Kontrakty v římském právu

Pojem obligace

Obligaci lze definovat jako právní vztah mezi dvěma osobami, z nichž jedna (dlužník, debitor) je povinna druhé (věřitel, creditor) něco splnit a ručí za to. Závazek je právním poutem není proto založen na morální nebo sociální povinnosti. U obligací se projevuje typová vázanost, což znamená, že daný závazek musí římské právo znát aby mohl vzniknout.

Vzniká již v nejstarší době, jeho velký rozvoj nastává však až později, tedy v době pokročilejšího hospodářského a společenského vývoje - když byly překonány prvotní formy naturálního hospodářství. Jedná se o práva relativní – tedy vztahována pouze vůči někomu (opakem jsou práva absolutní - vztahují se na všechny - příkladem jsou věcná práva).

K uplatnění obligace slouží actiones in personam. Pro tyto žaloby je typické, že jsou použitelné proti jedné určité osobě.

Vznik obligace

Obecně platí, že vzniká z deliktu nebo ze smlouvy. Obligace dělíme na obligace civilní a obligace praetorské. Vedle žalob civilních postupem vývoje tak vznikají i žaloby praetorské. Civilní žaloby byly typické svým omezeným množstvím a formálností. V praxi se tedy šlo bránit či naopak žalovat pouze existovala-li definovaná žaloba, kterou bylo možno v daném případě uplatnit. Praetor do obligačního práva přinesl možnost užívat civilní žaloby i pro analogické skutečnosti.

Typy obligací

Kontrakty jednostranné a dvoustranné – podle rozdělení práv a povinností

• Jednostranné (obligationes unilaterales)– práva vznikají jenom jedné straně – věřiteli, povinnosti jen druhé straně – dlužníkovi. Jedná se o verbální kontrakty, literální kontrakty, mutuum, delikty a kvazidelikty

• Dvoustranné (obligationes bilaterales)

1. Dvoustranné kontrakty rovné (synalagmata) - Práva a povinnosti jsou rovnoměrně rozděleny mezi obě strany - každá strana má tedy vždy k dispozici žalobu. Náleží sem emptio venditio, locatio conductio, sociatas.
2. Dvoustranné kontrakty nerovné (asynalagmata) - Jedna strana má právo, druhá strana má povinnost, ale je zde, na rozdíl od jednostranných smluv, možnost že právo či povinnost vznikne i druhé straně. Lze sem řadit commodatum, depositum, pignus, mandatum.

Gaius rozdělil obligace do tří skupin:

• Obligationes ex contractu (závazky ze smluv) - sem náleží verbální smlouvy, literární smlouvy, reálné smlouvy a konsensuální smlouvy
• Obligationes ex delicto (závazky z deliktů)
• Obligationes ex variis causarum figuris (závazky vznikající z různých důvodů) - sem byly řazeny ty obligace, které nespadaly do předchozích dvou kateorií

Dle císaře Justinianá je možno obligace dělit do 4 skupin:

• Obligationes ex contractu - závazky vznikající ze smluv
• Obligationes ex delicto - závazky vznikající z deliktu
• Obligationes quasi ex contractu - závazky vznikající z dovolených vztahů podobných smlouvám
• Obilgationes quasi ex delicto - závazky vznikající z protiprávních vztahů podobných deliktům

Dále je možné dělení na formální a bezforemné.

Obligační smlouva – contractus

Konrakt je dvoustranné právní jednání mezi živými, z něhož vzniká závazek. Rozlišuje zde dvě strany a to dlužníka a věřitele. Rozlišujeme kontrakty formální a kontrakty bezforemné – dle toho zda mají či nemají určitou formu. Podstané pro uzavření smlouvy byl consensus (shoda, souhlas). U formálních smluv pak navíc byla požadována určitá forma (postup), která musela být dodržena. V Římské společnosti nebyla nutná písemná podoba kontraktu, stačilo pouze projevit vůli. Obecně v římském právu platila preference ústního jednání před písemným. Podobně jako například u žalob je i u smluv typová vázanost, která je typická pro římské právo. Tedy pokud daná smlouva neexistuje nelze ji jednoduše uzavřít.

