Darování pro případ smrti

Z Iurium Wiki

Verze z 5. 2. 2020, 12:01, kterou vytvořil Jířa Šarmír (diskuse | příspěvky) (Doplnění odkazů)

Vymezení pojmu

„…o darování pro případ smrti se jedná tehdy, když by někdo něco měl raději u sebe, než u obdarovaného a zároveň raději u obdarovaného než u svého dědice."[1]

Darování pro případ smrti (donatio mortis causa) můžeme definovat jako dvoustranné, bezúplatné (lukrativní) právní jednání,[2] kterým je možné pořídit s majetkem. V rámci darování pro případ smrti dochází k tzv. singulární sukcesi, což jej odlišuje od jiných dědických institutů (a přibližuje odkazům). V římském právu bylo dědění a problematika s tím spojená s univerzální sukcesí, což znamená, že dědic vstupuje do všech práv a povinností zůstavitele (e contrario singulární sukcese).[3] V zásadě se jedná o smlouvu, tedy právní jednání, které je definováno nabídkou (oferta), zde v podobě poskytnutí daru,[4] a jejím přijetím (akceptace), čímž se právní jednání stává hotové (perfektní). Na rozdíl od anglosaské úpravy darování mortis causa v podobě the Deathbed Gifts není pojmovým znakem předání předmětu daru, ale právě perfekce právního jednání v podobě přijetí nabídky.[5]

Účel

V římském dědickém právu lze nalézt několik institutů, které jsou příkladem singulární sukcese (nabyvatel vstupuje pouze do některých práv a povinností převodce), a to odkaz (legatum) a fideikomis, potažmo univerzální fideikomis. V době Zákona dvanácti desek vyvstala potřeba zabezpečit osoby, které se nestanou dědici (např. vzdálenější příbuzní), z čehož lze vyvodit objektivní existenci sociální potřeby převedení majetku potřebnému. Později, v období Punských válek, kdy římská střední a vyšší třída zbohatla, se k sociální potřebě přidává také aspekt prestiže a mravnosti.[6] Shrneme-li, bylo nutné prolomit univerzální sukcesi, darování pro případ smrti se tak stalo nezbytnou součástí právního řádu.

In fraudem legis

O darování pro případ smrti můžeme uvažovat také jako o nástroji, který umožnil překlenout některá zákonná omezení – například zákaz darování mezi manžely, zákaz darování nad určitou míru (lex Cincia, z důvodu nehospodárnosti, výše se nedochovala)[7] a další.[8]

Problematika nabytí vlastnického práva obdarovaného k předmětu daru

Předání věci, za života dárce bylo problematické a vedlo k jeho nejistému právnímu postavení,[9] proto se účinky darování pro případ smrti odkládaly za pomoci suspenzivní podmínky.[10]Darování pro případ smrti bylo podmíněno především tak, že obdarovaný musel přežít dárce a až pak nastaly účinky (nabytí vlastnictví).[11]

„Darování pro případ smrti je takovým darováním, které se uzavírá v očekávání smrti. U něho je darováno takovým způsobem, že pokud někoho překvapí lidský osud, může si příjemce předmět daru ponechat, dárce ho má dostat nazpět v případě, pokud přežije anebo jestli ho mrzí, že darování uskutečnil, nebo když obdarovaný zemřel dříve než on.“[12]

Součástí tohoto právního jednání bylo zpravidla zajištění v podobě fiduciárního převodu vlastnického práva, později, kdy byla užívána tradice (faktické předání „z ruky do ruky“) se objevuje i stipulační slib (verbální abstraktní kontrakt, kde není důležitá kauza).[13]Karel Rebro uvádí, že obdarovaný nabýval vlastnictví k daru přímo na základě platné smlouvy – darování.[14] Lze konstatovat, že tato forma se objevuje až později.[15] Taková podoba darování pro případ smrti zásadně obsahovala rozvazovací (rezolutivní) podmínku.[16]

Předpoklady

Institut prošel složitým vývojem, za svou více než dvoutisíciletou existenci.[17] V prvé fázi vývoje bylo vyžadováno, aby kontrakt vznikl v případě bezprostředního nebezpečí smrti (například bitva, vpád lupičů či námořní cesta).[18] Později se od tohoto předpokladu ustoupilo a postačilo, pokud obdarovaný přežil dárce.[19] Takový předpoklad přetrval i v recepci římského práva.

