Smlouva o úschově

Z Iurium Wiki

Obecně

Smlouva o úschově je v zařazena v Části čtvrté – Relativní majetková práva, Hlava II – Závazky z právních jednání, Dílu 4, Oddílu 1, Pododdílu 1 – Obecná ustanovení, § 2402 Zákona č. 89/20212 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „OZ“). Tato smlouva představuje bezformální a konsensuální závazek, jehož strany jsou Schovatel a Uschovatel. Obsahem tohoto smluvního typu je závazek schovatele převzít věc, za účelem opatrování pro uschovatele. Schovatel tedy přijímá věc do úschovy a má povinnost věc opatrovat. Naproti tomu uschovatel (dříve znám také jako ukladatel) předává věc do úschovy. Předmětem tohoto závazku je tedy převzetí a opatrování věci cizí. Zásada bezformálnosti tohoto závazku umožňuje stranám tento smluvní typ uzavřít ústně, či dokonce konkludentně. Právní úprava tohoto smluvního typu je dispozitivní. Dle odborné literatury je charakteristickým znakem povinnost uschovatele věc vrátit.[1]

Dle komentářové literatury není vyžadováno, aby byl uschovatel vlastníkem předmětu úschovy. Uschovatel nemusí mít ani žádné oprávnění s věcí vůbec nakládat, tj. může být i nepoctivým držitelem. Absence oprávnění nakládat s předmětem úschovy nezpůsobuje neplatnost smlouvy o úschově, pouze jen musí být respektováno právo vlastníka věci na její vydání.[2]

Římskoprávní úprava

Současná úprava smlouvy o úschově má své kořeny v římském právu, které upravovalo tzv. „depositum“, jehož stranami byl depositář (dnešní schovatel) a deponent (dnešní uschovatel).[3] Později byl institut deposita upraven také Zákonem dvanácti desek („Lex duodecim tabularum“), konkrétně byl upraven jako poenální žaloba „ex causa depositi“.[4] Depositum byl jeden z nejstarších smluvních typů římského práva. Jednalo se o dvoustranný, reálný a bezúplatný kontrakt.[5] Pokud byla sjednána úplata s obsahem závazku smlouvy o úschově, jednalo se dle římského práva o smlouvu o dílo a schovatel odpovídal za škodu způsobenou z nedbalosti.[6] V rámci tohoto závazku depositář (dnešní schovatel) se nestal vlastníkem věci, nýbrž pouhým detentorem.[7] Tato jednostranná výhodnost byla v římském právu kompenzována omezením jeho odpovědnosti na „dolus“ (úmysl), dle justiniánského práva byla rozšířena do stupně „culpa lata“ (hrubá nedbalost).[8] Deponent (dnešní uschovatel) pak mohl uplatnit „Actio depositi directa“, kterou se mohl domoci vrácení věci do své dispozice. V případě odsouzení depositáře za zneužití věci byla spojována "tzv. infamie".[9]

Předmět úschovy

Právní úprava v § 2402 OZ stanovuje, že předmětem smlouvy o úschově může být pouze věc. Bližší podrobnosti však zákon neposkytuje. Je nepochybné, že hmotná, movitá a nezastupitelná věc může být předmětem úschovy. Spornou otázkou pak zůstává, zda může být předmětem úschovy nehmotné, nehmotné a zastupitelné věci.

Část odborné literatury má za to, že ano. Důvod pro věci nemovité jako předměty úschovy vnímají ten, že zákon jejich úschovu výslovně nevylučuje a ani jejich povaha tomu nebrání. Z tohoto důvodu se domnívají, že i úschova nemovité věci je možná.[10] Za zmínku stojí i jimi předložený příklad úschovy nemovité věci, konkrétně úschova oploceného pozemku.[11] Podporu pro své závěry jim také poskytuje fakt, že úschovou nemovitých věcí připouštělo i ABGB.[12] Dalším argumentem této části odborné veřejnosti je, že úschovu nemovité věci připouští zahraniční právní úpravy.[13] Ohledně úschovy zastupitelných věcí, jejímiž představiteli jsou typicky peníze, připustila jejich úschovu i judikatura, která stanovila, že práva a povinnosti se analogicky řídí smlouvou o úschově, není-li dohodnuto jinak.[14] Stejný názorový proud zastává i navazující judikatura.[15]

