Aplikace práva

Pojem aplikace práva lze vysvětlit v širším a v uším slova smyslu. V širším slova smyslu se jedná o požívání práva kýmkoliv na jednotlivé společenské vztahy či vydávání interních normativních instrukcí. V užším slova smyslu mluvíme o autoritativní aplikaci práva. Zde se jedná o kvalifikovanou formu realizace práva uskutečňovaná orgány veřejné moci, při níž dochází k subsumpci konkrétní skutkové podstaty pod příslušnou abstraktní právní podstatu. Výsledkem procesu jsou individuální právní akty.

Zásady aplikace práva

• Státní orgán je povinen si ověřit, zda je kompetentní případ řešit
• Většinou se postupuje se dle de lege lata - podle PN v dané době platných a účinných (výjimka pouze v trestním řízení)
• Kolizní pravidla (derogační)
  • Lex superior derogat inferiori - PN vyšší právní síly má přednost před PN nižší právní síly
  • Lex posterior derogat priori - Později účinná PN má přednost před dřívěji účinnou PN
  • Lex specialit derogat generali - Zvláštní PN má přednost před obecnou PN
• Iura novit curia - Není potřeba dokazovat existenci PN, doslova soud právo zná
• Analogie - Použití skutkově podobné PN při existenci mezery v právu de lege lata
• Zásada volného hodnocení důkazů - orgány hodnotí důkazy podle své úvahy, přičemž každý důkaz posuzují jednotlivě a ve vzájemné souvislosti s ostatními

• Zásada objektivní (materiální) pravdy - Vina musí být prokázána jednoznačně a nepochybně. Pouze v trestním řízení. Souvislost se zásadami -
  • In dubio pro reo - V pochybnostech ve prospěch obžalovaného
  • Presumpce neviny - Na obžalovaného se hledí jako na nevinného, dokud není pravomocně uznám vinným

• Zásada formální pravdy - Výsledek procesu závisí na dodržení formálních náležitostí, postačuje určitá pravděpodobnost, že prokázané je pravdou. Pouze v občanskoprávním řízení.
• Zásada projednací - Soud přihlíží jen k důkazům navrženým stranami. Pouze v občanskoprávním řízení. s

Proces aplikace práva

Proces je složitý a spojuje poznávací, logické, vyhodnocující a rozhodovací faktory myšlení. Konkrétní podoba procesu se odvíjí od odvětví, či dokonce právního předpisu, který tuto aplikaci upravuje. Jako jedny z největších odlišností lze uvést např. použité právní zásady. Ovšem každé řízení se odehrává ve třech fázích.:

1. Zjištění skutkového stavu věci
2. Nalezení příslušné PN a její interpretace
3. Vydání IPA

Zjištění skutkového stavu věci

Orgány veřejné moci mají v této fázi povinnost zjistit objektivní pravdu a k tomu musí rekonstruovat danou událost za použití důkazních prostředků. Lze se setkat s dvěma právními pojetími pravdy - materiální a formální.

• Materiální pravda - Prokazování skutečného stavu věci.
• Formální pravda - Zjištění provedené bez dokazování. Nemusí odrážet pravdivý průběh události, stačí jen, zda není nijak popřena. Jedná se o:
  • Právní domněnka - Založena na předpokladu právní skutečnosti, o níž není jisto, zda nastala, v zájmu právní jistoty. Dělí se na:
    • Domněnku vyvratitelnou - V PN se uvozují souslovím „má se za to, že“.
    • Domněnku nevyvratitelnou - V PN uvozují slovy „platí, že“.
  • Právní fikce - Založena na fingování právní skutečnost, která zcela určitě nenastala. V PN se uvozují slovy „považuje se za“ či „hledí se na“. Např. fikce doručení.

Dokazování  

Dokazování je zákonem stanovený proces získávání poznatků o daných událostech v minulosti. Tento proces vede k poznání skutečností rozhodných pro ukončení procesu aplikace práva soudem. Probíhá pomocí důkazů (kauzální nexus mezi dvěma skutečnostmi) prováděných důkazními prostředky (objektivně vnímané následky dokazované skutečnosti). V praxi se tyto dva pojmy často zamění, avšak na průběh aplikace práva to nemá žádné negativní účinky. Platí zde zásada volného hodnocení důkazů. Opakem této zásady je zásada formálního hodnocení důkazů (legální důkazní teorie) dle které je předem určena hierarchie důkazů.

