Mutuum: Porovnání verzí

Z Iurium Wiki
(Založena nová stránka s textem „Mutuum neboli zápůjčka je smlouva mezi dlužníkem a věřitelem, kde je předána zastupitelná věc k užívání. Tato věc – předmět smlouvy –…“)
 
m (dle připomínek)
(Značka: editace z VisualEditoru)
 
(Není zobrazena jedna mezilehlá verze od stejného uživatele.)
Řádek 1: Řádek 1:
Mutuum neboli zápůjčka je smlouva mezi dlužníkem a věřitelem, kde je předána zastupitelná věc k užívání. Tato věc – předmět smlouvy – musí být po určitém čase vrácena zpět do rukou vlastníka. Předmětem smlouvy je genericky určená věc, nejčastěji se jedná o peníze. U zápůjčky se převádí vlastnické právo k dané věci. Nejvýznamnější a nejpoužívanější byla zápůjčka peněžitá. Bylo možné, aby byla dána zápůjčka na cizí jméno, tedy bylo uznáno přímé zastoupení při poskytování zápůjčky.
+
Mutuum neboli zápůjčka je smlouva mezi dlužníkem a věřitelem, kde je předána zastupitelná [[Věc v římském právu|věc]] k užívání. Předmětem smlouvy je genericky určená věc, nejčastěji se jedná o peníze. U zápůjčky se převádí [[Vlastnictví v římském právu|vlastnické právo]] k dané věci. Nejvýznamnější a nejpoužívanější byla zápůjčka peněžitá. Bylo možné, aby byla dána zápůjčka na cizí jméno, tedy bylo uznáno přímé zastoupení při poskytování zápůjčky.<ref>HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s.666 - 667</ref>   
Jako jediná z reálných smluv pojmenovaných je jednostranná – povinnost leží pouze na straně dlužníka. Jednalo se o lukrativní vztah (bezúplatný). Jelikož náleží k reálným smlouvám je třeba jak souhlasný projev vůle stran, tak i předání věci – určitý akt.
+
 
Platná zápůjčka nevznikne v případě, kdy osoby nejsou způsobilé k tomu, aby se smluvně vázaly nebo došlo k podstatnému omylu (omyl v osobě, nedorozumění v příčině právního jednání – jeden chce darovat druhý pouze zapůjčit).  
+
Jako jediná z [[Kontrakty v římském právu- reálné|reálných smluv]] pojmenovaných je jednostranná – povinnost leží pouze na straně dlužníka. Jednalo se o lukrativní vztah (bezúplatný).<ref>SKŘEJPEK, Michal. ''Římské soukromé právo: systém a instituce''. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). <nowiki>ISBN 978-80-7380-334-6</nowiki>. s. 176</ref> Jelikož náleží k reálným smlouvám je třeba jak souhlasný projev vůle stran, tak i předání věci – určitý akt.
Mutuum jako takové bylo lukrativní, ale pomocí stipulace mohly být sjednané úroky, pokud si je strany sjednat chtěly. Mohly být smluveny jako samostatná smlouva, která byla vázána na smlouvu o zápůjčce. Věřiteli tak krom žaloby z mutuua vzniká také žaloba ze stipulace. Stipulační úroky nebylo možné sjednat v libovolné výši, stanovené maximální výše měli zabránit lichvě.
+
 
Římské právo rozlišovalo také Foenus nauticum – různé typy odvážných (riskantních) zápůjček. Vrácení těchto zápůjček spočívalo ve zdaru či nezdaru nějaké akce, na kterou byla zápůjčka poskytnuta.  
+
Platná zápůjčka nevznikne v případě, kdy [[Subjekty římského práva|osoby]] nejsou způsobilé k tomu, aby se smluvně vázaly nebo došlo k podstatnému omylu (omyl v osobě, nedorozumění v příčině právního jednání – jeden chce darovat druhý pouze zapůjčit).<ref>HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s.669</ref> 
Zvláštní omezení peněžité zápůjčky bylo zavedeno za císaře Vespasiana pomocí SC Macedonianum. Jeho nejpodstatnější ustanovení spočívalo v tom, že peněžitá zápůjčka poskytnutá synovy, který padá pod moc pater familias (otce rodiny) nemá být po smrti otce žalována věřitelem. Tento zákaz byl staven na několika předpokladech a podmínkách. Primární byla podrobenost otcovské moci. Zákaz se také vztahoval pouze na peněžité zápůjčky. Zákaz se nevztahoval na případy, kdy dal otec souhlas nebo když zapůjčitel nevěděl z omluvitelného důvodu, že je dlužník osobou alieni iuris (podřízen otcovské moci). Zápůjčka, která byla proti tomuto SC byla platná, ale nepříslušely z ní žaloby.   
+
 
