Reálné kontrakty v římském právu

Z Iurium Wiki
Přejít na: navigace, hledání

Obligationes re contracte vznikají na základě souhlasu (consensus), vedle souhlasu je u nich však třeba i fyzické předání věci. Reálnými kontrakty byly hisotricky kontrakty konsensuální. Jedná se o neformální, kauzální smlouvy. I u těchto smluv se projevuje typová vázanost římského práva. A v praxi jsou rozlišovány tyto reálné kontrakty: Mutuum (zápůjčka), commodatum (výpůjčka), depositum (úschova), pignus (ruční zástava), fiducia (fiducia jsou sem řazeny některými autory – J. Vážný, P. Bonfante).[1] Původní struktury smluv byly jednoduché a spočívaly pouze v tom, že si jedna strana od strany druhé něco půjčila a po nějaké době to zase vrátila. Proto pokud nedošlo k předání věci tak se jednalo pouze o smlouvu o smlouvě budoucí. Původní čtyři reálné smlouvy byly mutuum, commodatum, pignus a depositum. Postupně během času byly k reálným smlouvám řazeny další, které měli povahu reálných smluv – reálné kontrakty nepojmenované. Z původních 4 smluv byla pouze zápůjčka (mutuum) jednostrannou smlouvou, ostatní tři byly dvoustranné smlouvy nerovné. Každá smlouva tedy měla 2 žaloby: actio directa a actio contraria.[2]

Mutuum

Mutuum (zápůjčka) spočívá v předání určitého množství genericky určených věcí (například peněz), tyto zastupitelné věci pak budou ve stejném množství, jakosti a stejného druhu vráceny.[3] U zápůjčky se převádí vlastnické právo k dané věci. Nejvýznamnější a nejpoužívanější byla zápůjčka peněžitá.

Jako jediná z reálných smluv pojmenovaných je jednostranná – povinnost leží pouze na straně dlužníka. Jednalo se o lukrativní vztah (bezúplatný).[4] Je nutný konsensus – vzájemný souhlas stran s uzavřením smlouvy, a hmotný základ věci.

Žalobu měl k dispozici jen věřitel a rozlišovalo se, zda byly žalovány peníze, nebo jiná generická věc:

  • actio/condictio certae creditae pecuniae – žaloba věřitele na vrácení určité peněžní částky
  • actio/condictio certae creditae rei – žaloba věřitele na vrácení určitého množství jiných zastupitelných věcí.[5]

Obě žaloby se řadí mezi žaloby stricti iudicii (žaloby přísného práva).

Jelikož mutuum bylo neúplatné, neplynul z něj automaticky nárok na úrok. Pokud si strany chtěly sjednat, aby z peněžní zápůjčky plynuly také úroky bylo možné si to sjednat pomocí stipulace – byla tedy sjednána vedlejší smlouva. Věřiteli tak krom žaloby z mutuua vzniká také žaloba ze stipulace. Stipulační úroky nebylo možné sjednat v libovolné výši, stanovené maximální výše měli zabránit lichvě.

Římské právo rozlišovalo také Foenus nauticum – různé typy odvážných (riskantních) zápůjček. Vrácení těchto zápůjček spočívalo ve zdaru či nezdaru nějaké akce, na kterou byla zápůjčka poskytnuta.[6]

Zvláštní omezení peněžité zápůjčky bylo zavedeno za císaře Vespasiana pomocí SC Macedonianum. Jeho nejpodstatnější ustanovení spočívalo v tom, že peněžitá zápůjčka poskytnutá synovy, který padá pod moc pater familias (otce rodiny) nemá být po smrti otce žalována věřitelem.[7]

Commodatum

Commodatum neboli výpůjčka je reálný kontrakt dvoustranný nerovný, kdy se dlužník (komodatář) zavazuje vrátit věřiteli (komodantovi) nezuživatelnou věc, kterou od něj dostal k bezplatnému užívání. Věc musí být individuálně určená.[8] Komodatář má danou věc nikoli ve svém vlastnictví, ale pouze v detenci.

Ze smlouvy přísluší 2 žaloby (každé straně jedna):

  • actio commodati directa – vydání věci
  • actio commodati contraria – touto žalobou se může komodatář domáhat uhrazení nákladů na zlepšení věci nebo uhrazení škod, která mu byla způsobena vypůjčenou věcí.

Žaloba na vydání věci existuje vždy, oproti tomu žaloba na náhradu nákladů je uplatnitelná pouze, pokud takové náklady skutečně vznikly.

