Jean-Jacques Rousseau
Narozen roku 1712 v Ženevě, matka záhy zemřela a otec, který jej pak vychovával, musel utéct z města kvůli sporům s jistým důstojníkem. Rousseau tak vyrůstal u svého strýce a později byl poslán na výchovu ke kalvinistickému pastorovi. Učil se písařem, později rytcem, ale toto jej nenaplňovalo, a tak z učení utekl a cestoval. Při svých cestách se setkal s Louisou Eleonorou de Warens, která se stala klíčovou osobou jeho dalšího života. Díky ní přestoupil ke katolické víře, mohl se pod její ochranou sebevzdělávat a rozšířit okruhy svých zájmů o hudbu a později, poté co se seznámil s dílem Voltaira, o politické a společenské úvahy. Dalším zlomem v jeho životě byla účast v soutěži dijonské Akademie věd, jež položila otázku, zda pokrok věd a umění přispěl k zušlechtění, či naopak ke zkáze mravů. Jeho text Rozprava o vědách a umění, ve kterém kritizuje společenský pokrok, zejména v oblasti vědy a umění, jako příčinu úpadku morálky a občanské cnosti, vyhrál první cenu akademie a zároveň nastolil témata, která ve svých pozdějších textech dále rozvíjel. Mezi jeho další stěžejní díla patří spis O společenské smlouvě, který dále rozvíjel jeho myšlenky z předchozího spisu Rozprava o původu a příčinách nerovnosti mezi lidmi a Emil čili o výchově, který se věnoval Rousseauových představách o vzdělání. Obecně se dá říci, že celé jeho dílo budilo velké vášně, nicméně vydáním Emila si Rousseau znepřátelil úřady i církev a musel utéct z Francie. Nějaký čas přebýval v Německu, poté u Davida Huma v Anglii, ale netrvalo dlouho a rozhádal se s ním i dalšími kolegy a tajně se vrátil do Francie, kde přebýval na zámku Trye u prince Contimho. Již v té době začal pracovat na svých pamětech ve spisu Vyznání. Poté přebýval v Paříži a převážně se věnoval práci na svých pamětech (nejen na spisu Vyznání, ale i na dalších kratších textech), ve kterých popisoval a zejména vysvětloval některé své životní kroky a konflikty. V Paříži také roku 1778 zemřel[1].
Přirozený stav
Pro Rousseaua je člověk v přirozeném stavu divochem, žijícím jen pro sebe v přírodě, ve svém přirozeném prostředí[2]. Zde požívá svobody, žije v harmonii a míru, řídí se pouze svými instinkty. Žije sám, nevázaný na jiné divochy. Neexistoval pro něj hřích, ani neznal dobro, a to proto, že tyto věci jsou vázány pouze na přítomnost jiných lidí. Pokud se snad dva divoši potkali, k boji docházelo pouze zřídka, jelikož neznali pocity jako ješitnost, úctu, opovržení, nenávist apod. Jediné spory, které vedli, byly o potravu, ale i ty byly velmi vzácné. Mimo boj o potravu Rousseau zmiňuje ještě jinou interakci mezi divochy a vzájemnou pomoc. Soucit Rousseau považuje za přirozený lidský cit, který oslabuje sebelásku a nutí člověka pomoci jinému v nouzi[3]. Rousseau tedy nepovažuje svět v přirozeném stavu za válečnou zónu, jako Hobbes, podle něj je naopak rájem, kde jsou všichni svobodní a žijí v harmonii s přírodou. Dalším znakem divocha v přirozeném stavu je schopnost učit se, a to v zájmu svého přežití[4]. Největším nepřítelem jedince v přirozeném stavu je pro Rousseaua vlastní fyzická slabost. Ta je zároveň přirozenou nerovností mezi lidmi, kterou Rousseau považuje za správnou -> slabší zahynou, silnější vydrží. Z přirozené nerovnosti však vzniká nerovnost sociální/politická, která je terčem ostré Rousseauovy kritiky[5].
