Právní osobnost

Z Iurium Wiki

Verze z 2. 3. 2018, 15:34, kterou vytvořil VK (diskuse | příspěvky) (Založena nová stránka s textem „== Pojem právní osobnosti == Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ"), zavádí pojem '''prá…“)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Pojem právní osobnosti

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ"), zavádí pojem právní osobnost jako legislativně technickou zkratku, a to prostřednictvím definice uvedené v § 15 odst. 1 OZ. 

§ 15 odst. 1 OZ: „Právní osobnost je způsobilost mít v mezích právního řádu práva a povinnosti.“

Pojem právní osobnost vyjadřuje způsobilost osoby být subjektem právních vztahů, přičemž osobou se rozumí buď osoba fyzická, nebo právnická. Předcházející právní úprava obsažená v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, s pojmem právní osobnost nepracovala, nýbrž hovořila toliko o „způsobilosti mít práva a povinnosti“. Z důvodové zprávy k § 15 OZ nepřímo vyplývá, že pojem právní osobnost lépe vystihuje s ohledem na zahraniční doktríny podstatu věci (personnalité juridique, juridical personality, Rechtspersönlichkeit, rechtspersoonlikheid).[1] V literatuře se však pro tentýž pojem používá také označení právní subjektivita, právní individualita či latinsky caput.[2]

Důvodová zpráva uvádí, že právní osobnost fyzické osoby se liší od právní osobnosti osoby právnické, neboť „člověk má přirozené a mezinárodně uznané právo na to, aby byla všude uznávána jeho právní osobnost (srov. čl. 6 Všeobecné deklarace lidských práv; srov. dále Pakt o občanských a lidských právech č. 120/1976 Sb.). Pozitivní právo tudíž nemá možnost odmítnout uznání právní osobnosti člověka. Naproti tomu právnické osoby obdobné přirozené právo na vlastní právní osobnost nemají…“, a proto se zde uplatňuje teorie fikce, která právnickým osobám právní osobnost přiznává.[3] To znamená, že právnická osoba je v podstatě emanací právního řádu, tedy osobou na právním řádu závislou. Nebylo-li by právního řádu, pak by nebylo ani právnické osoby. Pro právní subjektivitu fyzických osob si však nelze vystačit s odvoláním na přirozené právo, neboť samotná existence přirozeného práva bez pozitivně právního ukotvení je asi tak platná, jak ustanovení zákona, které sice formálně existuje, ale nikdo se dle něj neřídí (v právních dějinách např. celá řada článků Ústavy Československé socialistické republiky z roku 1960). Tento argument podporuje rovněž období nacistické právní nauky (viz dále).

Význam právní osobnosti

Právní osobnost je klíčovým pojmem,[4] neboť ve své podstatě představuje působnostní normu OZ. Odpovídá na otázku, kdo vůbec může mít práva a povinnosti v režimu soukromého práva. Nositelem právní osobnosti jsou všichni lidé, a to bez ohledu na jejich pohlaví, vyznání, původ či jinou odlišnost. Právní subjektivita náleží ve stejné míře postiženému člověku s hlubokou mentální retardací jako osobě zdravé, obdařené nadprůměrným IQ. Z toho vyplývá, že osoba, která není schopna výkonu a ochrany svých práv, potřebuje nějakou jinou osobu, zpravidla zákonného zástupce, která tento nedostatek nahradí. Právě proto je třeba odlišit právní subjektivitu jako pasivní složku způsobilosti osoby od složky aktivní.[5] V zahraniční doktríně se aktivní složka označuje za tzv. způsobilost jednat (Handlungsfähigkeit), která jako nadpojem zahrnuje pojmy svéprávnost a deliktní způsobilost.[6] [7]

Od pojmu právní osobnost, obdobně jako v jiných právních řádech, se odvíjí také způsobilost být účastníkem řízení dle § 19 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Nelze však mezi tyto pojmy dávat rovnítko. Dvořák poukazuje na to, že „pojem procesní subjektivity je … širší než pojem právní osobnosti; nelze totiž vyloučit existenci zájmů, které v hmotněprávní sféře nemají žádného nositele, a přesto jsou hodny právní ochrany (např. vymazaná obchodní společnost v řízení o zrušení zápisu o výmazu do obchodního rejstříku, viz R 43/05; obdobně Hora, s. 7)“.[8]

