Zásada přičitetelnosti

Z Iurium Wiki

Zásada přičitatelnosti jednání právnické osobě

Obecně k přičitatelnosti trestněprávně relevantního jednání právnickým osobám

Zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen „topo“, „zákon o trestní odpovědnosti právnických osob“) podobně jako občanský zákoník vychází z tzv. fikční teorie právnických osob. Savignyho fikční teorie právnických osob je vyjádřením myšlenky, že na rozdíl od fyzických osob nejsou právnické osoby přirozenými subjekty právních vztahů, které v reálném světě neexistují, ale jsou jimi pouze z vůle zákonodárce. Stejně k právnickým osobám přistupuje např. i Evropský soudní dvůr, který uvedl, že: „Společnost vytvořená podle vnitrostátního právního řádu existuje pouze prostřednictvím vnitrostátní právní úpravy, která upravuje její založení a fungování.“[1] Samotný zákon o trestní odpovědnosti právnických osob se však k této teorii výslovně nehlásí. Ze znění § 8 odst. 1 topo by se mohlo zdát, že se zákon přiklání k tzv. organické teorii, jelikož zákon zde hovoří o trestném činu spáchaném právnickou osobou, avšak § 8 odst. 2 hovoří o přičitatelnosti jednání právnické osobě, což odpovídá Savignyho fikční teorii.[2]

Podle občanského zákoníku právnická osoba sama o sobě nemůže právně jednat, jelikož nemá svou vlastní vůli a ze své podstaty není schopna ji projevit. Projevit vůli právnické osoby jsou schopni pouze členové jejích orgánů, kteří za ni jednají jako její zástupci.[3][4] Stejně jako u právního jednání, je u protiprávních jednání právnická osoba vázána pouze na základě protiprávních činů, kterých se dopustí člen voleného orgánu, zaměstnanec nebo jiný zástupce vůči třetí osobě.[5] Potenciální okruh osob a jejich protiprávních jednání ve smyslu § 167 občanského zákoníku a okruh protiprávních jednání, která se přičítají právnické osobě podle trestního zákoníku podle § 8 odst. 2 topo jako trestné činy, jsou však odlišné. Důsledkem těchto odlišných okruhů může být například to, že spáchaný trestný čin bude právnické osobě přičten podle § 8 odst. 2, ta však nebude odpovídat za škodu způsobenou tímto trestným činem.[6]

Samotná způsobilost právně jednat podle různých právních řádů je však pro přičtení jednání dané právnické osobě irelevantní, jelikož je zapotřebí trestně postihovat právnické osoby se sídlem na území České republiky, jejichž právní status se řídí českým právním řádem, ale i právnické osoby, které mají sídlo v zahraničí a jejich osobní status se řídí právním řádem cizího státu. Z hlediska trestní odpovědnosti dané právnické osoby je tedy nepodstatné, zda má konkrétní právnická osoba podle cizího právního řádu přiznanou svéprávnost, kdo za ni může právně jednat, zda ji tato jednání zavazují nebo ne a zda jsou taková právní a protiprávní jednání platná nebo neplatná. Pro vznik trestní odpovědnosti je tedy klíčové jen to, zda jsou v konkrétním případě splněny podmínky uvedené v § 8 topo.[7]

Okruh potenciálně trestně odpovědných právnických osob

Podle ustanovení § 8 topo nemohou být trestně odpovědné absolutně všechny právnické osoby. Trestně odpovědné mohou být pouze české právnické osoby vyjma České republiky a územních samosprávných celků při výkonu veřejné správy, dále zahraniční právnické osoby splňující podmínky uvedené v § 2 topo s výjimkou cizích států a právnických osob s právní imunitou, nebo právnické osoby, které spáchaly některých z trestných činů uvedených v § 4 odst. 1, přestože nesplňují podmínky § 2 topo anebo spáchaly některý z trestných činů uvedený v § 7 topo ve prospěch právnické osoby, která má sídlo na území České republiky. Trestní odpovědnost může vzniknout i u právnických osob, u nichž je možnost vzniku trestní odpovědnosti stanovena mezinárodní smlouvou. Ta naopak může její vznik u konkrétních právnických osob i vyloučit.[8]

