Zásada přechodu odpovědnosti na právního nástupce

Zásada přechodu trestní odpovědnosti na právního nástupce právnické osoby

Obecně

Zásadu přechodu trestní odpovědnosti na právního nástupce právnické osoby do našeho právního řádu zavedl zákonodárce v rámci zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen „topo“), který nabyl účinnosti dne 1. ledna 2012. Topo obecně stanoví, že „trestní odpovědnost právnické osoby přechází na všechny její právní nástupce“.

Důvody pro zavedení zákonné úpravy a její původ

Dle důvodové zprávy k zákonu č. 418/2011 Sb., byla výslovná zákonná úprava nezbytná za účelem znemožnění jednoduchého způsobu vyhýbání se trestům či jiným důsledkům s nimi spojenými. Inspirací pro toto ustanovení byla úprava obsažená v rakouském Spolkovém zákoně o odpovědnosti sdružení za trestné činy z roku 2005 (Verbandsverantwortlichkeitsgesetz). Úplné znění převzatého ustanovení § 10 odst. 1 je: „Přecházejí-li práva a závazky spolku na základě univerzální sukcese na jiný spolek, vztahují se právní důsledky stanovené tímto spolkovým zákonem na právního nástupce. Právní důsledky uložené právnímu předchůdci dopadají i na právního nástupce.“

Již v této části lze poznamenat, že finální znění, ve kterém byla rakouská úprava převzata, je problematické. Jednotlivé problematické aspekty české právní úpravy včetně odborníky navrhovaných řešení jsou rozebrány v části o samotném přechodu trestní odpovědnosti právnické osoby na její právní nástupce.

Zrušení, zánik a přeměna právnické osoby

U fyzických osob může dojít k zániku trestní odpovědnosti v důsledku smrti pachatele, což trestní zákoník výslovně nestanoví, lze to však dovodit ze znění § 11 odst. 1 písm. e) trestního řádu, který uvádí smrt pachatele nebo jeho prohlášení za mrtvého jako důvod pro nepřípustnost trestního stíhání. U právnických osob je tento způsob zániku trestní odpovědnosti vyloučen v důsledku zásady vyjádřené v § 10 topo.

Pro přechod trestní odpovědnosti na právního nástupce právnické osoby je zapotřebí, aby došlo k zániku nebo přeměně právnické osoby, u které vznikla trestní odpovědnost. V případech, kdy při přeměně nedojde k zániku původní právnické osoby, jsou trestně odpovědné jak původní, tak nově vzniklá právnická osoba. Výjimku představují situace, kdy dojde k zániku právnické osoby, která nemá žádného právního nástupce. V takových případech se zánikem právnické osoby zanikne i její trestní odpovědnost.

Zrušení a zánik právnické osoby

Výslovnou definici pojmů zániku a zrušení právnické osoby v trestních ani jiných právních předpisech nenajdeme.

K zániku právnické osoby dle občanského zákoníku může dojít právním jednáním, uplynutím doby, rozhodnutím orgánu veřejné moci nebo dosažením účelu, pro který byla ustavena a dalších důvodů stanovených zákonem. Zároveň občanský zákoník stanoví, že k zániku právnické osoby zapsané ve veřejném rejstříku dochází dnem výmazu z daného rejstříku, zatímco u právnických osob nepodléhajících zápisu dochází k zániku v momentě skončení její likvidace.

Obecný detailnější výčet důvodů zrušení právnické osoby obsahuje zejména zákon o obchodních korporacích v ustanovení § 113 odst. 1 a zákon o přeměnách obchodních společností a družstev. Méně časté formy právnických osob, jako jsou například banky nebo školská zařízení, mají svou speciální úpravu. Příkladem může být § 16 odst. 5 zákona o bankách, § 126 odst. 3 školského zákona, nebo § 13 odst. 1 zákona o sdružování v politických stranách a politických hnutích.

Přeměna právnické osoby

Na rozdíl od zrušení a zániku zákon o trestní odpovědnosti právnických osob obsahuje výslovnou definici přeměny. Přeměnou se pro účely tohoto zákona rozumí sloučení, splynutí nebo rozdělení právnické osoby, převod jmění na společníka, změna právní formy právnické osoby nebo přemístění sídla právnické osoby do zahraničí. Obecnou úpravu přeměn právnických osob pak najdeme v § 174 až 184 občanského zákoníku.

