Velká privatizace

Privatizace

Pojem privatizace

Obecně označuje změnu z veřejného na soukromé. Pojem privatizovat vychází z adjektiva privátní a to z latinského prīvātus téhož významu, původně zbavený (moci, úřadu apod.), které původně bylo trpným příčestím od prīvāre (zprostit, zbavovat). To vzniklo z prīvus (sám o sobě stojící, zvláštní).

Obvykle se tento pojem využívá pro převod veřejného nebo státního majetku do soukromého vlastnictví. Antonymy k pojmu privatizace jsou znárodnění (nacionalizace), zestátnění (etatizace) nebo vyvlastnění (expropriace).

Privatizace po sametové revoluci

Historický kontext

Na přelomu 90. let, po pádu komunistických režimů ve střední a východní Evropě, které se vyznačovaly centrálně řízeným a plánovaným hospodářstvím, se do popředí stále častěji dostávaly otázka přeměny centrálně plánovaného hospodářství na hospodářství tržní. Nutnou součástí tohoto přechodu byl přechod státního majetku do soukromých rukou. Hlavní část transformace československé a později české ekonomiky se dělí na tři procesy Restituci, Malou privatizaci a Velkou privatizaci. Restituce měla za úkol navrácení majetku bývalým soukromým vlastníkům, církvím a dalším institucím. Některé restituční procesy probíhají dodnes. Malá privatizace měla za úkol převody jednotlivých provozoven maloobchodu a služeb z vlastnictví státu jiným nestátním subjektům. Velká privatizace měla za úkol privatizovat střední a větší podniky především v oblasti průmyslu, její součástí byla i takzvaná a dodnes emoce budící kuponová privatizace.

Centrálně plánovaná ekonomika

Před rokem 1989 byla ekonomika v Československu plánována z jednoho místa. Tato koncepce má původ už v roce 1945, kdy vznikla ústřední instituce centrálního plánování - Státní úřad plánovací, jenž centrálně plánoval až do roku 1956, kdy jeho funkci převzala Státní plánovací komise, která vykovávala úlohu centrálního plánování až do roku 1990. Toto centrální plánování spočívalo v plánování ekonomické produkce z jediného místa, kdy hlavní úlohu trhu zde sehrával stát. Stát a jeho úředníci určovali, co a jak se bude vyrábět a za jakou cenu následně prodávat. Tento typ plánování se vztahoval na výrobu veškerých statků a probíhal v pětiletých cyklech tzv. „pětiletka“. Ceny uměle vytvořeny státem byly často podhodnocovány a pro výpočet se používala záporná daň z obratu. Zásadním faktorem centrálně plánované ekonomiky byla absence soukromého vlastnictví. Tomu předcházely dvě (resp. tři) etapy znárodnění. Po 2. světové válce v roce 1945 proběhla na základě dekretů prezidenta republiky první etapa. Kromě konfiskace majetku etnických Němců se jednalo se o rozsáhlé a jednorázově provedené znárodnění dolů, velkých průmyslových podniků, podniků potravinářského průmyslu, akciových bank a soukromých pojišťoven. U německého a maďarského státu a osob německé a maďarské národnosti a také u kolaborantů tak bylo provedeno bez náhrady.

Druhá etapa znárodnění, byla provedena v roce 1948. Na základě zákonů tehdy došlo k masovému znárodňování velkoobchodů, zahraničního obchodu, obchodních podniků, stavebnictví, cestovních kanceláří, polygrafických podniků, restaurací a ubytovacích zařízení, přírodních léčivých pramenů a šlechtitelských podniků.

Poslední etapa znárodnění proběhla v roce 1959, kdy došlo ke znárodnění a tím i k likvidaci všech dalších zbylých soukromých podniků. Tato etapa se týkala především znárodnění bytových domů a družstev a věcí, které užívaly socialistické organizace.

V období před rokem 1989 soukromé podnikání v bývalém Československu prakticky neexistovalo. i kvůli invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968, byly pozastaveny reformní kroky a komunistické zřízení se stalo naopak jedním z nejortodoxnějších v celém východním bloku. Stát na konci roku 1989 vlastnil prakticky všechny výrobní prostředky – v soukromém sektoru bylo zaměstnáno naprosté minimum pracovníků. Soukromé podnikání v okolních zemích (Maďarsko, Polsko) nebylo ani zdaleka takovým tabu jako u nás. Koncem 80. let došlo u sousedních států k částečnému uvolnění, nejvýrazněji v Polsku, toto uvolňování husákovské Československo minulo. Budování tržního hospodářství u nás probíhalo tedy vyloženě na zelené louce.