 +
Mutuum jako takové bylo lukrativní, ale pomocí [[Kontrakty v římském právu|stipulace]] mohly být sjednané úroky, pokud si je strany sjednat chtěly. Jestliže si je strany chtli sjednat, pak musely být smluveny jako samostatná smlouva, která byla vázána na smlouvu o zápůjčce. Věřiteli tak krom žaloby z mutuua vzniká také žaloba ze stipulace. Stipulační úroky nebylo možné sjednat v libovolné výši, stanovené maximální výše měli zabránit lichvě.
 +
 
 +
Římské právo rozlišovalo také Foenus nauticum – různé typy odvážných (riskantních) zápůjček. Vrácení těchto zápůjček spočívalo ve zdaru či nezdaru nějaké akce, na kterou byla zápůjčka poskytnuta.<ref>VÁŽNÝ, Jan. Římské právo obligační I.. Bratislava, 1924. s 64-65</ref> 
 +
 
 +
Zvláštní omezení peněžité zápůjčky bylo zavedeno za císaře Vespasiana pomocí SC Macedonianum. Jeho nejpodstatnější ustanovení spočívalo v tom, že peněžitá zápůjčka poskytnutá synovy, který padá pod moc [[pater familias]] (otce rodiny) nemá být po smrti otce žalována věřitelem. Tento zákaz byl staven na několika předpokladech a podmínkách. Primární byla podrobenost otcovské moci. Zákaz se také vztahoval pouze na peněžité zápůjčky. Zákaz se nevztahoval na případy, kdy dal otec souhlas nebo když zapůjčitel nevěděl z omluvitelného důvodu, že je dlužník osobou [[alieni iuris]] (podřízen otcovské moci). Zápůjčka, která byla proti tomuto SC byla platná, ale nepříslušely z ní žaloby.<ref>HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s.672 - 673</ref>  
 
= Subjekty =  
 
= Subjekty =  
  
 
Věřitel /zapůjčitel
 
Věřitel /zapůjčitel
 +
 
Jelikož se jedná o jednostrannou smlouvu, tak právo žalovat náleží pouze věřiteli. Má právo obdržet tolik, kolik zapůjčil a stejného druhu a jakosti.
 
Jelikož se jedná o jednostrannou smlouvu, tak právo žalovat náleží pouze věřiteli. Má právo obdržet tolik, kolik zapůjčil a stejného druhu a jakosti.
  
 
Dlužník/vydlužitel
 
Dlužník/vydlužitel
 +
 
Je příjemcem věci, a má povinnost vrátit tolik, kolik mu bylo zapůjčeno. Vrácena věc musí být stejného druhu – tedy jestliže si půjčil peníze vrátí peníze, pokud si půjčil obilí vrátí obilí. Z důvodu, že nevrací věc individuálně určenou, tak jeho povinnost plnit není narušena ani zkázou nebo ztrátou dané věci – v momentě, kdy převzal zápůjčku na něj přechází nebezpečí zániku, či zhoršení stavu věci.
 
Je příjemcem věci, a má povinnost vrátit tolik, kolik mu bylo zapůjčeno. Vrácena věc musí být stejného druhu – tedy jestliže si půjčil peníze vrátí peníze, pokud si půjčil obilí vrátí obilí. Z důvodu, že nevrací věc individuálně určenou, tak jeho povinnost plnit není narušena ani zkázou nebo ztrátou dané věci – v momentě, kdy převzal zápůjčku na něj přechází nebezpečí zániku, či zhoršení stavu věci.
 
= Ochrana =  
 
= Ochrana =  
 
Žalobu měl k dispozici jen věřitel a rozlišovalo se, zda byly žalovány peníze, nebo jiná generická věc:
 
Žalobu měl k dispozici jen věřitel a rozlišovalo se, zda byly žalovány peníze, nebo jiná generická věc:
actio/condictio certae creditae pecuniae – žaloba věřitele na vrácení určité peněžní částky
+
* actio/condictio certae creditae pecuniae – žaloba věřitele na vrácení určité peněžní částky
actio/condictio certae creditae rei – žaloba věřitele na vrácení určitého množství jiných zastupitelných věcí.
+
* actio/condictio certae creditae rei – žaloba věřitele na vrácení určitého množství jiných zastupitelných věcí.
Obě žaloby se řadí mezi žaloby stricti iudicii (žaloby přísného práva).
+
Obě žaloby se řadí mezi žaloby stricti iudicii (žaloby přísného práva).<ref>SKŘEJPEK, Michal. ''Římské soukromé právo: systém a instituce''. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). <nowiki>ISBN 978-80-7380-334-6</nowiki>. s. 176</ref>
 +
 