U commodata je určený čas, po který má komodatář právo věc užívat. Oproti commodatu tak stojí Precarium (Výprosa), kdy má komodant právo věc kdykoli vyžádat zpět.[9]

Depositum

Depositum (úschova) je reálný kontrakt, kdy deponent odevzdává druhému (depositář) věc do opatrování - dotyčný má věc hlídat, pečovat o ni, ale nesmí ji používat. Ze samotné podstaty smlouvy se může jednat o věci individuálně či genericky určené, movité a nespotřebitelné. Účelem úschov je, aby věc byla bezplatně (lukrativní právní vztah) opatrována pro deponenta.[10] Depositář nabývá k věci pouhou detenci nikoli vlastnické právo, jelikož k výkonu deposita není vlastnické právo nutné. Depositář také nemůže věc užívat, pouze ji opatruje.[11]

Z deposita přísluší žaloby:

  • actio depositi directa – vrácení uschované věci
  • actio depositi contraria – depositář se domáhá uhrazení nákladů n zachování či zlepšení věci a případnou náhradu škody vzniklé z úschovy.[12]

Rozlišují se některé zvláštní typy deposita:

  • Depositum miserabile je nezbytná úschova, která vznikla za zvlášť naléhavé tísně například živelné pohromy.
  • Dále se vyčlenilo depositum irregulare (nepravidelná úschova), kdy se jedná o úschovu peněz nebo jiných zastupitelných věcí, v tomto případě nemá depositář povinnost vrátit přesně ty samé věci, ale pouze stejné množství a druh věci.
  • Depositum in Sequestrem je úschova, kdy je sequestorovi dána věc do úschovy několika osobami - osobami, mezi kterými je veden spor o vlastnictví věci. Sequester pak čeká na výsledek sporu a věc vydá jejímu vítězi.[13]

Pignus

Pignus neboli smlouva zástavní (ruční zástava) se zřizuje tak, že někdo (dlužník) dává druhému (věřitel) věc (movitá) jako ruční zástavu. Jedná se o reálný kontrakt dvoustranný nerovný. Zástavní věřitel získává k věci odvozenou držbu.[14] Příjemce zástavy je povinen věc neužívat a v momentě, kdy byl zástavní dluh zaplacen, nebo zaniklo zástavní právo, tak zastavenou věc vrátit v neporušeném stavu.[15]

Žaloby, které přísluší k ruční zástavě jsou:

  • actio pigneraticia directa – zástavní dlužník se s její pomocí domáhá vydání věci,
  • actio pigneraticia contraria – zástavní věřitel se domáhá uhrazení nákladů na zachování či zlepšení věci a případnou náhradu škody vzniklé z ruční zástavy.[16]

Fiducia

Fiducia (věrnost, věrná ruka) je jednostranná obligace, která byla užívána spíše v archaickém právu a za doby císařství téměř vymizela. Díky své struktuře je některými autory řazena mezi reálné kontrakty. Jedná se úmluvu stran, kdy jedna ze stran (fiduciář) přijímá od druhé strany (fiduciant) nějakou věc ve formě mancipace nebo injurecesse (na dotyčného tedy bylo převedeno vlastnictví), přičemž se fiduciář zavazuje užívat věc pouze k určitému cíli a vrátit danou věc po splnění cíle.[17] Jelikož je převedeno vlastnictví, ze se jen těžko domáhat vydání věci zpět, pokud nebude dodrženo.

Fiduciář má povinnost převést na fiducianta zpět kviritské vlastnictví k věci, která je předmětem fiducia. Pro tuto smlouvu existovala ochrana – actio fiduciae, za jejímž základě bylo možné domáhat se vrácení předmětu fiducie.[18]

  1. VÁŽNÝ, Jan. Římské právo obligační I.. Bratislava, 1924. s 59-60
  2. KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997. Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-7179-031-1. s. 245
  3. VÁŽNÝ, Jan. Římské právo obligační I.. Bratislava, 1924. s 60
  4. SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. s. 176
  5. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s.666 - 668
  6. VÁŽNÝ, Jan. Římské právo obligační I.. Bratislava, 1924. s 64-65
  7. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s.672
  8. BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vydání. Brno: ČS.A.S. Právník, 1932. Knihovna českého akademického spolku "Právník" v Brně. s. 510
  9. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s.675, 677
  10. VÁŽNÝ, Jan. Římské právo obligační I.. Bratislava, 1924. s 70
  11. BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vydání. Brno: ČS.A.S. Právník, 1932. Knihovna českého akademického spolku "Právník" v Brně. s. 512 - 513
  12. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s.679
  13. VÁŽNÝ, Jan. Římské právo obligační I.. Bratislava, 1924. s 72-74
  14. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s.681
  15. VÁŽNÝ, Jan. Římské právo obligační I.. Bratislava, 1924. s 75
  16. SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. s. 181
  17. BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vydání. Brno: ČS.A.S. Právník, 1932. Knihovna českého akademického spolku "Právník" v Brně. s. 504-505
  18. SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. s. 181