Justiniánské sjednocení

Justiniánská kodifikace sjednotila problematiku darování pro případ smrti. V římské jurisprudenci panovaly pochyby o kvalifikaci darování pro případ smrti, respektive o určení rozdílů mezi darováním pro případ smrti a odkazem.[20] „Stále se vracela stejná otázka: jde o darování nebo odkaz?“[21] Císař Justinián postavil darování pro případ smrti na roveň odkazu,[22] čímž byla diskuzím učiněna přítrž. Darování pro případ smrti tedy řadíme k odkazům (v některých ohledech).[23] Úprava byla kodifikací zformalizována, avšak stále zůstalo platné, že dárce nemusel mít způsobilost pořídit testament. Justiniánské právo zavedlo napevno možnost darování jednostranně odvolat.[24] Doslova se traduje:

C 8, 56, 4

„Cum de mortis causa donatione dubitabatur et alii quidem inter ultimas voluntates eam posuerunt et legatis adgregandam esse censuerunt, alii autem inter donationes quae inter vivos consistunt eam posuerunt, dubietate eorum explosa sancimus omnes mortis causa donationes, sive iuxta mortem facientis fuerint celebratae sive longiore cogitatione mortis subsecutae sunt, actis minime indigere neque exspectare publicarum personarum praesentiam et ea quae super huiusmodi monumentis solent adhiberi. Sed ita res procedat, ut, si quinque testibus praesentibus vel in scriptis vel sine litterarum suppositione aliquis voluerit mortis causa donationem facere, et sine monumentorum accessione res gesta maneat firmitate v allata et nullam calumniam accipiat neque propter hoc, quod gesta ei non accesserunt, inefficax esse atque inutilis videatur et omnes effectus sortiatur, quos ultimae habent liberalitates, nec ex quacumque parte absimiles esse intellegantur."[25]

Uplatnění Falcidiánské quarty

Falcidiánskou quartu je možné charakterizovat jako nástroj majetkové ochrany dědice. Zajišťuje totiž, aby alespoň část pozůstalosti, de-facto jedna ¼, zůstala nezatížená odkazy. Jelikož je darování pro případ smrti v podstatě podobné odkazům, došlo konstitucí Septimia Severa k rozšíření této limitace i na institut d. m. c.[26]

C 8, 56, 2/2

„Sed si mortis causa donationem in fratrem suum conferens in casum mortis suae eam dotem eundem fratrem suum stipulari passa est, cum divi severi constitutione etiam in mortis causa donationibus, si de cetero patrimonio quantum falcidia iubet heres non habet, provisum sit, is qui nurui tuae heres extiterit eius constitutionis beneficium non prohibebitur postulare“[27]

Předmět daru

Předmětem daru byl jakýkoliv objekt práva, tedy věc (res), v právním smyslu, jejíž povaha to umožnila. Nesmíme zapomínat na skutečnost, že otrok, lidská bytost, nebyl v římském právu považován za subjekt, nýbrž objekt práv.

Darováním pro případ smrti mohlo být darováno i více věcí, každá z nich však musela být zvlášť převedena, například mancipací. Chtěl-li dárce darovat více věcí darovanému a vyhnout se tak povinnosti převádět každou z věcí zvlášť,[28] mohl tak učinit mimo jiné univerzálním fideikomisem.[29]

Zdroje

Monografie:

KINCL, J.; URFUS, V.; SKŘEJPEK, M. Římské právo. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1995, 386 s. ISBN 80-7179-031-1.

KRÜGER, P. ed. Justiniánské Instituce: Iustiniani Institutiones. Přeložil BLAHO, P., přeložil SKŘEJPEK, M.  Praha: Karolinum, 2010, 410 s. Fontes iuris romani. ISBN 978-80-246-1749-7.

REBRO, K. Římske právo súkromné. Obzor Bratislava, 1980, 278 s. ISBN 65-021-80.

Příspěvky ze sborníků a odborných časopisů:

ČERNOCH, R. Sen v Headley z hlediska romanistického. Acta Iuridica Olomucensia, Olomouc: Univerzita Palackého, 2014, roč. 9, Supplementum 3: Recepce řím.pr., s. 51-57. ISSN 1801-0288.

HORÁK, O. Schenkung auf den Todesfall (Darování pro případ smrti). Ad notam, 2015. ISSN 1211-0558.

Kvalifikační práce:

DRACHOVSKÝ, O. Darování pro případ smrti (Donatio mortis causa). Praha, 2019, 105 s., diplomová práce, Univerzita Karlova, Právnická fakulta. Vedoucí práce doc. JUDr. PhDr. David Elischer, Ph. D.