Mám za to, že zatímco právní osobnost se vztahuje jak na práva a povinnosti soukromoprávní či veřejnoprávní povahy, pak totéž nelze tvrdit o svéprávnosti.[9] Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 12. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 3102/08, akcentoval, že omezení ve svéprávnosti ještě automaticky nemá za následek zbavení aktivního volebního práva, neboť to lze odejmout jen tehdy, není-li osoba schopna porozumět obsahu a účelu voleb.[10] Tento závěr se však týká pouze svéprávnosti (tj. složky aktivní), nikoliv složky pasivní. Právní subjektivita je totiž zakotvena ústavně právními předpisy (viz čl. 5 Listiny základních práv a svobod [dále jen „Listiny“]), což se pak dále prolíná celou řadou článků Listiny (např. čl. 1, čl. 3 odst. 1, aj.). Někdy se také hovoří o tom, že právní subjektivita je součásti lidské důstojnosti. [11] V případě, že by dle norem mezinárodního práva soukromého měla být aplikována právní norma jiného státu, která je v rozporu se zásadou rovnosti právní osobnosti všech lidí, pak nemůže být z důvodu výhrady veřejného pořádku aplikována (srov. § 4 zákona 91/2012 Sb., zákon o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů).[12]

V průběhu právních dějin vždy neplatilo, že každý člověk je automaticky ex lege nadán právní osobností. Tak např. v době římského práva otrok neměl právní subjektivitu, nýbrž byl objektem práv (tj. věcí v právním smyslu).[13] O tom, jak daleko může zajít lidská nenávist a touha po moci, může svědčit nacistická právní nauka. Klíčové myšlenky v této době vyslovil dodnes uznávaný a významný civilista Karl Larenz. „Nikoliv jako individuum, jako člověk v pravém slova smyslu nebo jako osoba mající rozum mám práva povinnosti a možnost utvářet právní poměry, nýbrž jako člen právně relevantního společenství, národního společenství. Jen jako ve společnosti žijící existence, jako národní soudruh je jednotlivec konkrétní právní osobností (Rechtspersönlichkeit). Jen jako člen národního společenství má svoji čest, požívá úcty jako soudruh práva (Rechtsgenosse). Být soudruhem práva (Rechtsgenosse), to znamená žít v právu a vykonávat své určité postavení člena, to je totiž výsada národního společenství… Soudruhem práva (Rechtsgenosse) je jen ten, kdo je soudruhem národa (Volksgenosse); soudruhem národa je ten, kdo má německou krev. Tato věta by mohla být namísto právní subjektivity (Rechtsfähigkeit) ,každého člověka‘ vyjádřené v § 1 BGB stanovena na vrchol našeho právního řádu… „Kdo stojí mimo společenství národa, stojí také mimo právo, není soudruhem práva.“[14] K. Larenz tedy tímto způsobem přiznává právní subjektivitu jen Němci. Dále však uvádí, že cizinci jako hosté mohou být v určitých ohledech zrovnoprávněni s pokrevnými Němci. Měla být vytvořena právní konstrukce, na základě které mají ostatní lidé, kromě Němců, omezenou právní osobnost.[15] Larenz si zcela jistě uvědomoval, jak silným nástrojem právní subjektivita je, neboť je-li konkrétní osoba právní subjektivity zbavena, pak ztrácí nejen svá majetková práva (tzn. že např. není důvod ji něco znárodňovat či vyvlastnit, neboť tato osoba nemůže mít nic ve svém vlastnictví), nýbrž je zbavena i svého všeobecného osobnostního práva. Takové myšlenky však vedou k pošlapání lidské důstojnosti a v současně době jsou v rozporu s ústavněprávními základy kterékoliv demokratické země.

