Konvenční pokuta: Porovnání verzí

Z Iurium Wiki
(Založena nová stránka s textem „ __VŽDYOBSAH__ 1. Pojem a funkce konvenční pokuty Konvenční (smluvní) pokuta je institutem obligačního práva, v římské době zřizovaným nej…“)
(Značka: přepnuto z VisualEditoru)
 
(b)➞Konvenční pokuta)
(Značka: editace z VisualEditoru)
 
(Není zobrazeno 13 mezilehlých verzí od stejného uživatele.)
Řádek 2: Řádek 2:
 
__VŽDYOBSAH__
 
__VŽDYOBSAH__
  
1. Pojem a funkce konvenční pokuty
+
=== 1. Pojem a funkce konvenční pokuty ===
 +
Konvenční (smluvní) pokuta je institutem obligačního práva, v římské době zřizovaným nejčastěji stipulací ''stipulatio poenae'' (přísliby pokut). Nesplnila-li zavázaná strana (promissor) „''řádně jinou svou povinnost''“,<ref>BARTOŠEK, Milan. ''Encyklopedie římského práva''. Praha: Academia, 1994, s. 259.</ref> mohla po ní oprávněná strana (stipulátor) požadovat uhrazení této pokuty. Přitom se nepřihlíželo k promissorově zavinění: stačilo, aby se nechoval způsobem, kterým se stipulátorovi chovat slíbil;<ref>KINCL, Jaromír. URFUS, Valentin. SKŘEJPEK, Michal. ''Římské právo''. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 226.</ref> např. neplnil-li slíbené, a stipulátor o tom získal důkaz.<ref>REBRO, Karol. BLAHO, Peter. ''Rímske právo.'' Plzeň: Aleš Čeněk, 2019, s. 289.</ref>
  
Konvenční (smluvní) pokuta je institutem obligačního práva, v římské době zřizovaným nejčastěji stipulací stipulatio poenae (přísliby pokut). Nesplnila-li zavázaná strana (promissor) „řádně jinou svou povinnost“, mohla po ní oprávněná strana (stipulátor) požadovat uhrazení této pokuty. Přitom se nepřihlíželo k promissorově zavinění: stačilo, aby se nechoval způsobem, kterým se stipulátorovi chovat slíbil;  např. neplnil-li slíbené, a stipulátor o tom získal důkaz.  
+
Předmětem konvenční pokuty bylo plnění peněžitého rázu, jež byl promissor povinen zaplatit stipulátorovi jako trest v případě nesplnění primární smluvní povinnosti.<ref>HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského [online]. ''digi.law.cz''. [cit. 02. 02. 2022]. https://digi.law.muni.cz/bitstream/handle/digilaw/31/Pravni_dejiny_1801_1918_0056-1910-1.pdf?sequence=3&isAllowed=y, s. 4, 171. Cit. podle KINCL, Jaromír. Učebnice práva ve čtyřech knihách [online]. ''is.muni.cz''. [cit. 21. 02. 2022]. https://is.muni.cz/el/phil/jaro2019/DSBcA027/um/Gaius-ucebnice-prava-ve-ctyrech-knihach.pdf </ref> Jelikož se mnohdy výše škody, způsobené stipulátorovi, špatně prokazovala, institut – často vysoké – pevně stanovené konvenční pokuty přicházel do úvahy jako vhodné řešení jednak dluh utvrzující a jednak motivující promissora ke splnění jeho dluhu.
  
Předmětem konvenční pokuty bylo plnění peněžitého rázu, jež byl promissor povinen zaplatit stipulátorovi jako trest v případě nesplnění primární smluvní povinnosti.  Jelikož se mnohdy výše škody, způsobené stipulátorovi, špatně prokazovala, institut – často vysoké – pevně stanovené konvenční pokuty přicházel do úvahy jako vhodné řešení jednak dluh utvrzující a jednak motivující promissora ke splnění jeho dluhu.
+
V rámci závazkového práva plnila konvenční pokuta donucovací (represivní) funkci, podněcujíc promissora k řádnému plnění jeho povinností (uhrazovací funkce). Za další funkci konvenční pokuty můžeme pokládat větší jistotu stipulátora o tom, že se mu od promissora dostane nazpět plnění určité výše – ať už ve formě náhrady škody, nebo ve formě předem pro tento případ pevně určené pokuty (utvrzovací funkce).<ref>HEYROVSKÝ, ''op. cit''., s. 644–645.</ref> 
  
V rámci závazkového práva plnila konvenční pokuta donucovací (represivní) funkci, podněcujíc promissora k řádnému plnění jeho povinností (uhrazovací funkce). Za další funkci konvenční pokuty můžeme pokládat větší jistotu stipulátora o tom, že se mu od promissora dostane nazpět plnění určité výše – ať už ve formě náhrady škody, nebo ve formě předem pro tento případ pevně určené pokuty (utvrzovací funkce). 
+
===  2. Vznik a vývoj stipulace a konvenční pokuty ===
  