TALANDA, A. Darování pro případ smrti. Brno, 2016, 100 s., rigorózní práce, Masarykova univerzita, Právnická fakulta. [online]. [vid. 8. 12. 2019]. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/bq89b/Adam_Talanda_-_Rigorozni_prace_-_Darovani_pro_pripad_smrti.pdf

Online zdroje:

MOMMSEN, T. (recogn.); KRUEGER, P. (retract.). Digesta seu Pandectae Iustiniani Augusti. Vol. II. Accedunt tabulae decem. Berolini : Apud Weidmanos, 1870. 972+72 p. Citováno dle: The Roman Law Library [online]. [cit. 12.1.2020]. Dostupné z: <http://droitromain.upmf-grenoble.fr/Corpus/digest.htm>

The Roman Law Library by Y. Lassard and A. Koptev. [online]. [vid. 12.12.2019]. Dostupné z: https://droitromain.univ-grenoble-alpes.fr/#VI

  1. ↑ I 2, 7   Citováno dle: BLAHO, P.; SKŘEJPEK, M. Iustiniani institutiones: Justiniánské instituce. Praha: Karolinum, 2010, s. 123.
  2. ↑ KINCL, J.; URFUS, V.; SKŘEJPEK, M. Římské právo. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 315.
  3. ↑ REBRO, K. Římske právo súkromné. Obzor Bratislava, 1980, s. 270.
  4. ↑ TALANDA, A. Darování pro případ smrti. Rigorózní práce. Brno, 2016, s. 6.
  5. ↑ ČERNOCH, Radek. Sen v Headley z hlediska romanistického. Acta Iuridica Olomucensia, Olomouc: Univerzita Palackého, 2014, s. 55.
  6. ↑ REBRO, K., 1980, Op. cit., s. 270.
  7. ↑ KINCL, J.; URFUS, V.; SKŘEJPEK, M., 1995, Op. cit., s. 260
  8. ↑ REBRO, K., 1980, Op. cit., s. 226-227; 272.
  9. ↑ DRACHOVSKÝ, O. Darování pro případ smrti (Donatio mortis causa). Diplomová práce. Praha, 2019, s. 6.
  10. ↑ KINCL, J.; URFUS, V.; SKŘEJPEK, M., 1995, Op. cit., s. 314.
  11. ↑ Tamtéž, s. 314.
  12. ↑ ČERNOCH, R., 2014, Op. cit., s. 54.
  13. ↑ KINCL, J.; URFUS, V.; SKŘEJPEK, M., 1995, Op. cit., s. 244; 314-315.
  14. ↑ REBRO, K., 1980, Op. cit., s. 272.
  15. ↑ DRACHOVSKÝ, O. Darování pro případ smrti (Donatio mortis causa). Diplomová práce. Praha, 2019, s. 6.
  16. ↑ KINCL, J.; URFUS, V.; SKŘEJPEK, M., 1995, Op. cit., s. 314.
  17. ↑ TALANDA, A. Darování pro případ smrti. Rigorózní práce. Brno, 2016, s. 6.
  18. ↑ Cf. D 39, 6, 2 a D 39, 6, 3 Citováno dle: MOMMSEN, T. (recogn.); KRUEGER, P. (retract.). Digesta seu Pandectae Iustiniani Augusti. Vol. II. Accedunt tabulae decem. Berolini : Apud Weidmanos, 1870. 972+72 p. Citováno dle: The Roman Law Library [online]. [cit. 12.1.2020]. Dostupné z: <http://droitromain.upmf-grenoble.fr/Corpus/digest.htm>
  19. ↑ KINCL, J.; URFUS, V.; SKŘEJPEK, M., 1995, Op. cit., s. 314.
  20. ↑ KRÜGER, P., 2010, Op. cit., s. 123.
  21. ↑ HORÁK, O. Schenkung auf den Todesfall (Darování pro případ smrti). Ad notam, 2015.
  22. ↑ KRÜGER, P., 2010, Op. cit., 123.
  23. ↑ Tamtéž, s. 123.
  24. ↑ KINCL, J.; URFUS, V.; SKŘEJPEK, M., 1995, Op. cit., s. 315.
  25. ↑ The Roman Law Library by Y. Lassard and A. Koptev. [online]. [vid. 12.12.2019]. Dostupné z: https://droitromain.univ-grenoble-alpes.fr/#VI
  26. ↑ ČERNOCH, R., 2014, Op. cit., s. 56.
  27. ↑ The Roman Law Library by Y. Lassard and A. Koptev. [online]. [vid. 12.12.2019]. Dostupné z: https://droitromain.univ-grenoble-alpes.fr/#VI
  28. ↑ DRACHOVSKÝ, O. Darování pro případ smrti (Donatio mortis causa). Diplomová práce. Praha, 2019, s. 6-7.
  29. ↑ REBRO, K., 1980, Op. cit., 270-271.
Autoři článku: Jířa Šarmír (Jiří Šarmír)
Citováno z „http://wiki.iurium.cz/index.php?title=Darování_pro_případ_smrti&oldid=119748“