 +
<references />

Aktuální verze z 23. 6. 2018, 07:29

Mutuum neboli zápůjčka je smlouva mezi dlužníkem a věřitelem, kde je předána zastupitelná věc k užívání. Předmětem smlouvy je genericky určená věc, nejčastěji se jedná o peníze. U zápůjčky se převádí vlastnické právo k dané věci. Nejvýznamnější a nejpoužívanější byla zápůjčka peněžitá. Bylo možné, aby byla dána zápůjčka na cizí jméno, tedy bylo uznáno přímé zastoupení při poskytování zápůjčky.[1]

Jako jediná z reálných smluv pojmenovaných je jednostranná – povinnost leží pouze na straně dlužníka. Jednalo se o lukrativní vztah (bezúplatný).[2] Jelikož náleží k reálným smlouvám je třeba jak souhlasný projev vůle stran, tak i předání věci – určitý akt.

Platná zápůjčka nevznikne v případě, kdy osoby nejsou způsobilé k tomu, aby se smluvně vázaly nebo došlo k podstatnému omylu (omyl v osobě, nedorozumění v příčině právního jednání – jeden chce darovat druhý pouze zapůjčit).[3]

Mutuum jako takové bylo lukrativní, ale pomocí stipulace mohly být sjednané úroky, pokud si je strany sjednat chtěly. Jestliže si je strany chtli sjednat, pak musely být smluveny jako samostatná smlouva, která byla vázána na smlouvu o zápůjčce. Věřiteli tak krom žaloby z mutuua vzniká také žaloba ze stipulace. Stipulační úroky nebylo možné sjednat v libovolné výši, stanovené maximální výše měli zabránit lichvě.

Římské právo rozlišovalo také Foenus nauticum – různé typy odvážných (riskantních) zápůjček. Vrácení těchto zápůjček spočívalo ve zdaru či nezdaru nějaké akce, na kterou byla zápůjčka poskytnuta.[4]

Zvláštní omezení peněžité zápůjčky bylo zavedeno za císaře Vespasiana pomocí SC Macedonianum. Jeho nejpodstatnější ustanovení spočívalo v tom, že peněžitá zápůjčka poskytnutá synovy, který padá pod moc pater familias (otce rodiny) nemá být po smrti otce žalována věřitelem. Tento zákaz byl staven na několika předpokladech a podmínkách. Primární byla podrobenost otcovské moci. Zákaz se také vztahoval pouze na peněžité zápůjčky. Zákaz se nevztahoval na případy, kdy dal otec souhlas nebo když zapůjčitel nevěděl z omluvitelného důvodu, že je dlužník osobou alieni iuris (podřízen otcovské moci). Zápůjčka, která byla proti tomuto SC byla platná, ale nepříslušely z ní žaloby.[5]

Subjekty

Věřitel /zapůjčitel

Jelikož se jedná o jednostrannou smlouvu, tak právo žalovat náleží pouze věřiteli. Má právo obdržet tolik, kolik zapůjčil a stejného druhu a jakosti.

Dlužník/vydlužitel

Je příjemcem věci, a má povinnost vrátit tolik, kolik mu bylo zapůjčeno. Vrácena věc musí být stejného druhu – tedy jestliže si půjčil peníze vrátí peníze, pokud si půjčil obilí vrátí obilí. Z důvodu, že nevrací věc individuálně určenou, tak jeho povinnost plnit není narušena ani zkázou nebo ztrátou dané věci – v momentě, kdy převzal zápůjčku na něj přechází nebezpečí zániku, či zhoršení stavu věci.

Ochrana

Žalobu měl k dispozici jen věřitel a rozlišovalo se, zda byly žalovány peníze, nebo jiná generická věc:

  • actio/condictio certae creditae pecuniae – žaloba věřitele na vrácení určité peněžní částky
  • actio/condictio certae creditae rei – žaloba věřitele na vrácení určitého množství jiných zastupitelných věcí.

Obě žaloby se řadí mezi žaloby stricti iudicii (žaloby přísného práva).[6]

  1. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s.666 - 667
  2. SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. s. 176
  3. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s.669
  4. VÁŽNÝ, Jan. Římské právo obligační I.. Bratislava, 1924. s 64-65
  5. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s.672 - 673
  6. SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. s. 176
Autoři článku: M.svobodova (Monika Svobodová)