Nabytí, pozbytí a disponování s právní osobností

Zákon zcela kogentně upravuje vznik a zánik právní osobnosti. Je třeba si uvědomit, že právní normy upravující nabytí a pozbytí právní osobnosti reflektují ústavněprávní rozměry. Článek 5 Listiny stanoví, že každý je způsobilý mít práva, z čehož lze usuzovat na ústavněprávní zakotvení právní subjektivity. Jakékoliv odchylné ujednání ve smlouvě či jiném právním jednání, nemůže na postavení právní osobnosti ničeho změnit. Odchýlení se od těchto norem by znamenalo rozpor s veřejným pořádkem.[16]

Nabytí právní osobnosti

Ustanovení § 23 OZ normuje, že člověk nabývá právní osobnost narozením a pozbývá ji smrtí. V právní teorii se tato právní osobnost označuje za tzv. úplnou právní osobnost (pro případ částečné právní osobnosti [např. nasciturus či nondum conceptus] viz níže).

Abychom mohli hovořit o vzniku právní osobnosti, je nezbytné, aby se dítě narodilo živé, což vyplývá z § 25 OZ. Podrobnosti narození jsou upraveny podzákonnými předpisy, a to konkrétně vyhláškou Ministerstva zdravotnictví podle zákona o zdravotních službách č. 297/2012 Sb., o Listu o prohlídce zemřelého.[17] Tato vyhláška ve své příloze stanovuje, že „za narození živého dítěte se považuje úplné vypuzení nebo vynětí plodu z těla matčina, bez ohledu na délku trvání těhotenství, jestliže plod po narození dýchá nebo projevuje alespoň jednu ze známek života, to je srdeční činnost, pulzaci pupečníku nebo nesporný pohyb kosterního svalstva bez ohledu na to, zda byl pupečník přerušen[18] nebo placenta připojena“.[19] Není tedy vyžadováno, aby dítě mělo určitou předepsanou váhu, jak dříve požadoval § 2 vyhlášky ministerstva zdravotnictví České socialistické republiky č. 11/1988 Sb., o povinném hlášení ukončení těhotenství, úmrtí dítěte a úmrtí matky.

Právní osobnost proto nabývá i dítě, které se narodilo předčasně. Není rozhodující, zda dítě je schopné života.[20] Zda dítě alespoň po krátkou dobu žilo, může mít rozhodující význam pro otázku dědického práva. Zemřela-li totiž matka při porodu a dítě chvíli žilo, stalo se dědicem. Tato skutečnost má za následek to, že budou dědit zákonní dědici dítěte, nikoliv matky. 

Př. Pokud by matka dítě přežila, stane se jejím dědicem její dcera a manžel (1. dědická třída).[21] Pokud však dítě matku přežije, byť jen na nepatrný okamžik, pak se stanou dědici matky novorozenec, dcera a manžel (1. dědická třída). Poté, co umře novorozenec, přechází na základě transmisse dle § 1488 OZ dědické právo novorozence na dědictví po matce na jeho otce (2. dědická třída), neboť z logiky věci novorozenec nemá ani manžela a ani potomky, tedy 1. dědická třída se zde neuplatní. Novorozenec zde vystupuje jako transmitent, zatímco otec jako transmissar. Zatímco v prvním případě získá otec a matčina dcera každý polovinu z matčiny pozůstalosti, pak ve druhém případě získá otec 2/3 (tj. 1/3 po novorozenci) a dcera pouhou 1/3. Tento příklad platí pouze tehdy, pokud manžel je právním otcem novorozence a matka neurčila poslední pořízením odchylně od zákona.