Rousseau definuje tzv. přechodnou fázi přirozeného stavu, ve které divoch degeneruje na barbara, a to cestou nahodilé spolupráce s ostatními. Tímto jedinec získává více času, zjednoduší si svou práci, a začne lenivět. Už nesleduje jen své nejnutnější potřeby, ale i ty, které mu pouze zvyšují pohodlí. Touto spoluprací vzniká závislost na druhých a tím se omezuje svoboda. Zároveň postupně vzniká společenský žebříček, a jedinec se dvoří těm, kdo jsou na jeho vrcholu, aby si získal lepší pozici, tím však zároveň vzniká poddanství a nerovnost[6]. Vzniká tak vrstva bohatých, jejichž nástrojem pro legitimaci tohoto stavu se stala společenská smlouva, která stvrdila jejich postavení.
Společenská smlouva podle J.J. Rousseaua
Společenskou smlouvu vidí Rousseau jako cestu, jak narovnat nespravedlnost a nerovnost způsobenou předchozí smlouvou, která kodifikovala nadřazenost a nerovnost bohatých[7]. Nová společenská smlouva má být smlouvou všech rovných občanů navzájem, hlavní podmínkou je vzdání se všech svých práv ve prospěch celého společenství. Smlouva má také nahradit rovnost přirozenou (z přirozeného stavu), rovností mravní a legitimní, které vyrovnávají nerovnost fyzickou danou od přírody[8]. Jedinec se vzdává všech svých práv ve prospěch všech, a tím pádem ve prospěch nikoho. Je nutno zdůraznit, že Rousseau upouští od ochrany jednotlivce, a klade důraz na společnost jako celek. Smlouva sjednocuje vůli všech jedinců do tzv. obecné vůle, která sleduje obecné blaho všech, a je nadřazena vůli jednotlivce. Podle Rousseaua je obecná vůle za každých okolností správná, jelikož je ve shodě s obecným blahem a pokud s ní jedinec nesouhlasí, mýlí se[9]. Suverén je podle něj kolektivní bytostí, od kterého nemůže být moc zcizena, poslanci jsou tedy pouhými zplnomocněnci lidu, nikoliv jeho zástupci.
Hlavní cíle státu jsou podle Rousseaua dva, rovnost a svoboda. Rovnost není myšlena jako absolutní, tedy bohatství a moc mohou být u lidí na různém stupni, ale jako rovnost před zákonem, který se na všechny vztahuje stejně. Demokracii Rousseau nepovažoval nutně za nejlepší model vlády, dobré politické řízení nazýval republikou, a podle něj byla každá zákonná vláda republikánská. Zároveň dává velký prostor pro uspořádání v jednotlivých republikách. Rozeznává 3 typy vlády[10]:
• Monarchie -> vláda rukou jediného člověka, hodí se pro státy bohaté
• Aristokracie -> vláda rukou malého počtu lidí, hodí se pro „prostřední“ státy
• Demokracie -> vláda v rukou všech, hodí se pro chudé státy
- ↑ NAXERA, V., STULÍK, O. Teorie společenských smluv. Analýza vybraných novověkých konceptů. BRNO: Václav Kolem - Vydavatelství a nakladatelství, 2013, s. 90 - 95., ISBN: 978-80-87713-05-1.
- ↑ ROUSSEAU, J. J. Rozpravy. 2. vyd., PRAHA: Nakladatelství Svoboda, 1989, s. 144.
- ↑ NAXERA, V., STULÍK, O., 2013, op. cit., s. 101.
- ↑ ROUSSEAU, J. J. 1989, op. cit., s 116.
- ↑ NAXERA, V., STULÍK, O. 2013, op. cit., s. 90 - 95.
- ↑ ROUSSEAU, J.J. 1989, op. cit., s. 144.
- ↑ NAXERA, V., STULÍK, O. 2013, op. cit., s. 108.
- ↑ ROUSSEAU, J.J. O společenské smlouvě neboli o zásadách státního práva. 1. vyd. Dobrá voda: Aleš Čeněk, 2002, s. 33., ISBN: 80-86473-10-4.
- ↑ ROUSSEAU, J.J. 2002, op. cit., s 121.
- ↑ NAXERA, V., STULÍK, O. 2013, op. cit., s. 114.