 +
==== a) Stipulatio ====
 +
Stipulace (''stipulatio'') se jakožto jednostranný<ref>Obligací byl vázaný pouze promissor. Stipulátor nabýval právo podat žalobu v případě nedodržení slibu. DOMINGO, Rafael. ''Roman Law: An Introduction''. London: Routledge, 2018, s. 185. </ref> formální [[Kontrakty v římském právu - verbální|verbální kontrakt]] vyvinula ze starší ''sponsio'',<ref>Sponsio bylo institutem římského práva náboženského původu. ''Ibid''., s. 184–185.</ref> upravené již v [[Zákon 12 desek|Zákoně XII desek]].<ref>LDT VIII, 22. Cit. podle SKŘEJPEK, Michal. ''Texty ke studiu římského práva''. Praha: Orac, 2001, s. 45.</ref> Využití tento typ kontraktu našel v oblasti soukromého práva během celé doby trvání římského impéria. Předmětem stipulace se mohlo stát libovolné plnění, a to i plnění nežalovatelné.
  
2. Vznik a vývoj stipulace a konvenční pokuty
+
Mohlo se jednat kupř. o záruku proti hrozící škodě (''cautio damni infecti''), jíž se chránil vlastník sousedního pozemku,<ref>KINCL, URFUS, SKŘEJPEK, ''op. cit.'', s. 226.</ref> či o záruku vrácení věna manželce pro případ rozvodu manželství (''cautio rei uxoriae''). Tu později císař Justinián nahradil žalobou přísného práva ''actio ex stipulatu'' (zvanou též ''condictio<ref>Kupř. DOMINGO, ''op. cit.'', s. 185, má ale za to, že se jedná o dvě odlišné stipulační žaloby. O ''condictio'' jde tehdy, je-li předmětem stipulace platba pevně stanovené částky či individuální věc (''res certa''), zatímco o žalobu ''ex stipulatu'' se dle něj jedná v ostatních případech.</ref>''), na základě níž se věno manželce vracelo po rozvodu manželství vždy.<ref>KINCL, URFUS, SKŘEJPEK, ''op. cit.'', s. 244.</ref>
  
a) Stipulatio
+
Přísné podmínky perfektnosti stipulace – např. použití stejného slovesa při slibech stran, ústní forma slibu, použití latinského jazyka či podmínka římského občanství – byly postupně rozvolňovány do té míry, že na základě císařské konstituce císaře Leona z roku 472 n. l. se mohla užít – i v písemné formě – libovolná slova, pronesená (sepsaná) ve stejném čase na stejném místě, vyjadřující shodu stran.<ref>DAJCZAK, Wojciech. GIARO, Tomasz. De Bérier, F. L. ''Právo římské: Základy soukromého práva''. Olomouc, 2013, s. 317–318.</ref> Stranou dohody se mohl stát i cizinec (''peregrinus'');<ref>D 45, 1, 141, 1. Citováno dle MOMMSEN, Theodorus (recogn.) – KRUEGER, Paulus (retract.). ''[[Kodex|Digesta seu Pandectae Iustiniani Augusti]]. Vol. I.+II.'' Berolini : Apud Weidmanos, 1870. Citováno dle: ''The Roman Law Library'' [online]. [cit. 24. 02. 2022]. Dostupné z: http://droitromain.upmf-grenoble.fr/Corpus/digest.htm</ref> odpadla též podmínka použití latiny při uzavírání smlouvy. Hluchá ani němá osoba však smlouvu již z povahy věci tímto způsobem uzavřít nemohla.<ref>DOMINGO, ''op. cit.'', s. 184. D 45, 1, 1, pr.</ref> 
Stipulace (stipulatio) se jakožto jednostranný  formální verbální kontrakt vyvinula ze starší sponsio,  upravené již v Zákoně XII desek.  Využití tento typ kontraktu našel v oblasti soukromého práva během celé doby trvání římského impéria. Předmětem stipulace se mohlo stát libovolné plnění, a to i plnění nežalovatelné.
 
Mohlo se jednat kupř. o záruku proti hrozící škodě (cautio damni infecti), jíž se chránil vlastník sousedního pozemku,  či o záruku vrácení věna manželce pro případ rozvodu manželství (cautio rei uxoriae). Tu později císař Justinián nahradil žalobou přísného práva actio ex stipulatu (zvanou též condictio ), na základě níž se věno manželce vracelo po rozvodu manželství vždy.
 
