Nutná obrana

Nutná obrana je jednou z okolností vylučujících protiprávnost.

Jejím specifikem je, že se činem, který by byl jinak trestný činem, odvrací útok na zájem chráněný trestním zákoníkem. Z toho důvodu tak toto jednání nazýváme tzv. činem jinak trestným. Jednání odvracející útok nemá povahu trestného činu, protože je ze zákona vyloučen jeden z pojmových znaků trestného činu - protiprávnost.

Nutnou obranu je třeba odlišovat od krajní nouze. Jednáním v nutné obraně se zasahuje proti útoku, zatímco krajní nouze směřuje proti nebezpečí. Proto je nutná obrana vůči krajní nouzi speciální, jelikož směřuje pouze proti jedné specifické formě nebezpečí.

Podmínky nutné obrany

• Jedná se o odvrácení útoku, který bezprostředně hrozí nebo trvá,
• způsob obrany nesmí být zcela zjevně nepřiměřený (= podmínka přiměřenosti),
• odvrací útok od sebe nebo od jiného (je tedy možná pomoc v nutné obraně, kdy je pomáháno někomu jinému, na koho útok směřuje).

Bezprostředně hrozící nebo trvající útok

Útokem nemusí být pouze fyzický útok (ve smyslu násilného jednání směřujícího proti tělesné integritě), ale je jím každé úmyslné jednání člověka. Útok může směřovat proti jakémukoli zájmu chráněnému trestním právem - ať už je to život či zdraví osoby, nebo jen majetek či domovní svoboda. Útok může mít podobu jak konání, tak opomenutí (např. návštěva nechce opustit dům a tím útočí proti domovní svobodě - je proto možné jednat v nutné obraně a dostat tuto osobu ven).

Za útok je možné považovat i akt úřední osoby, který tato osoba vykonává v souvislosti se svou pravomocí. K naplnění podmínek nutné obrany dojde tehdy, kdy jednání úřední osoby nemá ani ty nejzákladnější aspekty výkonu veřejné moci. Tedy pokud úřední osoba už zcela překročila rámec svojí pravomoci. Často tato úřední osoba už i páchá trestný čin.

Např. Policista zastaví pana A, který jede na kole. Chce mu udělit pokutu, ale pak se rozčílí a zničeho nic začne nebohého pana A mlátit obuškem. Dochází tak k použití donucovacího prostředku v rozporu se zákonem. Pan A se může bránit - bude jednat v nutné obraně.

Je třeba od sebe odlišovat útok a trestný čin. Přestože útok je většinou trestným činem, nemusí tomu tak být vždy. Útočník nemusí být trestně odpovědný třeba z důvodu nedostatku věku, nepříčetnosti, jednání ve skutkovém omylu a podobně.

Např. útok 14letého nezletilého basebalovou pálkou je možné odvrátit nutnou obranou. A to i přesto, že se nejedná o trestný čin, ale o čin jinak trestný.

Tak tomu ale nebylo vždy. Za dřívější právní úpravy bylo dovozováno, že jednání trestně neodpovědné osoby není útokem, proto se celá situace posuzovala jako obrana v krajní nouzi. Bohužel to způsobovalo problémy, jelikož u krajní nouze musí být naplněny jiné podmínky. Jednou z těchto podmínek je subsidiarita. Tedy pokud měla osoba možnost utéct, aby se vyhnula útoku trestně neodpovědné osoby, musela utéci. Subsidiarita přitom není podmínkou u nutné obrany. Tedy i když mám možnost utéci, nemusím tak udělat a mohu se bránit. Je zde záměrná terminologická odlišnost - bavíme se o podmínce přiměřenosti. To, že útočil 14letý a ne 25letý "vazoun" se posoudí právě u této podmínky.

Aby bylo možné použít nutnou obranu, útok musí bezprostředně hrozit nebo trvat (§ 29 odst. 1 TZ). Bezprostřední hrozbou přitom rozumíme, že je z okolností zřejmé, že útok bude bezprostředně následovat. Obecně totiž platí, že není třeba čekat, než daná osoba zaútočí. Není třeba čekat na první ránu. Obranu je možné začít už ve chvíli, kdy ještě útok nezačal, ale už bezprostředně hrozí.

