Státní občanství ČR

Z Iurium Wiki


Občané, spolu s územím a státní mocí, tvoří jeden z pojmových znaků moderního státu. Občanství můžeme definovat jako status, se kterým se spojují určitá práva a povinnosti fyzické osoby. Tato práva a povinnosti jsou vynutitelná. Na základě tohoto vzniká právní vztah fyzické osoby a státu. Je nutné dále zdůraznit, že konkrétní práva a povinnosti nelze předem vymezit, protože se mohou měnit. Představa občanství, jakožto okruh osob, které jsou spjaty s příslušností k státu, je známá již od starověkého Řecka. Pojetí státního občanství ve starověkém Římě bylo chápáno tak, že občanem může být jen svobodný člověk, který přísluší některé z městských obcí. Středověká podoba státní občanství je předchůdcem samosprávného občanství. Moderní pojetí státního občanství se pak vytváří postupně od 18. století.[1]

Občanství a jeho typy[2]

Občanství státní

V 19. století je pojem poddanství nahrazen pojmem občanství, který měl vyjádřit možnost občana se aktivně podílet na správě veřejných záležitostí.
Občanství lze vymezit jako:

  • právní vztah – vzájemná práva a povinnosti jedince a státu
  • právní stav – právní status, ze kterého plynou práva a povinnosti
  • subjektivní právo – právní nárok na jeho nabytí či zachování
  • svazek – dávné pojetí poddanství jako určitého právního spojení fyzické osoby a vrchnosti

Příslušnost je širší pojem než občanství. Může se vztahovat i na právnické osoby, zatímco občanství může mít pouze osoba fyzická.
Státní občanství lze dělit na vnitřní (ve vnitrostátním právu) či vnější (v právu mezinárodním). Od 90. let můžeme mluvit ještě o vztahu jednotlivce a nadstátního útvaru, tedy občanství Evropské unie podle čl. 17 až čl. 26 Amsterodamské úmluvy.[3] Dále můžeme státní občanství členit na obecné (zvláštní vztah fyzické osoby a státu) a funkcionální (jako občan je brán někdo, kdo jím není).
Znaky státního občanství:

  • časová a územní trvalost
  • výlučnost
  • personalita
  • bezprostřednost
  • efektivita (nárok na ochranu ze strany státu)
  • rovnost (všichni občané mají stejná práva a povinnosti)

Státní občanství je tedy „časově trvalý, místně neomezený právní vztah fyzické osoby a státu, který je proti vůli fyzické osoby zpravidla nezrušitelný, na jehož základě vznikají jeho subjektům vzájemná práva a povinnosti“[4] .
Fyzická osoba má právo například na ochranu ze strany státu, pobývat na území státu a účastnit se správy veřejných záležitostí. Povinností občana je věrnost státu, dodržování právních předpisů státu a výkon funkcí, ke kterým je povolán.[5]
Obsah státního občanství je určen zákonodárstvím jednotlivých států, každý stát si může sám určit podmínky nabývání a pozbývání státního občanství.[6]

Občanství na úrovni samosprávných celků

Jedná se především o občanství obce. Pod tímto pojmem rozumíme zejména osobu, která má v právo se v obci účastnit na správě veřejných věcí, případně ten, kdo má v obci trvalý pobyt a má proto určitá oprávnění. Rozdíl mezi občanstvím státním a občanstvím obce je zejména ten, že stát má svrchovanou státní moc na územím a obec pouze moc samosprávnou.
Oprávnění, která má občan obce, jsou například právo vykonávat v obci veřejné funkce a volit do nich, právo účasti na jednáních, právo vyjadřovat se k obecnímu rozpočtu nebo právo podávat stížnosti.
Občanství obce vzniká ze zákona. Občanství obce je spojeno s pobytem, a tak cestou jeho zániku je změna trvalého bydliště.

