Mutuum
Mutuum neboli zápůjčka je smlouva mezi dlužníkem a věřitelem, kde je předána zastupitelná věc k užívání. Tato věc – předmět smlouvy – musí být po určitém čase vrácena zpět do rukou vlastníka. Předmětem smlouvy je genericky určená věc, nejčastěji se jedná o peníze. U zápůjčky se převádí vlastnické právo k dané věci. Nejvýznamnější a nejpoužívanější byla zápůjčka peněžitá. Bylo možné, aby byla dána zápůjčka na cizí jméno, tedy bylo uznáno přímé zastoupení při poskytování zápůjčky.[1]
Jako jediná z reálných smluv pojmenovaných je jednostranná – povinnost leží pouze na straně dlužníka. Jednalo se o lukrativní vztah (bezúplatný).[2] Jelikož náleží k reálným smlouvám je třeba jak souhlasný projev vůle stran, tak i předání věci – určitý akt.
Platná zápůjčka nevznikne v případě, kdy osoby nejsou způsobilé k tomu, aby se smluvně vázaly nebo došlo k podstatnému omylu (omyl v osobě, nedorozumění v příčině právního jednání – jeden chce darovat druhý pouze zapůjčit).[3]
Mutuum jako takové bylo lukrativní, ale pomocí stipulace mohly být sjednané úroky, pokud si je strany sjednat chtěly. Mohly být smluveny jako samostatná smlouva, která byla vázána na smlouvu o zápůjčce. Věřiteli tak krom žaloby z mutuua vzniká také žaloba ze stipulace. Stipulační úroky nebylo možné sjednat v libovolné výši, stanovené maximální výše měli zabránit lichvě.
Římské právo rozlišovalo také Foenus nauticum – různé typy odvážných (riskantních) zápůjček. Vrácení těchto zápůjček spočívalo ve zdaru či nezdaru nějaké akce, na kterou byla zápůjčka poskytnuta.[4]
Zvláštní omezení peněžité zápůjčky bylo zavedeno za císaře Vespasiana pomocí SC Macedonianum. Jeho nejpodstatnější ustanovení spočívalo v tom, že peněžitá zápůjčka poskytnutá synovy, který padá pod moc pater familias (otce rodiny) nemá být po smrti otce žalována věřitelem. Tento zákaz byl staven na několika předpokladech a podmínkách. Primární byla podrobenost otcovské moci. Zákaz se také vztahoval pouze na peněžité zápůjčky. Zákaz se nevztahoval na případy, kdy dal otec souhlas nebo když zapůjčitel nevěděl z omluvitelného důvodu, že je dlužník osobou alieni iuris (podřízen otcovské moci). Zápůjčka, která byla proti tomuto SC byla platná, ale nepříslušely z ní žaloby.[5]
Subjekty
Věřitel /zapůjčitel
Jelikož se jedná o jednostrannou smlouvu, tak právo žalovat náleží pouze věřiteli. Má právo obdržet tolik, kolik zapůjčil a stejného druhu a jakosti.
Dlužník/vydlužitel
Je příjemcem věci, a má povinnost vrátit tolik, kolik mu bylo zapůjčeno. Vrácena věc musí být stejného druhu – tedy jestliže si půjčil peníze vrátí peníze, pokud si půjčil obilí vrátí obilí. Z důvodu, že nevrací věc individuálně určenou, tak jeho povinnost plnit není narušena ani zkázou nebo ztrátou dané věci – v momentě, kdy převzal zápůjčku na něj přechází nebezpečí zániku, či zhoršení stavu věci.
Ochrana
Žalobu měl k dispozici jen věřitel a rozlišovalo se, zda byly žalovány peníze, nebo jiná generická věc:
- actio/condictio certae creditae pecuniae – žaloba věřitele na vrácení určité peněžní částky
- actio/condictio certae creditae rei – žaloba věřitele na vrácení určitého množství jiných zastupitelných věcí.
Obě žaloby se řadí mezi žaloby stricti iudicii (žaloby přísného práva).[6]
- ↑ HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s.666 - 667
- ↑ SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. s. 176
- ↑ HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s.669
- ↑ VÁŽNÝ, Jan. Římské právo obligační I.. Bratislava, 1924. s 64-65
- ↑ HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s.672 - 673
- ↑ SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. s. 176