Nejčastěji používané důkazní prostředky jsou např.:

• Výslechy účastníků a svědků (svědek má obecnou svědeckou povinnost tzn. je povinen se na předvolání soudu dostavit a po poučení se k věci pravdivě vyjádřit, odepřít může pouze v případě, že by tím způsobil újmu sobě či osobě blízké)
• Listinné důkazy - Důkazem je psaný obsah, nikoliv nosič tohoto obsahu. Veřejné (platí zde presumpce správnosti, např. lékařské zprávy) a soukromé (např. dopisy).
• Znalecký posudek v odborných aspektech případu (znalec musí být zapsán v seznamu znalců)
• Ohledání (věcí, místa, osoby) - Vytváření vlastních poznatků na základě přímého pozorování.
• Předměty doličné, rekonstrukce trestného činu apod.

Důkazy lze dělit dle několika kritérií.:

• Vztah k dokazované skutečnosti
  • Přímé - Bezprostřední vztah, jednoznačně něco potvrzují či vyvrací
  • Nepřímé - Zprostředkovaný vztah, je potřeba návaznost dalších takovýchto důkazů, aby byly pro případ relevantní
• Vztah k předmětu obvinění
  • Usvědčující
  • Ospravedlňující
• Pramene
  • Původní (primární) - např. osoba něco viděla, originál listinného důkazu
  • Odvozené - zprostředkováno za pomocí jiné osoby, např. osoba něco slyšela, kopie listinného důkazu
• Použitelnost
  • Absolutně neúčinné - získané protiprávním způsobem (např. pod nátlakem, sugestivní a kapciózní otázky)
  • Relativně neúčinné - překážka bránící použitelnosti (např. výslech mladistvého)
  • Účinné (zákonné) - získány v souladu s právními předpisy

• Svědecká výpověď
  • Pravdivá
  • Vědomě nepravdivá
  • Nevědomě nepravdivá

Není třeba dokazovat přírodní události (běh času, živelná pohroma) a platnost PN (iura novit curia).

Nalezení právní normy a její interpretace

V této fázi musí orgány nejen postupovat správně po formální stránce při nalézání PN, ale také tuto PN správně interpretovat. Při hledání PN je potřeba držet se těchto bodů:

• Ověření autentičnosti textu PN
• Ověření účinnosti PN v rozhodné době
• Ověření, zda PN není v rozporu s jinou PN

Mohou nastat situace, kdy právní norma nestanoví jen jeden konkrétní následek. Takovéto situace jsou velmi obvyklé, a proto má orgán aplikující právo možnost využití tzv. diskreční pravomoci neboli uvážení, tzn. že jsou oprávněni určitou věc samostatně posoudit a rozhodnout o ní, nikoliv však neomezeně. V textech právních předpisů bývá tato pravomoc označena např. slovem „může“.

Pokud žádná PN není nalezena, lze v některých případech použít tzv. analogii. V tomto případě je pak postup následující:

1. Zjištění, že situace, ve které se někdo domáhá spravedlnosti, není právně řešena
2. Úvaha, zda existuje podobná právní úprava
3. Úvaha, zda je daná mezera v právu relevantní (zda se nejedná o věc, již zákonodárce vůbec upravit nechtěl)
4. Úvaha, zda není analogie zakázána (např. v trestním řízení dle zásad nullum crimen sine lege a nulla poena sine lege)

Vydání rozhodnutí

Celý proces aplikace práva je ukončen vydáním individuálního právního aktu. Vydán může být buď meritorní (rozhodnutí ve věci samé) nebo formální (procesní rozhodnutí) IPA.