Např. pana A obklíčila skupina osoba. Jeden drží baseballovou pálku, další nůž, třetí mává nad hlavou řetězem. V tomto případě je evidentní, že zde bezprostředně hrozí útok.

V nutné obraně nelze jednat v okamžiku, kdy je zjevné, že útok už skončil (např. útočník leží bezbranně na zemi se zlomenou rukou, utíká, ...). Skončením útoku se ovšem nemyslí krátká přestávka v boji - např. pokud byl útočník sražen na zem, ale sbírá se. V tomto případě není nutné od obrany upustit - není nutné čekat, až vstane a znovu zaútočí. Je možné využít situace.

Pan A vlastní zlatnictví. V pravé poledne do obchodu vnikl maskovaný muž, který namířil na pana A pistolí a zakřičel, ať mu dá všechnu hotovost v pokladně a šperky vystavené ve vitríně. Pan A byl ovšem na takové situace připraven a zpod pultu pohotově vytáhl brokovnici. Zaskočený zloděj z respektu před obří brokovnicí se nezmohl na nic jiného než na zahození zbraně a vyběhnutí z obchodu. Pan A nyní už nemůže po zloději střílet, útok už skončil a tedy už není možné jednat v nutné obraně. Na druhou stranu - v případě, že by z obchodu utíkal zloděj i s penězi, majitel zlatnictví by stále jednal v nutné obraně proti útoku. I když už jej zloděj neohrožuje zbraní, stále "útočí" na majetek zlatníka. Proto je možné zloděje pronásledovat a třeba i střílet. Samozřejmě za splnění podmínky přiměřenosti (viz dále).

Situace, kdy obránce nedodrží časové meze nutné obrany (tedy obrana je zahájena předčasně a útok ještě nehrozí, nebo naopak obrana pokračuje již po skončení útoku) označujeme za tzv. extenzivní exces.

Podnapilý motocyklista se v noci hlučně dobýval do osamoceného domku, kde se chtěl schovat před nepohodou a opravit poruchu na stroji. Obyvatelé domku, muž a žena, se obávali, že jde o lupiče, protože již dříve byli jednou přepadeni, oloupeni a zbiti. Ozbrojili se a vyšli ven. Spatřili temnou siluetu vetřelce na vyvýšeném místě. Muž na něj zavolal, co chce. Když podnapilý neodpověděl, prohlásil muž, že bude střílet. Tu se neznámý pomalým krokem vydal směrem k nim, aniž by na jejich varování jakkoliv reagoval. Žena zavolala na manžela: „Na co čekáš, střílej!“ Ten vystřelil a zasáhl domnělého útočníka do nohy. Nato zasadila žena ležícímu a sténajícímu vetřelci několik ran motykou do hlavy. Zatímco jednání manžela posoudíme jako jednání v nutné obraně (jednalo se o skutkový omyl negativní, resp. jeden z jeho typů - pozitivní omyl o skutečnosti vylučující protiprávnost, protože manžel se domníval, že jedná v nutné obraně). Na druhé straně manželka bude odpovědná za úmyslné usmrcení, tedy vraždu. I pokud by se jednalo o útok, ten již dávno skončil. Manželka se tak dopustila extenzivního excesu.

Konec útoku je nutné odlišit od dokonání činu. To nás zajímá zejména u trestných činů proti majetku. Pokud zloděj vytrhne někomu z ruky kabelku a utíká pryč, trestný čin krádeže už je dokonán, ale útok trvá dál - a to až do okamžiku, kdy si odnese kabelku do relativního bezpečí. U zloděje z předchozího případu by tedy pan A mohl stále jednat v nutné obraně a zloděje stíhat, pokud by zloděj z obchodu něco ukradl a utíkal s lupem pryč. Stále totiž trvá útok proti majetku.

Nutná obrana musí být zaměřena výhradně proti útočníkovi. V případě, že by byla postižena třetí osoba, tak už se nejedná o nutnou obranu. To ale neznamená, že bude tato osoba trestně odpovědná. Tuto situaci totiž můžeme posoudit jako krajní nouzi.

