv se vyžaduje ústní forma, kdy jsou slavnostně proneseny předepsaná slova na základě předchodzího souhlasu (consensu). Je nezbytná současná přítomnost obou stran. Odpověď na otázku musí následovat bezprostředně po jejím vyslovení a musí mít stejný obsah - nutnost je použití stejného slovesa.

Reprezentativním verbálním kontraktem je stipulace (stipulatio) - 1. "Slibuješ na svou čest?", 2. "Slibuji na svou čest." U stipulace bylo možné použít i jiné tázací slovo než spondes? -spondeo (slibuješ? - slibuji.)

Dalšími verbálními kontrakty jsou kupříkladu:

• Sponsio - předchůdce stipulace, jediné tázací slovo však bylo spondes?-spondeo. (slibuješ? - slibuji.).
• Adstipulatio - adstipulator je vedlejším všřitelem u stipulace, který si na základě příkazu hlavního věřitele dá splíbit dlužníkem stejné plnění.
• Fideipromissio - sloužila k zajištění obligace, mohli ji užívat i cizinci
• Fideiussio - také slouží k zajištění obligace, výhodou bylo, že závazek ručení přecházel na dědice.
• Dotis dictio - sloužil ke zřízení věna.
• Promissio iurata liberti - slib propuštěného otroka svému bývalému pánu, tímto slibem se zavazuje, že pro bývalého pána bude vykonávat určité služby.
• Vadiatura - slibující ručí za to, že se třetí osoba dostaví na soud.
• Praediatura - více osob se zavazuje, že ten, komu byla udělena držba věci, která je předmětem daného sporu, ji vydá v případě odsuzujícího rozsudku (případně se zavazují k zaplacení pokuty)

Literární (Písemné) – ke vzniku těchto smluv byl vyžadován psemný zápis provedený současně věřitelem a dlužníkem na základě předchozího souholasu (consensu), v určitých přpadech stačil pouze písemný zápis provedený pouze jedním z nich.

Vznikly díky vývoji, kdy rozvoj římského hospodářského života přinesl zvyk vést obchodní knihy, ve kterých byly vedeny především příjmy a výdaje.

Mezi literární smlouvy lze řadit:

• Nomina transscripticia - tento typ kontraktu se týkal vždy určité peněžní částky, která byla vyplac ena na základě již existující jiné obligace. Jeho základ spočíval v pravidelném vedení účetních knih. Do účetní knihy veřitele nebo dlužníka se zapsal záznam o pohledávce či dluhu. Byly rozlišovány dva typy tohoto literárního kontraktu:
  • Transscriptio a re in personam
  • Transscriptio a persona in personam
• Nomina arcaria - tento kontrakt měl charakter záznamů o příjměch v poklaních knihách věřitele ve prospěch jeho pokladny. Tyto záznamy však měly pouze důkazní hodnotu
• Chirographa - pochází od řeků. Jednalo se o dokument napsaný pouze v jediném vyhotovení potvrzeném věřitelem. Původně má pouze důkazní hodnotu.
• Syngraphae - taktéž pochází od řeků. Dokument má dvě vyhotovení, jedno zůstalo dlužníkovi, druhé věřiteli. Tento druh kontraktu užívali i Římané, a ne vždy se za těmito kontrakty skrývala počestná jednání, často zakrývala lichvu.

Kontrakty bezforemné (kauzální)

Vznikají volným způsobem, jakkoli provedeným souhlasem stran, důležitý je tedy ÚČEL. Účel nebo-li kauza je smluvní typ a závisí na něm platnost závazku.

Dělení Kauzálních kontraktů:

• Kontrakty reálné – obligace se uzavírá předáním věci
  • Pouze Zápůjčka je jednostranný kontrakt, ostatní jsou dvoustranné nerovné

1. Muutum (Zápůjčka) - S cílem poskytnout druhému úvěr převede věřitel do vlastnictví dlužníka určité množství genericky určených věcí, a dlužníka zaváže, aby je po určitém čase vrátil.
2. Comodatum (Půjčka nebo výpůjčka ) - Věřitel dává dlužníkovi individuálně určenou věc do bezplatného užívání na určitou dobu s tím, že ji dlužník vrátí neporušenou věřiteli.
3. Depositum (Smlouva o úschově) - Deponent odevzdává do detence depozitáře nějakou movitou věc, aby ji bezplatně ohlídal a na vyzvání deponentovy vrátil. Depozitář odpovídá a škody, uchovanou věc nesmí užívat.
4. Pignus (Smlouva o ruční zástavě) - Věřiteli se odevzdává movitá či nemovitá věc, aby zajišťovala jeho pohledávku. Pokud dlužník dluh zaplatil musí mu být věc navrácena.