Přísné podmínky perfektnosti stipulace – např. použití stejného slovesa při slibech stran, ústní forma slibu, použití latinského jazyka či podmínka římského občanství – byly postupně rozvolňovány do té míry, že na základě císařské konstituce císaře Leona z roku 472 n. l. se mohla užít – i v písemné formě – libovolná slova, pronesená (sepsaná) ve stejném čase na stejném místě, vyjadřující shodu stran. Stranou dohody se mohl stát i cizinec (peregrinus);  odpadla též podmínka použití latiny při uzavírání smlouvy. Hluchá ani němá osoba však smlouvu již z povahy věci tímto způsobem uzavřít nemohla.  
 
Aby byla stipulace platná, mohla zavazovat jen přítomné strany, a nikoliv třetí osoby.  Předmět smlouvy ani ve smlouvě uvedená podmínka nesměly být nemožné a odpověď promissora nemohla obsahovat podmínku.  Nesmělo se taktéž jednat o stipulaci, jež měla být plněna až po smrti jedné ze stran, a která by tedy vázala její dědice. Slib daný promissorem byl neodvolatelný, totéž platilo u podmínky dané promissorem: Jestliže kdokoli, kdo se stal vázaným pod určitou podmínkou, bránil následně splnění této podmínky, zůstával jí přesto i nadále vázán.  
 
Stipulace se hojně užívala ještě klasické době, neboť jakožto institut mající abstraktní povahu „umožňovala žalovat z kauz, které nebyly uznanými poměry obligačními“. Pro příklad uveďme darování, věno či smír, uzavřený mezi stranami. Postupem doby pak došlo k odvratu od abstraktnosti závazku (kdy k tomu, aby měl závazek právní účinky, stačilo prosté složení slibu), a k příklonu k jeho kauzálnosti (v závazku musel být vyjádřen účel slibu, ospravedlňující stipulátorův požadavek vůči promissorovi).  V důsledku oslabování formy stipulace se tato časem stala neformálním slibem, jímž byly strany vázány pouze na základě své vůle.  
 
  
b) Konvenční pokuta
+
Aby byla stipulace platná, mohla zavazovat jen přítomné strany, a nikoliv třetí osoby.<ref>Stipulace však zavazovala [[pater familias]], za něhož jednal jeho otrok či syn. DOMINGO, ''op. cit.'', s. 185. D 45, 1, 38, 17.</ref> Předmět smlouvy ani ve smlouvě uvedená podmínka nesměly být nemožné a odpověď promissora nemohla obsahovat podmínku.<ref>D 45, 1, 1, 3.  </ref> Nesmělo se taktéž jednat o stipulaci, jež měla být plněna až po smrti jedné ze stran, a která by tedy vázala její dědice.<ref>SKŘEJPEK, M. ''Římské právo soukromé. Systém a instituce''. Plzeň: Aleš Čeněk, 2016, s. 170.</ref> Slib daný promissorem byl neodvolatelný, totéž platilo u podmínky dané promissorem: Jestliže kdokoli, kdo se stal vázaným pod určitou podmínkou, bránil následně splnění této podmínky, zůstával jí přesto i nadále vázán.<ref>BORKOWSKI, J. A. Du PLESSIS, Paul. ''Textbook on Roman Law''. Oxford: Oxford University Press, 2005, s. 295. D 45, 1, 85, 7.</ref>
  
Již ve starší době bývala plnění, jež nebylo lze zachytit právně či která „neměla pro příjemce žádnou majetkovou hodnotu“, zajišťována přísliby pokut (stipulationes poenae). Později sloužily konvenční pokuty stipulátorovi k utvrzení již existujících závazků. Ten po nesplnění promissorova závazku nemusel dokazovat výši škody, jež mu vznikla (a žalovat pak na náhradu škody), nýbrž jej mohl žalovat přímo o částku slíbenou (stipulovanou) v jejich smluvním ujednáníŠlo tedy o jakousi sekundární povinnost, jež vznikala promissorovi po nesplnění jeho primární povinnosti vůči stipulátorovi.  
+
Stipulace se hojně užívala ještě [[Dělení práva v římském právu|klasické době]], neboť jakožto institut mající abstraktní povahu „''umožňovala žalovat z kauz, které nebyly uznanými poměry obligačními''“.<ref>KINCL, URFUS, SKŘEJPEK, ''op. cit''., s. 244.</ref>  Pro příklad uveďme darování, věno či smír, uzavřený mezi stranami. Postupem doby pak došlo k odvratu od abstraktnosti závazku (kdy k tomu, aby měl závazek právní účinky, stačilo prosté složení slibu), a k příklonu k jeho kauzálnosti (v závazku musel být vyjádřen účel slibu, ospravedlňující stipulátorův požadavek vůči promissorovi).<ref>DAJCZAK, GIARO, de BÉRIER, ''op. cit.'', s. 317–318.</ref> V důsledku oslabování formy stipulace se tato časem stala neformálním slibem, jímž byly strany vázány pouze na základě své vůle.<ref>KINCL, URFUS, SKŘEJPEK, ''op. cit''., s. 244.</ref>
  