Není-li jisté, zda dítě žilo, nebo se již narodilo mrtvé, je třeba vycházet z vyvratitelné domněnky, která je stanovena v § 25 OZ, že se dítě narodilo živé. Podobné řešení zná i § 23 rakouského občanského zákoníku (dále jen „ABGB“).[22] Tento přístup vychází z principu in dubio pro vita. Je však třeba podotknout, že se tato domněnka uplatní jen v oblasti soukromého práva.[23]

Pozbytí právní osobnosti

V rámci kategorie právní osobnosti je rovněž důležité určit, kdy zaniká. Rozhodujícím okamžikem je smrt člověka. Důvodová zpráva proto akcentuje, že je třeba určit relevantní právní prostředky, které postaví na jisto, zda smrt člověka, tedy zánik právní osobnosti, nastala či nikoliv. Zánik právní osobnosti má zásadní význam, např. v rámci dědické právo hraje otázka smrti zůstavitele klíčový hmotněprávní předpoklad pro dědění.

Otázkou zůstává, co přesně budeme za smrt považovat, neboť zákon je zde příliš skoupý na slovo. Zásadně se vychází z tzv. mozkové smrti. Vzhledem ke značnému pokroku, však může zbytek orgánů lidského těla prostřednictvím lékařských přístrojů fungovat, přestože již osobě tato mozková smrt nastala. V komentářové literatuře se pro ilustrativnost odkazuje na jeden německý případ, kdy byly nadále udržovány ostatní orgány těhotné ženy, aby mohlo dojít k narození jejího potomka, přičemž mozková smrt již dávno nastala.[24] Následně se tedy dovodilo, že smrt nastává až nefunguje ani srdce, ani plíce a ani mozek. Neuner uvádí, že „tento kumulativní předpoklad je konsekventní také dle systematických hledisek: Právě jako právní osobnost vzniká spolu s důkazem jednotlivých životních funkcí a zvlášť nevyžaduje žádné aktivity mozku, končí také pak opět, pokud poslední centrální životní funkce zanikne.“ S tímto závěrem se lze naprosto ztotožnit, ostatně nápadná v této souvislosti je i dikce přílohy vyhlášky o Listu o prohlídce zemřelého: „projevuje alespoň jednu ze známek života“.

Základním prostředkem, který osvědčuje, že osoba zemřela, je úmrtní list. Jedná se o veřejnou listinu, která se sepisuje na základě listu o prohlídce mrtvého. List sepisuje lékař poté, co tělo zesnulého prohlédnul.

Pro případ, že tělo nelze prohlédnout, a v důsledku toho tedy vyhotovit úmrtní list, musí tato skutečnost být postavena na jisto jinak. Takovým způsobem je pravomocné a vykonatelné rozhodnutí soudu o prohlášení člověka za mrtvého. Rozhodnutí má rovněž formu veřejné listiny a v případě, že se rozhodnutí určitá osoba dovolává, tak bývá často vyžadováno, aby písemný stejnopis rozhodnutí byl opatřen doložkou právní moci a vykonatelnosti. Aby však bylo rozhodnutí o prohlášení člověka za mrtvého soudem vydáno, musí tato skutečnost být prokázána v rámci nesporného soudního řízení.

Tyto veřejné listiny mají silnou důkazní hodnotu, příp. lze o ně opřít dobrou víru. Neznamenají však, že osoba je de iure mrtvá, lze-li ve skutečnosti prokázat opak.

Úmrtní list

Existenci této veřejné listiny předpokládá § 26 odst. 1 OZ pro případ, že se má prokázat smrt člověka. Postup pro sepsání listu o prohlídce mrtvého, která je základem pro vyhotovení úmrtního listu, je upraven v § 83 a násl. zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZZS“). Právní normy zde uvedené stanoví každému oznamovací povinnost pro případ, že najde tělo zemřelého. Nalezne-li tedy někdo tělo zemřelého mimo zdravotní zařízení, pak má povinnost uvědomit příslušnou osobu, aby tělo mohla prohlédnout. Takovou osobou jsou dle § 83 odst. 1 ZZS poskytovatelé v oboru všeobecné praktické lékařství a v oboru praktické lékařství pro děti a dorost u svých registrovaných pacientů, eventuálně lékař vykonávající lékařskou pohotovostní službu nebo poskytovatel nebo lékař, se kterým má kraj pro tyto účely uzavřenu smlouvu. V případě, že „nálezce“ takové osoby nezná, může oznamovací povinnost splnit prostřednictvím telefonátu na číslo 112. Lékař, který vykonává prohlídku, je povinen k celé řadě úkonů (srov. § 86 odst. 1 ZZS).