Podmínky vzniku trestní odpovědnosti u právnické osoby

Aby se právnická osoba dopustila trestného činu, musí v konkrétním případě dojít ke kumulativnímu splnění následujících podmínek:

     a) musí jít o protiprávní čin (jednání, které je v rozporu s objektivním právem)
     b) tento čin musí být spáchán buď v zájmu anebo v rámci činnosti konkrétní právnické osoby
     c) tento čin spáchala jedna nebo více z osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a), b), c) nebo d) topo
     d) tento čin musí být právnické osobě přičitatelný podle § 8 odst. 2, 3 nebo 4 topo
     e) tato právnická osoba se nesmí vyvinit podle § 8 odst. 5 topo

Samotný zákon o trestní odpovědnosti právnických osob nijak nedefinuje pojem trestného činu. V § 7 totiž odkazuje na definici, kterou obsahuje trestní zákoník, podle kterého se za trestný čin považuje takový čin, který trestní zákon za trestný označuje a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně.[9] § 7 topo zároveň stanoví okruh trestných činů, kterých se ze své samotné podstaty právnické osoby nemohou dopustit. Ustanovení § 7 v prvních pěti letech účinnosti nového zákona o trestní odpovědnosti právnických osob obsahovalo pouze taxativní výčet trestných činů, kterých se mohla právnická osoba dopustit. Dne 1. 12. 2016 však vešla v účinnost novela topo provedená zákonem č. 455/2016 Sb., v rámci které zákonodárce stanovil obecnou trestní odpovědnost právnických osob s výjimkou trestných činů vyjmenovaných právě v § 7.[10]

Jednotlivé znaky trestného činu uvedené v zákoně

Jak již bylo řečeno, pro vznik trestní odpovědnosti právnické osoby musí protiprávní čin vykazovat znaky uvedené v zákoně (zvláštní části trestního zákoníku). Znaky uvedenými v zákoně se rozumí formální znaky trestného činu, tedy znaky skutkové podstaty trestného činu. Znaků skutkové podstaty je celkem pět. Patří mezi ně: a) protiprávnost; b) objekt; c) objektivní stránka; d) subjekt a e) subjektivní stránka.

    Ad a): protiprávnost je u některých skutkových podstat přímo vyjádřena slovy „neoprávněně, bez povolení či nedovoleně, porušením zákonů nebo jiných právních předpisů nebo nesplnění zákonné povinnosti“. U některých skutkových podstat zákonodárce nepovažoval za nutné výslovně zdůrazňovat protiprávnost konkrétního činu, jelikož se má za to, že již samotné označení za trestné v trestním zákoně nebo podstata samotného uvedeného jednání značí protiprávnost takového jednání.

    Ad b): objektem trestného činu se rozumí společenské vztahy, zájmy a hodnoty, které jsou trestním zákonem chráněny. Tyto společenské vztahy, zájmy a hodnoty se někdy souhrnně označují pojmem „právní statek“.. Objekt zpravidla nebývá v zákoně výslovně vyjádřen, je tedy zapotřebí ho určit výkladem s ohledem na smysl a účel daného ustanovení. Například objektem trestného činu krádeže podle § 205 trestního zákoníku je zájem na ochraně cizího majetku.

    Ad c): objektivní stránka charakterizuje způsob provedení a následky trestného činu. Obligatorními znaky objektivní stránky jsou: jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem (tzv. kauzální nexus). Může však obsahovat i fakultativní znaky (např. provedení určitým způsobem – užitím násilí). Fakultativnost těchto znaků spočívá v tom, že je nemusí obsahovat všechny skutkové podstaty trestných činů. Pokud však skutková podstata obsahuje nějaký fakultativní znak, pro naplnění skutkové podstaty se stává obligatorním. Nedojde-li tedy k naplnění tohoto znaku, nebude se jednat o trestný čin podle skutkové podstaty, která daný fakultativní znak obsahuje.[11]
Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob ještě stanoví tzv. speciální znaky objektivní stránky, neboť je nezbytné, aby byl čin spáchán v zájmu právnické osoby nebo v rámci její činnosti.[12]