Ke sloučení dochází splynutím dvou nebo více právnických osob. V důsledku sloučení minimálně jedna ze zúčastněných právnických osob zaniká a práva a povinnosti zaniklých osob přecházejí na jednu z nástupnických právnických osob. Při fúzi sloučením musí mít oba subjekty, jak nástupnický, tak i zanikající, stejnou právní formu, nestanoví-li zákon jinak. V opačném případě by nebylo možné sloučení provést. Pokud by se měly slučovat subjekty různé právní formy, a neumožňuje-li to zákon, je nutné před sloučením provést přeměnu jednoho z nich na právní formu druhého a teprve poté přistoupit ke sloučení.

Výsledkem splynutí je jedna jediná, nově vzniklá právnická osoba, přičemž všechny právnické osoby účastnící se splynutí zaniknou. Na nově vzniklou (nástupnickou) osobu přecházejí práva a povinnosti všech zúčastněných zanikajících osob.

Obecně ke sloučení a splynutí dochází podle zákona o přeměnách obchodních společností a družstev, ve výjimečnějších případech jistých druhů právnických osob pak podle jejich speciálních zákonů (např. podle školského zákona nebo podle zákona o státním podniku).

Rozdělení právnické osoby může proběhnout buď rozštěpením nebo odštěpením. Při rozdělení právnické osoby rozštěpením rozdělovaná právnická osoba zaniká a její práva a povinnosti přecházejí na několik nástupnických právnických osob. Práva a povinnosti mohou přejít na již existující právnické osoby, pak hovoříme o rozštěpení sloučením, nebo na nově vznikající právnické osoby, pak hovoříme o rozštěpení se založením nových právnických osob.

Pouze u obchodních společností je zákonem dovolena přeměna v důsledku převodu jmění na společníka, jelikož u družstev je zákonem výslovně zakázán (§ 338 zákona o přeměnách obchodních společností a družstev) a u jiných právnických osob není převod jmění na člena dovolen. Podle § 337 odst. 1 zákona o přeměnách se společnost zrušuje bez likvidace a práva a povinnosti přechází na přejímajícího společníka včetně jmění zrušené společnosti.

Při fúzi, rozdělení nebo převodu jmění na společníka přechází jmění zanikající nebo rozdělované společnosti na nástupnickou společnost ze zákona.

Zákon o přeměnách obchodních společností a družstev upravuje právní následky změny právní formy právnické osoby pouze pro obchodní společnosti a družstva. Ustanovení § 360 odst. 1 tohoto zákona stanoví, že změnou právní formy právnická osoba nezaniká ani nepřechází její jmění na právního nástupce, pouze se mění její vnitřní právní poměry a právní postavení jejích společníků nebo členů.

K přeměně nemusí dojít pouze na území České republiky. O přeshraničních přeměnách hovoříme v případech, kdy má dojít k přeměně mezi českými právnickými osobami a zahraničními osobami nebo mezi zahraničními osobami, pokud právní nástupce bude mít sídlo nebo bydliště v České republice. Patří mezi ně tzv. přeshraniční fúze, přeshraniční rozdělení a přeshraniční převod jmění podle zákona o přeměnách obchodních společností a družstev. Principy fúze, rozdělení a převodu jmění jsou totožné, jen se pravidla uvedená v § 32 odst. 11 uplatní za podmínky, že při přeměně bude přítomen přeshraniční prvek. Při fúzi tedy bude mít nástupnická společnost nebo družstvo sídlo na území České republiky, u rozdělení se nástupnická právnická osoba bude řídit právním řádem České republiky (v případech rozdělení právnické osoby již řídící se právním řádem České republiky se předpokládá, že se nástupnická osoba bude řídit právním řádem jiného státu). U převodu jmění bude jmění, práva a povinnosti přejímat zahraniční osoba anebo naopak česká osoba při převodu jmění zrušené zahraniční právnické osoby.