Politická situace roku 1990

Jedním z nejdůležitějších úkolů nově vzniklých vlád po volbách roku 1990 byla transformace československé ekonomiky. Drtivým vítězem voleb do Sněmovny národů, Sněmovny lidu Federálního shromáždění i České národní rady se stalo Občanské Fórum.

Jakou cestou se bude transformace ekonomiky ubírat, nebylo zpočátku fungování polistopadového Československa jasné. Občanské fórum bylo politickým hnutím, které vzniklo dva dny po událostech na národní třídě v roce 1989 v Praze jako široká, spontánní platforma občanů, kteří odmítali totalitní komunistický režim. Hnutí nemělo jasnou politickou ideologii. OF sdružovalo názorové skupiny od liberálů přes socialisty až po velkou část bývalých komunistů, kteří byli upozaděni po srpnu 1968. Na Slovensku navíc nezvítězilo OF, ale obdobné hnutí Verejnosť proti násiliu, které také nebylo jednotně názorově ukotvené.

Dva směry transformace

V otázce transformace československé ekonomiky se v naší republice konstituovaly dva směry - gradualismu a šokové transformace. Gradualistická koncepce vycházela z postupného přechodu k tržní ekonomice. Spočívala v udržení si stávajícího majetku státu a v jeho postupné privatizaci. Přičemž by se stát měl nadále o svůj majetek starat a investovat do něho další finance. Současně gradualisté nechtěli otevřít zahraniční trh a báli se cenové liberalizace. Státní majetek měl být převeden na nezávislou instituci – Fond národního jmění. Mezi zastánce této koncepce patřili zejména tzv. „osmašedesátníci“, bývalí komunisté a tehdy spíše levicověji smýšlející část OF. Zastánci gradualismu byli například Valtr Komárek, Josef Wagner, František Vlasák, Petra Pithart nebo tehdejší prezident Václav Havel.

Kolem tehdejšího federálního ministra Václava Klause se formovala skupina prosazující šokovou transformaci. Vycházela z tzv. Washingtonského konsensu roku 1989, což byl souhrn závazných doporučení pro země, které chtěli následně žádat o podporu od mezinárodních měnových institucí jako Světová banka nebo Mezinárodní měnový fond. Koncepce spočívala ve spuštění liberalizace cen, svobodného zahraničního obchodu a privatizace v nejkratší množné době. Vůdčími postavami této koncepce transformace krom Václava Klause byli například Tomáš Ježek, Dušan Tříska, Karel Dyba, Vladimír Dlouhý ale i tehdejší předseda vlády Slovenska v rámci ČSFR Vladimír Mečiar.

Existovala ještě i takzvaná „třetí cesta“, která byla podporována některými osmašedesátníky. Vycházela z toho, co se nepovedlo v roce 1968 v rámci tzv. pražského jara. Státní vlastnictví by zůstalo zachováno, ale bylo by možné díky jednotlivým reformám ekonomiku provádět efektivněji než tomu bylo před sametovou revolucí. Šlo by o jakousi obnovu „socialismu s lidskou tváří“. Na počátku 90. let už samotné slovo socialismus vzbuzoval ve velké částí veřejnosti averzi a odpor. Tato koncepce proto nepřipadala příliš v úvahu. První se podařilo koncepci reformní strategie předložit zastánců šokové transformace. Tento návrh však tehdy nebyl přijat a šanci dostali gradualisté pod vedením tehdejšího místopředsedy vlády ČSFR Valtra Komárka. Po jejich předložení návrhu však vláda raději přijala minulou reformní strategii Václava Klause. Následně byla metoda šokovou transformací přijatá po projednání i parlamentem.

Důvody privatizace

Potřeba privatizace vychází z ekonomické teorie, podle níž soukromý majitel je motivován k efektivnějšímu využití kapitálu než úředník, který na ziskovosti kapitálu a na jeho údržbě není nijak hmotně zainteresován. Druhý důvod je politický – podle popularizátorů privatizace přechází s majetkem na stát i moc – a moc státu by podle nich měla být omezena na nejnižší možnou míru. Konkurenceschopný rozvoj podniku byl v době předlistopadové takřka nemožný. Jediným vlastníkem byl stát a mezi podniky neexistovala konkurence. Podniky produkovaly pouze tak, jak jim bylo přikázáno a pouze to, co jim bylo přikázáno. Zvýšení konkurenceschopnosti mělo tedy přivést podnik k jeho celkovému rozvoji. Součástí privatizace byla i demonopolizace podniků, která měla za cíl také přispět k jejich dlouhodobému rozvoji.