Aby vznikla smlouva, vyžaduje se způsobilost k právnímu jednání a způsobilost k právům. Z jednání, které uzavření smlouvy předchází, bývá návrh strany, obsahující již všechny podstatné znaky smlouvy, nazýván oferta (nabídka), přijetí návrhu stranou druhou (akceptace). Akceptace se nesmí v ničem odchylovat od oferty, jinak se jedná o novou ofertu. Dojde-li ke shodě vůle obou stran, je smlouva hotová (perfektní), jde-li o kontrakt konsensuální. U reálné musí být odevzdána věc, u formálních musí nastat i předepsaná forma. Konsensus je nezbytnou náležitoustí všech kontraktů.

Každá smlouva ať formální nebo bezforemná musí obsahovat určité obecné obsahové náležitosti:

• Musí být plnění objektivně možné, a to fakticky i právně
• Plnění nesmí být v rozporu se zákonem
• Plnění nesmí být namířeno proti dobrým mravům
• Plněním smlouvy se nesmí obcházet zákaz zákona
• Plnění smlouvy musí být určité tj. objektivně určitelné
• Plnění musí být ocenitelné v penězích

Kontrakty formální

K platnosti (perfekci) smlouvy se vyžaduje splnění předepsané formy jeho uzavření. Řadí se sem verbální a literární kontrakty. Není třeba, aby byl jasně vyditelný účel (causa) smlouvy.

Můžeme je dělit:

Verbální (Slovní) – vznikaly vyslovením určité slovní formule

U tohoto typu smluv se vyžaduje ústní forma, kdy jsou slavnostně proneseny předepsaná slova na základě předchodzího souhlasu (consensu). Je nezbytná současná přítomnost obou stran. Odpověď na otázku musí následovat bezprostředně po jejím vyslovení a musí mít stejný obsah - nutnost je použití stejného slovesa.

Reprezentativním verbálním kontraktem je stipulace (stipulatio) - 1. "Slibuješ na svou čest?", 2. "Slibuji na svou čest." U stipulace bylo možné použít i jiné tázací slovo než spondes? -spondeo (slibuješ? - slibuji.)

Dalšími verbálními kontrakty jsou kupříkladu:

• Sponsio - předchůdce stipulace, jediné tázací slovo však bylo spondes?-spondeo. (slibuješ? - slibuji.).
• Adstipulatio - adstipulator je vedlejším všřitelem u stipulace, který si na základě příkazu hlavního věřitele dá splíbit dlužníkem stejné plnění.
• Fideipromissio - sloužila k zajištění obligace, mohli ji užívat i cizinci
• Fideiussio - také slouží k zajištění obligace, výhodou bylo, že závazek ručení přecházel na dědice.
• Dotis dictio - sloužil ke zřízení věna.
• Promissio iurata liberti - slib propuštěného otroka svému bývalému pánu, tímto slibem se zavazuje, že pro bývalého pána bude vykonávat určité služby.
• Vadiatura - slibující ručí za to, že se třetí osoba dostaví na soud.
• Praediatura - více osob se zavazuje, že ten, komu byla udělena držba věci, která je předmětem daného sporu, ji vydá v případě odsuzujícího rozsudku (případně se zavazují k zaplacení pokuty)

Literární (Písemné) – ke vzniku těchto smluv byl vyžadován psemný zápis provedený současně věřitelem a dlužníkem na základě předchozího souholasu (consensu), v určitých přpadech stačil pouze písemný zápis provedený pouze jedním z nich.

Vznikly díky vývoji, kdy rozvoj římského hospodářského života přinesl zvyk vést obchodní knihy, ve kterých byly vedeny především příjmy a výdaje.

Mezi literární smlouvy lze řadit:

• Nomina transscripticia - tento typ kontraktu se týkal vždy určité peněžní částky, která byla vyplac ena na základě již existující jiné obligace. Jeho základ spočíval v pravidelném vedení účetních knih. Do účetní knihy veřitele nebo dlužníka se zapsal záznam o pohledávce či dluhu. Byly rozlišovány dva typy tohoto literárního kontraktu:
  • Transscriptio a re in personam
  • Transscriptio a persona in personam
• Nomina arcaria - tento kontrakt měl charakter záznamů o příjměch v poklaních knihách věřitele ve prospěch jeho pokladny. Tyto záznamy však měly pouze důkazní hodnotu
• Chirographa - pochází od řeků. Jednalo se o dokument napsaný pouze v jediném vyhotovení potvrzeném věřitelem. Původně má pouze důkazní hodnotu.
• Syngraphae - taktéž pochází od řeků. Dokument má dvě vyhotovení, jedno zůstalo dlužníkovi, druhé věřiteli. Tento druh kontraktu užívali i Římané, a ne vždy se za těmito kontrakty skrývala počestná jednání, často zakrývala lichvu.