Občanství nadnárodního celku

Tato problematika vznikla v 90. letech, kdy v souvislosti se vznikem Evropské unie vzniklo i občanství Evropské unie, tedy občanství podle čl. 17 až čl. 26 Amsterodamské úmluvy. Je to právní vztah mezi jednotlivcem a nadnárodním subjektem, ale v pravomoci EU není občanství udělovat nebo odnímat, protože si to upravují členské státy samy. Občanem Evropské unie je automaticky občan členského státu Evropské unie. Toto občanství má akcesorickou povahu, tedy státní občanství nenahrazuje, ale pouze doplňuje.
Práva občanů Evropské unie jsou:

  • právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států
  • volit do Evropského parlamentu a v obecních volbách ve členském státě, ve kterém mají bydliště
  • na území třetí země, kde členský stát, jehož jsou občaně, nemá zastoupení, má právo na ochranu kterýmkoliv členským státem
  • petiční právo k Evropskému parlamentu, právo obracet se na evropského veřejného ochránce práv a právo obracet se na orgány a poradní instituce

Platí zákaz diskriminace na základě státní příslušnosti, z čehož plyne, že ve skutečnosti jsou cizinci zrovnoprávněni s domácími občany v oblastech působnosti EU.

Nabývání státního občanství

Nabytí státního občanství můžeme dělit na původní a odvozené. Původní nabytí občanství není podmíněno státním občanstvím někoho jiného. Jedná se například o naturalizaci. Odvozené nabytí státního občanství závisí na státním občanství jiné osoby, tudíž sem patří zejména filiace.
Dále lze nabývání státního občanství členit na nabytí na základě volního aktu či nabytí ex necessitate iuris.
Nabývání státního občanství je upraveno vnitrostátním právem.[7]
Způsoby nabývání státního občanství:

  • filiace (narození) – rozlišujeme nabytí na základě ius sanguinis (právo krve, tedy podle státního občanství rodičů, preferováno v kontinentálním právním systému) a ius soli (právo místa, vznik občanství podle místa narození, preferováno systémem angloamerickým), někdy jsou obě zásady kombinovány[8]
  • naturalizace – občanství uděleno na základě žádosti, jedinec musí splňovat podmínky, např. trvalý pobyt, trestní bezúhonnost, znalost jazyka[9]
  • uzavření sňatku
  • legitimace nezletilých (určení otcovství, osvojení)[10]
  • opce – volba určitého občanství na základě volby či přihlášení[11]
  • hromadné udělení – např. při vzniku nového státu

Existují i lidé, kteří mají dvě státní občanství – bipolité či lidé bez státního občanství – apatridé. Státy se tomuto jevu snaží bránit na základě mezinárodních smluv.[12]

Pozbývání státního občanství

V demokratických systémech se objevuje princip, podle kterého „nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství“[13] . V České republice je tento princip upraven v čl. 12 odst. 2 Ústavy.
Způsoby pozbývání občanství[14] :

  • expatriace
  • uzavření sňatku – dříve, dnes tomu brání Úmluva o občanství vdaných žen
  • denacionalizace – pozbytí občanství, které bylo nabyto filiací
  • denaturalizace – pozbytí občanství nabytého naturalizací
  • vystěhování s úmyslem se nevrátit
  • zánik státu
  • soudním rozhodnutím – dnes v České republice není možné

Expatriace může být založena na povolovacím systému, kdy o žádosti rozhoduje státní orgán, dále na jednostranném aktu, kdy se lze zbavit státního občanství bez souhlasu státu, ale musí být splněny určité podmínky, nebo se jedná o automatické pozbytí. Automatické pozbytí znamená, že osoba je občanství zbavit automaticky tím, že nabyde občanství jiného státu.

Pojem státního občanství ČR[15]

Občanství je důležité zejména z důvodu, abychom mohli nabývat různé funkce ve státě, např. služba v ozbrojených silách či soudce. Dále se podle státního občanství rozlišuje osobní působnost některých zákonů, např. volebního zákona.
Státní občanství není vymezeno v žádném českém zákoně, ale pojem občana je definován v zákoně ČNR č. 40/1993, o nabývání a pozbývání státního občanství, ve znění pozdějších předpisů. Státní občanství lze zařadit do problematiky práva veřejného, konkrétně ústavního, správního, trestního, finančního a mezinárodního veřejného.