Konvenční pokuta se stávala splatnou vypršením lhůty k plnění či vykonáním toho, čeho se měl promissor zdržet. Nebyla-li lhůta k plnění závazku stanovena, stával se závazek splatným, jakmile mohlo být plněno. Promissor však v této situaci mohl splnit až do litiskontestace. Svůj závazek mohl splnit také pouze částečně s tím, že ve splněné části mu povinnost splnit závazek odpadla; toto však bylo možno jen tehdy, bylo-li to v souladu s úmyslem stran. V případě více dědiců jedné ze stran byli tito vázáni nedílně; jednotlivci pak pro parte.  
+
==== b) Konvenční pokuta ====
 +
Již ve starší době bývala plnění, jež nebylo lze zachytit právně či která „''neměla pro příjemce žádnou majetkovou hodnotu''“,<ref>I''bid.'', s. 226.</ref> zajišťována přísliby pokut (''stipulationes poenae''). Později sloužily konvenční pokuty stipulátorovi k utvrzení již existujících závazků. Ten po nesplnění promissorova závazku nemusel dokazovat výši škody, jež mu vznikla (a žalovat pak na náhradu škody), nýbrž jej mohl žalovat přímo o částku slíbenou (stipulovanou) v jejich smluvním ujednání.<ref>BARTOŠEK, ''op. cit.'', s. 259.</ref> Šlo tedy o jakousi sekundární povinnost, jež vznikala promissorovi po nesplnění jeho primární povinnosti vůči stipulátorovi.<ref>KINCL, URFUS, SKŘEJPEK, ''op. cit.,'' s. 226.</ref>
  
3. Druhy konvenční pokuty
+
Konvenční pokuta se stávala splatnou vypršením lhůty k plnění či vykonáním toho, čeho se měl promissor zdržet. Nebyla-li lhůta k plnění závazku stanovena, stával se závazek splatným, jakmile mohlo být plněno. Promissor však v této situaci mohl splnit až do litiskontestace. Svůj závazek mohl splnit také pouze částečně s tím, že ve splněné části mu povinnost splnit závazek odpadla; toto však bylo možno jen tehdy, bylo-li to v souladu s úmyslem stran. V případě více dědiců jedné ze stran byli tito vázáni nedílně; jednotlivci pak ''pro parte''.<ref>HEYROVSKÝ, ''op. cit.'', s. 646.</ref>
  
1. Dělení dle žalovatelnosti plnění, jež konvenční pokuta zajišťuje:
+
=== 3. Druhy konvenční pokuty ===
  
a) Konvenční pokuta pravá
+
==== 1. Dělení dle žalovatelnosti plnění, jež konvenční pokuta zajišťuje: ====
Pravou se stávala konvenční pokuta tehdy, připojovala-li se k hlavnímu závazku. Šlo tedy o stipulaci – podmíněnou splněním obligace hlavní –, jež usnadňovala stipulátorovo postavení. Byla-li hlavní obligace rovněž stipulací, mohl stipulátor požadovat – stipulační žalobou – jen smluvní pokutu. Jestliže však byl hlavní kontrakt bonae fidei či jinou kauzální (bezforemnou) smlouvou, mohl stipulátor požadovat stipulační žalobou smluvní pokutu, nebo žalobou z hlavního kontraktu splnění hlavní obligace. Jestliže stipulátor zvolil jednu možnost, přičemž by však na základě druhé získal více, mohl se tohoto rozdílu domáhat druhou ze zmíněných žalobou. 
 
Kumulace právních nároků – zaplacení smluvní pokuty i splnění hlavního závazku – byla však možná pouze v případě, že si ji strany předem smluvily.
 
