Odúmrť
Z Iurium Wiki
Obsah
1) definice odúmrti
Odúmrť neboli odúmrtí, či latinsky kaducita.
= nárok vyplývající ze státní svrchovanosti okupovat věci na vlastním území, které nikomu nepatří.[1]
2) zákonná úprava institutu odúmrti
- Zákonná úprava - § 1634 NOZ*
- 1) Nedědí-li žádný dědic ani podle zákonné dědické posloupnosti, připadá dědictví státu a na stát se hledí, jako by byl zákonný dědic; stát však nemá právo odmítnout dědictví, ani právo na odkaz podle § 1594 odst. 1 věty třetí. 2) Vůči jiným osobám má stát stejné postavení jako dědic, kterému svědčí výhrada soupisu.
= dědickoprávní nárok státu na jmění po zůstaviteli, jenž po sobě nezanechal žádnou dědickou smlouvu, závět, ani žádného zákonného dědice.
- *V současné podobě nového občanského zákoníku se již nejedná o odúmrť v čistém slova smyslu, neboť jak bude uvedeno níže, stát nevystupuje s vrchnostenskou mocí implicitně obsahující nárok na odúmrť, ale je v postavení zákonného dědice pomocí fikce (na stát se hledí, jako by byl zákonný dědic), byť nešťastně zůstal nadpis ustanovení odúmrť. V čisté podobě již dnes odúmrť právně zakotvena není. Ve středověku si odúmrtní právo nárokoval panovník, kdy z ideje patrimoniální představy „země patří panovníkovi“, tento panovník následně předával statky a práva vazalovi „do života“ – tedy po dobu jeho života nebo vazalovi (a jeho dědicům) k dědičnému držení, neboli léno. [2] V obou případech se majetek po smrti obdarovaných (v druhém případě dědiců) vracel zpět panovníkovi (vrchnímu vlastníkovi), avšak v případě léna až ve chvíli, kdy všichni příslušníci nedílu zemřeli (tj. vazal a jeho dědicové, kteří žili v majetkovém společenství, přesahujícím zánik fyzické osoby), zaniklo společenství a majetek se vracel zpět.[3]
- Odúmrť je nyní chápána jako dědickoprávní nárok státu a stát se stává (na posledním místě v zákonné posloupnosti) zákonným dědicem, přičemž na rozdíl od ostatních zákonných dědiců nemá právo v takovém případě odmítnout dědictví a nepoužije se rovněž pravidlo o odkazu, které se jinak na zákonné dědice vztahuje – v případě, že v pořízení pro případ smrti zůstavitel přikáže, že některý dědic nemá dědit určitou věc (tj. jakýsi obrácený negativní odkaz), platí, že tato věc připadá jako odkaz zákonnému dědici, toto pravidlo se ale neužije na stát.[4]
3) varianty, kdy k aplikace odúmrti může dojít
„Zůstavitel nepořídil pro případ smrti, případně pořízení pro případ smrti bylo shledáno neplatným nebo se k němu nepřihlíželo, a:
- ani nezanechal žádné osoby, které by mohly přicházet do úvahy jako jeho dědicové ze zákonné dědické posloupnosti;
- zanechal potenciální dědice, kteří se předem, ještě za života zůstavitele, smlouvou zřekli svého dědického práva (§ 1484);
- zanechal sice potenciální (putativní) dědice, kteří ale byli z dědického práva vyloučeni, tzn. stali se dědicky nezpůsobilými (§ 1481 a 1482) nebo byli zcela vyděděni (§ 1646-1648), nebo o nich zůstavitel prohlásil, že pozůstalosti nenabydou (jde ve smyslu § 1649 odst. 2 o tzv. negativní závěť), anebo dědictví odmítli (§ 1485 a násl.).“ [5]
4) správa majetku z odúmrti
Správu majetku z odúmrti vykonává Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, jenž je k tomu oprávněn dle § 10 a § 11 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích.