    Ad d): subjektem trestného činu je pachatel trestného činu. V obecné rovině je pachatelem trestného činu osoba, která spáchala trestný čin (právnická osoba). Ve speciálním slova smyslu je jím pouze osoba, která svým jednáním naplnila všechny znaky skutkové podstaty trestného činu.[13] Některé trestné činy vyžadují zvláštní vlastnosti pachatele nebo jeho zvláštní postavení či způsobilost. Tyto osoby označujeme jako tzv. speciální a konkrétní subjekty. Mezi trestné činy s konkrétním subjektem patří např. trestný čin vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 142 trestního zákoníku, zatímco příkladem trestného činu se speciálním subjektem může být některý z vojenských trestných činů uvedených v hlavě dvanácté zvláštní části trestního zákoníku.[14]

    Ad c): subjektivní stránka obsahuje soubor znaků, které charakterizují psychiku pachatele ve vztahu k trestnému činu. Jediným obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu je zavinění, které může mít formu úmyslu nebo nedbalosti. Jde o vyjádření zásady nullum crimen sine culpa (není trestného činu bez zavinění). Fakultativním znakem subjektivní stránky může být např. pohnutka.[15]

Zavinění u právnických osob se odvozuje od úmyslu nebo nedbalosti fyzických osob, které za právnickou osobu jednaly ve smyslu § 8 odst. 1 topo. V případě, kdy za právnickou osobu jednalo více osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a) až d), se zavinění vyvozuje ze zavinění té osoby, jejímž jednáním byly rozhodujícím způsobem naplněny znaky spáchaného trestného činu, přestože se na činu podílely v různých formách a mírách i další osoby. Bude-li tedy taková osoba jednat úmyslně, bude v takové formě zavinění přičítáno i právnické osobě.

Zavinění ve vztahu ke skutkové podstatě konkrétního spáchaného trestného činu je třeba posuzovat vždy podle jednání osoby uvedené v § 8 odst. 1 topo.[16]

Protiprávnost činu

Protiprávnost se obecně vyvozuje z celého právního řádu, někdy se hovoří o formální protiprávnosti nebo také o protinoremnosti. Pojmy „protiprávní čin“ a „trestný čin“ nelze zaměňovat. Platí totiž, že všechny trestné činy jsou ze své podstaty protiprávními činy, avšak všechny protiprávní činy s přihlédnutím k zásadám nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege a zásadě subsidiarity trestní represe trestnými činy nejsou. Většina protiprávních činů nebude natolik společensky škodlivá, aby se jednalo o trestné činy. Zpravidla z takových jednání bude vyvozována jiná než trestní odpovědnost (např. občanskoprávní, správní, atd.).[17]

Spáchání činu v zájmu nebo v rámci činnosti právnické osoby

Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob stanoví spáchání protiprávního činu v zájmu nebo v rámci činnosti právnické osoby jako jednu z podmínek pro přičtení činu právnické osobě. Tato podmínka má sloužit jako jakýsi filtr, který má zabránit přičtení spáchání protiprávního činu právnické osobě za excesy osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a), b), c) nebo d), u kterých chybí souvislost s právnickou osobou. Tyto znaky jsou objektivní povahy, nezkoumá se tedy ve vztahu k nim zavinění ve smyslu § 15 a násl. trestního zákoníku.
Aby mohlo dojít k vyvození trestní odpovědnosti u právnické osoby, není zapotřebí splnění obou z uvedených vztahů. Postačí tedy spáchání protiprávního činu pouze v zájmu právnické osoby nebo pouze v rámci její činnosti.[18]

Protiprávní čin je spáchán v zájmu právnické osoby, pokud z něj má jakýkoli prospěch či výhodu (ať už majetkový nebo jiné povahy). Obecně lze říci, že čin je spáchán v zájmu právnické osoby, pokud zlepšuje nebo alespoň oproti jiným zachovává stávající postavení předmětné právnické osoby v oblasti jejího působení. Protiprávní čin je spáchán v rámci činnosti právnické osoby, pokud jakkoli souvisí s předmětem činnosti nebo účelem existence právnické osoby. Předmět činnosti a účel existence lze typicky zjistit z příslušného veřejného rejstříku, ve kterém je právnická osoba zapsána, z jejích stanov, zřizovací listiny, ale také z právního předpisu, na jehož základě vznikla. Pokud byl protiprávní čin spáchán v rámci činnosti právnické osoby, je irelevantní, zda ze spáchaného protiprávního činu měla právnická osoba nějaký prospěch či výhodu.[19] Znak „v rámci její činnosti“ je však třeba vykládat restriktivně. Právnická osoba se tak např. nedopustí protiprávního činu, pokud se jeden z jejích zaměstnanců dopustí podvodu vůči jiné osobě, pokud dojde pouze k jeho osobnímu obohacení a ne k obohacení právnické osoby. To vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu.[20]

