Věcná práva k věci cizí - služebnosti

Z Iurium Wiki

Služebnost je jedním z věcných práv k věci cizí, spolu s reálnými břemeny spadá do věcných břemen. Je-li věc zatížena služebností, musí její vlastník něco strpět (pati) nebo se určitého jednání zdržet (omittere). Tím se institut služebnosti liší od reálného břemene, kde má vlastník zatížené věci povinnost něco konat (facere) nebo dá(va)t (dare). S tím souvisí jedna z významných římskoprávních zásad servitus in faciendo consistere nequit (služebnost nemůže spočívat v konání). Naopak strana oprávněná ze služebnosti (určitá osoba nebo vlastník určité věci, viz níže) má ke služebností zatížené věci právo, které jinak náleží vlastníkovi, přestože tato oprávněná osoba sama vlastníkem není.[1]

Služebná věc

Služebná věc je věc, která je služebností zatížena, a vlastník služebné věci je vždy stranou povinnou ze služebnosti.[2] Občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb., dále také jen „OZ“) výslovně nezmiňuje, které věci mohou být služebné. V zásadě ale platí, že služebností lze zatížit jakoukoliv věc, pokud to povaha věci připouští (nemovité i movité, hmotné i nehmotné, nezuživatelné, někdy i zuživatelné – u těch však přichází v úvahu pouze užívací nebo požívací právo).[3]

Také je možné zatížit služebností pouze část věci, nejen věc celou, to však neplatí u věci ve spoluvlastnictví (výjimkou je požívací právo, které je možné mít i k ideálnímu podílu).[4] Zároveň může podle § 1266 OZ na služebné věci váznout více služebností, pokud není novější právo na újmu právům starším. Jestliže se jedná o věc zapsanou ve veřejném seznamu, je rozhodná doba podání návrhu na zápis práva.[5]

Strana oprávněná ze služebnosti

Podle toho, komu (čemu) služebnost prospívá, se rozlišují služebnosti osobní (in personam) a pozemkové (in rem).[6]

Osobní služebnosti jsou zřízeny ve prospěch konkrétní osoby. U fyzické osoby smrtí této osoby služebnost zaniká, pokud se strany nedohodly jinak. Je-li touto osobou právnická osoba, trvá služebnost, dokud trvá tato osoba.[7] Osobní služebnost není podle § 1265 odst. 2 OZ možné převést na jinou osobu.

Pozemkové služebnosti svědčí každému vlastníku určitého pozemku (označovanému jako panující věc). Panující věcí nemusí být pouze pozemek, jde však o nejčastější případ. Dojde-li k rozdělení panující věci, jsou panující všechny nově vzniklé věci, to ale nesmí způsobit větší zátěž pro povinného (vlastníka věci zatížené služebností). Všechny nově vzniklé věci se ale nestanou po rozdělení panujícími, jestliže se služebnost týká pouze některé z nich.[8]

Zřízení a vznik služebnosti

Služebnost je možné nabýt smlouvou, pořízením pro případ smrti, vydržením, ze zákona či rozhodnutím orgánu veřejné moci (u posledních dvou zmíněných pouze v případech stanovených zákonem)[9] nebo také jednostranným právním jednáním (u vlastnické služebnosti upravené v § 1257 odst. 2). U vzniku na základě právního jednání je zásadní, aby strany projevily vůli zřídit služebnost jako věcné právo, a nebylo tak možné např. smlouvu později vykládat jako ujednání pouze inter partes. Zároveň je bezpochyby nutné uvést služebnou věc a věc panující, resp. osobu oprávněnou, a obsah služebnosti.[10]

Vznik služebnosti je vázán na různé okamžiky v závislosti na tom, zda se služebná věc zapisuje do veřejného seznamu, či nikoliv, a na způsobu zřízení služebnosti:

  • je-li služebnost zřízena k věci nezapisované do veřejného seznamu, vzniká služebnost účinností smlouvy,
  • je-li služebnost zřízena právním jednáním k věci zapisované do veřejného seznamu, vzniká zápisem do tohoto seznamu,
  • je-li služebnost zřízena na základě jiné právní skutečnosti k věci zapisované do veřejného seznamu, vzniká již samotnou právní skutečností, její vznik se poté deklaratorně do veřejného seznamu zapíše.[11]

Není-li uvedeno jinak, je služebnost zřízena na dobu neurčitou. Rovněž je možné ujednat, aby byla služebnost zřízena za úplatu, ať už jednorázovou, či ve formě pravidelného plnění.[12]

Právní poměry ze služebnosti

Občanský zákoník služebnost vymezuje široce, a to tak, že služebnost zahrnuje vše, co je nutné k jejímu výkonu. Pokud není obsah (práva a povinnosti ze služebnosti) či rozsah (objem těchto práv a povinností) služebnosti určen, posoudí se podle místní zvyklosti. Jestliže ani ta není, platí vyvratitelná domněnka, že je rozsah či obsah spíše menší než větší.[13] Pokud není určena míra služebnosti (intenzita, s jakou je dovoleno právo vykonávat), rozhoduje podle § 1264 potřeba panujícího pozemku.[14] Dojde-li ale ke změně v rozsahu služebné nebo panující věci či změně hospodaření na panujícím pozemku, služebnost se nemění.

Co se týče nákladů na zachování a opravy zatížené věci, podle § 1263 OZ je nese osoba oprávněná. Osoba povinná jí na to ale musí přispívat, pokud zatíženou věc také užívá.

Demonstrativní výčet služebností podle § 1267 a násl.