5) typické předměty odúmrti
„Mezi nejčastější druhy majetku, které ÚZSVM z odúmrtí připadnou patří bytové zařízení, drobné šperky, rodinné starožitnosti, vklady na vkladních knížkách, cenné papíry z privatizace, vcelku výjimečně motorová vozidla a dále nemovitosti (pozemky, byty v osobním vlastnictví, činžovní domy - častěji ovšem jejich ideální části). Hodnoty těchto majetků se pohybují od korunových položek (většinou zařízení bytů) po miliónové částky (nemovitosti a vklady na bankovních účtech).“ [6]
6) částky propadlé státu
„Stát ročně získá na odúmrtích, tedy dědictví po lidech, kteří nemají zákonného dědice, jmění v hodnotě desítek milionů korun. Například letos (tj. k roku 2010)to je už 48,46 milionu korun, loni to bylo nejméně 44,93 milionu. Vyplývá to z údajů zveřejněných na webových stránkách Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových.“ [7]
7) historie ve vztahu k pojmu odúmrť
- § 760 Obecného zákoníku občanského. Není-li oprávněného k dědické posloupnosti nebo nenabude-li nikdo dědictví, připadne pozůstalost odúmrtí jako jmění bez dědiců státu.
- Historicky se zároveň hledá správná hranice, kdy má institut odúmrti nastoupit, neboť tento zásadně přichází v úvahu v případě, kdy zůstavitel po sobě nezanechal pořízení pro případ smrti a má se dědit dle zákonné posloupnosti, přičemž pro uplatnění odúmrti je nutné, aby se ani podle této zákonné posloupnosti nenalezl žádný dědic. Již tradičně je dědická posloupnost stanovena na šest dědických tříd, přičemž každá následující přichází až v úvahu, pokud se nedědí ve třídě vyšší. Avšak byly i jiné právní řády, kde dědická posloupnost omezena nebyla. Docházelo tak k dědictvím u rodin, jejichž příbuznost byla natolik vzdálená, že již nepociťovali smrt zůstavitele jako újmu vlastní (v dnešním smyslu laughing heir, tj. smějící se dědic), a nad to bylo velmi komplikované všechny možné potencionální dědice vůbec obeznámit o možném dědictví. Tilsch se přiklání k určité přiměřené rovnováze mezi výše uvedenými zájmy.
- Emanuel Tilsch (1908)k této problematice uvádí, že „oprávnění k zákonné posloupnosti obmezeno jest dle práva rakouského na šestou parantelu (tj. pokolení) včetně. Dle moderních názorů jest tato příliš daleko posunuta. Není pochyby, že rodinné spolužití, známost a cit rodinného spojení obejímá v nových dobách všeobecně menší počet osob, nežli za dob dřívějších, kdy osoby téže rodiny průměrem byly téhož sociálního postavení a v téže obci po staletí spolu bydleli. Nyní jej namnoze ostatním členům rodiny. Takto materiální i ideální souvislost je uvolněna. Obecně možno říci, že nesahá cit příbuzenský mnohem dále než po bratrance a jeho děti, výjimky naskytají se téměř jen u rodin patricijských. Rozšířením práva dědického nad meze skutečné rodinné spojitosti rozmnožuje se řada veselých dědiců, podněcuje se honění po chimérách, způsobuje se zbytečně vykládání peněz i času ve vyhledávání domnělých příbuzenských styků se zůstaviteli jinak zcela ne známými a poskytuje se příležitost k podvodům genealogickým. Obmezení práva dědického zdá se tedy vyhovovati jak všeobecným názorům (a tím implicitně i průměrného zůstavitele) o rodinné spojitosti, tak rozumné politice právní, která opírá se tomu, aby z dědické posloupnosti stávala hra na náhody. Posune-li se hranice oprávnění dědického blíže, rozmnožují se ovšem případy kaducity (tj. odúmrti). I tento následek ztrácí však v moderním nazírání svoje oidum (t. opovržení, zášť). Odúmrť přikázána býti může státu (zemi) neb obci. Úlohy a