Právní ochrana tělesné integrity za života člověka

Jedním z chráněných statků osobnostních, které společně tvoří osobnost člověka, je tělesná a duševní integrita. Tato „základní hodnot(a) osobnosti každého člověka“ zahrnuje zejména právo na život a zdraví a patří mezi práva osobní. Člověk právo na ochranu tělesné integrity nabývá již narozením, a jakožto jednomu ze základních lidských práv mu „je přiznáno zvláštní postavení mezi ostatními hodnotami chráněnými právním řádem.“

Vybrané prameny ochrany lidského těla

Právní ochranu tělesné integrity člověka zakotvuje jak právo mezinárodní a evropské, tak vnitrostátní.

Mezinárodní úprava

Všeobecná deklarace lidských práv byla přijata Valným shromážděním OSN v roce 1948. I přesto, že není právně závazná, představuje vysoce respektovaný dokument, jehož hodnoty posloužily tvorbě významných právně závazných mezinárodních lidskoprávních úmluv. Mezi ty patří například Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod či Evropská úmluva a lidských právech a biomedicíně. Všeobecná deklarace lidských práv ochranu tělesné integrity zakotvuje zejména v článku 3: „každý má právo na život,“ článku 4: „nikdo nesmí být držen v otroctví nebo nevolnictví…,“ článku 5: „nikdo nesmí být mučen nebo podrobován krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu,“ či článku 25: „každý má právo na takovou životní úroveň, která by byla s to zajistit jeho zdraví a blahobyt […]“

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod je nejvýznamnější lidskoprávní úmluvou přijatou na poli Rady Evropy. Mezi nejdůležitější prvky ochrany tělesné integrity se i v jejím případě řadí ochrana života v článku 2, zákaz mučení v článku 3 či zákaz otroctví a nucených prací v článku 4. Svůj význam Úmluva potvrdila, když zájem o to připojit se k ní projevila i Evropská Unie; po více než 40 letech je však ve svých snahách neúspěšná. Hlavním úskalím přistoupení k této úmluvě je specifický právní systém Evropské Unie. I přestože “Lisabonská smlouva […] zavedla čl. 6 odst. 2, v němž se stanoví povinnost EU přistoupit k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod,“ k žádosti o rozhodnutí, zda je návrh dohody o přistoupení k této úmluvě v souladu se Smlouvami, Soudní dvůr Evropské unie vyjádřil záporné stanovisko. Důvodem zůstává, že „návrh dohody může nepříznivě ovlivnit specifické vlastnosti práva EU a jeho nezávislost."

V souvislosti s prudkým „rozvojem moderní medicíny, biologie a genetického inženýrství“ vyvstaly ve společnosti nové otázky týkající se „právních i etických problémů v oblasti transplantací, medicínských pokusů, […]“ Proto byla v roce 1997 přijata právně závazná Úmluva o lidských právech a biomedicíně, která se snaží předcházet zásahům do tělesné integrity pacienta zejména prostřednictvím institutu informovaného souhlasu. Ten se týká nejen lékařských zákroků, ale také pokusů a výzkumu, jichž se osoba na dobrovolné bázi může zúčastnit. Úmluvu o lidských právech a biomedicíně přibližně o rok později doplnil Dodatkový protokol o zákazu klonování lidských bytostí, který se však spíše než ochrany lidské integrity jako takové týká ochrany lidstva jako druhu.

Nadnárodní úprava

Nadnárodní rovina úpravy ochrany práva na ochranu tělesné integrity tvoří zejména Listina základních práv Evropské unie. Tento dokument má dle čl. 6 Smlouvy o Evropské unii stejnou právní sílu jako zakládající smlouvy, a je tak součástí primárního práva EU, čímž váže také Českou republiku. Články garantující Ochranu tělesné integrity je garantována především v článcích: právo na život (2), právo na nedotknutelnost lidské osobnosti (3), zákaz mučení a nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu (4), zákaz otroctví a nucené práce (5) a ochrana zdraví (35).