Dalším důvodem je získání finančních prostředků. To platí o naší privatizaci jen částečně. Velká privatizace prováděná tradiční cestou přinesla státu finanční prostředků, které byly získány zejména cestou převodu podniků zahraničním investorům, ale i investorům tuzemským v rámci veřejných dražeb. Zisk finančních prostředků lze spatřovat i v takzvané malé privatizaci, která byla prováděna tradiční metodou spočívala na veřejných dražbách provozních jednotek, což státu jistě přineslo zisk. Oproti tomu kupónová metoda privatizace (součástí velké privatizace) předpokládala převod majetku státu široké veřejnosti bez její finanční účasti. Také během restitučních procesů stát finanční prostředky nejenže nezískal, ale ve většině případů je musel i přímo vydat.

Velká privatizace

Ve velké privatizaci se převáděly středních a velké státních podniky do soukromého vlastnictví. Šlo o větší rozsah majetku, než při malé privatizaci. Důležitým rozdílem oproti malé privatizaci byl převod celé bilance podniku, tedy nejen jeho aktiv, ale i pasiv. Převáděny byly jak pohledávky, tak i závazky (například i pracovněprávní závazky). U velké privatizace byla odstraněna omezená osobní působnost a nabyvatelem majetku se mohli stát i cizinci. To ovšem neplatilo absolutně.

Celý proces fakticky začal sepsáním státního majetku, který byl následně rozdělen do čtyř rozsáhlých seznamů (na rozdíl od malé privatizace, kde se nevědělo, kolik provozních jednotek se bude převádět a objem majetku tak vůbec nebyl definován). V prvních dvou seznamy bylo určeno, které podniky budou zařazeny do první a které do druhé privatizační vlny. Cílem publikací těchto seznamů bylo i vybídnout k předkládání privatizačních projektů ve vyhlášených termínech.

Třetí seznam byl sestaven z podniků, které měly být zlikvidovány a neměly se tak vůbec stát předmětem privatizace.

Čtvrtý seznam obsahoval podniky, které měly dočasně zůstat v majetku státu.

Tyto čtyři seznamy byly uveřejněny počátkem července 1991 a jejich publikace byla zároveň výzvou občanům, aby do konce října 1991 začali předkládat své privatizační projekty (management podniku musel předložit privatizační projekt povinně.

Mezi použité metody velké privatizace patřily:

-      Veřejné aukce

-      Veřejné soutěže

-      Přímé prodeje předem určenému vlastníku bez veřejné soutěže

-      Transformace na akciové společnosti a následný prodej akcií buď přímo, nebo prostřednictvím kupónů

-      Bezúplatný převod majetku

-      ponechání majetku ve Fondu národního majetku

Právní úprava velké privatizace

Obdobně jako malá privatizace je první základ i zde položen na dvou hlavních zákonech. Zákon Federálního shromáždění ze dne 26. 2. 1991 č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (nazývaný jako zákon o velké privatizaci nebo VPZ). Druhým zákonem, který zajišťoval institucionální zabezpečení privatizace je zákon České národní rady ze dne 23. 4. 1991 č. 171/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodu majetku státu na jiné osoby a o Fondu národního majetku České republiky (zákon o působnosti orgánů velké privatizace nebo  ZPOVP). Na území Slovenska místo druhého zmiňovaného zákona platil zákon Slovenské národní rady ze dne 24. 5. 1991 č. 253/1991 Sb., o působnosti orgánů Slovenské republiky ve věcech převodů majetku státu na jiné osoby a o Fondu národního majetku Slovenské republiky. Nařízení vlády ČSFR ze dne 5. 9. 1991 č. 383/1991 Sb., o vydávání a použití investičních kupónů bylo zásadní pro kuponovou privatizaci a její realizaci. Všechny tehdejší tři vlády vydaly zásady pro sestavování návrhů seznamů podniků a majetkových účastí státu určených pro privatizaci. Vyhláška ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci č. 324/1991 Sb., kterou se stanovovala závazná osnova, pro vypracování privatizačního projektu byla důležitá pro správné vypracování privatizačních projektů.