Opačný názorový proud v odborné literatuře zastává názor, že nehmotné, nemovité a zastupitelné věci předmětem úschovy být nemohou.[16] Tato část odborné literatury pak zastává názor, že předmětem úschovy mohou být pouze individuálně určené movité věci hmotné povahy, které se svou povahou k opatrování hodí. Pro svůj závěr však nepředkládá žádné argumenty. Z tohoto důvodu lze mít za to, že tento závěr je nesprávný. Dá se pouze předpokládat, že tato část autorů vychází z předobrazu úschovy z římském právu tzv. depositu, tj. bezúplatném reálném kontraktu, který zakládal povinnost schovatele opatrovat převzatou movitou věc pro uschovatele (o kterém je pojednáno výše viz. Římskoprávní úprava). Tento názorový proud dle jiné odborné literatury je však překonaný.[17] Proti tomuto názoru svědčí také to, že rakouský Všeobecný občanský zákoník v odborné literatuře připustil konsensuální povahu smlouvy o úschově, jeho úplatu a také to, že předmětem smlouvy o úschově může být též nemovitost.[18]

Dle odborné literatury pak předmětem úschovy může být hmotná i nehmotná věc.[19] V případě úschovy nehmotné věci je žádoucí, aby tato nehmotná věc připouštěla faktickou moc uschovatele pro opatrování. Jsou-li předmětem úschovy individuálně určené věci, tak úschova má typicky povahu tzv. pravidelné úschovy (k pravidelné úschově blíže viz. níže Pravidelná úschova).

Druhy úschovy

Tento smluvní typ může být rozdělen dle několika kritérií. Nejdůležitějším kritériem je však to, zda schovatel nabývá vlastnictví k předmětu úschovy, nebo ne.

Pravidelná úschova ("depositum regulare")

V případě pravidelné úschovy je zapotřebí zmínit, že schovatel nenabývá vlastnictví k předmětu úschovy. Předmětem pravidelné úschovy pak jsou typicky individuálně určené věci, tj. věci odlišitelné od ostatních.

Úhrnkové depositum

Úhrnkové depositum představuje závazek příjemce uschovávat věc odděleně od vlastního majetku, a to ne konkrétní kusy, které převzal, ale stejný počet kusů stejného druhu, kdy ukladatel zůstává při depositu vlastníkem věcí. Přechází zde tedy pouze oprávnění k výměně jednotlivých kusů.[20] Učebnicovým příkladem úhrnkového deposita je úschova topných olejů v samostatných nádobách pro každého uschovatele. Uschovatel může topné oleje odčerpat a poté je povinen načerpat topné oleje do původního objemu tak, aby vyhověl svému závazku.

Sběrné depositum

Hromadná úschova neboli sběrné depositum není povinnost k oddělené úschově věci ukladatele A od ostatních ukladatelů, nýbrž tyto věci stejného druhu jsou smíseny a spolu vytvoří hromadnou věc. Všichni ukladatelé, jejichž věci se smísily, se tak stávají spoluvlastníky věci hromadné. Příkladem sběrného deposita může být úschova topných olejů v jedné nádrži, tj. topné oleje se smísí a každý z ukladatelů má spoluvlastnické právo ve výši své poměrné části.

Nepravidelná úschova ("depositum irregulare")

Při nepravidelné úschově se schovatel stává vlastníkem předmětu úschovy. Dle odborné literatury se o takový druh úschovy jedná tehdy, kdy schovatel má oprávnění s předmětem úschovy volně nakládat, zejména je zcizit, aniž by byl povinen je ihned nahradit věcmi stejného druhu.[21] V takovém případě jej stíhá povinnost, aby vždy u sebe měl stejný počet kusů daného druhu tak, aby vyhověl svému závazku. V rámci tohoto druhu úschovy pak není zapotřebí, aby předmět úschovy byl separován od ostatního majetku schovatele.[22]

Odlišení nepravidelné úschovy a smlouvy o zápůjčce

Je žádoucí nepravidelnou úschovu odlišit od smlouvy o zápůjčce, kdy se tyto dva závazky mohou na první pohled zdát velmi podobné. Smlouva o zápůjčce v sobě obsahuje povinnost vrátit předmět smlouvy až po uběhnutí určité doby, přičemž v průběhu zápůjčky není povinnost mít věci připravené u sebe dle § 2390 OZ. Dle stejného ustanovení v případě smlouvy o zápůjčce nemá půjčitel možnost kdykoliv chtít předmět smlouvy zpět, nýbrž až po uplynutí stanovené doby.