Jednání za právnickou osobu

Aby bylo možné právnické osobě přičíst protiprávní čin, musí za ní jednat někdo, kdo spadá do výčtu uvedeného v § 8 odst. 1. Takto za ni může jednat:

Podle § 8 odst. 1 písm. a) statutární orgán nebo člen statutárního orgánu, anebo jiná osoba ve vedoucím postavení

Definici statutárního orgánu neobsahuje zákon o trestní odpovědnosti právnických osob ani občanský zákoník, který tento pojem hojně užívá. Podle občanského zákoníku statutárnímu orgánu náleží veškerá působnost, kterou zakladatelské právní jednání, zákon nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci nesvěří jinému orgánu právnické osoby.[21] O jednání statutárního orgánu půjde u právnických osob, jejichž statutární orgán má pouze jednoho člena. Obecně se však má za to, že jednáním statutárního orgánu je jednání, které naplňuje znaky některého trestného činu uvedeného v § 7 topo. Nemusí se jednat o jednání ve smyslu právního jednání právnické osoby, které by ji mělo zavazovat. Skutečnost, že statutární orgán při protiprávním činu porušil pravidla v rámci jednání za právnickou osobu (nebo zda se nejednalo o jednání za právnickou osobu), je irelevantní.[22]

O jednání člena statutárního orgánu jde tehdy, pokud má právnická osoba statutární orgán tvořený vícero členy (tzv. kolektivní statutární orgán). Z trestněprávně relevantního hlediska může kolektivní statutární orgán jednat buď jako kolektiv nebo pouze jako samostatný člen. To, zda je u konkrétní právnické osoby statutární orgán představován jedinou osobou, nebo se jedná o kolektivní statutární orgán, stanoví zakladatelské právní jednání.

Definice pojmu osoby ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby, která je oprávněna jednat jejím jménem, je obtížná. V českém právním řádu totiž s přihlédnutím na znění Úmluvy Rady Evropy o opatřeních proti obchodování s lidmi lze za takovou osobu považovat jakoukoli fyzickou osobu jednající buď samostatně, nebo v rámci orgánu právnické osoby, která má vedoucí postavení v této právnické osobě na základě:[23]

    a) pravomoci jednat navenek jménem právnické osoby
    b) pravomoci přijímat rozhodnutí jménem právnické osoby
    c) pravomoci vykonávat kontrolu v rámci právnické osoby

Zároveň se má za to, že se jedná o kumulativní výčet, tedy aby se mohlo jednat o osobu ve vedoucím postavení, musí tato osoba disponovat pravomocemi uvedenými v písm. a) – c) současně.[24] Z toho lze dovodit, že za vedoucí osobu lze považovat pouze takovou osobu, která je oprávněna jednat za právnickou osobu a která má současně oprávnění v právnické osobě rozhodovat a provádět v právnické osobě kontrolu, resp. alespoň oprávnění kontrolovat, jak jsou její rozhodnutí realizována.[25]

Za právnickou osobu může jednat také její zástupce, který je zároveň osobou ve vedoucím postavení. Tento zástupce musí mít právo právnickou osobu zastupovat, rozhodovat v ní nebo v ní provádět kontrolu. Zastupovat právnickou osobu může zástupce na základě zmocnění ze zákona nebo na základě smlouvy.

Zákonným zástupcem právnické osoby je především její zaměstnanec v obvyklém rozsahu vzhledem k jeho funkci nebo zařazení,[26] může jím být i vedoucí závodu podle § 503 odst. 2 věta druhá občanského zákoníku.

