Zánik závazku

Z Iurium Wiki

Závazek zaniká současným zánikem všech práv a povinností (pohledávek a dluhů), které jej vytváří, anebo zánikem posledního dluhu či pohledávky. Je proto třeba odlišovat, jestli se jedná o zánik závazku, nebo zánik dluhu. Závazek je totiž právní vztah a závazek jako takový zanikne až splněním veškerých povinností z právního vztahu. Splnění závazku je tedy zánik všech povinností. Splnění dluhu je jen splnění jedné konkrétní povinnosti.

Druhy zániku závazků můžeme rozlišovat, jestli k nim došlo uspokojením věřitele (např. splnění dluhu či instituty nahrazující splnění - započtení, splynutí, apod.) anebo bez uspokojení věřitele (např. smrt dlužníka nebo smrt věřitele či rozhodnutím soudu - např. neúměrné zkrácení). Dále můžeme rozlišit, jestliže k zániku došlo jednostranným jednáním (ať už právním či faktickým - např. odstoupení od smlouvy, započtení) či jednáním dvoustranným (např. dohody jako narovnání, privativní novace, započtení dohodou).

Splnění dluhu

Splnění dluhu je nejčastějším způsobem zániku závazku. Definovat by se dalo jako poskytnutí plnění, ke kterému byl dlužník povinen. Pokud naopak věřitel vynucuje něco, co není ve smlouvě, tak k tomu dlužník nemůže být nucen. Zároveň věřitel nemůže být nucen k tomu, aby přijal něco jiného, než co má být plněno podle smlouvy. To stejné platí pro místo a čas plnění. Toto vyplývá ze zásady pacta sunt servanda, tedy ze ujednaný obsah smlouvy zavazuje a má být plněno v souladu s jejím obsahem.

Splnění vede k zániku dluhu. Je-li tento dluh posledním v rámci závazku, pak i k zániku závazku.

Dlužník plní dluh na svůj náklad a nebezpečí (§ 1908 odst. 2).

Právní povaha splnění

Plnění může být faktické jednání (např. posekání tráv, zhotovení věci), ale i právní jednání (smlouva o smlouvě budoucí, jednání zástupce. V případě faktického jednání vůbec nehraje roli svéprávnost dlužníka. Z hlediska splnění závazku je tedy jedno, jestli věc zhotovil blázen či jestli ten, kdo mi posekal trávník, byl opilý.

Ke splnění může dojít:

  • konáním
    • dát (dare) - splnění umožněním nakládat s nějakou věcí
    • činností (facere) - např. posekání trávníku či vytvoření díla
  • nekonáním
    • zdržení se (omittere) - např. zavázání se, že neprodám svůj pozemek či ho nezatížím
    • strpění (pati) - např. užívání věci nájemcem

Absence svéprávnosti v případě plnění dluhu nebrání závěru, že dluh byl splněn. Tedy i pokud nesvéprávný splnil dluh, stále se jedná o splnění. Toto se ovšem týká pouze faktického jednání - v případě právního jednání dluh těžko mohl být splněn. Proto lze dovozovat, že občanský zákoník chápe plnění nikoliv jako právní jednání. Nelze se tedy v případě splnění domáhat neplatnosti jednání, ale také se nelze domáhat vrácení plnění.

Toto pravidlo má jednu výjimku - a to pokud bylo nesvéprávným plněno předčasně. V tom případě je plnění možné požadovat vrácení plnění, ovšem to jen za podmínky, že se dluh mezitím nestal splatným.

Zákon neříká, jak je to u přijetí plnění. Dluhy totiž mohou být obecně plněny i bez ohledu na přijetí věřitelem.

V případě závazku nestavět na nějakém pozemku, je jedno, jestli je věřitel nesvéprávný či ne. Plní se prostě tím, že se na tom pozemku nestaví. Stejně tak v případě poslání peněz na účet opět není třeba zkoumat svéprávnost věřitele.

Plnění dluhu má být řádné (tj. bez vad, na správném místě, správným způsobem) a včasné (dlužník je povinen plnit v době, než se dluh stane splatný - obecně platí, že jestliže jej dlužník nesplní včas, dostává se do prodlení).

Není-li plnění řádné, může věřitel toto plnění odmítnout. Pokud už však ke splnění dojde (tím, že plnění přijal), není ho již možné následně odmítnout. Věřitel má však práva z odpovědnosti za vady. Co se týče splatnosti, je věřitel povinen přijmout i opožděné plnění, nedošlo-li jinak k zániku závazku.

Dluh plní zásadně dlužník - a plní zásadně věřiteli (případně osobě s potvrzením o oprávnění přijmout plnění - § 1951 - otázkou je, kdo zde nese riziko nepravdivého potvrzení). Toto základní pravidlo ale zná své výjimky. Dluh může plnit třetí osoba, dlužníků může být více, dluh může být plněn komukoliv, kdo má oprávnění přijmout plnění.

V případě plnění prostřednictvím třetí osoby - dlužník odpovídá, jako by plnil sám (§ 1935).

Např. pan A uzavřel s opravářem B smlouvu na opravu koupelny. Pan B se domluvil se svým kamarádem C, který měl v této koupelně vyměnit obkladačky. Pan C práci provedl, ovšem nekvalitně. Pan B tak bude odpovídat, jako by plnil sám.