Předmět a subjekty velké privatizace

Dle VZP je předmět velké privatizace vymezen pozitivně i negativně. Dle pozitivního vymezení jde o majetek státu, k němuž mají právo hospodaření státní podniky, státní peněžní ústavy, státní pojišťovny a jiné státní organizace, včetně jejich majetkových účastí na podnikání jiných právnických osob. Tento zákon se vztahuje i na majetek podniků zahraničního obchodu (PZO).

Podle negativního vymezení do velké privatizace nepatří majetek, který může být dle zvláštních zákonů pouze ve vlastnictví státu, majetek církví, řádů a kongregací a náboženských společností a také majetek podléhající restituci. Vyloučen je samozřejmě také majetek, který byl zařazen do malé privatizace. Majetkem podle zákona o velké privatizaci se rozumí mimo podnikových aktiv i podniková pasiva, tedy závazky podniku, přičemž rozhodující je stav ke dni prováděné privatizace majetku podniku.

Subjekty oproti malé privatizace, nejsou v VPZ vymezeny, není tedy podstatné, zda se jedná o občana mající trvalý pobyt či občanství ČSFR nebo cizince.

Privatizační projekt

Dokument, který byl základem celého privatizačního procesu. Odlišeny byly privatizační projekt podniku a privatizační projekt majetkové účasti státu na podnikání právnických osob. Šlo totiž o dva zcela odlišné instituty. Při převodu majetku podniku přecházel tento majetek na FNM, pokud se převáděla majetková účast státu, byla převáděna přímo akciovou společnost a to i v případě, že stát vlastní 100 % akcií této společnosti.

Privatizační projekt obsahoval souhrn informací – ekonomických, technických, majetkových a časových. Jeho úkolem bylo vymezení předmětu, způsobu, podmínek a časového plánu převodu majetku státu na jiné fyzické nebo právnické osoby. Projekt byl obvykle vypracován podnikem, kterého se týkal. Ceny v privatizačním projektu byly uváděny zásadně v cenách účetních a byly dále zvyšovány o ceny pozemků a o ocenění nehmotných statků. Každý privatizační projekt schvaloval FMF, popř. vláda, pokud šlo o přímý prodej mimo veřejnou soutěž nebo dražbu, nebo pokud si toto schválení vyhradili. Schválený privatizační projekt je podkladem pro realizaci vlastního odstátnění majetku státu.

Fondy národního majetku

Privatizovaný majetek státu přecházel podle příslušnosti na Federální fond národního majetku (FFNM) nebo na fond národního majetku (FNM) příslušné republiky a to tím způsobem, že v souladu se schváleným privatizačním projektem podniku zakladatel zruší podnik bez likvidace nebo vyjme část majetku podniku, určenou k privatizaci. Majetek těchto fondů nebyl součástí státních rozpočtů a šel použít pouze k privatizačním účelům. Fondy nebyli podnikatelskými subjekty.

V ZVP bylo stanoveno, že FFNM obdobně jako fondy republikové byl zřizen jako právnická osoba k uzavírání smluv a dalším právní úkonům dle schváleného privatizačního projektu. Fond mohl zakládat akciové a jiné obchodní společnosti nebo se účastnit jejich zakládání, mohl také nabývat a prodávat akcie, uzavírat smlouvy o prodeji podniku.

Kuponová privatizace

Tato unikátní metoda nebyla samostatným způsobem privatizace, ale spadala pod Velkou privatizaci. Výstižnější a přesnější je použití názvu kupónová metoda velké privatizace.

Šlo o nestandardní metodu v tom smyslu, že v obdobném velikém rozsahu ještě nebyla do té doby nikde na světě využita. Pro rozdělení sepsaného majetku pro velkou privatizaci by bylo využití standartních metod prakticky nemožné. Tehdejší postsocialistická společnost v Československu neměla prakticky žádný kapitál. Pokud by se čekalo, až se prvním jednotlivcům povede potřebný kapitál vybudovat k tomu, aby mohli např. privatizovaný podnik koupit ve veřejné aukci, muselo čekat opravdu dlouhou dobu (pravděpodobně několik desetiletí), a to samozřejmě nekoncipovalo s vítěznou metodou prosazující šokovou transformaci. Pokud bychom nedovolili o všechny tyto podniky usilovat i zahraničním investorům, to by se zase, ale pravděpodobně dlouhodobě pro československou (českou) ekonomiku nevyvíjelo nejlépe.

