Immanuel Kant

Kantův portrét od neznámého malíře

Immanuel Kant (1724 – 1804) byl německý osvícenský filosof a vědec. Během svého života, jenž celý strávil v rodném Královci (dnes ruský Kaliningrad), vypracoval systém popisující zákonitosti lidského poznání, na jehož základech pak vybudoval i svébytnou etiku a estetiku. Kantovo myšlení silně působilo na řadu významných filosofických proudů 19. století a 20. století. Pro šíři Kantova intelektuálního záběru ovlivnily jeho názory rovněž široké spektrum přírodních a humanitních věd, právo nevyjímaje.

Osobnost, život a dílo Immanuela Kanta

Immanuel Kant se narodil 22. dubna 1724 v Královci do protestantské rodiny řemeslníka. Na zdejší univerzitě studoval od roku 1740 filosofii, matematiku a přírodní vědy. Následně působil jako soukromý učitel a od roku 1755 na univerzitě v Královci jako profesor. Přednášel a vyučoval mnoho oborů zahrnujících vedle filosofie či etiky i přírodní vědy.

Od mala trpěl chatrným zdravím, a i proto se v dospělosti rozhodl žít až pedanticky uspořádaný život. Kant pravidelně vstával v pět hodin ráno, věnoval se psaní a studiu, dopoledne přednášel. Následoval delší oběd v kruhu přátel, mezi nimiž byl jako vtipný a hovorný společník oblíbený. I přes svou společenskost se však váhavý Kant nikdy neoženil. Po obědě několikrát prošel lipovou alejí. V deset hodin uléhal do postele, aby jako každý den konečně očekával spánek. Načrtnutý denní harmonogram vykresluje Kantovu pořádkumilovnou povahu, která se odráží i v jeho systematickém přístupu k filosofii.

V první polovině svého badatelského života se zabýval hlavně přírodními vědami. Okolo roku 1760 se Kant seznamuje s názory skotského empirika Davida Huma, který svým zpochybněním objektivity poznání vytrhl německého učence z „dogmatického spánku“. Kantovi se posléze jeví dosavadní vědecké i filosofické poznání nedůsledné a rozhodne se lidské poznání a jeho možnosti zkoumat sám. Výsledkem systematické práce je vydání Kritiky čistého rozumu v roce 1781. Dílo přijímala tehdejší odborná veřejnost rozpačitě. Ne každý byl schopen porozumět Kantovu myšlenkovému konstruktu. Filosof se proto rozhodl v roce 1783 shrnout některé základní myšlenky do tenčího spisu Prolegomena ke každé příští metafyzice, jež se bude moci stát vědou.

V dalším období se Kant věnoval etickým otázkám, o nichž vydal v roce 1785 Základy metafyziky mravů a o tři roky později Kritiku praktického rozumu. Později se Kant zabýval ještě estetikou, následkem čehož vydává Kritiku soudnosti. V roce 1797 vydává Metafyziku mravů, v níž pojednává o otázkách práva a ctnosti. Na závěr svého života se chtěl zabývat ještě otázkami teologickými, k výsledku se však už nedobral. Immanuel Kant umírá v rodném Královci roku 1804. S životem byl zřejmě spokojen. Poslední filosofova slova údajně zněla: „Je to dobré.“

Metafyzika a teorie poznání

V 17. století se v evropské filosofii postupně objevují dva různé pohledy na lidské poznání. Racionalisté tvrdí, že člověku je vrozený rozum, z nějž lze důsledným rozvažováním získat pravdivé poznání okolního světa. Empiristé naopak říkají, že nic vrozeného lidskému vědomí není a všechny poznatky jsou získávány ze zkušenosti. Kant oba uvedené názory smířil a dále rozvedl. Lidské poznání sice vychází ze smyslové zkušenosti, člověku jsou ale vrozeny určité formy (prostor, čas, kvantita, kvalita, relace, modalita), které přicházející vjemy hnětou do nám známé podoby.

Z uvedeného vyplývá, že nikdy nebude možné nahlížet věci ve světě mimo zmíněné formy. Člověk, který si nasadí růžové brýle, uvidí vše růžově. To ale ještě neznamená, že všechno skutečně růžové je. Kant proto rozlišuje věci pro nás, ty jediné jsme schopni poznat, a věci o sobě, o nichž ale nejsme schopni říct nic, kromě toho, že existují.