Státní občanství jako právní vztah nebo právní status

Jedná se o status, se kterým jsou spojována práva a povinnosti a která jsou vynutitelná. Na základě tohoto vzniká právní vztah mezi fyzickou osobou a státem, jehož předpokladem je občanství. Občanství také vyjadřuje trvalou příslušnost jedince ke státu.

Státní občanství jako subjektivní veřejné právo

Ústavní soud se zabýval problematikou, zda existuje základní právo na státní občanství. Toto právo lze rozdělit do tří práv:

  • právo na získání státní příslušnosti – děti mají právo na státní občanství, ale to neplatí v případě dospělých bezdomovců
  • právo na ochranu proti svévolnému zbavení státního občanství – toto právo výslovně zakotveno v Ústavě, je absolutní a vynutitelné
  • právo na změnu státní příslušnosti – toto právo není zakotveno přímo v Ústavě, ale dá se dovodit ze zákona č. 40/1993

Z výše zmíněného se dá tedy usoudit, že člověk má právo na státní občanství, kromě dospělých apatridů. I Ústavní soud naznal, že z existujícího státního občanství lze dovodit základní právo jednotlivce.

Vymezení státního občanství ČR a občana ČR

Státní občanství České republiky můžeme vymezit jako právní vztah mezi fyzickou osobou a státem, ze kterého plynou určitá práva a povinnosti, je proti vůli fyzické osoby nezrušitelný a zakládá zvláštní právní vztahy mezi Českou republikou a ostatními státy.
Na základě tohoto právního statusu a případného splnění dalších podmínek opravňuje jedince požadovat právo pobytu na území České republiky (čl. 14 odst. 4 Listiny), právo na účast na správě veřejných záležitostí (čl. 18, 19, 57, 84, 93, 94 Ústavy a čl. 20 odst. 2 Listiny), právo vystupovat ve prospěch zachování demokratického charakteru státu (čl. 23 Listiny), právo na hmotné zabezpečení, ochranu zdraví a poskytnutí vzdělání (čl. 30 odst. 1, 31, 33 odst. 2 Listiny).
Povinností občana jsou věrnost státu a jeho obrana a dodržování právních předpisů. Kdo je státní občanem se určuje podle toho, kdo státní občanem byl, tedy na základě materiální kontinuity, která je definovaná v §1 odst. 1 zákona č. 40/1993. Státním občanem ČR je od 1.1.1993, která byla k 31.12.1992 státním občanem ČR a zároveň státním občanem ČSFR. Člověk, který tuto podmínku nesplnil, musí prokázat, že občanství nabyl některým ze způsobům, které jsou dále uvedeny v témže zákoně.[16]

Ústavní základy státního občanství[17]

V Ústavě v čl. 12 odst. 1 je uvedeno, že princip nabývání a pozbývání státního občanství ČR upraví zákon. Ve druhém odstavci čl. 2 je uvedena jediná materiální ústavní norma týkající se státního občanství, v níž je zakázáno kohokoliv proti jeho vůli zbavit státního občanství. Se slovem občan se dále setkáme v Listině základních práv a svobod, ve které se některá nevztahují na cizince. Pouze na občany se vztahuje tedy:

  • neomezené vlastnické právo (čl. 11 odst. 2 Listiny)
  • svobodný vstup na území ČR (čl. 14 odst. 4 Listiny)
  • zákaz nucení k opuštění vlasti (čl. 14 odst. 4 Listiny)
  • právo zakládat politické strany, politická hnutí a sdružovat se v nich (čl. 20 odst. 2 Listiny)
  • právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou zástupců (čl. 21 odst. 1 Listiny)
  • právo přístupu k voleným a jiným veřejným funkcím za rovných podmínek (čl. 21 odst. 4 Listiny)
  • právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny (čl. 23 Listiny)
  • právo na hmotné zajištění v případě, kdy občan nemůže získávat prostředky pro své životní potřeby prací (čl. 26 odst. 3 Listiny)
  • právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci (čl. 30 odst. 1 Listiny)
  • právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky na základě veřejného pojištění (čl. 31 Listiny)
  • právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách (čl. 33 odst. 2 Listiny)
  • práva národnostních a etnických menšin (čl. 25 Listiny)