Kontrakty bezforemné (kauzální)

Vznikají volným způsobem, jakkoli provedeným souhlasem stran, důležitý je tedy ÚČEL. Účel nebo-li kauza je smluvní typ a závisí na něm platnost závazku.

Dělení Kauzálních kontraktů:

• Kontrakty reálné – obligace se uzavírá předáním věci
  • Pouze Zápůjčka je jednostranný kontrakt, ostatní jsou dvoustranné nerovné

1. Muutum (Zápůjčka) - S cílem poskytnout druhému úvěr převede věřitel do vlastnictví dlužníka určité množství genericky určených věcí, a dlužníka zaváže, aby je po určitém čase vrátil.
2. Comodatum (Půjčka nebo výpůjčka ) - Věřitel dává dlužníkovi individuálně určenou věc do bezplatného užívání na určitou dobu s tím, že ji dlužník vrátí neporušenou věřiteli.
3. Depositum (Smlouva o úschově) - Deponent odevzdává do detence depozitáře nějakou movitou věc, aby ji bezplatně ohlídal a na vyzvání deponentovy vrátil. Depozitář odpovídá a škody, uchovanou věc nesmí užívat.
4. Pignus (Smlouva o ruční zástavě) - Věřiteli se odevzdává movitá či nemovitá věc, aby zajišťovala jeho pohledávku. Pokud dlužník dluh zaplatil musí mu být věc navrácena.

Reálné kontrakty nepojmenované - Inominátní smlouvy. Strany si ujednaly atypickou kauzu, jelikož samy kontrakty byly nepojmenované neměly žádné konkrétní žaloby k vynucení protiplnění, mohla pouze žádat vrácení – z důvodu bezdůvodného obohacení. V době klasické se tyto smlouvy začaly uznávat, pokud je plnění podobné smlouvám pojmenovaným a jedna strana již poskytla – existovala žaloba, která nutila splnit protiplnění. V době poklasické se atypické smlouvy rozdělily do 4 skupin:

1. Do ut des (dávám, abys dal)
2. Do ut facias (dávám, abys udělal)
3. Facio ut des (dělám, abys dal)
4. Facio ut facias (dělám, abys udělal)

Mezi tyto kontrakty se řadí kupříkladu směna (rei permutatio), aestimatum (vetešnická smlouva), transactio (smír - mezi inominátní kontrakty se řadí až v poklasické době, do té doby patřil mezi pacta), precarium (výprosa).

• Kontrakty konsensuální – stačí samotný souhlas - shoda vůle stran a smlouva je hotová.
  • Jsou dvoustranné, rovné, pouze mandatum je dvoustranný nerovný.