Vrozenost zmiňovaných forem vede k tomu, že jakýkoliv počitek, jenž za svůj život získáme, je skrze ně zpracován. Zákony platné pro tyto formy rozumu tak budou zároveň platit i pro předměty skrze ně poznávané. Kant proto považuje za zásadní kriticky prozkoumat čistou rozvažovací schopnost. Ta je nezávislá na nahodilé smyslové zkušenosti a jejím zkoumáním lze nalézt všeobecně platné zákony.

Svět přírody a svět svobody

Člověk je dle pruského filosofa občanem dvou světů. Svou tělesností je součástí přírody, svým rozumem ji však přesahuje. Zřejmě nejpůsobivěji Kant uvedenou myšlenku formuluje v závěru Kritiky praktického rozumu: "Dvě věci naplňují mysl vždy novým a rostoucím úžasem a úctou, čím častěji a více o nich člověk rozjímá: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně."

Existuje tak svět, jaký jest (svět kauzální neboli svět přírody) a svět, jaký by měl být (svět normativní neboli svět svobody). Němčina má pro zmíněné rozlišení vhodná slovesa sein (být) a sollen (mít povinnost). Z popisovaného rozdílu vycházeli i představitelé normativní teorie právní (Hans Kelsen, František Weyr).

Kantova deontologická etika

Kant se ve své etice snaží odpovědět na otázku, co má činit. Už z pojetí otázky vyplývá, že se jedná o autonomní etiku, pro níž je typické, že jednající si sám určuje, jak by měl jednat. Kant vychází z předpokladu, že základem je dobrá vůle. Jestliže člověk jedná z dobré vůle, nezáleží ani tolik na výsledcích jednání. Povinnost dodržovat své mravní zásady staví Kant výše než případné úvahy o následcích jednání. Pro toto pojetí je jeho etika označována jako hodnotová či deontologická etika. Protikladný etický směr představuje utilitarismus (J. Bentham, J. S. Mill), podle jehož představitelů záleží více na tom, k čemu jednání vede, než na kvalitě samotného činu.

Kategorický imperativ - univerzální mravní zákon

Kantovým cílem je tedy jednat dobře. Dobro ovšem nechápe pouze jako štěstí jednajícího, ale jako absolutní hodnotu. Jelikož se však lidé ocitají v různých momentech, nejde obecně určit, které jednání je dobré. Kant proto navrhuje, aby si ten, kdo neví jak se v dané situaci zachovat, představil, že se jeho jednání stane všeobecně platným zákonem a budou se tedy tak chovat všichni. Na Kanta zde později navazuje americký politický filosof John Rawls, podle nějž je třeba si představit, že určujeme pravidla pro společnost, o níž nevíme, jaké postavení v ní budeme mít. Jedná se o univerzálně platný mravní zákon (kategorický imperativ) a Kant jej vymezuje následovně.

„Jednej tak, jako by se zásady tvého jednání měly stát skrze tvou vůli obecným přírodním zákonem.“

Člověk se tudíž stává skrze svou vůli sám sobě zákonodárcem. Právě ve schopnosti uložit si povinnost jednat určitým způsobem a činit tak pouze na základě rozumu nezávisle na vnějších podmínkách nebo vnitřních citových či instiktivních podnětech spočívá pozitivní svoboda. Oproti ní Kant rozlišuje ještě negativní svobodu (svoboda „od něčeho“), spočívající v nezávislosti na vůli ostatních.

Všeobecná lidská důstojnost jako nejvyšší hodnota

Onu schopnost svobody však musí člověk přiznat i ostatním rozumným bytostem, jinak by se dostal sám se sebou do sporu. Kant proto přidává ještě další formulaci kategorického imperativu. Zakládá ji na všeobecné lidské důstojnosti, z níž vyplývá, že ani já ani druzí lidé nejsme pouhými věcmi, které jsou po ruce k dosahování jiných cílů.

„Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě druhého vždy zároveň jako účel a nikdy jako prostředek.“

V rozporu s tímto přístupem se nacházejí totalitní ideologie 20. století, jejichž stoupenci neváhali k prosazení svého národa či pro dosažení beztřídní společnosti obětovat jako prostředek lidské životy.

