Zákonná opatření Senátu

Z Iurium Wiki

Zákonné opatření Senátu

Jedná se o formu obecně závazného normativního právního aktu s vyšší právní silou srovnatelnou se zákonem. Dále jej můžeme označit za akt originární (neodvozený) či akt primární.

Slouží k zachování funkčnosti zákonodárné moci v případě, že dojde k rozpuštění Poslanecké sněmovny pro některý z důvodů uvedených v čl. 35 Ústavy.

Obsah zákonného opatření Senátu

Prvním kritériem, které klade na obsah zákonného opatření Senátu čl. 33 Ústavy je, že jej lze přijmout pouze ve věcech, které nesnesou odkladu a vyžadovaly by jinak přijetí zákona. Bezodkladná potřeba vydání zákonného opatření musí být odůvodněna v důvodové zprávě k návrhu tohoto opatření. Důvodová zpráva dále obsahuje prohlášení, že součástí navrhované právní úpravy nejsou věci, jejichž úpravu zákonným opatřením Senátu Ústava vylučuje.[1] Výčet věcí, ve kterých Senátu nepřísluší přijímat zákonné opatření je taxativní. Jsou jimi věci Ústavy, státního rozpočtu, státního závěrečného účtu, volebního zákona a mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy. Pojem „věci Ústavy“ je zde spíše třeba vykládat v širším smyslu jako ústavní pořádek, nikoli pouze Ústava samotná.

Zákonné zmocnění

Základním předpokladem přijetí zákonného opatření Senátu je předchozí rozpuštění poslanecké sněmovny. Ústava však neumožňuje, aby za takové situace přijal Senát zákonné opatření z vlastní iniciativy. Právo navrhnout zákonné opatření náleží pouze vládě[2], čímž se zákonné opatření podstatně liší od zákona.

Vypracování zákonného opatření Senátu

Postup při přípravě návrhu zákonného opatření podrobně upravují Legislativní pravidla vlády, která se použijí přiměřeně s výjimkou ustanovení o věcném záměru, který se v případě zákonného opatření nevypracovává.[3]

Fázi projednávání návrhu zákonného opatření Senátem upravuje Jednací řád Senátu v části třinácté. Jde o plnohodnotný legislativní proces obdobný schvalování zákona Poslaneckou sněmovnou s projednáváním návrhu ve výborech a následnou obecnou a případně podrobnou rozpravou při jednání v Senátu.

Návrh zákonného opatření Senátu musí obsahovat přesné znění toho, na čem se má Senát usnést. Navrhovatel (vláda) může vzít návrh zákonného opatření Senátu zpět do doby, než Senát přikročí k hlasování o něm.[4]

Přijaté zákonné opatření Senátu podepisuje předseda Senátu, prezident republiky a jako poslední předseda vlády. Zákonné opatření se vyhlašuje stejně jako zákony ve Sbírce zákonů.

Zákonné opatření Senátu musí být dodatečně schváleno nově ustanovenou Poslaneckou sněmovnou na její první schůzi. Neschválí-li je Poslanecká sněmovna, pozbývá další platnosti (neplatnost ex nunc). Schválení má podobu Usnesení Poslanecké sněmovny a jeho obsah zní: „Poslanecká sněmovna schvaluje podle čl. 33 odst. 5 Ústavy České republiky zákonné opatření Senátu...

Změna a zrušení

Zákonné opatření Senátu může být novelizováno či zrušeno jiným zákonným opatřením či zákonem.

Jak bylo uvedeno výše, zákonné opatření Senátu pozbývá platnosti v případě, že není schváleno Poslaneckou sněmovnou na její první schůzi poté, co byla znovu ustanovena. Pokud však bylo Poslaneckou sněmovnou schváleno, může být zrušeno nálezem ústavního soudu v řízení o zrušení právního předpisu[5]. Návrh na zrušení zákonného opatření Senátu nebo jeho jednotlivých ustanovení jsou oprávněny podat stejné subjekty jako v případě návrhu na zrušení zákona:

·      prezident republiky

·      skupina nejméně 41 poslanců nebo skupina nejméně 17 senátorů

·      senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti

·      vláda za podmínek uvedených v § 118 zákona o Ústavním soudu

·      ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v § 74 zákona o Ústavním soudu

·      ten, kdo podal návrh na obnovu řízení za podmínek uvedených v § 119 odst. 4 téhož zákona

·      soud v souvislosti se svou rozhodovací činností podle čl. 95 odst. 2 Ústavy

·      plénum, jsou-li dány důvody podle § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu

Nebylo-li zákonné opatření schváleno Poslaneckou sněmovnou, jelikož se ještě nekonala její první schůze, není možné o něm pro jeho dočasnost rozhodovat v řízení o zrušení právního předpisu.


[1] Jednací řád Senátu, § 120a odst. 2.

[2] Ústava, čl. 33 odst. 3.

[3] Legislativní pravidla vlády, čl. 19.

[4] Jednací řád Senátu, § 124.

[5] Zákon o Ústavním soudu, § 64.

Autoři článku: Vojtěch Patrovský