Analogie zákona
Analogia legis (česky "analogie zákona") je jedním ze svou obecně rozlišovaných případů použití analogie v právu.[1] Pokud se budeme řídit současným většinovým názorem na smysl a účel analogie, tedy že se analogie použije jako prostředek pro vyplnění relevantních, resp. otevřených či skutečných mezer v právu,[2] jedná se o analogii legis v případě, kdy je možné danou mezeru překlenout dikcí jiného ustanovení v rámci téhož právního předpisu.[3]
Obsah
Podmínky aplikace analogie legis
Základním předpokladem pro aplikaci analogie legis je existence ustanovení v daném právním předpise, který má v podstatných znacích stejný teleologický základ jako vyplňovaná mezera, a o nějž je možné se opřít.[4] Aby pak bylo možné o použití analogie legis v takovém případě uvažovat, musí dojít e kumulativnímu naplnění následujících podmínek:
- Pro právní řešení tohoto případu neexistuje v relevantním právním předpisu žádné ustanovení, které by na tento případ, byť i s použitím co nejširšího výkladu, dopadalo.
- Tento právní případ je skutkově podobný nebo srovnatelný s případem, pro nějž v daném právním předpise úprava existuje.
- Lze zároveň důvodně předpokládat, že by právní následek, který pro tento případ stanoví pomocí analogie legis jiné ustanovení, odpovídal úmyslu zákonodárce.[5]
Vztah analogie legis a analogie iuris
Platí, že analogia legis se na daný případ, pokud je to možné, použije jako první.
Druhý případ použití analogie v právu, tedy analogia iuris (česky "analogie práva"), totiž k vyplnění otevřených mezer v právu používá právního řádu jako celku, a to včetně právních principů a zásad, a to z důvodu, že pro daný případ nemusí nikde v pozitivním právu existovat ustanovení, o nějž by bylo možné se opřít.[6] To dělá z analogie iuris, pokud jde o její použití, značně komplikovanější institut, a právě proto má před ní analogia legis přednost.
Analogie legis v právních odvětvích českého právního řádu
Soukromé právo
Soukromé právo je, pokud jde o použití analogie legis, velmi benevolentní. Její aplikaci v případě nutnosti dokonce výslovně připouští občanský zákoník v § 10 odst. 1:
„Nelze-li právní případ rozhodnout na základě výslovného ustanovení, posoudí se podle ustanovení, které se týká právního případu co do obsahu a účelu posuzovanému právnímu případu nejbližšího."[7]
V textu zákona je pak na analogii legis přímo odkázáno výrazy "obdobně" nebo "přiměřeně". Rozdíl mezi těmito výrazy popisuje M. Zuklínová ve svém komentáři k občanskému zákoníku takto:
„Použije-li se v právním ustanovení výraz „obdobně“, znamená to, že jde o analogii ve vlastním slova smyslu, tj. lze říct, že to, co platí v jednom případě, má platit také v druhém případě. Naproti tomu použije-li (jiné, druhé) právní ustanovení výraz „přiměřeně“, znamená to, že ta ustanovení, jichž se první ustanovení dovolává, lze použít jen se značnou obezřetností, tj. tak, jak to odpovídá zvláštním okolnostem prvního případu.“[8]
Jako případ analogie legis v soukromém právu můžeme uvést § 11 občanského zákoníku:
„Obecná ustanovení o vzniku, změně a zániku práv a povinností ze závazků v části čtvrté tohoto zákona se použijí přiměřeně i na vznik, změnu a zánik jiných soukromých práv a povinností.“[9]
Správní právo
V oblasti správního práva jakožto odvětví práva veřejného je použití analogie legis podstatně komplikovanější než v právu soukromém, nicméně s ní v určitých příkladech počítá, což dokládá i odborná literatura a judikatura.
Podle P. Matese je pak zvláště frekventovanou oblastí správního práva, pokud jde o použití analogie legis, oblast správního trestání a obecně oblast správního práva procesního.[10] Toto tvrzení dokládá např. § 23 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky, v němž je kromě tohoto paragrafu na analogické použití jiného ustanovení odkázáno hned několikrát.