Pan A pracuje v bance. Jedním z jeho benefitů je, že má k dispozici služební auto. Když byl jednou na cestě z práce domů a stál na křižovatce na červenou, přiskočil k němu útočník, otevřel dveře auta a namířil na něj zbraň. Ve strachu o svůj život z auta vystoupil a přenechal jej útočníkovi. Škoda byla způsobena na majetku třetí osoby (banky jako zaměstnavatele) a nesměřovala tedy vůči útočníkovi. Proto se nejedná o nutnou obranu. Pan A ale nebude trestně odpovědný, protože se na jeho jednání vztahuje jiná okolnost vylučující protiprávnost - krajní nouze.

Vyprovokovaný útok

I proti vyprovokovanému útoku je možné použít nutnou obranu.

Např. Pan A se hádal s panem B a trochu to přehnal. Řekl i některé věci, které nebyly slušné. Pan B se naštval a začal po panu A házet kameny. Jednání pana A, kterým se proti házení kamenů brání, může být následně posouzeno jako nutná obrana.

Jiná situace by ovšem byla, pokud by byl útok záměrně vyprovokovaný, aby bylo možné použít nutnou obranu. Záměr v tomto případě směřuje dál - směřuje až k té nutné obraně. V takovém případě by se jednalo o trestný čin podle skutkové podstaty, kterou daný pachatel naplnil.

Preventivní nutná obrana

Otázku preventivní nutné obrany většinou řešíme v případě nástražných systémů - tedy v otázce, kdy řešíme, zda nastal extenzivní exces. V tomto případě z důvodu, že obránce mohl zahájit svoji obranu ještě dříve, než útok bezprostředně hrozil.

Pan A vlastní kůlnu. Jeho dům byl od kůlny relativně odlehlý. Často se tak stávalo, že do této kůlny chodili krást bezdomovci. Beznadějný pan A, který už vyzkoušel všechny možnosti obrany přes informování Policie a vyměnění dveří na kůlně za bezpečnější, se jednoho dne naštval a pod podlahu kůlny nastražil nášlapnou minu. O dva dny později výbuch této miny kromě zdevastování kůlny také utrhl nohu zloději, který se do kůlny vloupal. Když pomineme otázku přiměřenosti - v tomto případě je totiž prakticky jisté, že se jedná o zcela zjevně nepřiměřenou obranu, bude nutné vyřešit otázku, který moment je třeba považovat za rozhodující. Zda je okamžikem obrany moment, kdy je systém nastražený (pokud ano, jednalo by se o extenzivní exces, protože útok ještě bezprostředně nehrozil), anebo moment, kdy se nástražný systém spustil. V tomto druhém případě by se o nutnou obranu jednalo, protože už útok trvá. Judikatura se v této otázce vyvíjela. Tento případ byl posuzován Nejvyšším soudem v roce 2007. Nejvyšší soud se přiklonil na stranu první možnosti - rozhodující byl moment nalíčení nástražného systému. Nejvyšší soud toto stanovisko později přehodnotil a začal považovat za rozhodující moment situaci, kdy nástražný systém spustí. Nekompromisně je ale vždy třeba trvat na podmínce přiměřenosti. A o tom, že by se jednalo o okolnost vylučující protiprávnost nelze už vůbec mluvit v situaci, kdy je zraněn někdo jiný než zloděj. Např. v případě, že by si sousedovic kluk zkracoval cestu přes zahradu pana A a mina by vybuchla, když by procházel kolem kůlny.

Přiměřenost

Další podmínkou nutné obrany je přiměřenost, zatímco u krajní nouze je kritérium přiměřenosti nahrazeno kritériem proporcionality, což má pak úplně jiné důsledky. U krajní nouze je nutné, aby způsobený následek nebyl stejně závažný nebo závažnější než ten, který hrozil. U nutné obrany naopak postačuje, že obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená. Je zde tedy záměrná terminologická odlišnost, aby došlo k jednoznačnému rozlišení požadavků na míru intenzity i krajní nouze a nutné obrany. Charakter a posuzování podmínek jsou totiž odlišné. Zatímco u krajní nouze se srovnávají následky (např. lidský život vs. majetek, jeden lidský život vs. dva lidské životy), u nutné obrany srovnáváme způsob útoku a způsob obrany.