  
b) Konvenční pokuta nepravá
+
===== a) Konvenční pokuta pravá =====
O nepravou konvenční pokutu se jednalo v případě, že tato zajišťovala nežalovatelné plnění. Mohlo se jednat o zajištění splnění hlavní obligace, jež se upínala k neurčitému předmětu (incertum) hlavně ke konání (facere) –, a to až do doby, než se tato obligace stala žalovatelnou.
+
Pravou se stávala konvenční pokuta tehdy, připojovala-li se k hlavnímu závazku. Šlo tedy o stipulaci – podmíněnou splněním obligace hlavní –,<ref>KINCL, URFUS, SKŘEJPEK, ''op. cit.'', s. 226.</ref> jež usnadňovala stipulátorovo postavení. Byla-li hlavní obligace rovněž stipulací, mohl stipulátor požadovat – stipulační žalobou – jen smluvní pokutu. Jestliže však byl hlavní kontrakt ''bonae fidei'' či jinou kauzální (bezforemnou) smlouvou, mohl stipulátor požadovat stipulační žalobou smluvní pokutu, nebo žalobou z hlavního kontraktu splnění hlavní obligace. Jestliže stipulátor zvolil jednu možnost, přičemž by však na základě druhé získal více, mohl se tohoto rozdílu domáhat druhou ze zmíněných žalobou.<ref>Např. NICHOLAS, Barry. ''An Introduction to Roman Law''. Oxford: Oxford University Press, 1991, s. 161, však píše o obdržení slíbené sumy peněz, k níž by se měla připočíst i pokuta ve výši jedné třetiny slíbené částky peněz.</ref> 
 +
 +
Kumulace právních nároků zaplacení smluvní pokuty i splnění hlavního závazku byla však možná pouze v případě, že si ji strany předem smluvily.<ref>HEYROVSKÝ, ''op. cit''., s. 647.</ref>
  
2. Dělení dle následku neplatnosti hlavní obligace:
+
===== b) Konvenční pokuta nepravá =====
 +
O nepravou konvenční pokutu se jednalo v případě, že tato zajišťovala nežalovatelné plnění.<ref>KINCL, URFUS, SKŘEJPEK, ''op. cit.,'' 226.</ref> Mohlo se jednat o zajištění splnění hlavní obligace, jež se upínala k neurčitému předmětu (''incertum'') – hlavně ke konání (''facere'') –, a to až do doby, než se tato obligace stala žalovatelnou.
  
a) Neplatnost konvenční pokuty
+
==== 2. Dělení dle následku neplatnosti hlavní obligace: ====
 +
 
 +
===== a) Neplatnost konvenční pokuty =====
 
Jelikož se konvenční pokuta přidružovala k hlavní smlouvě, měla zpravidla akcesorickou povahu. S prohlášením hlavní smlouvy za neplatnou se potom stávala neplatnou i akcesorická konvenční pokuta.  
 
Jelikož se konvenční pokuta přidružovala k hlavní smlouvě, měla zpravidla akcesorickou povahu. S prohlášením hlavní smlouvy za neplatnou se potom stávala neplatnou i akcesorická konvenční pokuta.  
  
b) Platnost konvenční pokuty
+
===== b) Platnost konvenční pokuty =====
Nemělo-li pro stipulátora slíbené plnění majetkovou hodnotu či jednalo-li se o slíbené plnění ve prospěch třetí osoby či o slíbené jednání třetího, byl takový příslib – navzdory neplatnosti hlavní obligace – platný.   
+
Nemělo-li pro stipulátora slíbené plnění majetkovou hodnotu či jednalo-li se o slíbené plnění ve prospěch třetí osoby či o slíbené jednání třetího, byl takový příslib – navzdory neplatnosti hlavní obligace – platný.<ref>HEYROVSKÝ, ''op. cit.'', s. 645.</ref>  
 
 
3. Dělení dle nároků vznikajících nesplněním hlavní obligace:
 
  
a) Nárok na zaplacení konvenční pokuty
+
==== 3. Dělení dle nároků vznikajících nesplněním hlavní obligace: ====
  
 +
===== a) Nárok na zaplacení konvenční pokuty =====
 
Předmětem tohoto závazku – jedné uzavřené obligace – byla konvenční pokuta, již promissor platil po nesplnění primární obligace.  
 
Předmětem tohoto závazku – jedné uzavřené obligace – byla konvenční pokuta, již promissor platil po nesplnění primární obligace.  
  
b) Nárok na zaplacení konvenční pokuty, nebo splnění primární obligace
+
===== b) Nárok na zaplacení konvenční pokuty, nebo splnění primární obligace =====
Předmětem – v tomto případě dvou uzavíraných obligací – byly dva závazky: jeden se týkal plnění, kdežto druhý konvenční pokuty. Na základě nesplnění primárního závazku – plnění – mohl stipulátor uskutečnit ocenění (aestimatio) škody, jež mu nesplněním stipulace vznikla, nebo se na promissorovi domáhat zaplacení pokuty.   
+
Předmětem – v tomto případě dvou uzavíraných obligací – byly dva závazky: jeden se týkal plnění, kdežto druhý konvenční pokuty. Na základě nesplnění primárního závazku – plnění – mohl stipulátor uskutečnit ocenění (''aestimatio'') škody, jež mu nesplněním stipulace vznikla, nebo se na promissorovi domáhat zaplacení pokuty.<ref>SKŘEJPEK, ''op. cit.'', s. 170.</ref>  
  
c) Nárok na zaplacení konvenční pokuty i splnění primární obligace
+
===== c) Nárok na zaplacení konvenční pokuty i splnění primární obligace =====
Ke kumulaci právních nároků – konvenční pokuty i splnění primárního závazku – mohlo dojít pouze na základě smluvního ujednání mezi stranami.
+
Ke kumulaci právních nároků – konvenční pokuty i splnění primárního závazku – mohlo dojít pouze na základě smluvního ujednání mezi stranami.<ref>HEYROVSKÝ, ''op. cit''., s. 647. Bartošek, ''op. cit.'', s. 259, zmiňuje možnost kumulace nároků např. v případě opoždění promissora s plněním.</ref>
 +
<references />