Nepravidelná úschova obsahuje závazek schovatele mít připravený stejný počet stejného druhu předmětu úschovy v průběhu jejího trvání, kdy zároveň uschovatel má možnost kdykoliv tuto věc chtít zpět.[23] Komentářová literatura pak dodává rozdělovací kritérium, konkrétně v čím zájmu je daná věc přenechávána. Pokud je to v zájmu toho, kdo věc poskytuje, jedná se o úschovu, a tedy o uschovatele. Na druhé straně v případě, že se přenechání věci děje za účelem uspokojení potřeb toho, komu je věc poskytována, jedná se o zápůjčku.[24]

Kvalita péče, substituce

Dle ustanovení § 2403, odst. 1 OZ schovatel opatruje věc převzatou tak, jak bylo ujednáno, jinak tak pečlivě, jak to odpovídá povaze věci a jeho možnostem, aby na věci nevznikla škoda, a po uplynutí doby úschovy věc uschovateli vrátí spolu s tím, co k ní přibylo.

Substituce je v zásadě možná tehdy, pokud si ji strany ve smlouvě ujednaly. V případě, kdy by schovatel bez ujednané možnosti substituce předal věc bez uschovatelova svolení nebo nutné potřeby jiné osobě, tato jiná osoba by se stala automaticky smluvní stranou a této osobě by vznikly povinnosti z úschovy vyplývající. Dosavadní schovatel pak má odpovědnost za řádný výběr dané osoby tak, aby nedošlo ke zhoršení standardu péče.[25]

Doba trvání

Právní úprava § 2404 OZ stanovuje, že pokud není sjednáno jinak, smlouva je uzavřena na dobu neurčitou. V případě smlouvy o úschově, uzavřené na dobu určitou, může schovatel žádat kdykoliv vrácení věci zpět dle ust. § 2404 OZ. Schovatel naproti tomu může žádat vrácení věci uschovateli tehdy, pokud došlo ke změně okolností a úschova nemůže dál bezpečně probíhat dle § 2403, odst. 2 OZ.

Náhrada nákladů, odměna

Náhrada nákladů

Obecně je stanoveno, že náhrada nákladů náleží schovateli v případě, kdy se jedná o nezbytné náklady, které schovatel na věc při jejím opatrování vynaložil. Je zřejmé, že na tyto nutné náklady má schovatel právo vždy, a to bez ohledu na úplatnost úschovy jako takové. Dle komentářové literatury je zřejmé, že v případě, že je odměna sjednána, automaticky v sobě nezahrnuje náhradu nákladů.[26] Komentářová literatura pak následně dodává, že jsou to náklady, které jsou nezbytné k řádnému opatrování věci, konkrétně zachování její podstaty, vlastností, funkcí (např. údržba a oprava věci) a bylo je možné předpokládat již při uzavření smlouvy.[27]

Náhrada jiných nákladů, které nejsou nezbytné, se dle § 2406 OZ řídí úpravou nepřikázaného jednatelství. Dle § 3007 a 3009 OZ se dělí náklady do 2 typů. První skupinou jsou náklady nutné, které byly vynaloženy při odvrácení hrozící škody dle § 3007 OZ. Situace, kdy byly náklady vynaloženy v zájmu záchrany cizí věci, je v komentářové literatuře také označována jako tzv. jednatelství v nouzi.[28] Tyto náklady jsou vždy nahraditelné, a to bez ohledu na to, zda následek, tj. záchrana věci nastal, či ne.

Druhou skupinou jsou náklady užitečné, které nebyly nutné a nechránily věc před hrozící zkázou nebo poškozením dle § 3009 OZ. Tento druh nepřikázaného jednatelství bývá také označován jako tzv. účelné jednatelství.[29] Zde je prioritní, zda vedly k subjektivnímu převážnému užitku uschovatele nebo ne. Z dikce § 3009, odst. 1, věty druhé OZ je zřejmé, že se převážný užitek posuzuje ze subjektivního hlediska daného uschovatele, tj. zda to takto uschovatel chtěl, či ne. Hledisko převážného užitku se dle komentářové literatury posuzuje ex post.[30]