Reálné kontrakty nepojmenované - Inominátní smlouvy. Strany si ujednaly atypickou kauzu, jelikož samy kontrakty byly nepojmenované neměly žádné konkrétní žaloby k vynucení protiplnění, mohla pouze žádat vrácení – z důvodu bezdůvodného obohacení. V době klasické se tyto smlouvy začaly uznávat, pokud je plnění podobné smlouvám pojmenovaným a jedna strana již poskytla – existovala žaloba, která nutila splnit protiplnění. V době poklasické se atypické smlouvy rozdělily do 4 skupin:

1. Do ut des (dávám, abys dal)
2. Do ut facias (dávám, abys udělal)
3. Facio ut des (dělám, abys dal)
4. Facio ut facias (dělám, abys udělal)

Mezi tyto kontrakty se řadí kupříkladu směna (rei permutatio), aestimatum (vetešnická smlouva), transactio (smír - mezi inominátní kontrakty se řadí až v poklasické době, do té doby patřil mezi pacta), precarium (výprosa).

• Kontrakty konsensuální – stačí samotný souhlas - shoda vůle stran a smlouva je hotová.
  • Jsou dvoustranné, rovné, pouze mandatum je dvoustranný nerovný.

1. Emptio venditio (smlouva trhová – Koupě-prodej ) - Smlouva trhová je smlouva o výměně věci za peníze. Předmětem trhu může být jakákoli věc on commercio, hmotná i nehmotná, bezvadná i zkažená, ta, která je, i ta, která teprve vznikne (kupuje-li se věc, která ještě není, pak o tom mluvíme jako o koupi věci budoucí). Předmět trhu je určen individuálně, alternativně nebo genericky, lze prodávat i věci cizí, není ale možné koupit si věc vlastní. Cena musí být určena v penězích a musí být objektivně určitelná. Cena nemusí odpovídat hodnotě, ale měla by být spravedlivá. Trhovou smlouvou jako takovou se vlastnické právo nepřevádělo, prodávající odpovídal kupujícímu za „nerušenou držbu“ habere licere.
2. Locatio conductio
   1. Location-condudtio rei (Pacht a nájem) - smlouva kdy jedna strana postupuje druhé do detence nějakou individuálně určenou věc, aby ji druhá strana užívala (nájem) nebo užívala a požívala (pacht) po určitou dobu za sjednanou úplatu.
   2. Locatio-conductio operis (Smlouva o dílo) - Předmětem je výsledek užití síly (ne síla samotná – tedy práce může být objednaná u mistra, ale udělají ji jeho tovaryši, ale ti musí být kontrolováni mistrem).
   3. Locatio-conductio operarum (Smlouva pracovní) - Předmětem kontraktu bylo užívání pracovní síly – sjednaná doba a mzda.
3. Societas (Smlouva společenská) - Konsensuální kontrakt, kterým se dva či více lidí zavazují k vzájemnému plněn, aby dosáhli společného, právem dovoleného cíle. Účastníci přinášejí do společnosti vklady (majetek, znalosti, zkušenosti, popularita ,…). Společnost není právnická osoba, majetek se tak stává objektem spoluvlastnictví společníků. Smlouva byla účinná pouze mezi společníky, navenek účinná nebyla. Založena na důvěře.
4. Mandatum (Smlouva příkazní) - Smlouva o bezplatném obstarání cizích záležitostí. Mandant vyzve mandatáře, aby mu něco zařídil, mandatář pokyn přijme s tím, že nebude chtít žádnou odměnu.
   

Obligace jakoby ze smlouvy – obligationes quasi ex contractu

Vedle již uvedených kontraktů existovala speciální skupina zavazavocích důvodů. Tato skupina obligationes quasi ex contractuvznikly za justiniánského práva. Jedná se o přpady, kdy obligační vztah vzniká, aniž by byl naplněn základní předpoklad vzniku závazku - chybí consensus.