Aktuální verze z 20. 7. 2022, 11:10


1. Pojem a funkce konvenční pokuty

Konvenční (smluvní) pokuta je institutem obligačního práva, v římské době zřizovaným nejčastěji stipulací stipulatio poenae (přísliby pokut). Nesplnila-li zavázaná strana (promissor) „řádně jinou svou povinnost“,[1] mohla po ní oprávněná strana (stipulátor) požadovat uhrazení této pokuty. Přitom se nepřihlíželo k promissorově zavinění: stačilo, aby se nechoval způsobem, kterým se stipulátorovi chovat slíbil;[2] např. neplnil-li slíbené, a stipulátor o tom získal důkaz.[3]

Předmětem konvenční pokuty bylo plnění peněžitého rázu, jež byl promissor povinen zaplatit stipulátorovi jako trest v případě nesplnění primární smluvní povinnosti.[4] Jelikož se mnohdy výše škody, způsobené stipulátorovi, špatně prokazovala, institut – často vysoké – pevně stanovené konvenční pokuty přicházel do úvahy jako vhodné řešení jednak dluh utvrzující a jednak motivující promissora ke splnění jeho dluhu.

V rámci závazkového práva plnila konvenční pokuta donucovací (represivní) funkci, podněcujíc promissora k řádnému plnění jeho povinností (uhrazovací funkce). Za další funkci konvenční pokuty můžeme pokládat větší jistotu stipulátora o tom, že se mu od promissora dostane nazpět plnění určité výše – ať už ve formě náhrady škody, nebo ve formě předem pro tento případ pevně určené pokuty (utvrzovací funkce).[5]

2. Vznik a vývoj stipulace a konvenční pokuty

a) Stipulatio

Stipulace (stipulatio) se jakožto jednostranný[6] formální verbální kontrakt vyvinula ze starší sponsio,[7] upravené již v Zákoně XII desek.[8] Využití tento typ kontraktu našel v oblasti soukromého práva během celé doby trvání římského impéria. Předmětem stipulace se mohlo stát libovolné plnění, a to i plnění nežalovatelné.

Mohlo se jednat kupř. o záruku proti hrozící škodě (cautio damni infecti), jíž se chránil vlastník sousedního pozemku,[9] či o záruku vrácení věna manželce pro případ rozvodu manželství (cautio rei uxoriae). Tu později císař Justinián nahradil žalobou přísného práva actio ex stipulatu (zvanou též condictio[10]), na základě níž se věno manželce vracelo po rozvodu manželství vždy.[11]

Přísné podmínky perfektnosti stipulace – např. použití stejného slovesa při slibech stran, ústní forma slibu, použití latinského jazyka či podmínka římského občanství – byly postupně rozvolňovány do té míry, že na základě císařské konstituce císaře Leona z roku 472 n. l. se mohla užít – i v písemné formě – libovolná slova, pronesená (sepsaná) ve stejném čase na stejném místě, vyjadřující shodu stran.[12] Stranou dohody se mohl stát i cizinec (peregrinus);[13] odpadla též podmínka použití latiny při uzavírání smlouvy. Hluchá ani němá osoba však smlouvu již z povahy věci tímto způsobem uzavřít nemohla.[14]

Aby byla stipulace platná, mohla zavazovat jen přítomné strany, a nikoliv třetí osoby.[15] Předmět smlouvy ani ve smlouvě uvedená podmínka nesměly být nemožné a odpověď promissora nemohla obsahovat podmínku.[16] Nesmělo se taktéž jednat o stipulaci, jež měla být plněna až po smrti jedné ze stran, a která by tedy vázala její dědice.[17] Slib daný promissorem byl neodvolatelný, totéž platilo u podmínky dané promissorem: Jestliže kdokoli, kdo se stal vázaným pod určitou podmínkou, bránil následně splnění této podmínky, zůstával jí přesto i nadále vázán.[18]