1. Emptio venditio (smlouva trhová – Koupě-prodej ) - Smlouva trhová je smlouva o výměně věci za peníze. Předmětem trhu může být jakákoli věc on commercio, hmotná i nehmotná, bezvadná i zkažená, ta, která je, i ta, která teprve vznikne (kupuje-li se věc, která ještě není, pak o tom mluvíme jako o koupi věci budoucí). Předmět trhu je určen individuálně, alternativně nebo genericky, lze prodávat i věci cizí, není ale možné koupit si věc vlastní. Cena musí být určena v penězích a musí být objektivně určitelná. Cena nemusí odpovídat hodnotě, ale měla by být spravedlivá. Trhovou smlouvou jako takovou se vlastnické právo nepřevádělo, prodávající odpovídal kupujícímu za „nerušenou držbu“ habere licere.
2. Locatio conductio
   1. Location condudtio rei (Pacht a nájem) - smlouva kdy jedna strana postupuje druhé do detence nějakou individuálně určenou věc, aby ji druhá strana užívala (nájem) nebo užívala a požívala (pacht) po určitou dobu za sjednanou úplatu.
   2. Locatio-conductio operis (Smlouva o dílo) - Předmětem je výsledek užití síly (ne síla samotná – tedy práce může být objednaná u mistra, ale udělají ji jeho tovaryši, ale ti musí být kontrolováni mistrem).
   3. Locatio-conductio operarum (Smlouva pracovní) - Předmětem kontraktu bylo užívání pracovní síly – sjednaná doba a mzda.
3. Societas (Smlouva společenská) - Konsensuální kontrakt, kterým se dva či více lidí zavazují k vzájemnému plněn, aby dosáhli společného, právem dovoleného cíle. Účastníci přinášejí do společnosti vklady (majetek, znalosti, zkušenosti, popularita ,…). Společnost není právnická osoba, majetek se tak stává objektem spoluvlastnictví společníků. Smlouva byla účinná pouze mezi společníky, navenek účinná nebyla. Založena na důvěře.
4. Mandatum (Smlouva příkazní) - Smlouva o bezplatném obstarání cizích záležitostí. Mandant vyzve mandatáře, aby mu něco zařídil, mandatář pokyn přijme s tím, že nebude chtít žádnou odměnu.
   

Obligace jakoby ze smlouvy – obligationes quasi ex contractu

Vedle již uvedených kontraktů existovala speciální skupina zavazavocích důvodů. Tato skupina obligationes quasi ex contractuvznikly za justiniánského práva. Jedná se o přpady, kdy obligační vztah vzniká, aniž by byl naplněn základní předpoklad vzniku závazku - chybí consensus.

Rozlišují se:

1. Negotiorum gestio (jednatelství bez příkazu) - jendá se o dobrovolný výkon určitého jednání ku prospěchu jiné ooby, aniž by došlo k požádání či přímému rozkazu. Jedná se o bezúplatný (lukrativní) vztah. Musí zde existovat vůle jednajícího a zároveň musí být činnost pro druhou osobu užitečná.
2. Tutela (poručenství) - poručenství nad nedospělcem či ženou bylo způsobem jak pomoci některým kategoriím osob, které byly omezeny ve způsobilosti k právnímu jednání.
3. Cura (opatrovnictví) - podobně jako tutela i cura měl být způsob, jak pomoci osobám, které byly omezeny ve způsobilosti k právnímu jednání. V tomto případě se jednalo o skupiny osob, které byli marnotratníci, tělesně postižení, duševně nemocní, ...
4. Communio incidens (společenství, spoluvlastnicví) - jedná se o specifický vztah, který vzniká jednáním jednoho ze společníků (spoluvlastníků) ve společném zájmu, kdy jednajícímu spoluvlastníku vznikly určité náklady. Díky žalobám mohl jednající spoluvlastník žádat rozvržení nákladů mezi jeho a ostatní spoluvlastníky.
5. Hereditatis aditio (uvázání se v dědictví z testamentu) - v rámci převzetí tohoto závazku, se zavazuje dědic zaplatit veškeré odkazy.
6. Solutio indebiti (splnění nedluhu) - v případě, kdy někdo plnil, aniž by měl, plnil z omylu. Závazek vůbec neexistoval nebo existoval mezi jinými osobami. Jedná se o závazek, který vychází z bezdůvodného obohacení. Poškozenému náleží mimojiné conditio indebití - žaloba z nedluhu.
7. Pollicitatio - jendá se o jednostranný veřejně učiněný slib, který pronesl občan ve prospěch obce - například vykonání nějaké činnosti. V justiniánském právu byl vymahatelný pouze, pokud byl oznámen termín zahájení.
8. Votum - jednostranný veřejně učiněný slib náboženského obsahu, který učinil občan ve prospěch božstva. Vymáhán mohl být příslušnými kněžími pomocí mimosoudních prostředků.
9. Alimentační povinnost - byla zavedena za císaře Antonia Pia a Marca Aurelia (pol 2. století n. l.). V justiniánském právu se jedná o vzájemné povinnosti mezi předky a legitimními potomky.

