Ústavní žaloba

Pojmu ústavní žaloba se v českém právním řádu užívá pro označení mechanismu, který by měl zajišťovat kontrolu jednání prezidenta republiky. Senát Parlamentu České republiky je k jejímu podání oprávněn čl. 65 odst. 2 Ústavy v případech, kdy se prezident republiky dopustí velezrady, hrubého porušení Ústavy nebo hrubého porušení jiné součásti ústavního pořádku. O ústavní žalobě rozhoduje plénum Ústavního soudu. Pokud žalobě vyhoví, ztrácí obžalovaný prezidentský úřad společně s možností jej znovu nabýt.

Historické kořeny ústavní žaloby

Institut ústavní žaloby navazuje na angloamerickou tradici impeachmentu, který má svůj původ již ve středověké Anglii. Tamní tehdy nově vzniklý parlament se dostával do sporů s panovníkem, jenž byl ovšem nedotknutelný a nežalovatelný. Východisko z uvedené situace představovalo zavedení odpovědnosti panovníkových poradců a ministrů, kteří tak mohli být za své jednání v úřadu žalováni představiteli jednotlivých obcí. Rozsudek vynášela Sněmovna lordů. Od té doby se impeachment stává součástí britského politického systému.

Po úspěšných bojích za nezávislost diskutují američtí osadníci o podobě nové ústavy a institut ústavní žaloby přebírají od svých původních utlačovatelů. V americké republikánské formě vlády, kde v čele státu stojí prezident, jenž má odlišné postavení od nedotknutelného anglického krále, se však impeachment nevztahuje pouze na ministry, ale i na hlavu státu. Popsaný model se v průběhu 19. a 20. století dostává i do republikánských ústav na evropském kontinentu.

Velezrada a jiné ústavní delikty prezidenta republiky

Vzhledem k neodpovědnosti prezidenta republiky z výkonu funkce dle čl. 53 Ústavy je ústavní žaloba jediným nástrojem, jímž lze zbavit funkce hlavu státu, která by se svým jednáním dopouštěla ústavních deliktů. Mezi ně patří již výše uvedená velezrada společně s hrubým porušením Ústavy či ústavního pořádku.

Velezradu definuje přímo čl. 65 odst. 2 Ústavy jako „jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky jakož i proti jejímu demokratickému řádu“. Svrchovaností se zde dle ústavních právníků rozumí nezávislost státní moci na jiné vnější moci a její schopnost efektivně působit uvnitř státu. Celistvost představuje především územní jednotu. Demokratický řád pak dle názoru bývalého ústavního soudce Pavla Holländera zahrnuje principy suverenity lidu, právního státu a politické plurality spolu s ochranou základních lidských práv a svobod, tedy nosné pilíře liberální demokracie.

O tom, jaké jednání představuje hrubé porušení Ústavy či ústavního pořádku, právní předpisy mlčí. Podle názoru profesora Vladimíra Sládečka zde záleží na rozhodnutí orgánu aplikujícího právo, a tím je v popisované situaci Ústavní soud.

Podání návrhu ústavní žaloby

Ústavní žalobu navrhuje alespoň třetina senátorů, pokud se domnívá, že se prezident republiky dopustil jednoho ze zmíněných ústavních deliktů. Návrh žaloby by měl obsahovat přesné a o důkazy opřené vylíčení prezidentova protiprávního jednání.

Následně se jím zabývá organizační výbor Senátu. Ten doporučí, zda návrh schválit nebo zamítnout, a rovněž doporučí předsedovi horní komory zařadit jeho projednání do programu nejbližší schůze. Zde je pak k přijetí předloženého návrhu nutný souhlas nejméně tří pětin přítomných senátorů.

Pokud se tak stane, zašle předseda Senátu ústavní žalobu Poslanecké sněmovně. Dolní komora Parlamentu má následně tři měsíce na to, aby třípětinovou většinou všech poslanců vyjádřila s návrhem ústavní žaloby souhlas. V případě, že jej nevyjádří, nemůže Senát žalobu k Ústavnímu soudu podat.

Řízení před Ústavním soudem

Ústavní žalobu schválenou oběma komorami Parlamentu potom předseda Senátu doručí Ústavnímu soudu, který o ní rozhoduje v plénu a přednostně před ostatními podněty. Řízení může být zastaveno, pokud v době mezi jeho zahájením a okamžikem, kdy se Ústavní soud odebere k závěrečné poradě, prezident zemřel anebo Senát Ústavnímu soudu doručil usnesení o odvolání žaloby. Prezidentovo vzdání se úřadu po zahájení řízení ani uplynutí funkčního období se za důvody k zastavení nepovažují.

Senát v řízení zastupuje jeho předseda nebo osoba jím pověřená. Prezident má právo zvolit si obhájce, nebo se zastupovat sám. Samotné jednání probíhá ústně. Zástupce Senátu zde přednese ústavní žalobu, poté má prezident společně se svými obhájci právo se k ní vyjádřit. Následuje důkazní řízení, pro něž se přiměřeně použijí ustanovení trestního řádu.

Po skončení ústního jednání Ústavní soud ústavní žalobě vyhoví nebo jí prezidenta zprostí. Prezident republiky, na nějž byla podána ústavní žaloba, kterou Ústavní soud přijal, může čelit sankci trestu odnětí prezidentského úřadu a způsobilosti jej znovu nabýt. Spolu s tím ztrácí i nárok na prezidentský plat.

Ústavní soud v dosavadní historii samostatné České republiky rozhodoval o ústavní žalobě pouze v březnu 2013, nedlouho po skončení druhého volebního období prezidenta Václava Klause (Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 3. 2013). Senát ji tehdy odůvodnil prezidentovým otálením s podpisem mezinárodních smluv, jeho neochotou jmenovat ústavní soudce a také vyhlášením příliš rozsáhlé amnestie.

Řízení o ústavní žalobě bylo Ústavním soudem zastaveno vzhledem k právní úpravě, jež byla účinná v době podání návrhu i v údobí, kdy Václav Klaus vykonával funkci hlavy státu. Do 7. března 2013 totiž ještě uplynutí funkčního období nefigurovalo mezi okolnostmi, které nemají být pohnutkou k zastavení řízení. Ústavní soud tehdy nebyl vázán novější právní úpravou a dospěl k názoru, že uplynutí funkčního období důvodem pro zastavení řízení je.

Odlišné stanovisko zaujala ústavní soudkyně Ivana Janů, která svůj názor o nutnosti projednávat ústavní žalobu i po uplynutí volebního období hlavy státu podpořila argumentem týkajícím se významu sankce. Podle jejího mínění zde sankce směřuje primárně k ochraně suverénního, demokratického a právního státu a z tohoto hlediska je důležité ústavní žalobu projednat. V případě zastavení řízení by totiž mohla nastat problematická situace, že prezident republiky, na nějž podal Senát ústavní žalobu bude v dalších volbách znovu kandidovat, aniž by bylo jasné, zda se nedopustil ústavního deliktu a právo ucházet se o prezidentský úřad mu nemělo být odňato.