Smluvním zástupcem je obecně osoba, která za právnickou osobu jedná na základě ujednání, že ji bude zastupovat. Občanský zákoník ve vztahu ke smluvnímu zastoupení hovoří o zmocnění. Zmocnění může být různého rozsahu (jednorázové, na dobu určitou, ve vztahu k určitému právnímu jednání nebo tzv. generální zmocnění).

Podle § 8 odst. 1 písm. b) osoba ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby, která vykonává řídící nebo kontrolní činnost

Je taková osoba, která má řídící nebo kontrolní funkci v rámci právnické osoby, kterou nabyla na základě zákona či jiného právního předpisu, rozhodnutí orgánu veřejné moci, zakladatelského právního jednání, vnitřních předpisů právnické osoby nebo jiným způsobem. Tato osoba nemusí vykonávat obě tyto funkce zároveň. Postačí, pokud vykonává alespoň jednu z nich.

Těmito osobami se rozumí i všichni vedoucí zaměstnanci dané právnické osoby, kteří jsou na jednotlivých stupních oprávněni stanovit a ukládat podřízeným zaměstnancům pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich práci a dávat jim k tomu účelu závazné pokyny.

Osobami ve vedoucím postavení, které vykonávají řídící činnost, jsou převážně členové vrcholných orgánů právnické osoby (např. valné hromady u společnosti s ručením omezeným nebo u akciové společnosti). Mohou jimi být jak zaměstnanci v pracovním poměru, tak i jiné osoby (např. manažeři na základě manažerské smlouvy).

Osobami ve vedoucím postavení, které vykonávají kontrolní činnost, jsou členové orgánů právnických osob, které slouží ke kontrole činnosti právnické osoby. Typicky půjde např. o členy dozorčí rady akciové společnosti nebo společnosti s ručením omezeným.

Osobou ve vedoucím postavení, která vykonává řídící nebo kontrolní činnost nemůže být osoba, která by vykonávala řídící nebo kontrolní činnost, ale zároveň by byla statutárním orgánem, členem statutárního orgánu nebo zástupcem právnické osoby. Na tyto osoby se vztahuje § 8 odst. 1 písm. a).[27]

Podle § 8 odst. 1 písm. c) osoba vykonávající rozhodující vliv na řízení právnické osoby

Mezi tyto osoby spadají fyzické nebo právnické osoby, které nevykonávají v rámci dané právnické osoby žádnou funkci, ale i přesto významným způsobem ovlivňují její činnost. Typickým příkladem takové osoby bude např. většinový společník nebo tzv. mateřská společnost.

I u těchto osob platí, že osobou podle § 8 odst. 1 písm. c) nemůže být žádná z osob spadajících do kategorie osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a) nebo b).[28]

Podle § 8 odst. 1 písm. d) zaměstnanec nebo osoba v obdobném postavení

Za zaměstnance ve smyslu § 8 odst. 1 písm. d) se považuje fyzická osoba, která je v pracovněprávním vztahu vůči právnické osobě, u které vznikla trestní odpovědnost. Tento pracovněprávní vztah může mít podobu standardního pracovního poměru nebo také dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr (typicky dohoda o pracovní činnosti, dohoda o provedení práce).[29] Taková práce vždy musí být vykonávána za mzdu, plat nebo jinou odměnu, na náklady a odpovědnost zaměstnavatele a v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele nebo na jiném dohodnutém místě. Tato práce také musí být vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci, jménem zaměstnavatele, podle jeho pokynů a zaměstnanec ji musí vykonávat osobně.[30]

Osobou v obdobném postavení může být například člen družstva s pracovním poměrem k družstvu nebo společník společnosti s ručením omezeným, který pracuje pro společnost na základě společenské smlouvy, pokud nespadá pod § 8 odst. 1 písm. a) - c). Dále jí může být zaměstnanec agentury práce, který pracuje pro klienta agentury práce na základě dohody o dočasném přidělení zaměstnance uzavřené mezi agenturou práce a jejím uživatelem (klientem).[31] Pracovníci pracující na základě tzv. Švarcova systému budou také osobami v obdobném postavení.
Zaměstnanec nebo osoba v obdobném postavení se musí protiprávního činu dopustit při plnění pracovních úkolů, nemusí se ho však dopustit na pracovišti zaměstnavatele. Tím se má zabránit excesům ze strany zaměstnanců, ke kterým by mohlo dojít v pracovní době nebo na pracovišti, ne však při plnění pracovních úkolů.[32]