V občanském zákoníku je zmíněno několik příkladů jak pozemkových, tak osobních služebností. Neznamená to ale, že není možné zřídit právo, jež OZ řadí mezi pozemkové služebnosti, jako služebnost osobní a naopak.[15]

Pozemkové služebnosti:

  • služebnost inženýrské sítě
  • opora cizí stavby
  • služebnost okapu
  • právo na svod dešťové vody
  • právo na vodu
  • služebnost rozlivu
  • služebnost stezky, průhonu a cesty
  • právo pastvy

Osobní služebnosti:

  • užívací právo
  • požívací právo
  • služebnost bytu[16]

Ochrana služebnosti

Kdo je oprávněn ze služebnosti, může se domáhat ochrany svého práva, jak stanoví § 1259. Jde o tzv. konfesorní žalobu. Oprávněný se může domáhat vydání movité věci či vyklizení věci nemovité (pokud je právo ze služebnosti výlučné), nebo toho, aby povinný strpěl výkon jeho služebnosti (nejde-li o oprávnění výlučné). Osoba oprávněná je chráněna jak proti vlastníku služebné věci, tak proti třetí osobě, avšak pouze, pokud nepřekračuje meze svého oprávnění. Pokud by tak oprávněný učinil, je naopak chráněna povinná osoba žalobou negatorní, případně vindikační, neboť v souvislosti se služebností se § 1040 až 1043 OZ použijí obdobně.[17]

Zánik služebnosti

Existuje více situací, které způsobují zánik služebnosti. Služebnost může být zřízena na dobu určitou, pak zaniká uplynutím této doby. Je-li doba určena tak, že služebnost zanikne, až konkrétní osoba dosáhne určitého věku, platí vyvratitelná domněnka, že na trvání služebnosti nemá vliv, pokud tato osoba zemře dříve. Také je možné, že si strany při zřízení služebnosti ujednaly, že je trvání služebnosti závislé na podmínce, služebnost tedy zaniká splněním této rozvazovací podmínky. Zároveň je umožněno si ve zřizujícím právním jednání ujednat vykupitelnost, tedy způsob, jak se může vlastník služebné věci ze služebnosti vykoupit a její trvání tak ukončit (nejčastěji vyplacení peněžité částky). Strany se rovněž mohou na zániku služebnosti dohodnout. Pokud jde o služebnost zapsanou ve veřejném seznamu, je zánik služebnosti spojen až s výmazem ze seznamu. Služebnost může zaniknout i splynutím, a to v případě, kdy se vlastníkem služebné věci stane oprávněný z osobní služebnosti. Zánik osobní služebnosti je také vázán na smrt (fyzická osoba) nebo zánik (právnická osoba) oprávněného. Je však možné sjednat služebnost rozšířenou na dědice, pak se má za to, že se jedná pouze o zákonné dědice první třídy. Ze zákona služebnost zaniká, zanikne-li služebná nebo panující věc, a také ve chvíli, kdy už služebná věc kvůli trvalé změně nemůže sloužit oprávněné osobě či panující věci.[18] Občanský zákoník počítá i s možností zániku služebnosti rozhodnutím soudu. Vlastník služebné věci se může domáhat zániku (nebo omezení) služebnosti za přiměřenou náhradu, jestliže trvalá změna vyvolala hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku, resp. oprávněné osoby.[19]

Služebnost naopak nezaniká, pokud dojde ke spojení vlastnictví panující a služebné věci v jedné osobě.[20]

  1. Spáčil, J. Věcná práva: věcná práva, katastr nemovitostí a správa cizího majetku. Praha: C.H. Beck, 2018, s.175 – 176, 179.
  2. Thöndel, A. Služebnosti: vybrané aspekty starého právního institutu. Právní prostor [online]. [cit. 29. 4. 2022]. Dostupné z: https://www.pravniprostor.cz/clanky/obcanske-pravo/sluzebnosti-vybrane-aspekty-stareho-pravniho-institutu
  3. Spáčil. Věcná práva: věcná práva, katastr nemovitostí a správa cizího majetku, s. 179 – 180.
  4. Spáčil. Věcná práva: věcná práva, katastr nemovitostí a správa cizího majetku, s. 180.
  5. § 982 odst. 1 občanského zákoníku
  6. Ronovská, K., Dobrovolná, E., Lavický, P. Úvod do soukromého práva: zvláštní část. Brno: Česká společnost pro civilní právo procesní, 2017, s. 38.
  7. § 1302 občanského zákoníku
  8. Spáčil. Věcná práva: věcná práva, katastr nemovitostí a správa cizího majetku, s. 181.
  9. § 1260 občanského zákoníku
  10. Spáčil. Věcná práva: věcná práva, katastr nemovitostí a správa cizího majetku, s. 185.
  11. § 1262 občanského zákoníku
  12. Spáčil. Věcná práva: věcná práva, katastr nemovitostí a správa cizího majetku, s. 185 – 186.
  13. § 1258 občanského zákoníku
  14. Spáčil. Věcná práva: věcná práva, katastr nemovitostí a správa cizího majetku, s. 182.
  15. Spáčil. Věcná práva: věcná práva, katastr nemovitostí a správa cizího majetku, s. 181.
  16. § 1267 – 1298 občanského zákoníku
  17. Spáčil. Věcná práva: věcná práva, katastr nemovitostí a správa cizího majetku, s. 190.
  18. Spáčil. Věcná práva: věcná práva, katastr nemovitostí a správa cizího majetku, s. 187 – 189.
  19. § 1299 odst. 2 občanského zákoníku
  20. § 1301 občanského zákoníku
Autoři článku: MD