Kupónová metoda spočívala v bezúplatném převodu majetku státu do rukou soukromých osob. Kuponová metoda byla zavedena právě z důvodu nedostatku domácího kapitálu a zajišťovala rovnou příležitost pro tehdejší československé občany. Očekávala se od ní větší rychlost transformace státního vlastnictví a také pokus o základní edukaci veřejnosti s principy tržní ekonomiky, které na našem území přetrvaly přes čtyřicetiletou nadvládu KSČ jen ve velmi omezené míře.

Postupem času začala být kupónová metoda transformace podporována i širokou veřejnosti. Základem kupónové privatizace bylo počáteční převedení stávajících státních podniků na akciové společnosti a následně jejich převod do Fondu národního majetku. Poté byly akcie vyměněny za investiční kupóny.

Kupónová privatizace se sestávala ze dvou privatizačních vln. Obě vlny se skládaly z více privatizačních kol a každé privatizační kolo ze čtyř fází. Akcie byly následně předávány novým majitelům v podobě zaknihovaných cenných papírů, tedy v dematerializované podobě.

Právní úprava kuponové privatizace

Základem právní úpravy kupónové privatizace je Nařízení vlády ze dne 5. září 1991 č. 383/1991 Sb., o vydávání a použití investičních kupónů

K vydání tohoto nařízení byla federální vláda zmocněna v ustanovení § 46 VPZ. Po rozdělení federace přešlo toto zmocnění na vládu ČR zákonem ze dne 13. listopadu 1992 č. 544/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon v ustanovení § 24 zmocňoval vládu ČR k provedení druhé vlny kupónové privatizace. Zákon o velké privatizaci, který se využil celkově na velkou privatizaci, v jeho čtvrté části jsou upraveny konkrétně investiční kupóny.

Kupónová knížka

Institut upraven v nařízení vlády ČSFR č. 383/1991 Sb., o vydávání a použití investičních kupónů.

Kupónové knížky se skládaly z registračních karet I a II a z kupónů. Každý list kupónové knížky byl označen evidenčním číslem. Investičním kupónem se kupónová knížka stala dnem, kdy byla zaregistrována ve prospěch majitele v registračním místě. Každý kupón se skládal ze tří dílů označených písmeny A, B, C, z nichž poslední dva díly byly oddělitelné. Platnost investičních kupónů byla na na deset měsíců od data jejich vydání. Kupónů bylo v kupónové knížce 14 a hodnoty jejich investičních bodů byly různé od 100 do 1.000 bodů na jeden kupón.

Každý majitel měl stejný nárok na akcie - celkový rozsah tohoto nároku pro jednu privatizační vlnu činil 1.000 investičních bodů. Kupónovou knížku si mohl zakoupit kdokoliv za cenu 35 Kčs. Celý investiční kupón pro jednu vlnu privatizace stál 1.000 Kč.

Privatizační vlna

Privatizační vlna byla základní jednotkou privatizace, která se skládá z několika privatizačních kol a privatizační kola se vždy dělí dána čtyři fáze.

Privatizační vlna bylo časové období, během něhož mohli držitelé investičních kupónů uplatnit přímo nebo prostřednictvím investičních privatizačních fondů (dále IPF) nárok na zakoupení jednotlivých akcií. Privatizační kolo je legálně definováno v ustanovení § 13 nařízení:

Privatizační kolo bylo časové období, které rozděleno do čtyř fází:

1.   vyhlášení kurzu akcií jednotlivých akciových společností nabízených v příslušném privatizačním kole k prodeji za investiční kupóny

2.   objednávání akcií

3.   sběr a vyhodnocení objednávek

4. vyhlášení výsledků privatizačního kola

Investiční privatizační fondy

Investiční privatizační fond (zkráceně IPF) mohl být založen pouze se souhlasem ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci.

Držitel investičních kupónů (DIK) mohl pověřit IPF k tomu, aby použil držitelem předané investiční body k získání akcií. Mohl tak učinit, ale jen v časovém období před zahájením prvního privatizačního kola, v takzvaném předkole.

IPF nakoupil pro DIKa akcie s tím, že budou použity ke zvýšení základního kapitálu celého IPF. DIKovi potom dostává své vlastní akcie IPF v hodnotě takto zvýšeného základního kapitálu. Každý DIKů měl nárok na akcie IPF v nominální hodnotě, která odpovídá poměru počtu jím předaných investičních bodů k celkovému počtu investičních bodů předaných tomuto fondu.