Stipulace se hojně užívala ještě klasické době, neboť jakožto institut mající abstraktní povahu „umožňovala žalovat z kauz, které nebyly uznanými poměry obligačními“.[19] Pro příklad uveďme darování, věno či smír, uzavřený mezi stranami. Postupem doby pak došlo k odvratu od abstraktnosti závazku (kdy k tomu, aby měl závazek právní účinky, stačilo prosté složení slibu), a k příklonu k jeho kauzálnosti (v závazku musel být vyjádřen účel slibu, ospravedlňující stipulátorův požadavek vůči promissorovi).[20] V důsledku oslabování formy stipulace se tato časem stala neformálním slibem, jímž byly strany vázány pouze na základě své vůle.[21]

b) Konvenční pokuta

Již ve starší době bývala plnění, jež nebylo lze zachytit právně či která „neměla pro příjemce žádnou majetkovou hodnotu“,[22] zajišťována přísliby pokut (stipulationes poenae). Později sloužily konvenční pokuty stipulátorovi k utvrzení již existujících závazků. Ten po nesplnění promissorova závazku nemusel dokazovat výši škody, jež mu vznikla (a žalovat pak na náhradu škody), nýbrž jej mohl žalovat přímo o částku slíbenou (stipulovanou) v jejich smluvním ujednání.[23] Šlo tedy o jakousi sekundární povinnost, jež vznikala promissorovi po nesplnění jeho primární povinnosti vůči stipulátorovi.[24]

Konvenční pokuta se stávala splatnou vypršením lhůty k plnění či vykonáním toho, čeho se měl promissor zdržet. Nebyla-li lhůta k plnění závazku stanovena, stával se závazek splatným, jakmile mohlo být plněno. Promissor však v této situaci mohl splnit až do litiskontestace. Svůj závazek mohl splnit také pouze částečně s tím, že ve splněné části mu povinnost splnit závazek odpadla; toto však bylo možno jen tehdy, bylo-li to v souladu s úmyslem stran. V případě více dědiců jedné ze stran byli tito vázáni nedílně; jednotlivci pak pro parte.[25]

3. Druhy konvenční pokuty

1. Dělení dle žalovatelnosti plnění, jež konvenční pokuta zajišťuje:

a) Konvenční pokuta pravá

Pravou se stávala konvenční pokuta tehdy, připojovala-li se k hlavnímu závazku. Šlo tedy o stipulaci – podmíněnou splněním obligace hlavní –,[26] jež usnadňovala stipulátorovo postavení. Byla-li hlavní obligace rovněž stipulací, mohl stipulátor požadovat – stipulační žalobou – jen smluvní pokutu. Jestliže však byl hlavní kontrakt bonae fidei či jinou kauzální (bezforemnou) smlouvou, mohl stipulátor požadovat stipulační žalobou smluvní pokutu, nebo žalobou z hlavního kontraktu splnění hlavní obligace. Jestliže stipulátor zvolil jednu možnost, přičemž by však na základě druhé získal více, mohl se tohoto rozdílu domáhat druhou ze zmíněných žalobou.[27]

Kumulace právních nároků – zaplacení smluvní pokuty i splnění hlavního závazku – byla však možná pouze v případě, že si ji strany předem smluvily.[28]

b) Konvenční pokuta nepravá

O nepravou konvenční pokutu se jednalo v případě, že tato zajišťovala nežalovatelné plnění.[29] Mohlo se jednat o zajištění splnění hlavní obligace, jež se upínala k neurčitému předmětu (incertum) – hlavně ke konání (facere) –, a to až do doby, než se tato obligace stala žalovatelnou.

2. Dělení dle následku neplatnosti hlavní obligace:

a) Neplatnost konvenční pokuty

Jelikož se konvenční pokuta přidružovala k hlavní smlouvě, měla zpravidla akcesorickou povahu. S prohlášením hlavní smlouvy za neplatnou se potom stávala neplatnou i akcesorická konvenční pokuta.

b) Platnost konvenční pokuty

Nemělo-li pro stipulátora slíbené plnění majetkovou hodnotu či jednalo-li se o slíbené plnění ve prospěch třetí osoby či o slíbené jednání třetího, byl takový příslib – navzdory neplatnosti hlavní obligace – platný.[30]

3. Dělení dle nároků vznikajících nesplněním hlavní obligace:

a) Nárok na zaplacení konvenční pokuty

Předmětem tohoto závazku – jedné uzavřené obligace – byla konvenční pokuta, již promissor platil po nesplnění primární obligace.

b) Nárok na zaplacení konvenční pokuty, nebo splnění primární obligace

Předmětem – v tomto případě dvou uzavíraných obligací – byly dva závazky: jeden se týkal plnění, kdežto druhý konvenční pokuty. Na základě nesplnění primárního závazku – plnění – mohl stipulátor uskutečnit ocenění (aestimatio) škody, jež mu nesplněním stipulace vznikla, nebo se na promissorovi domáhat zaplacení pokuty.[31]

c) Nárok na zaplacení konvenční pokuty i splnění primární obligace

Ke kumulaci právních nároků – konvenční pokuty i splnění primárního závazku – mohlo dojít pouze na základě smluvního ujednání mezi stranami.[32]