Za přeměnu ve smyslu § 32 odst. 11 se považuje i změna sídla právnické osoby do zahraničí. Ta se obecně řídí § 139–142 občanského zákoníku. Změna sídla právnické osoby se sídlem v České republice do zahraničí je povolena, pokud v jejím důsledku nedojde k narušení veřejného pořádku a pokud změna sídla bude v souladu s právním řádem státu, do kterého se má právnická osoba přesídlit. Při změně sídla nedochází k zániku ani vzniku nové právnické osoby a zároveň se nemění právní forma ani osobní statut společnosti nebo družstva. Po přesídlení se společnost nebo spolek nadále řídí českým právním řádem, pokud nestanoví něco jiného právní řád státu, do něhož společnost přemisťuje své sídlo.

Přechod trestní odpovědnosti právnické osoby na její právní nástupce

Jak již bylo řečeno, k přechodu trestní odpovědnosti může dojít v těch případech, ve kterých právnická osoba zanikne s jedním nebo více právními nástupci anebo v případech, kdy právnická osoba nezanikne, ale část jejího jmění přejde na jejího právního nástupce.

Zatímco u vzniku trestní odpovědnosti u osob fyzických se uplatňuje zásada subjektivní trestní odpovědnosti, kdy u dané osoby může vzniknout trestní odpovědnost pouze pokud trestný čin zavinila (zásada nullum crimen sine culpa), k přechodu trestní odpovědnosti na právní nástupce právnické osoby dochází objektivně. To znamená, že k přechodu dochází i v případech, kdy nástupnická právnická osoba nemohla nebo nemusela vědět, že se původní právnická osoba dopustila trestného činu. Tato koncepce přechodu trestní odpovědnosti z objektivního hlediska navazuje na koncepci § 8 topo, kde je stanovena zásada přičitatelnosti jednání právnické osobě. K přechodu dochází ex lege a trestní odpovědnost přechází na všechny nástupce právnické osoby. Občanský zákoník stanoví, že k účinnosti přeměny právnické osoby dochází dnem zápisu přeměny do veřejného rejstříku. Obdobně stanoví i zákon o přeměnách, podle kterého nastávají účinky přeměny dnem zápisu přeměny do obchodního rejstříku, pokud zákon o přeměnách nestanoví jinak (zejména u přeshraničních přeměn). Lze tedy dovodit, že trestní odpovědnost za trestný čin původní právnické osoby vzniká u nástupnické právnické osoby v den zápisu přeměny do obchodního rejstříku nebo jiného zákonem stanoveného veřejného rejstříku.

Jedinou podmínkou pro přechod trestní odpovědnosti je tedy pouze samotné právní nástupnictví. S ohledem na zahájení (či nezahájení) úkonů trestního řízení pak může dojít k různým variantám existence trestní odpovědnosti. Pokud totiž dojde k přechodu trestní odpovědnosti před zahájením úkonů trestního řízení, trestní odpovědnost přejde na nástupnickou právnickou osobu bez dalšího. Pokud však dojde k přechodu trestní odpovědnosti až po zahájení úkonů trestního řízení, pak bude zapotřebí postupovat podle § 32 topo. V takových situacích pak může např. existovat trestní odpovědnost u členů statutárního orgánu již zaniklé právnické osoby a také samotné nástupnické právnické osoby, což může vést i k jednomu společnému trestnímu řízení vedenému podle § 31 topo. Postup podle § 32 je nastíněn v části o procesních aspektech souvisejících se zánikem a přeměnou právnické osoby.

Právním nástupcem se rozumí osoba, která v souladu s právem nabývá práva a povinnosti, které jiná osoba pozbyla. Rozlišují se dva druhy právního nástupnictví, kterými jsou univerzální sukcese a singulární sukcese. Na základě univerzální sukcese vstupuje právní nástupce do všech majetkových práv a povinností svého předchůdce, zatímco na základě singulární sukcese právní nástupce vstupuje pouze do omezeného výčtu konkrétních práv a povinností svého předchůdce, ne však do všech. Tato terminologie však může vést k problémům, jelikož jak v případě univerzální, tak i singulární sukcese se fakticky jedná o právní nástupnictví.

S ohledem na znění § 10 odst. 1 topo se pak přirozeně nabízí otázka, zda může dojít k přechodu trestní odpovědnosti i na základě singulární sukcese. Pokud bychom omezili přechod trestní odpovědnosti pouze na případy univerzální sukcese, došlo by tím k vyloučení u všech právních nástupců, na které přešla valná většina práva a povinností. A to i v případech, kdy v souvislostí s plněním těchto práv a povinností mohl být spáchán trestný čin. Na druhé straně by toto omezení mohlo vést k situacím, ve kterých by právnická osoba, u které trestní odpovědnost původně vznikla, již nemusela disponovat většinou nebo vůbec žádným majetkem.