Odměna

Právní úprava stanovuje, že úschova může být i bezúplatným smluvním typem. Úplatná je pouze tehdy, kdy byla úplata ujednána, plyne-li to ze zvyklostí, předchozího styku stran či předmětu činnosti schovatele. Pravidlo v předchozí větě je odrazem římského práva a úpravy tzv. deposita, které bylo bezúplatné (jak je již psáno výše).[31] Důležité je, že dle § 2407 OZ se odměna musí uplatnit v poměrně krátké lhůtě 3 měsíců. V případě, že si strany nesjednaly okamžik splatnosti odměny, použije se dle komentářové literatury obecná úprava splatnosti obsažená v § 1958, odst. 2 OZ.[32] Schovatel je také oprávněn k zajištění své pohledávky užít institutu zadržovacího práva k movité věci, která je předmětem úschovy dle § 1395 OZ.[33] Dle komentářové literatury pak není možné započtení pohledávek, a to s ohledem na jejich odlišnost.[34]

Promlčení práva na odměnu

Ustanovení § 2407 OZ, jakožto lex specialis, stanovuje speciální promlčecí lhůtu práva na náhradu nákladů a práva na odměnu. Promlčecí doba činí 3 měsíce a počíná běžet od vrácení a převzetí věci uschovatelem. Z tohoto důvodu, se lex generalis v podobě § 629, 636 OZ neuplatní. Komentářová literatura však uplatnění § 636 OZ spatřuje v situaci, kdyby došlo mezi stranami k uznání dluhu. Sporné mezi komentářovou literaturou pak zůstává, k jaké náhradě škody se daná promlčecí lhůta vztahuje.

Dle této části komentářové literatury (jejímž představitelem je Petrov) pak se promlčecí lhůta dle komentovaného ustanovení vztahuje pouze na speciální úpravu náhrady škody dle § 2405 OZ. Náhrada škody dle obecných ustanovení (např. § 2913, 2944, 2945 OZ) se pak řídí obecnou úpravou promlčení.[35]

Opačný názor v čele s Hulmákem stanovuje, že objektivní promlčecí lhůta 3 měsíců se vztahuje k právu uschovatele na náhradu škody na věci dle § 2944, jinou škodu dle § 2913 OZ a právo schovatele na úschovné dle § 2407 OZ.[36] Svůj závěr odůvodňují dikcí komentovaného ustanovení, které dle této komentářové literatury odráží skutečnost, že dosavadní právní úprava v těchto případech zakládala prekluzi práv.[37]

Náhrada škody

Obecně

Schovatel nahradí škodu, kterou způsobil porušením povinnosti opatrovat věc pro uschovatele skrze nárok z porušení smluvní povinnosti dle § 2913 OZ. V případě, že schovatel věc opatruje v souladu se svými povinnostmi, schopnostmi a následně dojde ke vzniku škody, schovatel za ni neodpovídá, neboť neporušil svoji povinnost. S porušením povinnosti ze smlouvy o úschově byla již v římském právu spojována tzv. infamia, tj. ztráta důstojnosti, (jak již bylo psáno výše).[38] Zneužití uschované věci bylo také požadováno za tzv. „furtum usus“, neboli krádež, vyznačující se bezprávném uchopení věci ze ziskuchtivosti. Tento delikt býval označován také jako tzv. contrectatio.[39]

Zneužití uschované věci

Zvláštní úprava § 2405 řeší situaci, kdy schovatel neoprávněně zneužije uschovanou věc. Pokud schovatel poruší smlouvu tím, že užívá věc, která mu byla svěřena, odpovídá i za nahodilou zkázu věci. Jeho odpovědnost za škodu se tedy zpřísňuje. Tato norma dopadá i na situace, kdy schovatel předá bez souhlasu uschovatele věc do úschovy třetí osobě.[40] Zpřísnění odpovědnosti při zneužití věci vychází z římského práva, kdy v případě zneužití věci odpovídal depositář (dnešní schovatel) i za "vis maior", tj. vyší moc.[41] Toto pravidlo pak reflektuje úzký vztah mezi schovatelem a uschovatelem, kdy v případě, že uschovatel svěří svoji věc k opatrování schovateli, je zapotřebí větší míra důvěry než v případě jiných závazků, neboť pokud ji svěří k opatrování, má veliký zájem na jejím zachování.

