Normativní smlouva
Normativní smlouva je druhem smlouvy, který obsahuje právní normy jako obecně závazná pravidla chování. Co do obsahu jsou normativní smlouvy blízké právním předpisům, ale vznikají na základě konsenzu, nikoliv na základě autoritativního rozhodnutí.[1]
Normativní právní smlouvy jsou v současnosti nejdůležitějším pramenem mezinárodního práva, kde nezřídka nahrazují dřívější úpravu obyčejového práva. V mezinárodním právu je připuštěno, aby ze strany států existovaly předem sjednané výhrady k některým ujednáním přijímaných smluv. Projevuje se tak atribut suverenity států tvořících mezinárodní společenství.[1] Z druhé strany některé normy mezinárodního práva obsažené v právu smluvním se považují za ius cogens a jsou tak závazné i pro státy, které k příslušných smlouvám nepřistoupily. Mají tak vlastně vůči nim charakter obyčejových pravidel.[1]
Zvláštní druh normativní smlouvy jsou tzv. kolektivní smlouvy mezi zaměstnavateli a zaměstnaneckými odbory. Jimi se upravují pracovní a sociální otázky. Jedná se o smlouvy, které musí být v souladu s vnitrostátním právem. Pracovní právo je založeno na silné ochraně zaměstnance, tj. otázky řešené v kolektivních smlouvách musí být v souladu se zákonnými pravidly poskytujícími tuto ochranu. V těchto smlouvách je tak možné sjednat buď pouze určitá zvýhodnění pro zaměstnance oproti zákonné úpravě, anebo sice nějaká znevýhodnění, ovšem pouze v případě, že tak zákon umožňuje.
