Zásady dokazování

Základní zásady musí být vykládány a aplikovány v souladu s Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Dokazování je stěžejní součást trestního řízení, která umožňuje orgánům zjistit skutečnosti rozhodné pro jejich rozhodnutí. Tyto zásady nalezneme v zákoně č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád).

Zásady trestního řízení jsou jedním z hlavních předpokladů fungujícího trestního práva procesního. Zaručují nejen hledisko právní, k ochraně zákona, ale také hledisko účelu a smyslu zákona. Tyto zásady se nejen podporují, ale také vystupují jednotně. Staly se neodmyslitelným základem českého trestního procesu.

„Základní zásady trestního práva procesního lze definovat jako, zpravidla v trestním řádu výslovně či mlčky vyjádřená, především ústavně podmíněná východiska tvorby, interpretace a aplikace systému trestněprávních procesních norem.“

Mezi zásady dokazování patří:

zásada vyhledávací (§ 2 odst. 5)

Tato zásada konkretizuje zásadu oficiality pro důkazní řízení. Jejím prostřednictvím je uskutečňována zásada materiální pravdy. Orgány činné v trestním řízení musí zjišťovat skutečnosti, které jsou právně významné, i bez návrhu stran, tedy z úřední povinnosti. Strany v trestním řízení tedy nejsou zatíženy důkazním břemenem. U OČTR rozlišujeme jejich činnost v přípravném řízení, kde je plně zachována zásada vyhledávací spočívající v povinnosti zjišťovat rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch nebo neprospěch osoby, proti níž se vede řízení, zatímco v řízení před soudem, kde je zvýrazněna role stran obžaloby a obhajoby, se v souladu s převažující zásadou obžalovací (§ 2 odst. 8), ukládá státnímu zástupci povinnost dokazovat vinu obžalovanému. Zároveň však zůstává zachována jeho povinnost navrhnout důkazy, které odůvodňují podání žaloby či návrhu na potrestání, včetně důkazů svědčících ve prospěch obžalovaného. Státní zástupce realizuje tuto zásadu zejména svým oprávněním vykonávat dozor nad přípravným řízením. Může sám provádět vyšetřování, v praxi ale nejčastěji postupuje tak, že uplatní své oprávnění dávat závazné pokyny vyšetřovateli nebo mu vracet věc k doplnění.

Vyhledávací zásada je projevem skutečnosti, že orgány činné v trestním řízení vykonávají svou činnost v zájmu celé společnosti. Nikoliv tedy pouze v zájmu jednotlivců, ať už by se jednalo o osoby poškozené trestným činem, či jiných osob, které by mohly mít zájem na trestním stíhání určité osoby. Má tedy přispívat k naplnění rovného postavení procesních subjektů. Se zásadou vyhledávací jsou spojeny dvě zásadní otázky: kdo nese procesní odpovědnost za zjištění skutkového stavu v trestním řízení a otázka tzv. nesporných skutečností.

zásada bezprostřednosti (§ 2 odst. 12)

Soud je povinen rozhodovat na základě před ním provedených důkazů, tedy na základě svého bezprostředního dojmu z provedeného řízení a má čerpat z pramene, pokud možno co nejbližšího zjišťované skutečnosti. Bezprostřední dojem z provedeného řízení umožnuje, aby se soud osobně seznámil s důkazy, aby za pomoci ostatních účastníků byla přímo před soudci vysvětlena stanoviska stran, odstraněny případné rozpory či nejasnosti, a aby si tak každý soudce (přísedící) mohl utvořit bezprostřední a správný názor.

zásada ústnosti (§ 2 odst. 11)

Tato zásada vychází s čl. 96 odst. 2 Ústavy. Důkazy musí být prováděny v ústní formě. Soud rozhoduje na základě ústního přednesu stran a zpravidla ústně provedených důkazů.  Soud tedy řídí jednání ústně, má ústní styk se stranami a jinými účastníky procesu, dále také ústně vyhlašuje rozsudek a jiná rozhodnutí, která ve věci učinil.  Zásada ústnosti zaručuje zejména uplatnění zásady bezprostřednosti a veřejnosti. Společně se zásadou bezprostřednosti napomáhá soudu k tomu, aby si vytvořil představu o dokazované skutečnosti, získanou, mimo jiné, díky bezprostředním dojmům z provedeného dokazování.

zásada presumpce neviny (§ 2 odst. 2)

Tato zásada přímo navazuje na čl. 40 Listiny a na čl. 6 Úmluvy. Každá fyzická i právnická osoba, proti níž je vedeno trestní řízení, je považována za nevinnou, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem nebyla její vina vyslovena. Tento zákonný stav zajišťuje, že vina musí být vždy nepochybně a úplně prokázána. Orgány činné v trestním řízení musí vystupovat vždy nezaujatě a nestranně. Presumpce neviny vyjadřuje objektivní právní situaci z hlediska zákona. Vyjadřuje požadavek, aby vina obviněného, byla úplně a nepochybně prokázána.  Tím je těsně spjata se zásadou pravdivého zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5). Tato zásada vyjadřuje požadavek, aby vina obviněného, resp. obžalovaného byla úplně a nepochybně prokázána v průběhu dokazování provedeného v hlavním líčení, čímž je těsně spjata se zásadou pravdivého zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6)

Toto ustanovení a ani žádné jiné v trestním řádu nestanoví, míru důkazů nezbytnou k prokázání určité skutečnosti. Nestanoví ani důkazní sílu, respektive míru věrohodnosti dílčích důkazů. Orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, přičemž jsou brány v úvahu všechny okolnosti případu. Rozhodnutí musí být dostatečně odůvodněno, přičemž musí být splněna podmínka jeho transparentnosti. Trestní řád nestanovuje žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu či důkazní sílu jednotlivých důkazů. Uplatňuje se ve všech stádiích trestního řízení.

Zásada volného hodnocení důkazů především znamená, že soud zprostředkovaně poznává určité skutečnosti a při tomto procesu poznání vychází z uznání, že může jednotlivé skutečnosti, okolnosti a důkazy volně zhodnotit. OČTŘ zohledňují v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů všechny okolnosti daného případu a jeho charakteristické rysy. Tato zásada brání mechanickému postupu při vyhodnocování důkazů.