Způsob útoku je dán z velké části intenzitou tohoto útoku. Tj. jestli útočník páchá čin se zbraní, jestli útočí násilím či jen výhrůžkami. Nejde ale pouze o intenzitu, zahrnují se i jiné okolnosti a jedná se tedy o širší vymezení. Zahrnuje se také to, kdo útok provádí (např. moje znalost, že o útočníkovi je obecně známo, že je agresivní osoba), kde je útok prováděn (např. útok v tmavém zapadlém místě, kde se pomoci nedovolám a nikdo mi není schopen pomoci, oproti útoku za slunného dne uprostřed náměstí plného lidí), počet útočících osob, apod.

Formulace, že obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, byla zvolena proto, aby obránci byl dán co nejširší prostor pro obranu. O vybočení z mezí nutné obrany půjde až v případě jednoznačného excesu. Je možné se tedy bránit nepřiměřeně, ale není možné se bránit zcela zjevně nepřiměřeně. Je možné tedy způsobit i závažnější následek, než který hrozil. Následky se totiž posuzují u krajní nouze, u nutné obrany ne. Pokud se útočník bude pokoušet znásilnit ženu, ta ho může i zabít. A to i přesto, že způsobený následek je určitě závažnější.

Při posuzování, jestli obrana byla či nebyla zcela zjevně nepřiměřená, se situace nedá posuzovat jenom z nadhledu, co ještě mohlo stačit a co nemohlo stačit. V případě útoku se obránce nenachází v duševně vyrovnaném stavu. Jedná ve stresu a v rozrušení a k tomu se musí přihlížet. Pokud někdo krade kolo, tak po něm není možné začít střílet, to by bylo jednoznačně nepřiměřené. Mezi veřejností ale panuje představa, že obránce má svázané ruce. Častý mýtus je, že není možné použít zbraň proti neozbrojenému útočníkovi. Obránce má relativně široké možnosti.

Porušení podmínky přiměřenosti se nazývá intenzivní exces. V takovém případě je obránce odpovědný za trestný čin, jehož skutkovou podstatu naplnil.

Mezi manžely došlo k prudké hádce poté, co se muž vrátil domů opilý. Hádka vyvrcholila tím, že muž ženu uchopil rukama pod krkem a začal ji škrtit. Žena se nejprve bránila rukama, ale protože muž byl fyzicky zdatnější, nebyla její obrana účinná. V době, kdy již nemohla téměř dýchat, uchopila nůž, který ležel na kuchyňské lince, a bodla muže do břicha. Tím mu způsobila vážné zranění. Státní zástupce v obžalobě spatřoval nepřiměřenost obrany v tom, že žena použila nože proti neozbrojenému útočníku a že muže bodla do břicha, ačkoliv i bodnutí do nohy nebo do ruky by spolehlivě vedlo k tomu, že by muž ženu pustil. Manželka ovšem nebude trestně odpovědná, protože se nejedná o intenzivní exces. Obránce nemusí vybírat způsob obrany, který je k útočníkovi nejšetrnější. Manželce hrozila smrt a na případ se musíme dívat z jejího pohledu a vycházet z toho, co jí se v dané situaci zdálo nebo mělo zdát přiměřené. V dané situaci jí hrozila smrt udušením - a ona tedy potřebovala, aby obrana zabrala jistě a okamžitě.

Pomoc v nutné obraně

Oprávněn jednat v nutné obraně je kdokoliv. Tedy nejen ten, proti komu útok směřuje.

Obviněný přepadl na lesní cestě poštovní doručovatelku, která nesla značnou částku peněz. Pod pohrůžkou usmrcení, zdůrazněnou břitvou, žádal vydání brašny s penězi. Doručovatelka hodila obviněnému brašnu s penězi k nohám a dala se na útěk. Celou situaci pozoroval z vpovzdálí hajný. Když se obviněný pro brašnu sehnul, střelil jej hajný do nohy. Hajný v tomto případě jedná v nutné obraně. Útok trvá - sice již ne na zdraví a život doručovatelky, ale nyní pachatel "útočí" již jen na majetek. I když tedy není útok veden přímo proti hajnému, hajný jedná v nutné obraně, protože pomáhá někomu jinému, proti komu útok již veden je.