Ústavou je zaručeno také právo volební (čl. 18 a 19 Ústavy) – aktivní i pasivní – v souvislosti s čl. 21 Listiny. Na státní občanství je podle Ústavy vázán výkon dalších funkcí, např. soudce či prezident republiky.

Způsoby nabývání státního občanství ČR[18]

  • narození – uplatňuje se ius sanguinis, v §3 písm. a) zákona č. 40/1993 je stanoveno, že alespoň jeden z rodičů musí mít české občanství, přičemž není rozhodující občanství rodiče druhého. V omezené míře se uplatňuje i ius soli, a to v případě, kdy se na území ČR narodí dítě apatridům, z nichž alespoň jeden má trvalý pobyt na území České republiky (§3 zákona č. 40/1993 písm. b)
  • osvojení – státní občanství nabývá dítě v případě, kdy alespoň jeden osvojitel má české občanství, občanství se nabyde dnem právní moci rozsudku o osvojení (§3a zákona č. 40/1993)
  • určení otcovství – v případě, kdy se dítě narodí mimo manželství matce, která je bezdomovkyní nebo cizí státní občankou a otec státním občanem ČR, dochází k tomu dnem souhlasného prohlášení rodičů o určení otcovství nebo dnem právní moci rozsudku o určení otcovství (§4 zákona č. 40/1993)
  • nalezení na území ČR – fyzická osoba mladší 15 let nalezená na území ČR je občanem ČR, pokud není prokázáno, že při narození byla občanem jiného státu[19]
  • prohlášení (opce) – občan ČSFR, který neměl občanství žádného ze státu federace, si může zvolit státní občanství, pokud je starší 15 let. Potomci v přímé linii rodičů, kteří neměli ke dni rozpadu federace občanství žádného ze států federace, si mohou po nabytí zletilosti zvolit státní občanství ČR prohlášením. To je možné pouze v případě, že nemají jiné státní občanství. Příslušný úřad pak vydá osvědčení o prohlášení.
  • udělení na žádost (naturalizace)

Při naturalizaci musí být splněny následující podmínky[20]:

  • trvalý pobyt na území ČR alespoň 5 let a osoba se zdržuje převážně na území ČR
  • je třeba prokázat, že osoba pozbyla cizí státní občanství nebo je pozbude nabytím státního občanství ČR
  • osoba nesmí být posledních 5 let pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin
  • znalost českého jazyka
  • složení státoobčanského slibu

Všechny podmínky kromě odsouzení za trestný čin je možné za určitých okolností prominout.[21] Rodiče mohou také požádat o občanství za svoje děti. O udělení státního občanství rozhoduje ministerstvo vnitra ČR do 90 dnů.

Způsoby pozbývání státního občanství ČR[22]

  • prohlášení o vzdání se státního občanství – zletilý občan, který pobývá v cizině a je občanem cizího státu
  • nabytí cizího státního občanství na vlastní žádost – občan ČR pozbývá státní občanství ČR v případě, kdy na vlastní žádost nabyl občanství jiného státu s výjimkou, kdy cizí občanství nabyl v souvislosti s uzavřením sňatku nebo narozením
  • způsoby, které stanoví mezinárodní smlouvy
  • obecné právní důvody pozbytí státního občanství – dodatečné pozbytí prohlášením právního jednání za neplatné v případě vadného postupu směřujícího k nabytí státního občanství