Omezení přechodu trestní odpovědnosti pouze na základě singulární sukcese by naopak mohlo vést až k naprosto absurdním situacím, kdy by k přechodu trestní odpovědnosti mohlo stačit nabytí prakticky jakékoli majetkové hodnoty od trestně odpovědné právnické osoby.

Jako optimální řešení se jeví výslovná zákonná úprava, která by nabízela odpověď na tuto otázku. Například samotná rakouská právní úprava, která byla inspirací pro toto ustanovení zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, je mnohem konkrétnější. § 10 rakouského spolkového zákona o odpovědnosti sdružení za trestné činy (Verbandsverantwortlichkeitsgesetz) totiž výslovně stanoví, že trestní odpovědnost právnické osoby přechází pouze na její univerzální nástupce, přičemž za univerzálního nástupce se považuje i nástupce singulární, pokud se stane vlastníkem podstatné části podniku, anebo na něj přechází podstatná část činnosti jeho předchůdce.

S formulací § 10 odst. 1 topo souvisejí otázky, zda trestní odpovědnost přechází pouze na bezprostřední právní nástupce právnické osoby a zda na základě tohoto ustanovení může přejít trestní odpovědnosti i na osoby fyzické.

Co se týče první otázky, tak platí, že i kdyby došlo k zániku nebo přeměně bezprostředního právního nástupce právnické osoby, pak se jeho další právní nástupce považuje za právního nástupce trestně odpovědné právnické osoby a přejde na něho trestní odpovědnost původní právnické osoby.

Je vyloučeno, aby na fyzickou osobu přešla trestní odpovědnost, jelikož otázka trestní odpovědnosti fyzických osob se řídí trestním zákoníkem. Pokud však dojde k nabytí jmění fyzickou osobou od trestně odpovědné právnické osoby a od této fyzické osoby pak toto jmění nabyde další právnická osoba, tak na tuto právnickou osobu přejde i trestní odpovědnost původní trestně odpovědné právnické osoby.

Přechod trestní odpovědnosti při zrušení právnické osoby po skončení trestního stíhání

Mohou vzniknout situace, ve kterých dojde k pravomocnému ukončení trestního stíhání původní právnické osoby, která však před úplným vykonáním trestu a ochranných opatření zanikne. Tyto situace zákon předvídá a řeší je v § 10 odst. 4 topo. Pokud by tomu tak nebylo, došlo by tím k narušení smyslu a účelu tohoto zákona, kterým je podle důvodové zprávy „zabránění právnické osobě, aby se vyhnula uloženému trestu“. Nevykonala-li tedy původní právnická osoba, která byla pravomocně odsouzena, kterýkoli z uložených trestů nebo ochranných opatření, ex lege přejde výkon trestu na všechny právní nástupce této právnické osoby. Pokud při přeměně právnické osoby původní právnická osoba nezanikne, na její právní nástupce výkon trestu a ochranného opatření nepřechází a je nadále vykonáván vůči původní právnické osobě.

Rozhodování o trestních sankcích při přechodu trestní odpovědnosti na právní nástupce

Při rozhodování o druhu a výměře trestu nebo ochranného opatření v případech přechodu trestní odpovědnosti má soud zákonnou povinnost přihlížet i k míře přešlých užitků, výnosů a jiných výhod ze spáchaného trestného činu a podle okolností daného případu i k rozsahu, v jakém kterýkoli z právních nástupců pokračuje v činnosti, v jejíž souvislosti byl trestný čin spáchán.

Druhý odstavec § 10 lze chápat jako projev zásady subsidiarity trestní represe (požadavek minimalizace, individualizace a diferenciace trestního postihu), která se uplatní zejména v případech, kdy v konkrétním případě bude více právních nástupců s rozdílnými mírami přechodu výnosů, užitků a jiných výhod. Identicky se pak uplatní u právních nástupců, kteří pokračují v činnosti, v jejíž souvislosti byl spáchán trestný čin. V důsledku jeho aplikace dojde k minimalizaci trestního postihu u takových právních nástupců, na které v porovnání s ostatními právními nástupci výnosy, užitky a jiné výhody přešly v menší míře anebo vůbec. Tato zákonná povinnost je klíčová zejména při ukládání ochranných opatření zabrání věci podle § 26 a zabrání části majetku podle § 26a topo.