Vnitrostátní úprava

Ústavní rovina

Součástí českého ústavního pořádku je Listina základních práv a svobod, která hodnotově vychází z dokumentů jako Všeobecné deklarace lidských práv, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech či Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tento dokument garantuje občanům základní práva včetně toho na život (čl. 6), zdraví (čl. 31) dále stanovuje právo na respektování tělesné a duševní integrity a zákaz mučení a špatného zacházení (čl. 7) či nucených prací a služeb (čl. 9) [k tomu srov. usnesení 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „LZPS“]. Oddíl první LZPS je uveden právem na život, jedním z nejvýznamnějších základních práv. Toto právo není absolutní, což připouští odstavec 4 tohoto článku: „Porušením práv podle tohoto článku není, jestliže byl někdo zbaven života v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné.“ Mezi takové případy patří například nutná obrana. Ustanovení článku 7 „zakotvuje jednak právo na nedotknutelnost osoby a soukromí, jednak … jediné absolutní základní právo v Listině, a tím je právo nebýt mučen a vystaven krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.“ Nedotknutelnost tělesné integrity je pak zajišťována zejména prostřednictvím informovaného souhlasu. Právo nebýt podroben nuceným pracím nebo službám je subjektivní, přičemž pojem „nutné práce a služby“ není jasně specifikován. Taxativně jsou vymezeny pouze situace, „které za nucené práce či služby nelze považovat.“ Právo na zdraví je pak zařazeno mezi právy hospodářskými, sociálními a kulturními v hlavě 4 LZPS. Ač je toto právo zapracováno pouze do jednoho odstavce, „zakotvuje dvě rozdílná práva – právo na ochranu zdraví a právo na bezplatnou zdravotní péči.“

Pro svoji právní sílu musí být zbytek právního řádu s výkladem Listiny základních práv a svobod konformní.

Podústavní rovina

Při zákonné úpravě práva na tělesnou integritu je třeba rozlišovat mezi rovinou soukromoprávní a veřejnoprávní. Předpisy veřejnoprávní povahy zajišťují zejména legální a ohleduplné nakládání s lidským tělem. Soukromoprávní úprava, kterou obsahuje občanský zákoník, mimo definice lidského těla a jeho částí formuluje obecné principy ochrany osobnosti, které implikují ochranu tělesné integrity. V § 3 zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“) stanoví, že „každý má právo na ochranu svého života a zdraví, jakož i cti, důstojnosti a soukromí.“ Ochranou těchto hodnot se dále zabývá § 81, kdy „ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí […]“ Paragrafy 2956 a 2957 vymezují náhradu při újmě na přirozených právech člověka. Mimo to OZ v § 91 a následujících upravuje právo na duševní a tělesnou integritu a stanoví, že „člověk je nedotknutelný“ a také, že „Lidské tělo je pod právní ochranou i po smrti člověka.“ Ochrana lidského těla po smrti člověka je pak dále rozpracována v pododdílu 6, tedy paragrafech 113 a 114. Úprava zásahu do integrity člověka je formulována v § 93 a následujících a úzce souvisí s poskytováním informovaného souhlasu.

Mezi veřejnoprávní předpisy, které chrání tělesnou integritu, patří zejména zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách (dále jen „ZZS“), zákon č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví či zákon č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání orgánů a změně některých zákonů (dále jen „transplantační zákon“). ZZS upravuje v souvislosti s ochranou tělesné integrity zejména „práva a povinnosti pacientů a osob pacientům blízkých, poskytovatelů zdravotních služeb, zdravotnických pracovníků […]“ Zákon o pohřebnictví se věnuje podmínkám zacházení s lidskými pozůstatky a ostatky, které musí i u mrtvého těla být prováděno v úctě k zesnulému. Transplantační zákon po zpracování příslušných předpisů EU stanovuje „pravidla pro zajištění jakosti a bezpečnosti lidských orgánů určených k transplantaci do lidského těla […]“a zajišťuje „vysokou úroveň ochrany“ při stanoveném nakládání s dotčenými orgány. V tomto zákoně jsou stanoveny i „podmínky darování, odběrů a transplantací tkání, buněk a orgánů prováděných výhradně za účelem poskytování zdravotních služeb.“ V zásadě mají tyto předpisy pro svojí speciální povahu aplikační přednost před OZ; vždy je však přihlédnout k jedinečným okolnostem dané situace, aby došlo k uplatnění vhodných právních předpisů. Ty mohou v určitých případech zásadu aplikační přednosti veřejnoprávních předpisů porušit.