Poté musí lékař oznámit matričnímu úřadu úmrtí člověka (srov. § 86 odst. 2 ZZS v kombinaci s § 21 odst. 3 zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, ve znění pozdějších předpisů [dále jen „ZM“]), který zapíše tuto skutečnost do knihy úmrtí. Následně vydá matriční úřad úmrtní list osobě, která osvědčí právní zájem nebo žila se zemřelým v době jeho smrti ve společné domácnosti (srov. § 25 odst. 5 ZM).[25]

Soudní důkaz smrti

Jeví-li se jako jisté, že vzhledem k okolnostem smrt člověka nastala, nicméně tělo nelze ohledat, a proto nemůže být ani vyhotoven úmrtní list, neboť lékař nemůže sepsat list o prohlídce mrtvého dle § 83 a násl. ZZS, pak musí být smrt postaveno na jisto formou soudního rozhodnutí.

Může se tak jednat o případ, kdy osoba byla při pádu letadla na jeho palubě, nebo při explozi zbyly z těla jen různé části, apod. Je však nezbytné, aby v rámci řízení byly předloženy jednoznačné důkazy, ze kterých tato skutečnost vyplývá. Jistotu o smrti člověka lze nabýt dokonce i z nepřímých důkazů (např. dopis na rozloučenou a svědecká výpověď o skoku zemřelého do širého moře).[26]

Procesní postup upravuje § 54 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZŘS). Jak plyne z dikce § 26 odst. 2 OZ lze toto nesporné řízení zahájit ex offo. Řízení však lze zahájit i z jiných důvodů, a to tzv. domněnek smrti. Zde je situace složitější, neboť se vyžaduje dle § 71 a násl. OZ, aby bylo vydáno rozhodnutí o prohlášení člověka za nezvěstného, prokázání skutečností, ze kterých lze vyvodit, že osoba není naživu, a uplynutí ochranné doby 5 let, počítaných od konce roku, kdy byla osoba prohlášena za mrtvého.[27]

Disponování s právní osobností

Zákon výslovně v § 16 OZ stanoví, že nelze jakkoliv disponovat s právní osobností a svéprávnosti. Ujedná-li někdo odlišně, pak takové ujednání je nicotné, neboť se k němu nepřihlíží.

U člověka tuto skutečnost navíc podtrhuje charakter lidských práv, jež jsou nezcizitelná (viz čl. 1 Listiny). Není-li toto pravidlo explicitně v zákoně řečeno, pak bývá právní vědou dovozováno (např. Rakousko).

Částečná právní subjektivita

Zatímco dosud bylo pojednáno o úplné právní subjektivitě, nesmíme opomínat případy, kdy zákon pracuje s tzv. částečnou právní subjektivitu (Teilrechtsfähigkeit). Ta se vyskytuje ve spojitosti s osobou počatou (nasciturus), příp. s osobou nepočatou (nondum conceptus).

Částečná právní osobnost znamená, že dotyčný může být nositelem jen některých práv a povinností.[28]

Nasciturus

Skutečnost, že ochrana přísluší již nasciturovi, vyplývá z ústavních předpisů (srov. čl. 6 odst. 1 Listiny), jaký rozsah však taková ochrana má, je v literatuře sporné.[29] Některé právní řády přes absenci výslovné právní úpravy nasciturovi určitá práva přiznávají (např. Německo). Právní subjektivita nascitura je českou právní vědou charakterizována jako podmíněná a omezená.[30]

Podmíněnost spočívá v tom, že se nasciturus musí narodit živý, jinak zákon stanovuje fikci, že nikdy nebyl. Zákon tedy a priori přiznává nasciturovi právní subjektivitu za předpokladu, že se narodí živý. Tato konstrukce je přiléhává např. z důvodů dědických.

