Analogie zákona

Analogia legis (česky "analogie zákona") je jedním ze svou obecně rozlišovaných případů použití analogie v právu. Pokud se budeme řídit současným většinovým názorem na smysl a účel analogie, tedy že se analogie použije jako prostředek pro vyplnění relevantních, resp. otevřených či skutečných mezer v právu, jedná se o analogii legis v případě, kdy je možné danou mezeru překlenout dikcí jiného ustanovení v rámci téhož právního předpisu.

Podmínky aplikace analogie legis

Základním předpokladem pro aplikaci analogie legis je existence ustanovení v daném právním předpise, který má v podstatných znacích stejný teleologický základ jako vyplňovaná mezera, a o nějž je možné se opřít. Aby pak bylo možné o použití analogie legis v takovém případě uvažovat, musí dojít e kumulativnímu naplnění následujících podmínek:

1. Pro právní řešení tohoto případu neexistuje v relevantním právním předpisu žádné ustanovení, které by na tento případ, byť i s použitím co nejširšího výkladu, dopadalo.
2. Tento právní případ je skutkově podobný nebo srovnatelný s případem, pro nějž v daném právním předpise úprava existuje.
3. Lze zároveň důvodně předpokládat, že by právní následek, který pro tento případ stanoví pomocí analogie legis jiné ustanovení, odpovídal úmyslu zákonodárce.

Vztah analogie legis a analogie iuris

Platí, že analogia legis se na daný případ, pokud je to možné, použije jako první.

Druhý případ použití analogie v právu, tedy analogia iuris (česky "analogie práva"), totiž k vyplnění otevřených mezer v právu používá právního řádu jako celku, a to včetně právních principů a zásad, a to z důvodu, že pro daný případ nemusí nikde v pozitivním právu existovat ustanovení, o nějž by bylo možné se opřít. To dělá z analogie iuris, pokud jde o její použití, značně komplikovanější institut, a právě proto má před ní analogia legis přednost.

Analogie legis v právních odvětvích českého právního řádu

Soukromé právo

Soukromé právo je, pokud jde o použití analogie legis, velmi benevolentní. Její aplikaci v případě nutnosti dokonce výslovně připouští občanský zákoník v § 10 odst. 1:

„Nelze-li právní případ rozhodnout na základě výslovného ustanovení, posoudí se podle ustanovení, které se týká právního případu co do obsahu a účelu posuzovanému právnímu případu nejbližšího."

V textu zákona je pak na analogii legis přímo odkázáno výrazy "obdobně" nebo "přiměřeně". Rozdíl mezi těmito výrazy popisuje M. Zuklínová ve svém komentáři k občanskému zákoníku takto:

„Použije-li se v právním ustanovení výraz „obdobně“, znamená to, že jde o analogii ve vlastním slova smyslu, tj. lze říct, že to, co platí v jednom případě, má platit také v druhém případě. Naproti tomu použije-li (jiné, druhé) právní ustanovení výraz „přiměřeně“, znamená to, že ta ustanovení, jichž se první ustanovení dovolává, lze použít jen se značnou obezřetností, tj. tak, jak to odpovídá zvláštním okolnostem prvního případu.“

Jako případ analogie legis v soukromém právu můžeme uvést § 11 občanského zákoníku:

„Obecná ustanovení o vzniku, změně a zániku práv a povinností ze závazků v části čtvrté tohoto zákona se použijí přiměřeně i na vznik, změnu a zánik jiných soukromých práv a povinností.“

Správní právo

V oblasti správního práva jakožto odvětví práva veřejného je použití analogie legis podstatně komplikovanější než v právu soukromém, nicméně s ní v určitých příkladech počítá, což dokládá i odborná literatura a judikatura.

Podle P. Matese je pak zvláště frekventovanou oblastí správního práva, pokud jde o použití analogie legis, oblast správního trestání a obecně oblast správního práva procesního. Toto tvrzení dokládá např. § 23 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky, v němž je kromě tohoto paragrafu na analogické použití jiného ustanovení odkázáno hned několikrát.

„Na odpovědnost podnikající fyzické osoby za přestupek se použijí obdobně ustanovení § 20 a 21, s výjimkou § 20 odst. 1 a 2 a odst. 4 písm. a) a b).“

Ústavní soud pak vyjádřil své stanovisko např. k použití analogie obecně ve správním řízení, kdy uvedl, že tak lze učinit pouze v případě, kdy jde o vyplňování mezer procesní úpravy a kdy je zároveň tato analogie aplikována ve prospěch ochrany práv účastníků správního řízení.

Trestní právo

V trestním právu je použití analogie, ať už legis nebo iuris, striktně zakázáno, pokud jde o její použití v neprospěch pachatele. Tento zákaz vyplývá mimo jiné již z čl. 39 Listiny základních práv a svobod, který vylučuje jakýkoli způsob dotváření práva v neprospěch pachatele, tedy i v opačném směru např. použitím tzv. teleologické redukce.

I tak je při splnění podmínky, že případná analogie legis neporuší zákaz uvedený v předchozím odstavci, možné tuto formu analogie použít. Své využití nalezne analogie legis zejména v procesní sféře trestního práva.

Shrnutí

Analogia legis je prvním ze dvou obecně rozlišovaných případů analogie v právu. K překlenutí otevřených právních mezer v rámci právního předpisu používá jiného ustanovení v tomto právním předpisu, které na daný případ ani při použití nejširšího možného výkladu nedopadá. Pokud je v určitém případě zvažováno uplatnění analogie, aplikuje se nejdříve analogia legis, přičemž analogia iuris přichází v úvahu až poté, co nelze řešení pomocí analogie legis dosáhnout. Své uplatnění najde analogie legis v právu soukromém, kde se s jejím použitím výslovně počítá, i v právu veřejném, a to jak správním, tak i trestním. Vzhledem k povaze práva veřejného je však v této právní oblasti aplikace analogie legis poměrně omezená.