Rozhodování o druhu trestu a jeho výměře

Úprava § 10 odst. 2 navazuje a doplňuje obecná pravidla stanovená pro ukládání trestů a ochranných opatření zejména v § 14 topo a na něj navazujících ustanovení trestního zákoníku. Při rozhodování o druhu a výměře trestu u právnických osob se vedle některých obecných hledisek uplatňovaných u fyzických osob podle zákona o trestní odpovědnosti právnických osob zohledňují i určitá zvláštní hlediska vyplývající z povahy právnických osob. Těmito hledisky jsou: povaha a závažnost trestného činu, dosavadní činnost právnické osoby a její obecné i majetkové poměry, působení právnické osoby po spáchání trestného činu, případná účinná snaha nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu a v poslední řadě očekávané účinky a důsledky, které lze očekávat od trestu pro budoucí činnost právnické osoby.

Stanovením druhu trestu se rozumí výběr některého z druhů trestů uvedených v § 15 odst. 1 topo, případně několik druhů trestů ukládaných vedle sebe. Výměrou trestu se rozumí jak určení konkrétní výše trestu v rámci zákonem stanovených mezí (např. peněžitý trest se ukládá v denních sazbách ve výši od 1 000 do 2 000 000 Kč), tak i určení obsahu nebo způsobu plnění v případech, kdy je toto určení v kompetenci soudu (např. u § 22 odst. 3 topo se bude jednat o stanovení rozsahu, ve kterém se právnická osoba nesmí ucházet o dotace, subvence, návratné finanční výpomoci, příspěvky nebo jiné veřejné podpory, popřípadě je přijímat).

Vzhledem k faktu, že zákon o trestní odpovědnosti právnických osob neobsahuje speciální ustanovení o upuštění od potrestání, ani o podmíněném upuštění od potrestání s dohledem, lze vycházet ze vztahu speciality zákona o trestní odpovědnosti právnických osob vůči trestnímu zákoníku a ve vhodných případech přiměřeně aplikovat § 46 trestního zákoníku.

Ukládání úhrnného, souhrnného a společného trestu

Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim v obecné rovině neobsahuje žádnou zvláštní úpravu postupu při ukládání úhrnného, souhrnného a společného trestu. V § 10 odst. 3 je stanoveno, že na ukládání úhrnného, souhrnného a společného trestu právnímu nástupci se obdobně užijí ustanovení trestního zákoníku. Těmi jsou §§ 43 až 45 trestního zákoníku.

Aplikace těchto ustanovení ve vztahu k právnickým osobám si však žádají jisté modifikace. V první řadě je u právnických osob vyloučeno uložení trestu odnětí svobody, není u nich tedy možné ani zvýšit úhrnný ani souhrnný trest v případech vícečinného souběhu trestných činů, jelikož možnost zvýšení trestu je vázána právě na trest odnětí svobody. I přes tuto překážku má výše sazby trestu odnětí svobody svůj význam, neboť úhrnný i souhrnný trest je třeba ukládat podle takového ustanovení, které z daného souboru spáchaných trestných činů trestá nejpřísněji. Dále slouží ke stanovení míry společenské škodlivosti a je třeba k ní přihlížet i při určení druhu a výměry trestu.

Souhrnný a úhrnný trest bude ukládán i v případech, kdy právní nástupce bude trestně odpovídat za trestné činy spáchané původní právnickou osobou, ale i za trestné činy, které již sama spáchala za vícečinného souběhu. Pokud v takových případech nebude existovat předchozí odsouzení, které by zakládalo fikci neodsouzení, nebo nebude předchozí rozsudek vydán soudem jiného členského státu Evropské unie, bude právnické osobě ukládán úhrnný trest podle § 43 odst. 1 trestního zákoníku nebo souhrnný trest podle § 43 odst. 2 a 3 trestního zákoníku.