Kantovy úvahy o právu

Přirozené právo poznatelné rozumem

Problematice práva se Immanuel Kant věnoval v útlém spisu K věčnému míru (1795) a v první části knihy Metafyzika mravů (1797). Hned na jejím počátku si klade otázku, co je právem. Odpověď se podle něj musí nacházet v čistém rozumu a přímo z něj být odvozena. Pokud by ji hledal pouze v právním řádu jednoho státu, nedošel by k univerzálně platnému závěru. Z požadavku na zmíněnou všeobecnou platnost prosvítá Kantovo přirozenoprávní založení. Přirozené právo zahrnuje vždy platné principy, jež jsou odvoditelné z rozumu.

Právo umožňující mravnost

Kant se touto racionální cestou pokouší právo definovat jako souhrn podmínek, za nichž může být volní jednání člověka sladěno s volním jednáním jakéhokoliv jiného člověka podle zákona svobody. Právo pro něj představuje určité podmínky, jež dohromady vytvářejí prostor, v němž je možné jednat na základě vlastní svobodné vůle. Uvedené pojetí práva, jakožto nástroje k vytvoření prostoru pro etické jednání člověka, dále v 19. století rozpracoval německý zástupce historické právní školy F. C. von Savigny.

Dále Kant od každého souhrnu pravidel, který si činí nárok být právem, požaduje respekt k zákonu svobody. Existují totiž vrozená práva, jež náleží každému od přírody a Kant tvrdí, že všechna vyplývají ze základního vrozeného práva na svobodu. Ta je definována jako nezávislost na vůli druhého. Ona nezávislost platí ale pouze do té míry, pokud může koexistovat se svobodou ostatních lidí. Požadavek maximální možné svobody, která končí až tam, kde začíná svoboda druhého později od Kanta přebírá Rawls, když formuluje základní princip spravedlivé společnosti.

Společenská smlouva a právní stát

Kant navazuje na Rousseauovu koncepci společenské smlouvy. V přirozeném anarchickém stavu není nikdo chráněn před nebezpečím ze strany druhého. Proto je pro lidi výhodné se sdružit v občanském svazku a stanovit si pravidla, podle nichž budou žít. V moderním státě za ně lze považovat ústavu. Uvedená pravidla jsou všeobecně závazná a každý občan státu, včetně vládnoucích, je vůči nim v roli podřízeného. Nevládnou tedy lidé, ale zákony, což je základní myšlenka právního státu (německy Rechtsstaat).

Typologie státních zřízení

Kant rozlišuje formy vlády v jednotlivých státech podle dvou kritérií. Podobně jako Aristotelés se ptá, kdo vládne a podle toho pak rozděluje státy na autokracii (vláda knížete), aristokracii (vláda šlechty) a demokracii (vláda lidu). Druhé hledisko pak v návaznosti na Johna Locka představuje oddělení moci zákonodárné a výkonné. Pokud zákonodárce zároveň podle svých zákonů vládne, jedná se podle Kanta o despotický státní režim. Je-li oddělena zákonodárná a výkonná moc, hovoří o republice. Demokracie je Kantovi něčím odlišným od republiky, ba dokonce je podle něj režimem nutně despotickým, protože zde rozhoduje většina o jednotlivci. Kant se zde ocitá v opozici vůči svému předchůdci Rousseauovi, který obecnou vůli většiny chápal jako nejvyšší zákon, jemuž se musí každý podřídit.

K věčnému míru

Ve spisu K věčnému míru Kant navrhuje vytvoření celosvětového mírového společenství nezávislých států. Je si ale vědom, že ne všechny státy by chtěly do takového společenství vstoupit, proto dle něj prozatím postačí vytvoření postupně se rozšiřujícího svazu států, který by měl o věčný mír usilovat. V jednotlivých státech se pak pro uvedený účel jeví ideálním zřízením republika, protože při rozhodování, zda vést válku či ne, je nutný souhlas občanů a autor nepředpokládá, že by na sebe lidé dobrovolně brali válečné útrapy. K částečné realizaci těchto myšlenek došlo po první světové válce vznikem Společnosti národů, kterou pak v roce 1945 nahradila OSN.