Rozlišují se:

1. Negotiorum gestio (jednatelství bez příkazu) - jendá se o dobrovolný výkon určitého jednání ku prospěchu jiné ooby, aniž by došlo k požádání či přímému rozkazu. Jedná se o bezúplatný (lukrativní) vztah. Musí zde existovat vůle jednajícího a zároveň musí být činnost pro druhou osobu užitečná.
2. Tutela (poručenství) - poručenství nad nedospělcem či ženou bylo způsobem jak pomoci některým kategoriím osob, které byly omezeny ve způsobilosti k právnímu jednání.
3. Cura (opatrovnictví) - podobně jako tutela i cura měl být způsob, jak pomoci osobám, které byly omezeny ve způsobilosti k právnímu jednání. V tomto případě se jednalo o skupiny osob, které byli marnotratníci, tělesně postižení, duševně nemocní, ...
4. Communio incidens (společenství, spoluvlastnicví) - jedná se o specifický vztah, který vzniká jednáním jednoho ze společníků (spoluvlastníků) ve společném zájmu, kdy jednajícímu spoluvlastníku vznikly určité náklady. Díky žalobám mohl jednající spoluvlastník žádat rozvržení nákladů mezi jeho a ostatní spoluvlastníky.
5. Hereditatis aditio (uvázání se v dědictví z testamentu) - v rámci převzetí tohoto závazku, se zavazuje dědic zaplatit veškeré odkazy.
6. Solutio indebiti (splnění nedluhu) - v případě, kdy někdo plnil, aniž by měl, plnil z omylu. Závazek vůbec neexistoval nebo existoval mezi jinými osobami. Jedná se o závazek, který vychází z bezdůvodného obohacení. Poškozenému náleží mimojiné conditio indebití - žaloba z nedluhu.
7. Pollicitatio - jendá se o jednostranný veřejně učiněný slib, který pronesl občan ve prospěch obce - například vykonání nějaké činnosti. V justiniánském právu byl vymahatelný pouze, pokud byl oznámen termín zahájení.
8. Votum - jednostranný veřejně učiněný slib náboženského obsahu, který učinil občan ve prospěch božstva. Vymáhán mohl být příslušnými kněžími pomocí mimosoudních prostředků.
9. Alimentační povinnost - byla zavedena za císaře Antonia Pia a Marca Aurelia (pol 2. století n. l.). V justiniánském právu se jedná o vzájemné povinnosti mezi předky a legitimními potomky.

Pacta

Jedná se o druh závazku, což lze dovodit z jejich latinského pojmenování – obligationes ex pacto. Jedná se však na rozdíl od klasické obligace pouze o neformální dohodu, která má upravit situaci, jež je v zájmu obou stran. Nejprve se jednalo o naturální obligace, které byly ze své podstaty nežalovatelné. To vychází z typové vázanosti římského práva, žalovat se dalo pouze to, na co existovala žaloba, stejně tak e dalo ujednat pouze to, co bylo nějak definováno. Původně dle zákona 12 desek bylo jejich účelem odstranit nějaké ručení a tím i ukončit soudní spor. Pacta začala mít větší význam až v praetorské právu. Některá pacta bylo možné žalovat přímo, jiné pomocí námitky.

Pacta můžeme dělit do několika typových skupin: pacta adiecta, pacta praetoria, pacta legitima. Pacta adiecta jsou takzvané připojené dohody ke smlouvě. Pacta jsou navázána na jiné kontrakty, a v rámci žalování těchto kontraktů, na které jsou připojeny, probíhá žaloba v rámci actio bonae fidei. Typické jsou pacta připojené ke smlouvě trhové (emptio venditio). Pacta praetoria jsou pacta, která byla uznána praetorský právem, jejich závaznost byla vázána na praetorem vydaných zvláštních ediktálních žalob a námitek. Ochrana byla tedy poskytována honorárním právem. Praetor většinou poskytoval žaloby koncipované na základě skutkové podstaty stavu (actiones in factum conceptae). Poslední pacta legitima je souborný název dávaný neformálním úmluvám, které se v době římského císařství staly žalovatelné. Do této skupiny se řídí zejména pactum donationis (darovací slib), slib věna, Compromissum a arrha.