„Na odpovědnost podnikající fyzické osoby za přestupek se použijí obdobně ustanovení § 20 a 21, s výjimkou § 20 odst. 1 a 2 a odst. 4 písm. a) a b).“[11]
Ústavní soud pak vyjádřil své stanovisko např. k použití analogie obecně ve správním řízení, kdy uvedl, že tak lze učinit pouze v případě, kdy jde o vyplňování mezer procesní úpravy a kdy je zároveň tato analogie aplikována ve prospěch ochrany práv účastníků správního řízení.[12]
Trestní právo
V trestním právu je použití analogie, ať už legis nebo iuris, striktně zakázáno, pokud jde o její použití v neprospěch pachatele. Tento zákaz vyplývá mimo jiné již z čl. 39 Listiny základních práv a svobod, který vylučuje jakýkoli způsob dotváření práva v neprospěch pachatele, tedy i v opačném směru např. použitím tzv. teleologické redukce.[13]
I tak je při splnění podmínky, že případná analogie legis neporuší zákaz uvedený v předchozím odstavci, možné tuto formu analogie použít. Své využití nalezne analogie legis zejména v procesní sféře trestního práva.[14]
Shrnutí
Analogia legis je prvním ze dvou obecně rozlišovaných případů analogie v právu. K překlenutí otevřených právních mezer v rámci právního předpisu používá jiného ustanovení v tomto právním předpisu, které na daný případ ani při použití nejširšího možného výkladu nedopadá. Pokud je v určitém případě zvažováno uplatnění analogie, aplikuje se nejdříve analogia legis, přičemž analogia iuris přichází v úvahu až poté, co nelze řešení pomocí analogie legis dosáhnout. Své uplatnění najde analogie legis v právu soukromém, kde se s jejím použitím výslovně počítá, i v právu veřejném, a to jak správním, tak i trestním. Vzhledem k povaze práva veřejného je však v této právní oblasti aplikace analogie legis poměrně omezená.
- ↑ Melzer, F. Metodologie nalézání práva: úvod do právní argumentace. Praha: C.H. Beck, 2010, s. 243.
- ↑ Tamtéž, s. 241; k rozlišování druhů mezer v právu také např. Harvánek, J. a kol. Právní teorie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, s. 297; Preussfreundová, E. Mezery v zákoně a úloha analogie. 2012, rigorózní práce, Masarykova univerzita, Právnická fakulta, s. 27.
- ↑ Melzer, F. Metodologie nalézání práva: úvod do právní argumentace. Praha: C.H. Beck, 2010, s. 242.
- ↑ Tamtéž, s. 242.
- ↑ Žák Krzyžánková, K. K dotváření práva cestou analogie aneb jak zvýšit legitimitu a prosystémovost analogické argumentace v právu. Acta Universitatis Carolinae Iuridica. 2021, roč. 67, č. 1, s. 40; obdobně podmínky obecně k aplikaci analogie stanovuje Harvánek, J. a kol. Právní teorie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, s. 298.
- ↑ Melzer, F. Metodologie nalézání práva: úvod do právní argumentace. Praha: C.H. Beck, 2010, s. 242; obdobně také Mates, P. Analogie ve správním právu. Správní právo. 2011, roč. 44, č. 6, s. 348.
- ↑ § 10 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
- ↑ Zuklínová, M. Občanský zákoník – Komentář s judikaturou – Svazek I – Předmět úpravy a její základní zásady (§ 1-14). CODEXIS publishing, 2018.
- ↑ § 11 zákona č. 89/2021 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
- ↑ Mates, P. Analogie ve správním právu. Správní právo. 2011, roč. 44, č. 6, s. 347.
- ↑ § 23 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů.
- ↑ Nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/06.
- ↑ Čl. 39 Listiny základních práv a svobod; Melzer, F. Metodologie nalézání práva: úvod do právní argumentace. Praha: C.H. Beck, 2010, s. 236.
- ↑ Harvánek, J. a kol. Právní teorie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, s. 298.