Obligace z bezprávného činu (z deliktu)

Delikt je vědomý a zaviněný zásah do cizí zájmové sféry, se kterými právní řád spojuje vznik obligace tj. vznik nároku a povinnosti zaplatit soukromou pokutu anebo nahradit způsobenou škodu. Vzniká tehdy, když pachatel vědomě škodlivým zásahem porušil právní sféru druhé osoby soukromé. Ohrožující společnost – crimina, soukromé osoby – delicta.

Za republiky byly 3 typizované skutkové podstaty deliktů- dle ius civile:

1. Furtum (loupež) - Původně pojem zahrnoval pouze krádež – tedy odnesení věci, později pod tento pojem byly zahrnuty i: loupež, zpronevěru, podvod. Je to jakékoli protiprávní nakládání s věcí v úmyslu obohatit se. Nebylo možné ukrást věci nemovité, res nullius, posvátné věci (svatokrádež), věci státní. Subjektivním předpokladem byl úmysl ukrást a úmysl obohatit se.
2. Damnum iniuria datum (poškození, či zničení cizí věci) - Škoda, protiprávně na cizím majetku způsobená. Neřešila se zde náhrada, ale pokuta – ta se vymáhala Actio legis Aquiliae -poenální žaloba. Původně škoda musela být způsobená přímým tělesným působením na věc (škoda tělu tělem způsobená damnum corpore corpore datum), později uznávala i formy pozitivního působení bez přímého působení (damnum corpore non corpore datum), dokonce i bez zničení nebo porušení věci. (damnum non corpore nec corpore datum)
3. Iniuria (urážka na cti) - Zakotven již v zákoně 12 desek – stíhány pokutami, někdy i msta. Tehdy se však úmyslné urážlivé jednání vztahovalo pouze na útoky proti tělesné integritě. Později uznány i urážky slovní, posunky nebo útoky na cudnost, i na případy kdy se někomu brání ve výkonu jeho práv či užívání věcí, které jsou určeny k užívání veřejnému. Předpokládá se zlý úmysl, může být proveden přímo nebo nepřímo (urážky osob blízkých oběti- manželka, děti).

Podle praetorského práva přibyly:

1. Vis ac metus (donucení, vydírání)
2. Dolus (podvod)
   

Obligace jakoby z deliktu – Obligationes quasi ex delicto

Vedle deliktů bývaly za důvod vzniku závazku uznávány i některé skutečnosti mimosmluvní, které připomínali situace deliktní, chyběl jim však některý z podstatných znaků deliktu, především zavinění. Takové delikty pak nazýváme kvazidelikty.

Patří sem například:

• Provinění soudce, který porušil své povinnosti a procesní straně způsobil škodu: sankcí je peněžitá pokuta.
• Zeměměřič udal nesprávnou výměru pozemku.
• Znalec, který uvedl nesprávné údaje o míře či počtu.
  

Pacta

Jedná se o druh závazku, což lze dovodit z jejich latinského pojmenování – obligationes ex pacto. Jedná se však na rozdíl od klasické obligace pouze o neformální dohodu, která má upravit situaci, jež je v zájmu obou stran. Nejprve se jednalo o naturální obligace, které byly ze své podstaty nežalovatelné. To vychází z typové vázanosti římského práva, žalovat se dalo pouze to, na co existovala žaloba, stejně tak e dalo ujednat pouze to, co bylo nějak definováno. Původně dle zákona 12 desek bylo jejich účelem odstranit nějaké ručení a tím i ukončit soudní spor. Pacta začala mít větší význam až v praetorské právu. Některá pacta bylo možné žalovat přímo, jiné pomocí námitky.

Pacta můžeme dělit do několika typových skupin: pacta adiecta, pacta praetoria, pacta legitima. Pacta adiecta jsou takzvané připojené dohody ke smlouvě. Pacta jsou navázána na jiné kontrakty, a v rámci žalování těchto kontraktů, na které jsou připojeny, probíhá žaloba v rámci actio bonae fidei. Typické jsou pacta připojené ke smlouvě trhové (emptio venditio). Pacta praetoria jsou pacta, která byla uznána praetorský právem, jejich závaznost byla vázána na praetorem vydaných zvláštních ediktálních žalob a námitek. Ochrana byla tedy poskytována honorárním právem. Praetor většinou poskytoval žaloby koncipované na základě skutkové podstaty stavu (actiones in factum conceptae). Poslední pacta legitima je souborný název dávaný neformálním úmluvám, které se v době římského císařství staly žalovatelné. Do této skupiny se řídí zejména pactum donationis (darovací slib), slib věna, Compromissum a arrha.