Seznam použité literatury

  1. ↑ FILIP, Jan; SVATOŇ, Jan. Státověda. 5. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011, ISBN 978-80-7357-685-1, s. 165 - 169
  2. ↑ FILIP, Jan; SVATOŇ, Jan. Státověda. 5. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011, ISBN 978-80-7357-685-1, s. 167 - 172
  3. ↑ FILIP, Jan. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. 2. vyd. Brno: Václav Klemm - Vydavatelství a nakladatelství, 2011, ISBN 978-80-904083-7-1, s. 16
  4. ↑ FILIP, Jan; SVATOŇ, Jan. Státověda. 5. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011, ISBN 978-80-7357-685-1, s. 169
  5. ↑ PAVLÍČEK, Václav a kol. Ústavní právo a státověda. 1. díl Obecná státověda. Praha: Leges, 2014, ISBN 978-80-7502-053-6, s. 62
  6. ↑ PAVLÍČEK, Václav a kol. Ústavní právo a státověda. 1. díl Obecná státověda. Praha: Leges, 2014, ISBN 978-80-7502-053-6, s. 62
  7. ↑ PAVLÍČEK, Václav a kol. Ústavní právo a státověda. 1. díl Obecná státověda. Praha: Leges, 2014, ISBN 978-80-7502-053-6, s. 64
  8. ↑ PAVLÍČEK, Václav a kol. Ústavní právo a státověda. 1. díl Obecná státověda. Praha: Leges, 2014, ISBN 978-80-7502-053-6, s. 64
  9. ↑ FILIP, Jan; SVATOŇ, Jan. Státověda. 5. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011, ISBN 978-80-7357-685-1, s. 176
  10. ↑ PAVLÍČEK, Václav a kol. Ústavní právo a státověda. 1. díl Obecná státověda. Praha: Leges, 2014, ISBN 978-80-7502-053-6, s. 64
  11. ↑ FILIP, Jan; SVATOŇ, Jan. Státověda. 5. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011, ISBN 978-80-7357-685-1, s. 176 - 177
  12. ↑ PAVLÍČEK, Václav a kol. Ústavní právo a státověda. 1. díl Obecná státověda. Praha: Leges, 2014, ISBN 978-80-7502-053-6, s. 65
  13. ↑ HOLLÄNDER, Pavel. Základy všeobecné státovědy. 3. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012, ISBN 978-80-7380-395-7, s. 97
  14. ↑ FILIP, Jan; SVATOŇ, Jan. Státověda. 5. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011, ISBN 978-80-7357-685-1, s. 177 - 178
  15. ↑ FILIP, Jan. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. 2. vyd. Brno: Václav Klemm - Vydavatelství a nakladatelství, 2011, ISBN 978-80-904083-7-1, s. 17 - 21
  16. ↑ KLÍMA, Karel. Ústavní právo. 5. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2016, ISBN 978-80-7380-606-4, s. 260 - 261
  17. ↑ KLÍMA, Karel. Ústavní právo. 5. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2016, ISBN 978-80-7380-606-4, s. 258
  18. ↑ KLÍMA, Karel. Ústavní právo. 5. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2016, ISBN 978-80-7380-606-4, s. 261 - 263
  19. ↑ FILIP, Jan. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. 2. vyd. Brno: Václav Klemm - Vydavatelství a nakladatelství, 2011, ISBN 978-80-904083-7-1, s. 30
  20. ↑ FILIP, Jan. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. 2. vyd. Brno: Václav Klemm - Vydavatelství a nakladatelství, 2011, ISBN 978-80-904083-7-1, s. 32
  21. ↑ FILIP, Jan. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. 2. vyd. Brno: Václav Klemm - Vydavatelství a nakladatelství, 2011, ISBN 978-80-904083-7-1, s. 32
  22. ↑ FILIP, Jan. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. 2. vyd. Brno: Václav Klemm - Vydavatelství a nakladatelství, 2011, ISBN 978-80-904083-7-1, s. 34 - 35
In-progress.jpg
             Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
             Pomozte naší wiki tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
Autoři článku: NikolaP
Citováno z „http://wiki.iurium.cz/index.php?title=Státní_občanství_ČR&oldid=55610“