V případě zneužití věci dle současné právní úpravy stíhá schovatele povinnost nahradit škodu. To však je rozdíl oproti římskému právu, které zneužití věci považovalo za krádež tzv. „furtum usus“ (jak již je psáno výše), se kterým spojovalo sankci v podobě 4x násobku hodnoty věci, a ještě navíc povinnost nahradit škodu.[42]

Zvláštní druhy úschovy

Advokátní úschova (§ 56 Zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů)

Advokátní úschova je speciální případ smlouvy o úschově a správy cizího majetku obecně, kdy na ni hledíme jako na pravidelnou úschovu, tj. není ve vlastnictví advokáta (schovatele), nýbrž jeho klienta (ukladatele) a to i přesto, že je advokát majitelem bankovního účtu. Předmětem advokátní úschov pak mohou být peníze, cenné papíry, popř. jiný majetek dle § 56a Zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „Zákona o advokacii“). V rámci tohoto institutu je i speciální je povinnost předmět úschovy uložit na zvláštní účet u banky nebo u jiné osoby oprávněné podle zvláštních právních předpisů k přijímání vkladů nebo ke správě cenných papírů anebo jiného majetku dle § 56a, odst. 1 Zákona o advokacii.

Úschova cenného papíru

Smlouva o úschově cenného papíru obsahuje závazek schovatele převzít cenný papír za účelem opatrování pro uschovatele. Úschova cenných papírů je obvykle poskytována podnikatelsky v režimu investičních služeb dle Zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů. Dle § 2409 OZ je zde úhrnkové depositum cenných papírů, tj. povinnost držet cenné papíry odděleně od jiných uschovatelů.

Zásadní roli pak hraje hromadná úschova dle § 2410 OZ, kdy se cenné papíry, jakožto předmět úschovy, drží odděleně od schovatelova majetku, avšak dochází k jejich smísení s ostatními zastupitelnými cennými papíry různých vlastníků.

V daném případě je pak i připuštěna tzv. druhotná úschova dle § 2412, odst. 1 OZ, neboli použití dalšího schovatele. Tato druhotná úschova pak neznamená automatickou substituci schovatele, nýbrž nový schovatel je pouhým pomocníkem stávajícího schovatele dle § 1935 OZ.

Odlišení od ostatních smluvních typů

Komentářová literatura stanovuje, že primárním znakem odlišujícím úschovu od ostatních smluvních typů je smluvní motiv, tj. existence hlavního hospodářského účelu závazku v podobě primární povinnosti opatrovat určitou věc pro jiného.[43] V případě, že by tato povinnost tvořila pouze vedlejší, doplňující smluvní povinnost, nejedná se o samostatnou smlouvu o úschově. Ustanovení o úschově se pak uplatní skrze § 2408 OZ. Příkladem pak může být smlouva o ubytování, smlouva o přepravě nebo smlouva o péči o zdraví.

Smlouva o skladování dle § 2415 OZ

Smlouva o skladování je zvláštním typem smlouvy o úschově.[44] Je obligatorně úplatná. Z hlediska dikce zákona lze nalézt rozdíly mezi úschovou a skladováním v tom, že skladování znamená závazek skladovatele nejen převzít věc a opatrovat ji, ale také ji uložit. Komentářová literatura však tento rozdíl považuje za nepatrný, neboť z logického hlediska i předmět úschovy musí být někde uložen. O něco významnějším kritériem může být účel smluv. V rámci skladování je účelem primárně uskladnění věci, naproti tomu u smlouvy o úschově je jím všeobecné opatrování věci. Dle odborné literatury pak je nejdůležitějším kritériem vůle stran a sjednání úplaty.[45] Za zmínku stojí i vyvratitelná domněnka v § 2415, odst. 2 OZ, která stanovuje, že pokud je stranou závazku podnikatel, jehož předmět podnikání je opatrování věci, uzavřely strany smlouvu o skladování.