Obsah a předmět obligace

Obsahem obligace je jednání či opomenutí, ke kterému je dlužník zavázán.

Předmět obligace je označováno obligační plnění

• Dare- plnění jehož obsahem je převod vlastnického práva, nebo převod nějakého práva věcného
• Facere – plnění faktickým úkonem, jednáním faktického rázu
• Praestere – různý význam, nejčastěji náhrada škody, vzniklé tím, že obligace nebyla řádně splněna

Aby byla obligace platná, musí mít plnění určité náležitosti:

• musí být objektivně možné fyzick i podle práva
• nesmí mířit proti zákonu nebo proti dobrým mravům
• musí být ocenitelné v penězích
• musí také být určité

Dle obsahu a předmětu obligace může kontrakty dělit:

• Obligace alternativní - předmět plnění je částečně neurčitý: dlužník má splnit to nebo to nebo to- stačí však jenom jedna věc
• Obligace generická - částečná neurčitost je charakteristická i pro generickou obligaci – tj. jde o genericky určené věci
• Obligace dílné a nedílné - pokud lze předmět obligačního plnění rozdělit na plnění částečná- mluvíme o obligaci dílné, pokud to možné není je to obligace nedílná. Například při dědění- obligace dílná- každý dostane svůj díl.
• Obligace úroková - Jsou-li předmětem obligace úroky, jedná se o zvláštní, nesamostatnou obligaci, která je závislá na obligaci jiné, tzv. hlavní. Předmětem hlavní obligace bývá peněžitá suma nebo nějaké kvantum jinak genericky určených věcí, které byly dány jako zápůjčka a úroky pak představují do vedlejší obligace vtělenou náhradu za užívání cizího majetku. Bez hlavní obligace tedy nemůže existovat, zaniká nejpozději zánikem obligace hlavní
  

Náhrada škody a soukromá pokuta

• Škoda – damnum je újma na statcích druhého naším jednáním způsobená a námi zaviněná. Rozlišujeme damnum emergens – majetková újma a lucrum cessans – ušlý zisk.
• Pokud je náhrada škody určena smluvně, obsahuje nezbytně i stanovení předpokladů za kterých se bude náhrada plnit. Pokud však pochází pouze z obecného předpisu pak se vychází z abstraktních premis. Povinnost dlužníka k náhradě škody tak předpokládá:
  • Že existuje objektivní spojitost mezi jednáním dlužníka a nastalou újmou (kauzální nexus)
  • Že lze prokázat subjektivní vztah dlužníka ke škodlivému výsledku, který nazýváme zavinění, stručně řečeno: že lze prokázat, že dlužník škodu svým jednáním zavinil.
• Římské právo znalo 2 formy zavinění (culpa - v širším smyslu)
  • Dolus – zlý úmysl
  • Culpa – nedbalost
    

Konvenční pokuty

• Jde o případy, kdy věřitel si formou stipulace dával od dlužníka slíbit plnění určitého obnosu peněz jako trest za eventuální nesplnění smluvních povinností
• Pokud zajišťuje plnění nežalovatelné, pak mluvíme o konvenční pokutě nepravé
• Dlužník ji propadá pokud se nechová tak, jak slíbil, nepřihlíží se přitom k zavinění

Právní ochrana obligace

Actiones in personam

• Druhový název smluv
• Realizovalo se jí relativní právo, tj. pouze proti osobě dlužníka působící nárok na určité konání nebo nekonání
• Praetorské žaloby – nebyly koncipovány podle civilního práva, praetor neurčitě formuloval příkaz k odsouzení, ale přesně stanovil podmínky odsouzení, proto nedal rozhodčímu příliš prostoru

Naturální obligace

• Případy, kdy někomu vznikne dluh a druhému pohledávka, dlužník však za svůj dluh neručí a věřitel svůj nárok nemůže vymáhat žalobou
• Naturální obligace je tedy obligace, při které vzniká řádný dluh, ale dlužník za svůj dluh neručí