Přičitatelnost spáchání trestného činu právnické osobě

Přičitatelnost je jedna z podmínek vzniku trestní odpovědnosti u právnické osoby. Podle důvodové zprávy je třeba trestní odpovědnost právnické osoby založenou na přičitatelnosti trestného činu právnické osobě považovat za zvláštní odpovědnost za zavinění u právnické osoby odlišnou od pojmu viny (zavinění) u fyzické osoby.[33] Princip přičitatelnosti jednání právnické osobě je stanoven v § 8 odst. 2 topo. Podle něj lze právnické osobě přičítat spáchání trestného činu, jestliže byl spáchán:

Podle § 8 odst. 2 písm. a)

Jednáním statutárního orgánu nebo jeho člena jinou osobou ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby jednající jménem nebo za právnickou osobu, nebo vykonávající řídící nebo kontrolní činnost, anebo osobou vykonávající rozhodující vliv na řízení právnické osoby.

Protiprávní jednání vedoucí ke vzniku trestní odpovědnosti za spáchaný trestný čin bude právnické osobě přičitatelné zásadně vždy, pokud takové jednání bylo činěno v zájmu nebo v rámci činnosti dané právnické osoby. Jednání těchto osob se právnické osobě přičítá bez dalšího přímo, od jednání těchto osob se odvozuje naplnění všech znaků některého z trestných činů, a to včetně zavinění. Obdobné platí v případech trestné součinnosti ve smyslu § 24 odst. 1 písm. a) až c) trestního zákoníku.[34]

Podle § 8 odst. 2 písm. b)

Právnické osobě je přičitatelný také trestný čin spáchaný zaměstnancem, který zároveň není osobou uvedenou v § 8 odst. 1 písm. a) až c). Aby mohlo dojít k přičtení podle § 8 odst. 2 písm. b), musí v konkrétním případě kumulativně dojít k:

    1) spáchání protiprávního činu zaměstnancem nebo osobou v obdobném postavení
    2) tento čin musí být spáchán ve spojení s jednáním orgánů právnické osoby nebo osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a) až c), přičemž toto jednání musí spočívat v:
        a) rozhodnutí, schválení nebo pokynu směřujícímu k jednání takového zaměstnance, nebo
        b) v neprovedení opatření, které měly tyto orgány nebo osoby provést podle jiného právního předpisu nebo které po nich lze spravedlivě požadovat

ad a): U zaměstnance není z hlediska přičitatelnosti právnické osobě relevantní každé jednání spočívající ve spáchání trestného činu v zájmu nebo v rámci činnosti zaměstnavatele. Relevantní je pouze takové jednání, při němž zaměstnanec jednal na základě rozhodnutí, schválení nebo pokynu jakéhokoli orgánu právnické osoby nebo osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a) až c), resp. v příčinné souvislosti s ním.[35]

ad b): Pokud v konkrétním případě nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty některého z trestných činů v souvislosti s rozhodnutím, schválením nebo pokynem ze strany jakéhokoli orgánu nebo osoby uvedené v § 8 odst. 1 písm. a) až c), ale v souvislosti s nečinností těchto osob nebo orgánů, přestože činné být měly, lze dané právnické osobě přičíst spáchání daného trestného činu.

Typicky se bude jednat o případy zanedbání povinné kontroly nad zaměstnanci nebo neučinění opatření k zamezení nebo odvrácení následků spáchaného trestného činu. Taková povinnost pro právnické osoby typicky vyplývá z různých právních předpisů, zejména zákona o bezpečnosti práce, hygienických zákonů, zákonů o ochraně životního prostředí a dalších. V konkrétních případech bude nutné zkoumat, zda opomenutí některého z takových opatření bylo v příčinné souvislosti s protiprávním činem zaměstnance. Pokud v konkrétním případě bude dána příčinná souvislost, bude se spáchání trestného činu přičítat právnické osobě. Pokud bude příčinná souvislost absentovat, za spáchaný trestný čin bude odpovídat pouze zaměstnanec jako fyzická osoba.[36]