Smlouva nájemní dle § 2201 OZ a pachtovní dle § 2332 OZ

V případě nájmu lze rozdíl oproti úschově nalézt v obsahu závazku, kdy nájemce předmět nájmu neopatruje, ale platí nájemné za účelem jejího užívání. Komentářová literatura pak poukazuje na fakt, že v rámci zneužití věci schovatelem vzniká odpovědnost za nahodilou zkázu věci, přičemž v případě nájmu je zde odpovědnost dle obecných ustanovení, tj. odpovědnost za zavinění. Poněkud sporný příklad představuje parkoviště, kdy je rozhodující, zda jde o parkoviště hlídané, nebo nehlídané. V případě hlídaného parkoviště pak je obsahem závazku opatrovat předmět úschovy, tj. automobil, tudíž to je smlouva o úschově. V případě nehlídaného parkoviště se jedná o nájem konkrétního místa pro odložení automobilu.

Smlouva o výpůjčce dle § 2193 OZ

Smlouva o výpůjčce obsahuje charakteristický znak umožnění užívání věci po určitou dobu. Smlouva o úschově pak neobsahuje právo užít předmět úschovy po dobu jejího trvání, kdy naopak je to velmi nežádoucí.

Smlouva příkazní dle § 2430 OZ

Úschova jako taková ve svém základu má velmi blízko k příkazním smlouvám, ačkoliv není do nich řazena. V případě odlišení pak je důležité, k čemu směřuje primární závazek stran. Pokud hlavním předmětem závazku mezi stranami je opatrování věci subjektu A pro subjekt B, půjde o smlouvu o úschově. Na druhou stranu, pokud však tato povinnost je jako vedlejší, půjde o příkazní smlouvu.

Shrnutí

Smlouva o úschově je velmi užívaným institutem, zejména pak její poddruh a to advokátní úschova. Na základě historického vývoje lze konstatovat, že se současná úprava neodpovídá svým kořenům, kdy depositum byl reálný bezúplatný kontrakt, jehož předmětem může být pouze věc nemovitá. Současná právní úprava tedy vychází do značné míry z ABGB, kdy Sedláček, Rouček v odborné literatuře připouštělo konsensuální povahu smlouvy o úschově a také to, že předmětem úschovy může být i věc nemovitá.[46]