K omezenosti právní subjektivity se vyjadřuje také důvodová zpráva, která se výslovně dovolává zásady nasciturus iam pro nato habetur quotiens de dommodo eis agitur (ten, kdo se má narodit, se pokládá již za narozeného, kdykoli se jedná o jeho prospěch). Vyjdeme-li z dikce ustanovení § 25 věty první OZ, pak má počaté dítě právní osobnost toliko tehdy, vyhovuje-li to jeho zájmům. Problém však spočívá v interpretaci toho, co vlastně odpovídá zájmům nascitura. Např. v důsledku univerzální sukcese vstupuje nasciturus nejen do práv, ale také do povinností zůstavitele. Je tedy třeba zavrhnout interpretaci, která by sváděla k tomu, že nasciturovi nemůže vzniknout povinnost, toliko právo. Komentářová literatura uvádí, že výhodnost se posuzuje z hlediska hospodářského.[31] Rozhodující je tedy vždy finanční výhodnost právního jednání, které je učiněno ve prospěch nascitura. Obecně se proto připouští i smlouva ve prospěch třetího, kdy tertiem je nasciturus.

Jiný postup nacházíme např. v německém právním prostředí. Z historického výkladu BGB plyne, že zákonodárce neměl záměr ponechat nascitura bez jakékoliv ochrany, a proto ve prospěch rozšiřujícího výkladu hovoří celá řada ustanovení, která právní subjektivitu nascitura předpokládají (např. může být dědicem, předním dědicem, svěřenským nástupcem, odkazovníkem, apod.). Z jednotlivých ustanovení, které přiznávají možnost právně jednat ve prospěch nascitura, se pak vyvozují obecné principy, dle kterých je nasciturus v rámci závazkového, věcného a dědického práva zrovnoprávněn vůči ostatním subjektům jen do té míry, pokud se jedná o právní výhodu, tedy o jednání v jeho prospěch.[32] Byť se tedy na první pohled mohlo zpočátku zdát, že odlišnost německé pozitivně právní úpravy nemůže českou právní vědu obohatit, tak opak je pravdou. Jako příklad lze uvést, že se připouští ve prospěch nascitura smlouva s ochrannými účinky ve prospěch třetího,[33] náhrady za poškozující jednání učiněné proti osobě, která je vůči nasciturovi výživou povinná,[34] aj.

Otázku právní subjektivity nascitura ve vztahu k lidským právům zůstává v Německu nadále otevřená, neboť německý ústavní soud se k ní doposud nevyjádřil, nicméně uvedl, že ochrana lidské důstojnosti náleží zrovna tak nenarozenému dítěti.[35]

Osoba nepočatá (''nondum concepti'')

V německé právní vědě se přiznává částečná právní osobnost i osobě, která ještě nebyla ani počata. Argumentační základ je analogický jako u nascitura, kdy extenzivní výklad se opírá o mezerovitost pozitivní úpravy ohledně právní subjektivity fyzických osob nenarozených. Právní věda i zde dovodila z některých ustanovení BGB, které výslovně počítají se zřízením práva ve prospěch osoby neexistující. Tak např. prarodič stanoví prostřednictvím testamentu vnuka svým dědicem, přičemž ten se má po jeho smrti teprve narodit, nebo v jeho prospěch zřídí odkaz. Obecně se připouští také obdaření ještě nepočatého člověka prostřednictvím smlouvy ve prospěch třetího. Takové osobě bývá zpravidla stanoven zákonný zástupe, který má hájit její majetkové zájmy.[36]

K právní konstrukci se v minulosti vyjádřil již Reichsgericht (Říšský soud), který ji označil za tzv. fingovanou právní osobnost, což bylo literaturou odmítáno, a byl přijat názor, že se jedná o subjektivní podmíněné nabytí.[37] Právní subjektivita nepočatého dítěte se uplatňuje v daleko menší míře než u nascitura, neboť např. z logiky věci téměř vůbec nepřipadá v úvahu ochrana integrity. Nicméně v rámci závazkového, věcného a dědického práva na základě analogie má totožné postavení jako nasciturus.[38]