břemena obou časem se značně rozšířily. Funkce, které v dobách primitivních připadaly rodu, ochrana a podpora individua, starost o vzdělání jeho převzaly z velké části jmenované veřejné osoby právnické. Obec jež po případě i hmotně se starati musí, má důvodnější nárok než vzdálený příbuzný. Proti obmezování dědického práva ovšem uvádí se, že dědické právo je pretium sanguinus (tj. doslova cena krve, resp. vykoupeno krví), že nemají se podporovati tendence rozlučující rodinné spojení, že jest libovolno položiti někde hranici, a že jest to stanovisko fiskální. Přes tyto námitky nelze popříti, že panuje rozhodně tendence pro obmezení práva dědického nejen v literatuře, ale i v zákonodárství; novější zákonníky a zákonodárné návrhy tomu nasvědčují (např. Code civil francouzský z r. 1804 stanoví hranici incl. dvanáctým stupněm, dle něho sdělané zákonníky novější a to italský z r. 1865 a portugalský z r. 1867 desátým stupněm, španělský z r. 1889 již šestým), jedinou výjimku tvoří německý občanský zákonník (restituce neobmezeného práva dědického, které dále platí i v Uhrách). Stanovení hranice zajisté má v sobě prvek libovolnosti, avšak tento vyskýtá se i v jiných pevných číselných určeních. Většina spisovatelů, o látce této pojednávající shodují se v tom, že oprávnění dědice končiti by mělo asi čtvrtým až šestým stupněm (bratranci neb druhými bratranci), v systému parentelním pak třetí nebo čtvrtou parentelou, tedy že by mělo sahati až k dědům a jejich potomkům (tedy bratrancům zůstavitelovým) aneb až k pradědům a jejich potomkům (tedy i k druhým bratrancům zůstavitelovým). Obmezení dědického práva na nižší parentely, odpadla by ovšem též potřeba nahrazovati ve vyšších parentelách systém representační systémem graduálním.“ [8]
- Historicky se vedl spor o povahu nároku státu na odúmrť. Jeden z názorů zastával variantu dědicko-právního nároku, pokud nedědí dědicové dle zákonné posloupnosti. Druhý zastával nárok vyplývající ze státní svrchovanosti okupovat věci na vlastním území, které nikomu nepatří. [9]
- „Rouček vycházel ze závěru, že stát, i když není dědicem, má stejné postavení jako dědic, a proto je povinen vyrovnat odkazy, uhradit zůstavitelovy dluhy (ovšem jako dědic, který se přihlásil s výhradou inventáře) a může odpírat poslednímu pořízení a dědickým přihláškám podaným jinými osobami, nicméně sám připustil, že někteří jiní autoři (starší spisovatelé) vycházeli z představy, že právo státu nabývat dědictví odúmrtí je jeho právem okupačním (Rouček, Sedláček, 1936, s. 389). ObčZ 1950 upravoval odúmrť v § 513: „Nenabude-li dědictví dědic ze závěti, jsou místo něho povoláni dědicové zákonní, a čeho nenabude žádný dědic, připadne jako odúmrť státu.“ ObčZ 1964 upravoval připadnutí odúmrti státu v § 462: „Dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne státu.“ „Ani za jeho účinnosti nebyla tato otázka zcela jednoznačně vyřešena (někteří autoři komentářů se této otázce raději vyhnuli). Podle důvodové zprávy k občanskému zákoníku se znění nového občanského zákoníkuod dosavadního pojetí liší v tom, že opouští koncepci odúmrti (caducum) jako výrazu práva státní majetkové výsosti vyplývajícího ze státní svrchovanosti (ius imperii, ius regale, droit de saisie, privilegiertes Okkupationsrecht, finanční regál), tedy opatření veřejnoprávní povahy a … návrh [se] přiklání k tendenci novějších kodexů, které státu i v tomto případě přiznávají postavení zákonného dědice (Eliáš, 2012, s. 664).“ [10]
- Jan Krčmář (1937) k samotné odúmrti uvádí následující.