  1. BARTOŠEK, Milan. Encyklopedie římského práva. Praha: Academia, 1994, s. 259.
  2. KINCL, Jaromír. URFUS, Valentin. SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 226.
  3. REBRO, Karol. BLAHO, Peter. Rímske právo. Plzeň: Aleš Čeněk, 2019, s. 289.
  4. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského [online]. digi.law.cz. [cit. 02. 02. 2022]. https://digi.law.muni.cz/bitstream/handle/digilaw/31/Pravni_dejiny_1801_1918_0056-1910-1.pdf?sequence=3&isAllowed=y, s. 4, 171. Cit. podle KINCL, Jaromír. Učebnice práva ve čtyřech knihách [online]. is.muni.cz. [cit. 21. 02. 2022]. https://is.muni.cz/el/phil/jaro2019/DSBcA027/um/Gaius-ucebnice-prava-ve-ctyrech-knihach.pdf
  5. HEYROVSKÝ, op. cit., s. 644–645.
  6. Obligací byl vázaný pouze promissor. Stipulátor nabýval právo podat žalobu v případě nedodržení slibu. DOMINGO, Rafael. Roman Law: An Introduction. London: Routledge, 2018, s. 185.
  7. Sponsio bylo institutem římského práva náboženského původu. Ibid., s. 184–185.
  8. LDT VIII, 22. Cit. podle SKŘEJPEK, Michal. Texty ke studiu římského práva. Praha: Orac, 2001, s. 45.
  9. KINCL, URFUS, SKŘEJPEK, op. cit., s. 226.
  10. Kupř. DOMINGO, op. cit., s. 185, má ale za to, že se jedná o dvě odlišné stipulační žaloby. O condictio jde tehdy, je-li předmětem stipulace platba pevně stanovené částky či individuální věc (res certa), zatímco o žalobu ex stipulatu se dle něj jedná v ostatních případech.
  11. KINCL, URFUS, SKŘEJPEK, op. cit., s. 244.
  12. DAJCZAK, Wojciech. GIARO, Tomasz. De Bérier, F. L. Právo římské: Základy soukromého práva. Olomouc, 2013, s. 317–318.
  13. D 45, 1, 141, 1. Citováno dle MOMMSEN, Theodorus (recogn.) – KRUEGER, Paulus (retract.). Digesta seu Pandectae Iustiniani Augusti. Vol. I.+II. Berolini : Apud Weidmanos, 1870. Citováno dle: The Roman Law Library [online]. [cit. 24. 02. 2022]. Dostupné z: http://droitromain.upmf-grenoble.fr/Corpus/digest.htm
  14. DOMINGO, op. cit., s. 184. D 45, 1, 1, pr.
  15. Stipulace však zavazovala pater familias, za něhož jednal jeho otrok či syn. DOMINGO, op. cit., s. 185. D 45, 1, 38, 17.
  16. D 45, 1, 1, 3.  
  17. SKŘEJPEK, M. Římské právo soukromé. Systém a instituce. Plzeň: Aleš Čeněk, 2016, s. 170.
  18. BORKOWSKI, J. A. Du PLESSIS, Paul. Textbook on Roman Law. Oxford: Oxford University Press, 2005, s. 295. D 45, 1, 85, 7.
  19. KINCL, URFUS, SKŘEJPEK, op. cit., s. 244.
  20. DAJCZAK, GIARO, de BÉRIER, op. cit., s. 317–318.
  21. KINCL, URFUS, SKŘEJPEK, op. cit., s. 244.
  22. Ibid., s. 226.
  23. BARTOŠEK, op. cit., s. 259.
  24. KINCL, URFUS, SKŘEJPEK, op. cit., s. 226.
  25. HEYROVSKÝ, op. cit., s. 646.
  26. KINCL, URFUS, SKŘEJPEK, op. cit., s. 226.
  27. Např. NICHOLAS, Barry. An Introduction to Roman Law. Oxford: Oxford University Press, 1991, s. 161, však píše o obdržení slíbené sumy peněz, k níž by se měla připočíst i pokuta ve výši jedné třetiny slíbené částky peněz.
  28. HEYROVSKÝ, op. cit., s. 647.
  29. KINCL, URFUS, SKŘEJPEK, op. cit., 226.
  30. HEYROVSKÝ, op. cit., s. 645.
  31. SKŘEJPEK, op. cit., s. 170.
  32. HEYROVSKÝ, op. cit., s. 647. Bartošek, op. cit., s. 259, zmiňuje možnost kumulace nároků např. v případě opoždění promissora s plněním.
Autoři článku: Vojtech.ertl (Vojtěch Ertl)