Sporné je, zda uvedené závěry platí také pro českou právní úpravu. Pokud bychom akceptovali podobný argumentační přístup jako německá právní věda, museli bychom v platné právní úpravě nalézt ustanovení, která to explicitně připouští. V objektivním dědickém právu můžeme nalézt ustanovení § 1515 odst. 1 OZ, které výslovně počítá s tím, že v rámci institutu svěřenského nástupnictví může být „povoláno více svěřenských nástupců, z nichž někteří v době smrti zůstavitele jako osoby ještě neexistují“. Pro rozšiřující výklad, který přizná omezenou právní osobnost osobě nepočaté, se vyslovuje zejména to, že tato analogie ničemu neodporuje, naopak pouze rozšiřuje meze autonomie vůle osoby, která má v úmyslu osobu nepočatou právním jednáním obdařit.

  1. ↑ Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku [online]. 2012 [cit. 2017-02-04]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/images/pdf/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf
  2. ↑ KINCL, Jaromír, Valentin URFUS a Michal SKŘEJPEK. Římské právo. 2. vyd., Praha, C. H. Beck, 1995, s. 56.
  3. ↑ Shodně také KOZIOL, Helmut. WELSER, Rudolf. Grundriss des bürgerlichen Rechts. Band I, Allgemeiner Teil, Sachenrecht, Familienrecht. 14. Aufl. Wien: Manzsche Verlags- und Universitätsbuchhandlung, 2014, s. 54.
  4. ↑ Např. německý občanský zákoník (dále jen „BGB“) upravuje právní osobnost (Rechtsfähigkeit) již v 1 § BGB.
  5. ↑ Za zmínku stojí, že se v rámci právních dějiny objevovaly myšlenky, které se snažily pasivní a aktivní složku spojit v jedno. Tyto diskuze se vedly zejména v 19. stol., než byl přijat BGB. Poté co došlo k rozlišení obou složek, nemá významu tuto diskuzi dále vést (viz Kannowski in Staudinger, BGB, 2013, § 1, m. č. 2.).
  6. ↑ NEUNER, Jörg a Manfred WOLF. Allgemeiner Teil des Bürgerlichen Rechts. 11., vollständig neu bearbeitete Auflage des von Karl Larenz begründeten Werkes. München: C.H. Beck, 2016, § 11 m. č. 1.
  7. ↑ Obdobně francouzská doktrína rozlišuje mezi capacité de jouissance (pasivní složka) a capacité d’exercice (aktivní složka) (srov. Lehmann, AcP (2007), 225 ff. (227). citováno z: NEUNER, Jörg a Manfred WOLF. op. cit. § 11 m. č. 1.
  8. ↑ Srov. Dvořák in LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Zákon o rozhodování některých kompetenčních sporů. Praha: Wolters Kluwer, 2016, § 19, m. č. 1.
  9. ↑ Jinak Melzer, který uvádí, že soukromoprávní způsobilost (tj. právní osobnost, svéprávnost i deliktní způsobilost) je pojmově odlišná a zásadně nezávislá na způsobilosti v oblasti veřejného práva (viz Melzer in MELZER, Filip a kol. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek I, § 1-117. Praha: Leges, 2013, § 15, m. č. 1-2.).
  10. ↑ Rozhodnutí čerpáno z Melzer in MELZER, Filip a kol. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek I, § 1-117. Praha: Leges, 2013, § 15, m. č. 2.
  11. ↑ Viz Bamberger in BeckOK BGB, 43. Ed. 15.6.2017, BGB § 1 Rn. 3.
  12. ↑ Shodně viz Kannowski in Staudinger, BGB, 2013, § 1, m. č. 1.
  13. ↑ KINCL, Jaromír, Valentin URFUS a Michal SKŘEJPEK. Římské právo. 2., dopl. a přeprac. vyd., V nakl. Beck 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 1995, s. 55.
