Dědická posloupnost: Porovnání verzí
(Založena nová stránka s textem „Dědická posloupnost je institut využívaný jak v právu římském tak v právu moderním. Slouží k určení toho, kdo z pozůstalých má nastoupit…“) |
(Značka: editace z VisualEditoru) |
||
| Řádek 1: | Řádek 1: | ||
| − | Dědická posloupnost je institut využívaný jak v právu římském tak v právu moderním. Slouží k určení toho, kdo z pozůstalých má nastoupit na místo dědice jako první, popřípadě kdo má nastoupit místo něj, odmítne-li pozůstalost převzít | + | ''Článek není kompletní, je teprve rozpracován.'' |
| + | |||
| + | Dědická posloupnost je institut využívaný jak v právu římském tak v právu moderním. Slouží k určení toho, kdo z pozůstalých má nastoupit na místo [[Dědic|dědice]] jako první, popřípadě kdo má nastoupit místo něj, odmítne-li [[pozůstalost]] převzít první dědic. Odmítnout může i druhý a další "náhradník", vždy však nastupuje další v pořadí až dokud neodmítnou všechny osoby, které mají na [[dědictví]] nárok. Pokud všichni možní [[Dědic|dědici]] odmítnou, z [[Pozůstalost|pozůstalosti]] se stává [[odúmrť]] a po uspokojení všech pohledávek, které danou [[pozůstalost]] zatěžují, propadá státu. V dřívějších dobách se ale [[pozůstalost]] bez [[Dědic|dědice]] stávala věcí ničí (''res nullius''), a bylo možné ji vydržet - '''[[Vydržení v římském právu|usucapio]] pro herede'''. | ||
Dědickou posloupnost v římském právu můžeme rozdělit na civilní '''(hereditas)''' a prétorskou '''(bonorum possesio)''' a ty dále na testamentární a intestátní. | Dědickou posloupnost v římském právu můžeme rozdělit na civilní '''(hereditas)''' a prétorskou '''(bonorum possesio)''' a ty dále na testamentární a intestátní. | ||
Verze z 24. 3. 2018, 15:26
Článek není kompletní, je teprve rozpracován.
Dědická posloupnost je institut využívaný jak v právu římském tak v právu moderním. Slouží k určení toho, kdo z pozůstalých má nastoupit na místo dědice jako první, popřípadě kdo má nastoupit místo něj, odmítne-li pozůstalost převzít první dědic. Odmítnout může i druhý a další "náhradník", vždy však nastupuje další v pořadí až dokud neodmítnou všechny osoby, které mají na dědictví nárok. Pokud všichni možní dědici odmítnou, z pozůstalosti se stává odúmrť a po uspokojení všech pohledávek, které danou pozůstalost zatěžují, propadá státu. V dřívějších dobách se ale pozůstalost bez dědice stávala věcí ničí (res nullius), a bylo možné ji vydržet - usucapio pro herede.
Dědickou posloupnost v římském právu můžeme rozdělit na civilní (hereditas) a prétorskou (bonorum possesio) a ty dále na testamentární a intestátní.
Dědická posloupnost dle práva civilního - hereditas
Hereditas je starší ze dvou typů dědické posloupnosti které znalo římské právo. Vzniklo na základě římského práva civilního a zakládá na poměrně jednoduchých, avšak přísných pravidlech. Na rozdíl od
Civilní dědicové byli chránění žalobou hereditatis petitio která je v podstatě vyndikací pozůstalosti. Jedná se tedy o věcnou civilní žalobu, která směřuje na vydání pozůstalosti. Aktivní legitimaci k této žalobě měl právoplatný dědic, pasivní pak ten, kdo byl držitelem pozůstalosti. Pokud žalovaný odmítal jednat, či pozůstalost vydat, mohla mu být pozůstalost odňata z držby pomocí interdiktu Quam hereditatem.