Pokud se má plnit prostřednictvím třetí osoby, tak se vyžaduje souhlas dlužníka. Ten, kdo plnil místo dlužníka, má právo na postoupení pohledávky. Samostatně (bez souhlasu dlužníka) může plnit osoba, která poskytla zajištění. Navíc, pokud takový dluh za dlužníka splní, tak na ně ze zákona přechází pohledávka věřitele = subrogační cese. Dále může takto plnit v případě relativní neúčinnosti ta osoba, proti které se dává žaloba. Může tak splnit ten zkrácený dluh.

Dlužník může určit, na jaký dluh plní. § 1806 stanoví, že pokud dlužník neřekne jinak, pak se nejprve plní na náklady již určené, pak na úroky z prodlení a teprve pak na jistinu. § 1932 odst. 2 stanoví, že se nejprve plní na příslušenství a teprve pak na jistinu dluhu. Dlužník má ale jiný zájem - a má právo vyjádřit, že chce plnit na něco jiného. Anatocismus (úročení úroků) je obecně připuštěný pouze v případech sjednaných. Zde je ovšem výjimka - pokud se plní nejdřív na jistinu, tak se začnou úročit i úroky. Nebavíme se o úročení úroku z prodlení, ale jen o smluvních úrocích. Navíc pouze o těch úrocích z úroků, které by byly jinak splaceny touto splátkou (tedy ne v celém rozsahu). Pokud dlužník splní pouze částečně, neznamená to, že všechny úroky se začnou okamžitě úročit. Pouze úroky v tom rozsahu, v jakém byla splněna jistina.

Pokud má dlužník více dluhů stejného druhu a nespecifikuje, na jaký dluh plní, tak se plní nejprve na upomenutý dluh, poté na závazek nejméně zajištěný, poté na ten nejdříve splatný (tedy na ten nejstarší). U práva na náhradu škody jsou zvláštní pravidla (§ 1933 odst. 2). Po provedení platby již dlužník nemůže měnit své určení, na který závazek plnil.[1]

Zvláštní případy

  • alternativní plnění (duae res in obligtione, una in solutione) - závazek plnit jedno ze dvou plnění (např. pacht bude placený tak, že pachtýř poskytne 100 kg jablek nebo 50 litrů moštu, tj. pachtýř sám si může vybrat)
  • alternativa facultas - existuje právo pouze na jeden předmět plnění, ale dává se dlužníkovi na výběr, že může splnit také plněním jiným. Např. dlužník je povinen zaplatit 100.000,- Kč, ale věřitel mu vzkáže, že dluh může být splněn i tak, že odpracuje 100 hodin v jeho advokátní kanceláři. Rozdíl od alternativního plnění je, že věřitel nemá právo na odpracování těch hodin. Dlužník se ale může dobrovolně zprostit závazku.

Právo volby má zásadně dlužník (§ 1926). Věřitel ho má ale u práva z vad (§ 1914).

Právo dlužníka zvolit si je časově neomezeno a končí až návrhem k exekuci (i v případném soudním rozsudku musí být uvedeno, že žalovaný má plnit "A nebo B", soud nemůže rozhodnout za něj). Pokud má právo na výběr věřitel, tak má striktnější lhůtu - musí si zvolit v ujednané lhůta nebo jinak bez zbytečného odkladu. Pokud nastane nemožnost jednoho plnění, tak se omezuje možnost výběru a dlužník je povinen plnit tím způsobem, u něhož nedošlo k nemožnosti plnění. Od toho je třeba odlišit zmaření volby např. v důsledku vyšší moci nebo v důsledku jednání druhé smluvní strany. Tam vzniká právo na odstoupení od smlouvy.

Částečné plnění

Dlužník může plnit také částečně. To je třeba odlišovat od vady. Pokud přijme věřitel plnění jako celé plnění, nejde o částečné plnění, nýbrž jako vadu plnění spočívající v kvantitě (je tam rozdíl ve zjevnosti). Věřitel má zásadně povinnost přijmout i částečné plnění (ledaže je to proti povaze plnění nebo účelu smlouvy), ale na druhou stranu má věřitel právo na náhradu zvýšených nákladů. Obecně tyto náklady nevznikají, ale občas vzniknout mohou (např. dlužník posílá svůj dluh věřiteli na účet po stokorunových platbách, ale banka si za každou příchozí platbu účtuje 10 Kč).

Plnění ve splátkách

Plnění také může být sjednáno ve splátkách - je zde jeden předem daný dluh, který se rozděluje na dílčí části v souladu s dohodou. U každé části nastává jiná doba splatnosti. Výše dluhu je rozdělena na časový úsek a pro každý úsek nastává splatnost určité části dluhu. Odlišnost od částečného plnění je tedy v tom, že k částečnému plnění dochází bez vazby na smlouvu, zatímco u každé splátky je samostatná splatnost.

Ztráta výhody splátek

Opakované plnění

Na rozdíl od plnění ve splátkách zde není předem určena výše dluhu. Spadá sem třeba nájemné či platby telefonním operátorům. Každý měsíc je poskytováno nějaké plnění, ale nejedná se o plnění ve splátkách.


Smrtí

  1. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 663/2015
Autoři článku: Gealfow (Mgr. Bc. John A. Gealfow)