Trestání excesu v nutné obraně

Jak již bylo uvedeno výše - pokud se obránce dopustí intenzivního (zcela zjevně nepřiměřená obrana) či extenzivního (obrana začala již před útokem nebo trvala i po jeho skončení) excesu, obránce je odpovědný za trestný čin, jehož skutkovou podstatu naplnil. Je ovšem nutné doplnit, že jednání v obraně i mimo meze nutné obrany je obecnou polehčující okolností dle § 41 písm. g) TZ a soudce tak tento fakt zohlední při ukládání trestu. Soudce dokonce může využít mimořádného snížení trestu odnětí svobody dle § 58 odst. 6 TZ a tedy uložit trest odnětí svobody i pod dolní hranicí trestní sazby. Na základě poslední věty tohoto ustanovení dokonce ani není vázán § 58 odst. 3 TZ, který možnost snížit dolní hranici trestní sazby snížit limituje.

Pro účely trestání intenzivního excesu je třeba vždy (jako ostatně u každého trestného činu) zkoumat zavinění pachatele. I v situaci, kdy došlo k excesu, ještě obránce nemusí být trestně odpovědný, pokud chybělo jeho zavinění. Většinou k excesu z nutné obrany dochází nedbalostně, kdy si obránce neuvědomí, že používá už příliš intenzivní způsob obrany. Časté jsou ale i situace, kdy obránce exces provádí zcela úmyslně. Jsou to většinou situace odvety, kdy dostihne prchajícího útočníka a dorazí ho. Otázka, zda se jednalo o nedbalostní či úmyslné zavinění se také může projevit ve stanovování výše trestu.

Vztah k různým trestným činům či jiným institutům trestního práva

Nutná obrana vs. rvačka

Rvačka je trestným činem dle § 158 TZ. Rvačka je vzájemné napadání více osob. Rozdíl je v tom, že u rvačky není možné rozpoznat počátečního iniciátora útoku.

Z judikatury soudů:

Závěr o naplnění či nenaplnění podmínek putativní nutné obrany musí přitom odpovídat především tomu, jak se daná konkrétní situace, s ohledem na všechny své okolnosti, jevila právě obránci, nikoliv útočníkovi či třetímu nezúčastněnému pozorovateli, nezatíženému subjektivním vnímáním útoku ze strany obránce. Nerespektování tohoto pravidla může vést k odsouzení obránce v rozporu s čl. 39 Listiny, zakotvujícím zásadu nullum crimen sine lege, či čl. 40 odst. 2 Listiny, tj. presumpcí neviny.

S odkazem na judikaturu německého Spolkového soudního dvora Ústavní soud nadto upozornil, že v situaci excesu z putativní nutné obrany ostatně nelze vůbec vražedný úmysl konstruovat.

Ústavní soud proto uzavřel, že ani při hlubokém respektu k potřebě ochrany příslušníků Útvaru rychlého nasazení a dalších policistů nelze připustit, aby stát "vytvořil" pravomocně odsouzeného vraha z člověka, jenž se nedopustil žádného trestného jednání, ve svém obydlí nepřechovával věci důležité pro trestní řízení, nebyl v žádné trestní věci ani podezřelý, ani obviněný, neměl ani záznam v registru trestů a přestupků a jen v jednom okamžiku, poté, co byl nad ránem náhle probuzen mimořádně intenzivním násilným pokusem skupiny osob o vyražení dveří a vstup do domu, a v úmyslu chránit sebe, svou manželku a tři nezletilé dcery před domnělými kriminálníky, uvnitř svého vlastního obydlí jedenkrát vystřelil z legálně držené zbraně proti vstupním dveřím, přičemž došlo k nezávažnému poranění zasahujícího příslušníka jednotky URNA.