Společný trest za pokračování v trestném činu se v celém rozsahu řídí § 45 trestního zákoníku s jedinou výjimkou, kterou jsou opakovaně vyslovované tresty, pokud byly uloženy předchozím rozsudkem. Poslední věta § 45 odst. 1 se totiž uplatní jen u ukládání trestu propadnutí majetku a propadnutí věci, jelikož uložení ostatních trestů (trest ztráty čestných titulů nebo vyznamenání a trest ztráty vojenské hodnosti) je u právnických osob z jejich podstaty vyloučeno. Společný trest bude ukládán podle § 45 trestního zákoníku i v případech, kdy bude nástupnická právnická osoba trestně odpovědná jak za dílčí akty pokračujícího trestného činu u původní právnické osoby, tak i za dílčí akty pokračujícího trestného činu, které již sama spáchala.

Ukládání samostatného trestu

Vzhledem k jistým specifikům právnických osob však v § 10 odst. 3, větě za středníkem, zákonodárce stanovil, že pokud vzhledem k okolnostem daného případu nepřipadá v úvahu uložení úhrnného, souhrnného nebo společného trestu, je možno uložit trest samostatný. Možnost uložení samostatného trestu bude vhodná zejména v případech, kdy by měl být ukládán souhrnný trest několika právním nástupcům a zároveň původní rozsudek, ke kterému by měl být ukládán souhrnný trest, byl vyhlášen vůči původní právnické osobě, která v průběhu trestního řízení zanikla nebo se přeměnila s více právními nástupci. V daných případech bude zapotřebí uložit několik samostatných trestů každému z právních nástupců zvlášť.

Procesní aspekty související se zánikem a přeměnou právnické osoby

Zákon v případech, kdy by mělo dojít k přeměně, zrušení nebo zániku právnické osoby v průběhu trestního řízení, vyžaduje po právnické osobě, aby neprodleně písemně oznámila státnímu zástupci a v řízení před soudem předsedovi senátu, že budou prováděny úkony směřující k jejímu zrušení, zániku nebo k přeměně, a to před provedením těchto úkonů. V případě, že právnická osoba toto oznámení neprovede, má to za následek neplatnost úkonů směřujících k zrušení, zániku nebo k přeměně právnické osoby. Ve smyslu § 32 odst. 1 topo se úkony směřujícími k zániku rozumí zejména návrh na výmaz právnické osoby z veřejného rejstříku a návrh na zápis přeměny do veřejného rejstříku.

Úkony směřujícími ke zrušení právnické osoby jsou takové úkony, se kterými zákon spojuje zrušení právnické osoby. V případech úkonů směřujících k přeměně se jedná o projekty přeměny ve smyslu § 14 odst. 1 zákona o přeměnách obchodních společností, tedy návrh na zápis přeměny do veřejného rejstříku, pokud se zapisuje nebo jiná právní jednání, na jejichž základě se uskutečňuje přeměna.

Právnická osoba, proti které bylo zahájeno trestní stíhání, nemůže být do doby jeho pravomocného skončení zrušena a nemůže dojít k její přeměně ani k jejímu zániku, s výjimkou případů, kdy by důsledky takového opatření byly nepřiměřené povaze spáchaného trestného činu; v takovém případě trestní odpovědnost právnické osoby, proti níž bylo zahájeno trestní stíhání, přechází na právního nástupce této osoby.

Pokud byla právnická osoba založena na dobu určitou nebo k dosažení určitého účelu, a v době od zahájení jejího trestního stíhání uplynula doba, na niž byla založena, nebo se naplnil účel, pro který byla založena, hledí se na ni od tohoto okamžiku, jako by byla založena na dobu neurčitou.

O tom, zda právnická osoba může být zrušena a zda smí dojít k její přeměně, popřípadě k jejímu zániku, rozhoduje na návrh této právnické osoby nebo jiné oprávněné osoby v přípravném řízení soudce a v řízení před soudem předseda senátu. Přičemž platí, že pokud dojde k přeměně nebo zrušení právnické osoby bez povolení trestního soudu, má státní zástupce a v řízení před soudem předseda senátu možnost podat návrh na vyslovení neplatnosti takového zrušení nebo přeměny. Pokud tak neučiní, hledí se na tyto úkony jako na platné. Za účelem znemožnění právnické osobě, aby se vyhnula uloženému trestu, platí stejné podmínky i v situacích, kdy právnická osoba již trest vykonává. Informaci o tom, zda právnická osoba již trest vykonává, lze zjistit z Rejstříku trestů, který je ve věcech právnických osob veřejně přístupný.