Takzvané adjektivní žaloby praetorského ediktu

• Adjektická žaloba měla název Actio tributoria – byla praetorem povolována, pokud šlo o pekulium, které vydělávalo. Vlastník poddané osoby měl právo na poměrné uspokojení.
• Systém omezeného ručení majitele moci byl pro některé vztahy doplněn systémem ručení neomezeného
  • Především tehdy, když majitel moci dal závislé osobě k určitému jednání výslovný příkaz, když ji k zavazovacímu jednání výslovně zmocnil.
  • Neomezené ručení postihovalo také majitele obchodního nebo řemeslného podniku a majitele rejdařské živnosti, který by vedením podmínku nebo kapitánem na lodi ustanovil svého zmocněnce, ať otroka nebo člověka svobodného. Za všechna jednání tohoto zástupce odpovídal majitel bez omezení, protože se předpokládalo, že zástupce jedná na základě jakési generální plné moci. Vyžadovalo se jen, aby zástupce nepřekročil její meze a aby druhé straně bylo jasné, že se jedná se zmocněncem.

Actiones poenales – žaloby z deliktů

• Při deliktní obligaci vzniká oprávněnému nárok na soukromou pokutu, tedy na plnění poenálního charakteru
• Jsou pasivně nezděditelné – je to pouze na viníka
• Uplatňují se kumulativně – kolik bylo pachatelů tolik se nabízí žalob – plnění jednoho neosvobozuje ostatní
• Za delikt otroka či osoby podřízené zodpovídá pán otroka nebo pater familias
• Praetorské actiones poenales se musely uplatnit ve lhůtě jednoho roku

Změna obligace

Změna předmětu obligace nastává především ve dvou případech:

• Když se původní plnění stane po vzniku obligace nemožným - To se řeší náhradní plnění, nebo náhrada škody
• Tehdy, když se dlužník anebo věřitel ostne v prodlení (nesplní včas
  • Předpokladem dlužníkova prodlení je:

1. Platná a žalovatelná pohledávka
2. Nastalá splatnost
3. Dlužníkem zaviněné zmeškání
4. Upomenutí dlužníka věřitelem

Převod obligace

Obligace byla chápána jako ryze osobní vztah, proto nepřecházela na třetí osoby, výjimku tvořilo dědické právo. Otázka převoditelnosti obligace se původně řešila pomocí novace.

• Právního jednání, kdy se obsah staré obligace převede do obligace nové, a v rámci převodu se provede výměna některé z původních osob
• Byl zde přísný postup, a nová obligace nebyla nijak výhodná
  

Výhodnější postup představovalo procesní zastoupení

• Provádělo se pomocí praetorské formule se záměnou subjektů
  • V intenci se uplatnil nárok původního věřitele, v kondemnaci se však uvedlo jméno procesního zástupce a tak byl dlužník odsuzován ve prospěch nového věřitele
    

V době císařské se začaly obligace převádět na základě prostého ujednání, neformální dohodou mez věřitelem původním a věřitelem novým – cesse

• Smlouva mezi věřitelem a nabyvatelem pohledávky o postoupení obligačního nároku
• Dlužník je novému věřiteli zavázán až od okamžiku kdy se o postoupení pohledávky dozví - proto je mu podávána zpráva – denunciace
  

Tako jako lze převzít pohledávku, lze převzít i dluh.

Utvrzení obligace

Každá civilní obligace byla chráněna žalobou. Hledaly se formy, které by obvyklé záruky obligace posílily a věřitelovo postavení usnadnili tím, že mu zajistí způsob uspokojení jeho nároků. Lze je dělit do 2 účelových skupin:

• Jedny sledují cíl usnadnit postavení věřitele při dobývání pohledávky
  • Ryze osobní: adstipulace, věřitelská soliddarita
• Druhé zajišťují hospodářský efekt obligace a věřitelovo postavení usnadňují zvlášť tím, že někdy vůbec nemusí podstupovat časově náročné soudní řízení
  • Jsou buď věcné nebo osobní. Osobní pak zřizuje dlužník sám nebo pomocí osoby třetí ( tedy osoby od dlužníka odlišné
    

