Výklad a dotváření práva

Výklad práva je řešení významových nejasností (každé pravidlo je třeba vyložit); stále se však pohybujeme v rámci možného jazykového významu. Výklad spočívá v poznávání právní normy, jež je obsažena v textu právního předpisu. Občanský zákoník obsahuje výkladová pravidla v § 2. Funkce tohoto vymezení zásad je pomocná a výstražná. Toto postulování pravidel zdůrazňuje, že právo zdaleka není pouze text zákona a úkolem soudce je vždy hledání spravedlnosti.

Smysl zákona je jen jeden. Z mnoha výkladů zákona může být v daném čase správný je jeden. V čase se může posouvat tak, jak se mění sociální poměry.

Základním východiskem je úvaha o racionálním zákonodárci, který nechce stanovit nic absurdního. Výklad musí být konformní s ústavním pořádkem a v souladu s evropským právem (vzhledem k čl. 10 a 10a odst. 1 Ústavy) a v souladu se zásadami občanského práva. Výklad musí být prováděn se zřetelem k hodnotám, na kterých občanský zákoník spočívá a nelze primárně vycházet z jazykového výkladu, pokud odporuje výše uvedeným kritériím, tak musí jazykový výklad ustoupit. Nikdo se nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu.

Výklad a aplikace právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nesmí vést ke krutosti či bezohlednosti obyčejné lidské cítění. Kritériem je hledisko spravedlnosti.

Základní metody výkladu:

• jazykový (= gramatický) výklad
• Formálně-systematický výklad
• Subjektivně-historický výklad
• Objektivně-teleologický výklad

Ústavněkonformní výklad

Je třeba, aby výklad právního předpisu šetřil základní práva a svobody. Z možných výkladů je správný ten, který je nejvíce souladný s ústavním pořádkem. Vykládat by se tímto způsobem měla ustanovení všech soukromoprávních i veřejněprávních předpisů. Vázanost soudce zákonem neznamená vázanost jeho slovy. Soud se od slov zákona smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jenž má svůj základ v ústavněkonfromním právním řádu jako významovém celku.

Při výkladu je nutné si uvědomit, zda nedochází ke střetu dvou základních práv. Pokud totiž dojde k jejich středu, je nutné to řešit testem proporcionality, jenž usiluje o to, aby jedno ze základních práv stojících v kolizi sice dostalo přednost, ale zároveň zůstalo zachováno co nejvíce z práva druhého.

Z čl. 10 Ústavy ČR vyplývá rovně povinnost interpretovat ustanovení soukromoprávních předpisů v souladu s mezinárodními smlouvami, jakož i právem Evropské unie.

Jazykový (= gramatický) výklad

Začátek každého výkladu je vždy u slovního vyjádření a u vlastního smyslu slov („zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov“). Tento výklad se snaží objasnit význam právní normy pomocí syntaktických, lexikálních, gramatických a jiných lingvistických pravidel. Vychází se z dikce zákona, věnuje se interpunkčním znaménkům, používání jednotného nebo množného čísla. Jazyk, v němž je vyjádřeno norma, je jazyk právní. Jazykový výklad je pouhým prvotním přiblížením se právní normě, jejímž nositelem je právní předpis. Dále se mají použít další metody.

S jazykovým výkladem se nelze spokojit ani tehdy, dává-li jednoznačné řešení. Je třeba zkoumat, zda je tu prostor pro dotváření práva (např. pro analogii)

Systematický výklad

Je třeba zohledňovat „vzájemné souvislosti“ slov interpretovaného textu, pracovat s tím, do jaké části (dílu, oddílu) je pravidlo zařazeno. Tento výklad využívá i zvláštní argumenty právní logiky. Tento výklad je založen na tom, že bere ohled na celý právní řád a usiluje v souladu s principem jednoty právního řádu o bezrozporný výklad ustanovení právních předpisů. Právní řád je tedy nutné vnímat jako celek, jehož jednotlivé části nepůsobí proti sobě, ale naopak souladně.

Subjektivně-historický výklad

Jeho základem je zkoumání „jasného úmyslu zákonodárce“. Otázku, kterou si při tomto výkladu pokládáme, je: "Jak by interpretační otázku zodpověděl historický zákonodárce?"

Hledáme tedy úmysly zákonodárce a podle toho usuzujeme na obsah právní normy. Proto se tento výklad také označuje jako subjektivně-teleologický výklad. K odhalení úmyslu zákonodárce slouží důvodové zprávy, protokoly, které byly vyhotoveny při přípravě zákona a jeho projednávání v legislativním procesu, předchozí verze návrhu zákona, případně další materiály, z nichž je názor zákonodárce nepochybně zjistit.