IPA

Prostřednictvím IPA se projevuje vůle autoritativního subjektu, kterou se zakládají, mění či ruší právní vztahy, případně se jejich existence ověřuje. Na rozdíl od normativního právního aktu mají čistě individuální povahu, tzn. adresáti musí být určeni tak, aby bylo zřejmé, vůči komu má IPA vyvolávat následky. Avšak stejně jako u NPA mají zákonem předepsané formální náležitosti jimiž jsou:

• Záhlaví – administrativní část, označení rozhodujícího orgánu, spisová značka, datum, adresy stran apod.
• Výrok (enunciát) – jak bylo rozhodnuto ve věci samé, meritorní je formulován dle petitu navrhovatele
• Odůvodnění – dle jakých PN bylo rozhodnuto, popis skutkového stavu, vyjádření účastníků řízení, rekapitulaci dokazování apod.
• Poučení o možnosti podat opravný prostředek

Druhy IPA

Nejvýznamnější dělení je dle účinku, které IPA vyvolávají. Známe dva druhy:

• Konstitutivní – rozhodnutím se právní vztah zakládá, mění nebo ruší (např. rozhodnutí o rozvodu manželství). Účinky takového rozhodnutí působí do budoucna (pro futuro) s působností ex nunc neboli od nyní.
• Deklaratorní – rozhodnutím se autoritativně konstatuje, že zde už nějaký právní vztah je, či není (např. určení otcovství). Účinky působí do minulosti (pro praeterio) s působností ex tunc, neboli od tehdy. Jsou založeny na základě tzv. určovací žaloby.

V České republice existují i další dělení IPA, např. podle orgánu, který rozhodnutí vydal. Rozhodnutí obecných soudů se tedy nazývá rozsudek, zatímco třeba rozhodnutí Ústavního soudu je nález. Procesní otázky jsou rozhodovány usnesením. Ve zkráceném řízení se vyskytují zvláštními druhy rozhodnutí jako např. platební rozkaz v občanskoprávním řízení příkaz v trestním a správním řízení. Při dodatečném vynucování rozhodnutí se lze setkat s exekučním příkazem a v určitých soukromoprávních otázkách může soudní rozhodnutí nahradit rozhodčí nález.

Vady IPA

Aby IPA existoval, musí být splněny zákonem stanovené požadavky. Obecně však platí presumpce správnosti, tzn. že dokud se neprokáže opak, pohlíží se na právní akt jako na bezvadný. Při nedodržení zákonných požadavků se můžeme setkat s:

• Vadným IPA - ten nesplňuje formální požadavky či je po věcné stránce nesprávný.
• Nicotným IPA (paaktem či také nulitním PA) - ten od samého začátku nevyvolává právní následky, jelikož je právně neplatný (např. akt je vydaný orgánem, který k vydání neměl pravomoc či je zjevně neústavní nebo nelegální).

Uvedení IPA do života

Účinnost

Účinnost znamená schopnost vyvolat zamýšlené následky. Může nastat ve třech časových okamžicích:

• Dnem, který je v individuálním aktu stanoven
• Dnem oznámení subjektům, kterým je určen
• Dnem právní moci tohoto rozhodnutí

Právní moc

Pravomocný akt práva uzavírá proces aplikace práva a je závazný (materiální stránka právní moci), nezměnitelný a nezrušitelný (formální stránka právní moci). Nelze již napadnout řádnými opravnými prostředky, pouze mimořádnými opravnými prostředky.

Vykonatelnost

Vykonatelnost právního aktu znamená možnost vynucení realizace právních následků. Nastává po nabytí právní moci a uplynutí lhůty k dobrovolnému plnění povinnosti. Při nesplnění těchto povinností je možno je vynutit státní mocí, např. výkon rozhodnutí, exekuce.

Zdroje

GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 4. upravené vydání. Plzeň, Aleš Čeněk, 2007, s. 344. ISBN 978-80-7380-023-9.

HARVÁNEK, Jaromír. Teorie práva. Plzeň, Aleš Čeněk, 2008, s. 502. ISBN 978-80-7380-104-5.

HUNGR, Pavel a kol. Teorie práva. Praha, Linde, 2007, s. 335. ISBN 978-80-7201-637-2.

KNAPP, Viktor. Teorie práva. Praha, C. H. Beck, 1995, s. 248. ISBN 80-7179-028-1.

ŠKOP, Martin. Základy právní nauky. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 196. ISBN 978-80-7357-709-4.