Některé další otázky související s přičitatelností jednání právnické osobě

Přičitatelnost spáchání trestného činu právnické osobě při nezjištění identity jednající fyzické osoby

V § 8 odst. 3 je stanoveno, že zjištění a prokázání identity osoby, která se dopustila protiprávního jednání uvedeného v § 8 odst. 1 a 2, není ke vzniku trestní odpovědnosti u právnické osoby klíčové. Pro založení trestní odpovědnosti u právnické osoby je důležité pouze to, že se daného jednání dopustila některá z osob spadajících pod § 8 odst. 1. Trestní odpovědnost právnické osoby tak není přímo vázána na to, zda bude možno zjistit, usvědčit či odsoudit fyzickou osobu, která trestný čin spáchala. Postačí, pokud se prokáže, že některá z osob ve vztahu k právnické osobě jednala způsobem, kterým došlo ke splnění podmínek uvedených v § 8 odst. 1 nebo 2 a tudíž došlo ke spáchání trestného činu právnickou osobou.[37]

Absence trestní odpovědnosti u jednající fyzické osoby

Podle § 8 odst. 4 písm. d) se k trestní odpovědnosti právnické osoby nevyžaduje, aby fyzická osoba, která se dopustila protiprávního jednání, které je právnické osobě přičitatelné, byla sama trestně odpovědná. Pro trestní odpovědnost právnické osoby, které se jednání přičítá, není podstatné, zda byly u jednající fyzické osoby splněny požadavky na věk a příčetnost podle trestního zákoníku,[38] případně zda byl u jednající fyzické osoby dostatek rozumové a mravní vyspělosti podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže.[39][40]

Jednání před vznikem právnické osoby

Ustanovení § 8 odst. 4 písm. a) navazuje na občanský zákoník, podle kterého lze za právnickou osobu jednat jejím jménem již před jejím vznikem. Platí, že kdo takto jedná, je z tohoto jednání oprávněn a zavázán sám; jedná-li více osob, jsou oprávněny zavázány společně a nerozdílně. Právnická osoba může účinky těchto jednání pro sebe do tří měsíců od svého vzniku převzít. V takovém případě platí, že je z těchto jednání oprávněna a zavázána od počátku. Převezme-li je, dá dalším zúčastněným najevo, že tak učinila.[41]

Z hlediska vzniku právnické osoby bude ve většině případů rozhodný okamžik zápisu do veřejného rejstříku. Z konstrukce § 8 odst. 1 a 2 topo pak vyplývá, že pro přičtení trestní odpovědnosti by protiprávní čin musel být spáchán v zájmu budoucí právnické osoby. Druhá varianta, tedy spáchání protiprávního činu v rámci činnosti právnické osoby nepřipadá v úvahu, jelikož z podstaty její neexistence nemůže taková právnická osoba vyvíjet činnost.

Takové jednání bude právnické osobě zásadně přičitatelné i bez její aprobace. Taková právnická osoba bude tedy trestně odpovědná od svého vzniku, a to bez dalšího.[42]