Tento výklad ale není rozhodující interpretační metodou - rozhodující je teleologický výklad. Tedy ne vůle zákonodárce, ale "vůle zákona".

Teleologický výklad

Základní maximou tohoto výkladu je, že se nikdo „nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu“. Hledá se objektivní smysl a účel daného pravidla (právo není samoúčelné, váže se k určitému hodnotovému systému). Z toho vyplývá, že vázanost soudce zákonem neznamená vázanost jeho slovy, ale smyslem. To je rozdíl od historického výkladu, ve kterém hledáme smysl sledovaný historickým zákonodárcem.

Tímto výkladem se má bránit jak bezduchému formalismu, ale i soudní libovůli. Snažíme se nalézt ratio legis. Souvisí i se zásadou, že odpadnutím účelu (rozumného smyslu) zákona, zaniká zákon sám (cessante regione legis cessat lex ipsa). Je zde ovšem třeba připomenout, že odpadnutí účelu má za následek jeho neaplikovatelnost nikoliv zánik jeho platnosti.

Tento výklad má prioritu před systematickým i historickým výkladem. Prosadí se i proti dikci příslušného ustanovení.

V rámci tohoto výkladu se používá argument a fortiori, který má podobu buď argumentu od většího k menšímu (a maior ad minus), nebo od menšího k většímu (a minori ad maius).

Dotváření práva

V případě dotváření práva již není přímá opora v textu právního předpisu. Jde o doplňování mezer v zákoně. Dotváření práva je ovšem problematické z hlediska principu dělby moci, protože tvorba právních pravidel náleží do moci zákonodárce - zásadně by mělo platit, že je nepřípustné dotvářet právo soudním rozhodováním.

S tím souvisí některé užívané argumenty vycházející z toho, že pokud zákon spojuje s určitými právními skutečnostmi nějaký právní následek, nelze ten samý právní následek spojovat s právními skutečnostmi dalšími.

• Argument a contrario - týká se situace, kdy se nabízejí dvě varianty a jedna má vlastnost a dovozujeme, že druhá varianta ji nemá (např. máme pozemkové služebnosti a služebnosti osobní. Pokud dle § 1265 není možné osobní služebnost převést na jiného, pak lze a contrario dovozovat, že pozemkovou služebnost převést možné je, protože není spjata s osobou vlastníka panujícího pozemku.
• Argument per eliminationem naopak dopadá na situace, kde existuje více alternativ. Jeho uplatnění je u taxativních výčtů. Pokud máme taxativní výčet, pak to znamená, že všechny ostatní možnosti jsou vyloučené. Je vždy ovšem na základě teleologické úvahy případně další argumentačních metod uvažovat, jestli se jedná o skutečně taxativní výčet.

Výjimečně je dotváření práva možné, ovšem za velmi přísných předpokladů. Např. pokud rozhodnutí historického zákonodárce spočívá na překonaných východiscích a soud by tak musel dospět na základě dosavadního chápání práva k hrubě nespravedlivým výsledkům.

Je nezbytné, aby dotváření práva, které přesahuje zákon, v každém případě vycházelo z korektních právních důvodů a nejen z důvodů účelnosti, protože soudce není jakkoli oprávněn zasahovat do právněpolitických představ zákonodárce.

Základním předpokladem dotváření práva je existence mezery v právu. V prvé řadě se aplikuje Analogie legis, tedy se aplikuje ustanovení, které je co nejbližší právnímu případu co do obsahu a účelu. Nejčastěji se aplikuje v případě, že aplikace jedné normy nutně předpokládá jinou právní úpravu, která však chybí. Pokud je prostor pro analogii, nelze použít argument a contrario (soudce musí dotvářet právo, je-li k takovému postupu prostor - § 10 OZ).

Pokud není analogie zákona možná, uplatní se analogie iuris, kdy se užívají principy spravedlnosti a zásady, na nichž spočívá právní odvětví. Bere se ohled na zvyklosti soukromého života, stav právní nauky a ustálenou rozhodovací praxi. Soudce vytváří pro jeden jedn případ pravidlo, jako by byl sám zákonodárcem.

Opakem analogie je tzv. teleologická redukce, kdy se omezuje věcný rozsah normy jejím účelem. V takovém případě z jazykového výkladu vyplývá, že se pravidlo vztahuje na množinu případu A. Z hlediska účelu zákona ale dovodíme, že na některé věci z této množiny toto pravidlo dopadat nemá.