  14. ↑ CANARIS, Claus-Wilherm, Karl Larenz, [cit. 2018-02-04] K dispozici zde: http://www.jura.uni-muenchen.de/fakultaet/ lehrstuehle/grigoleit/ressourcen/canaris_karl__larenz.pdf
  15. ↑ Tamtéž.
  16. ↑ Viz Melzer in MELZER, Filip a kol. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek I, § 1-117. Praha: Leges, 2013, § 15, m. č. 3.
  17. ↑ Srov. Dobrovolná in LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, § 23 m. č. 3.
  18. ↑ Přerušení pupeční šňůry nevyžaduje ani německá doktrína (viz Schmitt in MüKoBGB, 7. Aufl. 2015, BGB § 1 Rn. 14.).
  19. ↑ Příloha vyhlášky Ministerstva zdravotnictví podle § 120 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění zákona č. 167/2012 Sb., k provedení § 92 zákona o zdravotních službách, č. 297/2012 Sb. o náležitostech Listu o prohlídce zemřelého, způsobu jeho vyplňování a předávání místům určení, a o náležitostech hlášení ukončení těhotenství porodem mrtvého dítěte, o úmrtí dítěte a hlášení o úmrtí matky (vyhláška o Listu o prohlídce zemřelého). Příloha k dispozici zde: https://www.zakonyprolidi.cz/disk/cs/file/2012/ 2012c105z0297_2015c155z0364p001u001.pdf
  20. ↑ Lorenz JuS 2010, 11 citováno z: Bamberger in BeckOK BGB, 43. Ed. 15.6.2017, BGB § 1 Rn. 18.
  21. ↑ Srov. § 1635 odst. 1 OZ.
  22. ↑ srov. KOZIOL, Helmut a Rudolf WELSER. op. cit., s. 54.
  23. ↑ A. Doležal/T. Doležal/Tégl in MELZER, Filip a kol. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek I, § 1-117. Praha: Leges, 2013, § 25, m. č. 16, 18.
  24. ↑ Dobrovolná in LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, § 23 m. č. 4.
  25. ↑ shodně Dobrovolná in LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, § 26, m. č. 1.
  26. ↑ Příklad čerpán z Dvořák in MELZER, Filip a kol. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek I, § 1-117. Praha: Leges, 2013, § 26, m. č. 11.
  27. ↑ Viz Čuhelová-Pondikasová in LAVICKÝ, Petr a kol. Civilní proces. Praha: Wolters Kluwer, 2015, § 54 ZŘS, m. č. 5.
  28. ↑ Viz NEUNER, Jörg a Manfred WOLF. op. cit. § 11 m. č. 11.
  29. ↑ Srov. Kokeš in WÁGNEROVÁ, Eliška a kol. Listina základních práv a svobod: komentář. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, čl. 6 odst. 1.
  30. ↑ Srov. Dobrovolná in LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, § 25, m. č. 3.
  31. ↑ A. Doležal/T. Doležal/Tégl in MELZER, Filip a kol. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek I, § 1-117. Praha: Leges, 2013, § 25, m. č. 12.
  32. ↑ Schmitt in MüKoBGB, 7. Aufl. 2015, BGB § 1 Rn. 33.
  33. ↑ KOLMAČKA, Viktor. Smlouva s ochrannými účinky ve prospěch třetího v české právní úpravě. Iurium Scriptum, 2017, roč. 1, č. 2, s. 5-29. K dispozici zde: https://www.iurium.cz/2017/12/13/smlouva-ochranne-ucinky
  34. ↑ Schmitt in MüKoBGB, 7. Aufl. 2015, BGB § 1 Rn. 33.
  35. ↑ Kannowski in Staudinger, BGB, 2013, § 1, m. č. 14.
  36. ↑ NEUNER, Jörg a Manfred WOLF. op. cit. § 11 m. č. 23.
  37. ↑ Kannowski in Staudinger, BGB, 2013, § 1, m. č. 25.
  38. ↑ Schmitt in MüKoBGB, 7. Aufl. 2015, BGB § 1 Rn. 46.
Autoři článku: VK (Viktor Kolmačka)
Citováno z „http://wiki.iurium.cz/index.php?title=Právní_osobnost&oldid=55836“