  1. ↑ Rozsudek Soudního dvora ze dne 27.9.1988, The Queen proti H. M. Treasury and Commissioners of Inland Revenue, ex parte Daily Mail and General Trust plc. 81/87 Sb. rozh. 1988, s. 5483, bod 19.
  2. ↑ BERAN, Karel. Může být právnická osoba svéprávná? Právník. 2018, roč. 157, č. 8, s. 661-665. Citováno dne 15.1.2022. Dostupné online na: https://www.ilaw.cas.cz/upload/web/files/pravnik/issues/2018/8/3.Beran_657-669_8_2018.pdf.
  3. ↑ Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (§ 151).
  4. ↑ Tamtéž (§ 161 a násl.).
  5. ↑ Tamtéž (§ 167).
  6. ↑ DĚDIČ, Jan. In ŠÁMAL, Pavel. DĚDIČ, Jan. GŘIVNA, Tomáš. PÚRY, František. ŘÍHA, Jiří. Trestní odpovědnost právnických osob. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 181.
  7. ↑ DĚDIČ. In ŠÁMAL. DĚDIČ. GŘIVNA. PÚRY. ŘÍHA. Trestní odpovědnost právnických osob, s. 182.
  8. ↑ Tamtéž, s. 185-186.
  9. ↑ Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (§ 13 odst. 1).
  10. ↑ JELÍNEK, Jiří. Ještě k rozsahu kriminalizace jednání právnických osob, publikováno dne 30.4.2017, citováno dne 26.12.2021. Dostupné online na: http://www.bulletin-advokacie.cz/jeste-k-rozsahu-kriminalizace-jednani-pravnickych-osob.
  11. ↑ JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 7. vydání. Praha: Leges, 2019, s. 185-205.
  12. ↑ DĚDIČ. In ŠÁMAL. DĚDIČ. GŘIVNA. PÚRY. ŘÍHA. Trestní odpovědnost právnických osob, s. 187.
  13. ↑ JELÍNEK. Trestní právo hmotné., s. 206.
  14. ↑ Tamtéž, s. 227
  15. ↑ Tamtéž, s. 229-254
  16. ↑ DĚDIČ. In ŠÁMAL. DĚDIČ. GŘIVNA. PÚRY. ŘÍHA. Trestní odpovědnost právnických osob, s. 188.
  17. ↑ Tamtéž, s. 192.
  18. ↑ Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.9.2016, sp. zn. 8 Tdo 972/2016.
  19. ↑ DĚDIČ. In ŠÁMAL. DĚDIČ. GŘIVNA. PÚRY. ŘÍHA. Trestní odpovědnost právnických osob, s. 195-196.
  20. ↑ Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.11.2015, sp. zn. 8 Tdo 627/2015.
  21. ↑ Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (§ 163 odst. 1).
  22. ↑ Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (§ 163 odst. 1).
  23. ↑ Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 33/2017 Sb. M. s., o sjednání Úmluvy Rady Evropy o opatřeních proti obchodování s lidmi.
  24. ↑ DĚDIČ. In ŠÁMAL. DĚDIČ. GŘIVNA. PÚRY. ŘÍHA. Trestní odpovědnost právnických osob, s. 199-200.
  25. ↑ ŠÁMAL, Pavel. Ke kritice zúžení okruhu osob, jež lze subsumovat pod § 8 odst. 1 písm. a) a b), viz blíže Šámal, P. K trestní odpovědnosti právnických osob po novele provedené zákonem č. 183/2016 Sb. Trestněprávní revue, 2016, č. 11–12, s. 247 a násl.
  26. ↑ Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (§ 166).
  27. ↑ DĚDIČ. In ŠÁMAL. DĚDIČ. GŘIVNA. PÚRY. ŘÍHA. Trestní odpovědnost právnických osob, s. 206-208.
  28. ↑ Tamtéž, s. 208.
  29. ↑ Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce (§ 3).
  30. ↑ Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce (§ 2).
  31. ↑ Tamtéž (§ 307a).
  32. ↑ DĚDIČ. In ŠÁMAL. DĚDIČ. GŘIVNA. PÚRY. ŘÍHA. Trestní odpovědnost právnických osob, s. 211-213.
  33. ↑ Důvodová zpráva k zákonu č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, s. 16.
  34. ↑ DĚDIČ. In ŠÁMAL. DĚDIČ. GŘIVNA. PÚRY. ŘÍHA. Trestní odpovědnost právnických osob, s. 214-215.
  35. ↑ Tamtéž, s. 216.
  36. ↑ DĚDIČ. In ŠÁMAL. DĚDIČ. GŘIVNA. PÚRY. ŘÍHA. Trestní odpovědnost právnických osob, s. 217-221.
  37. ↑ Tamtéž, s. 222-223.
  38. ↑ Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (§ 25-26).
  39. ↑ Zákon č. 218/2003 Sb., zákon o soudnictví ve věcech mládeže (§ 5 odst. 1).
  40. ↑ Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.7.2020, sp. zn. 3 Tz 70/2019.
  41. ↑ Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (§ 127).
  42. ↑ DĚDIČ. In ŠÁMAL. DĚDIČ. GŘIVNA. PÚRY. ŘÍHA. Trestní odpovědnost právnických osob, s. 224-225.
Autoři článku: Pekarino (Roberto Barletta)
Citováno z „http://wiki.iurium.cz/index.php?title=Zásada_přičitetelnosti&oldid=282933“