Intercesse – záruky zřizované osobou třetí

• Dlužnická solidarita - Je to způsob, který má věřiteli usnadnit dobývání pohledávky tím, že vedle dlužníka hlavního se staví dlužníci další, s úplně stejnými povinnostmi, tedy dlužníci solidární. Plněním jednoho jsou ostatní osvobozeni od dluhu. Plnění může být vyžadováno, žalováno po kterémkoli z nich. Zřizovala se pomocí stipulace (na jedinou otázku odpovídali dlužníci stejnou odpovědí)
• Rukojemství - Jde o způsob utvrzení obligace, kdy za dluh se zavazuje osoba třetí, která svým závazkem přistupuje k závazku hlavního dlužníka.
  • Vývoj:
    • původně pomocí verbální formální smlouvy, ve které rukojmí sliboval poskytnout věřiteli totéž, co sliboval hlavní dlužník a dle zřizovací formy dostalo i název- adpromissio. Časem vznikly 3 formy: sponsio, fidepromissio, fideiussio
    • později dlužník nesliboval věřiteli totéž, co hlavní dlužník, ale úsilí a péči, aby dlužník svůj závazek splnil
    • za Justiniána získal rukojmí námitku, že ručí až po hlavním dlužníkovi

• Právo zástavní (věcná záruka obligace, zřizovaná dlužníkem nebo osobou třetí)
  • Do moci věřitele se převede nějaký majetkový objekt a věřitel se na jeho hodnotě bude hojit, nebude-li obligace řádně splněna. Tím se mění postavení dlužníka: už neručí celým svým majetkem

Zánik obligace

Na počátku vývoje končila faktickým zadostiučiněním, později placením výkupného. Jak se objevilo nexum jako záruka placení dluhu, pak musel být na konci formální akt nexi liberatio – rušící dřívější formální akt, kterým bylo nexum založeno

Solutio – splnění obligace (soluce)

Nabídne- li dlužník jiné plnění, pak původní obligace zaniká a jde o náhradní plnění. Plnění poskytuje obvykle dlužník, je ale možné, že plní třetí osoba. Plní se většinou věřiteli, ale může být jmenován i vedlejší věřitel. Pokud není pevně stanovený čas a místo, pak může dlužník plnit kdekoli a kdykoli a věřitel ho může kdykoli a kdekoli žalovat. Na důkaz poskytnutého plnění se dlužníkovi vydávalo písemné potvrzení – kvintace (apocha).

Compensatio – odečtení (kompenzace)

Předpokládá situaci, kdy dlužník je zároveň věřitel svého věřitele a věřitel je dlužníkem svého dlužníka : v takové situaci se strany dohodnou a odečtou konkurující sumy a zůstane pouze jeden závazek. V justiniánském právu platily zejména tyto principy:

• Kompenzovat je možné pouze pohledávky vzájemné
• Pohledávky musí být žalovatelné, lze-li však nárok odrazit námitkou, kompenzace možná není
• Pohledávky musí být dospělé a likvidní tj. na soudě snadno zjistitelné a dokazatelné
• Obě pohledávky musí mít předmět téhož druhu, není však nutné, aby vyplývaly z téhož právního důvodu
• Proti některým pohledávkám je kompenzace vyloučena, a tak proti pohledávce z krádeže, ze smlouvy o úschově, z nároků státní pokladny na veřejné dávky, z některých nároků alimentačních, …

Novace – novatio

Když je obsah staré obligace přenesen do obligace nové. Nová obligace mohla být realizovaná pouze formou kontraktů abstraktních, protože jen tyto kontrakty dovolovaly, aby vznikla nová obligace, aniž by vznikla nová kauza. Nová obligace se musela něčím odlišovat od té staré - Novatio inter novas personas – novace s novými subjekty.

Splynutí – confusio

Když splyne dlužník s věřitelem v jednu osobu (např. zdědil dluh a měl by zaplatit sám sobě).

Prominutí dluhu

Zánik obligace, aniž by věřitel dosáhl uspokojení svého nároku. Prominutí muselo mít opačnou formu než jakou byla obligace uzavřena

• Acceptilatio – stipulace naruby → Dlužník: „Máš splněno to, co jsem ti slíbil?“ a věřitel: „Mám“