  1. ↑ JANOUŠEK, Lubomír. MIMROVÁ, Tereza. In PETROV, Jan a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2019, s. 2584 (§ 2402 OZ).
  2. ↑ PIHERA, Vlastimil. In HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 744 (§ 2402).
  3. ↑ Zimmermann, Reinhard. The Law of Obligations. Roman Foundations of the Civilian Tradition. New York: Oxford University Press, 1996, s. 209.
  4. ↑ SONDEL, Janusz. Szczególne rodzaje depozytu w prawie rzymskim. Zeszyty naukowe Uniwersytetu Jagiellońskiego. Prace prawnicze. 1967, s. 5. Dále také HEYROVSKÝ, Leopold. SOMMER, Otakar. VÁŽNÝ, Jan. Dějiny a systém soukromého práva římského. 6. vydání. Bratislava: Nákladem Právnické fakulty University Komenského, 1927, s. 385.
  5. ↑ The Law of Obligations. Roman Foundations of the Civilian Tradition…, s. 209.
  6. ↑ DOSTALÍK, Petr. Povinnost schovatele a vypůjčitele opatrovat věc podle nového občanského zákoníku s přihlédnutím k římskému právu. Právní rozhledy, 2016, č. 23-24, s. 816-820.
  7. ↑ The Law of Obligations. Roman Foundations of the Civilian Tradition…, s. 209.
  8. ↑ Tamtéž.
  9. ↑ Dějiny a systém soukromého práva římského…, s. 385.
  10. ↑ Občanský zákoník…, s. 2584.
  11. ↑ Občanský zákoník VI. Závazkové právo…, s. 744.
  12. ↑ ELIÁŠ, Karel. In ELIÁŠ, Karel a kol. Občanský zákoník: velký akademický komentář: úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1.4.2008. Praha: Linde, 2008, s. 2196 (§ 747).
  13. ↑ Tamtéž.
  14. ↑ Rozhodnutí Krajského soudu v Hradci králové ze dne 17.10.1997, sp. zn. 25 Co 273/97.
  15. ↑ Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.10.2011, sp. zn. 33 Cdo 3077/2010 = Rc 74/2012 civ.
  16. ↑ BAJURA, Jan. BÁNYAIOVÁ, Alena. BĚLINA, Miroslav. ČERNÁ, Stanislava. DOLANSKÁ BÁNYAIOVÁ, Lucie. DVOŘÁK, Jan. ELISCHER, David. FIALA, Josef. HOLCOVÁ, Irena. HORÁČEK, Tomáš. HUMLÍČKOVÁ, Petra. KINDL, Tomáš. KŘESŤANOVÁ, Veronika. MAREK, K. a kol. Občanský zákoník: Komentář. Svazek V, (§ 1721-2520). Wolters Kluwer, 2014, § 2402, m. č. 3. Citováno dne 14.09.2021. Dostupné online na: www.aspi.cz.
  17. ↑ Tamtéž.
  18. ↑ SEDLÁČEK, Jaromír. In ROUČEK, František, SEDLÁČEK, Jaromír. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl 4. 1. vydání. Praha: V. Linhart, 1936, s. 453 (§ 957).
  19. ↑ BÁLEK, Jiří. Některé otázky týkající se schovacích smluv po rekodifikaci. EPRAVO.CZ, 2015. Citováno dne 18.09.2021. Dostupné online na: https://www.epravo.cz/top/clanky/nektere-otazky-tykajici-se-schovacich-smluv-po-rekodifikaci-99865.html.
  20. ↑ Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19.12.1934 sp. zn. Rv II 806/32.
  21. ↑ Tamtéž.
  22. ↑ Občanský zákoník VI. Závazkové právo…, s. 744.
  23. ↑ Tamtéž.
  24. ↑ Tamtéž.
  25. ↑ Tamtéž.
  26. ↑ Občanský zákoník…, s. 2588 (§ 2406 OZ), shodně také Občanský zákoník VI. Závazkové právo…, s. 756.
  27. ↑ Tamtéž.
  28. ↑ MELZER, Filip. In MELZER, Filip, TÉGL, Petr, a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. § 2894 - § 3081. Praha: Leges, 2018, s. 1574 (§ 3007).
  29. ↑ Občanský zákoník: velký akademický komentář…, s. 10, m. č. 19 an.
  30. ↑ Občanský zákoník – velký komentář..., s. 1599.
  31. ↑ Povinnost schovatele a vypůjčitele opatrovat věc podle nového občanského zákoníku s přihlédnutím k římskému právu…, s. 816 – 820.
  32. ↑ Občanský zákoník…, s. 2588.
  33. ↑ Tamtéž.
  34. ↑ Tamtéž
  35. ↑ Tamtéž.
  36. ↑ Občanský zákoník VI. Závazkové právo…, s. 757.
  37. ↑ Tamtéž.
  38. ↑ The Law of Obligations. Roman Foundations of the Civilian Tradition…, s. 207.
  39. ↑ VÁŽNÝ, Jan. Římské právo obligační. Část I. Bratislava: Nákladem Právnické fakulty University Komenského v Bratislavě, 1924, s. 13. Dále také: Povinnost schovatele a vypůjčitele opatrovat věc podle nového občanského zákoníku s přihlédnutím k římskému právu…, s. 816 – 820. Ten činí s odkazem na: VANČURA, Josef. Úvod do studia soukromého práva římského. Díl II. Praha: J. Vančura, 1923, s. 353.
  40. ↑ Povinnost schovatele a vypůjčitele opatrovat věc podle nového občanského zákoníku s přihlédnutím k římskému právu…, s. 816 – 820.
  41. ↑ The Law of Obligations. Roman Foundations of the Civilian Tradition…, s. 209. Dále také: Povinnost schovatele a vypůjčitele opatrovat věc podle nového občanského zákoníku s přihlédnutím k římskému právu…, s. 816 – 820. Ten činí s odkazem na: SOMMER, Otakar. Texty ke studiu soukromého práva římského. Díl II. Právo majetkové. Praha: Melantrich, 1932, s. 129.
  42. ↑ Povinnost schovatele a vypůjčitele opatrovat věc podle nového občanského zákoníku s přihlédnutím k římskému právu…, s. 816 – 820.
  43. ↑ Občanský zákoník VI. Závazkové právo…, s. 744, m. č. 37.
  44. ↑ Tamtéž, s. 744, m. č. 6.
  45. ↑ Svoboda, Karel. Závazky ze schovacích a zaopatřovacích smluv. Praha: Wolters Kluwer, 2016.
  46. ↑ Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi…, s. 453 (§ 947).
Autoři článku: Tumapa00 (Pavel Tůma)
Citováno z „http://wiki.iurium.cz/index.php?title=Smlouva_o_úschově&oldid=246887“