Zásady civilního procesu

Z Iurium Wiki
Přejít na: navigace, hledání

Obecně

Odvětvové zásady typické pro civilní proces. Jsou to vůdčí právní ideje, které ovládají civilní proces. Svůj význam mají především pro tvorbu, případně následnou aplikaci a interpretaci civilněprocesních norem.

Zásada dispoziční a z. oficiality

Zásada dispoziční znamená, že je v rukou účastníků řízení disponovat s řízením nebo jeho předmětem prostřednictvím tzv. dspozičních úkonů. Tato zásada je typická pro sporná řízení, která se zahajují pouze na návrh (žaloba).

Zásada oficiality naopak říká, že procesní aktivita je v rukou soudů. Soud postupuje z moci úřední ex officio. Je typická pro nesporná řízení, která se kromě zahájením na návrh, mohou zahajovat také ex offo. Ve sporných řízeních se tato zásada projevuje především v předepsaném postupu soudu po zahájení řízení.

Zásada projednací a z. vyšetřovací

Zásada projednací stanovuje procesní odpovědnost za zjištění skutkového stavu věci účastníků řízení. Soud může provést i nenavržené důkazy, pokud to vyplývá ze samotého spisu a pokud jsou zároveň potřebné ke zjištění skutkového stavu věci. Tato zásada je typická pro sporné soudnictví.

Zásada vyšetřovací je naopak stanovením procesní odpovědnosti za zjištěný skutkový stav soudu. Je vůdčí ideou v ZŘS, samozřejmě ne bezvyjímečně.

Zásada legálního pořádku a z. arbitrárního pořádku

Zásada arbitrárního pořádku pohlíží na civilní řízení jako na celek, zásada legálního pořádku naopak pohlíží na civilní řízení jako složené z jednotlivých fází.[1]

Zásada arbitrárního pořádku je typická pro řízení nalézací.

Zásada materiální pravdy a z. formální pravdy

Zásada materiální pravdy říká, že soud rozhodne na základě úplného zjištění skutkového stavu věci. Úplným zjištěním máme na mysli zjištění skutkového stavu do té míry, do jaké odpovídá skutečnému stavu věci. Tudíž soud rozhodne až zjistí skutečný stav věci. Zásada materiální pravdy je však nemůže být chápana neomezeně. Někdy soud fakticky nebude mít možnost skutečný stav věci zjistit, neboť nebudou důkazy k jeho prokázání vůbec existovat, či nebudou zjistitelné (delší časový odstup způsubující nemožnost vyslechnout svědka z důvodu úmrtí, či svědek si danou situaci prostě nepamatuje tak detailně).
  1. Svoboda, K., Šínová, R., Hamuľáková, K. a kol. Civilní proces. Obecná část a sporné řízení. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2014, s. 37-38.