- „Jestliže tu není dědiců pozůstalosti, nebo dědiců dědického podílu, nebo jestliže dědicové, kteří tu jsou, neužijí svého dědického práva, připadne pozůstalost státu jako odúmrť. Státu ač není dědicem, náleží stejné postavení jako dědici. Odkazy povinen je zaplatiti a za dluhy ručí, ale hledíc k tomu, že inventář je zříditi z moci úřední, jen jako dědic, který se byl přihlásil s výhradou inventáře.“ [11]
- Rozhodnutí prvorepublikového Nejvyššího soudu
- „Dědické podíly nezvěstných zákonných dědiců nejsou odúmrtí, nýbrž přibývají ostatním dědicům“ [12]
- „Jmění nabyté řádovým knězem nezpůsobilým pořizovati, který byl exponován na daře přivtělené klášteru, nestává se odúmrtí, nýbrž připadne klášteru.“ [13]
- „Byli-li příbuzní vyloučeni z dědického práva posledním pořízením, připadá pozůstalost fisku.“ [14]
- „Odúmrtní právo fisku vztahuje se také na povinný dál připadlý zůstaviteli.“ [15]
- „Odúmrtní právo nastává teprve tehdy, zůstala-li pozůstalost bez dědiců, tehdy jestli nikdo se o dědické právo nepřihlásil nebo je nevykázal.“ [16]
- § 513 OZ 1950
- Nenabude-li dědictví dědic ze závěti, jsou místo něho povoláni dědicové zákonní, a čeho nenabude žádný dědic, připadne jako odúmrť státu.
- § 462 OZ 1964
- Dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne státu.
8) judikatura ve vztahu k pojmu odúmrť (r. 2000-2018)
- Restituce majetku v případě, že majetek původního vlastníka připadl jako odúmrť státu
- „Úlohou interpretace a aplikace zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, je naplnění vůle zákonodárce, a tedy i respektování restitučního titulu upraveného v § 6 odst. 1 písm. t) zákona a ne jeho eliminování. Oprávněnými osobami z hlediska nároku na vydání věci jsou nejen vlastníci, ale také další osoby uvedené v § 4 tohoto zákona. Při rozhodování o restitučním nároku podle § 9 odst. 1 zákona o půdě osob oprávněných podle § 4 odst. 2 písm. e) nelze proto vyloučit restituční titul podle § 6 odst. 1 písm. t) ani v případě, že majetek původního vlastníka připadl jako odúmrť státu, a přirozeně ani v případě, že takto připadl státu v rozsahu jedné poloviny.“ [17]
- K možnosti uplatnit právo na odúmrť žalobou
- „Soud nemůže státu v řízení o dědictví uložit, aby uplatnil své právo na odúmrť žalobou.“ [18]
- Přechod členství v bytovém družstvu a nájmu družstevního bytu na stát (odúmrtí)
- „Na stát, jemuž dědictví připadlo na základě odúmrti (§ 462 obč. zák.), byl-li zůstavitel (výlučným) členem bytového družstva a (výlučným) nájemcem družstevního bytu, přechází členství (členská práva a povinnosti) zůstavitele v bytovém družstvu a nájem družstevního bytu.“ [19]
- Přechod obchodního podílu na stát
- „Připadne-li dědictví státu na základě odúmrti, přejde na stát i obchodní podíl zůstavitele ve společnosti s ručením omezeným, nevylučuje-li společenská smlouva dědění obchodního podílu (§ 116 odst. 2 ObchZ).“ [20]
- Ustanovení státu do funkce správce dědictví
- „Má-li dědictví připadnout státu jako tzv. odúmrť, může být stát ustanoven správcem dědictví. Po právní moci usnesení o nařízení likvidace však může být stát ustanoven správcem dědictví (nebo jeho části), pouze pokud se svým ustanovením do této funkce souhlasil.“ [21]
- Přechod závazků zůstavitele na stát, který nabyl zástavu na základě tzv. odúmrti
- „Nabyl-li stát na základě tzv. odúmrti zástavu, přecházejí na něj v rozsahu jeho odpovědnosti za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy závazky zůstavitele; zástavní práva k věcem a právům, které stát nabyl na základě tzv. odúmrti, okamžikem přechodu na stát nezanikají.“ [22]
- „Nabyl-li stát na základě tzv. odúmrti zástavu, přecházejí na něj v rozsahu jeho odpovědnosti za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy závazky zůstavitele; zástavní práva k věcem a právům, které stát nabyl na základě tzv. odúmrti, okamžikem přechodu na stát nezanikají.“ [22]
Autoři článku: Jiraskov (Jirásko V.)
