Rozumová a mravní vyspělost

Mladistvý

Rozumová a mravní vyspělost je pojem týkající se trestní odpovědnosti mladistvého. Za mladistvého se považuje „ten, kdo v době spáchání provinění dovršil patnáctý rok a nepřekročil osmnáctý rok svého věku“. Toto ustanovení je nutné vykládat ve světle § 139 TZ, ve kterém je stanoveno, že pokud je spojen s „uplynutím určité doby nějaký účinek, nezapočítává se do ní den, kdy nastala událost určující její začátek“. To znamená, že za mladistvého je považována osoba až po dni jejích 15. narozenin, naopak za mladistvého je stále považován ten, kdo spáchá trestný čin v den svých 18. narozenin. Nabytí svéprávnosti uzavřením manželství nebo přiznáním svéprávnosti v rámci občanského práva je z hlediska práva trestního irelevantní.

Provinění

Spáchá-li mladistvý trestný čin, nazýváme jej proviněním. Nejde ovšem o novou kategorii deliktu, provinění je pouze označením trestného činu spáchaného mladistvým. Stejně tak jako u trestného činu spáchaného dospělým pachatelem je vyžadováno splnění dvou podmínek: čin musí být protiprávní a musí vykazovat znaky uvedené v zákoně. Pojem trestný čin by u mladistvého nebyl vhodný z toho důvodu, že není přesně vystihnuta podstata jednání mladistvého, ze strany mladistvého jde spíše o provinění než čin, protože za jeho jednání je z části odpovědná společnost a tudíž pojem provinění v sobě nezahrnuje „tak výrazné odsouzení, a tím i stigmatizující prvky jako je tomu u termínu trestný čin“.

Relativní nepříčetnost

Pojem rozumová a mravní vyspělost se objevuje v § 5 odst. 1 ZSM, který stanovuje, že „mladistvý, který v době spáchání činu nedosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný.“ Tímto ustanovením dochází k modifikaci trestní odpovědnosti u mladistvého. Zatímco tzv. absolutní trestní odpovědnost, které je využíváno u dospělých pachatelů, je definována konkrétní dolní věkovou hranicí, je tato tzv. podmíněná příčetnost (relativní trestní odpovědnost) vázána na schopnost mladistvého chápat jeho počínání. Zde dochází ke sporu mezi právními odborníky ohledně koncepce podmíněné příčetnosti. Zatímco v některé literatuře je podmíněná příčetnost chápána jako „samostatný obligatorní znak subjektu provinění, který stojí vedle příčetnosti a věku“ (např. učebnice Trestní právo hmotné profesora Jelínka), tak v jiné literatuře je možné nalézt vymezení podmíněné příčetnosti jako „speciální důvod nepříčetnosti, a nikoli jako samostatný důvod vylučující trestní odpovědnost“. (např. učebnice Trestní právo hmotné profesora Šámala).

Pojem rozumová a mravní vyspělost

Důsledkem § 5 odst. 1 ZSM je to, že u mladistvého nestačí k trestní odpovědnosti (pokud budeme považovat rozumovou a mravní vyspělost jako samostatnou podmínku trestní odpovědnosti mladistvého) pouze příčetnost a dosažení věku 15 let, ale je zde dána i podmínka dostatečné rozumové a mravní vyspělosti. Díky této podmínce dochází k rozšíření důvodů, pro které by mladistvý nemusel být trestně odpovědný. Důvodem koncepce mravní a rozumové vyspělosti je dle důvodové zprávy k ZSM to, že v době 15 let je rozumová a mravní vyspělost u jednotlivých mladistvých velmi rozdílná, tedy trestně odpovědným může být jen ten mladistvý, jenž dokázal rozpoznat škodlivost svého činu a dokázal své jednání ovládat.

Rozumová a mravní vyspělost se skládá ze dvou složek, které se ale navzájem ovlivňují a vytváří tak jeden celek. Složka rozumového vývoje bývá charakterizována jako „postupné individuální nabývání schopnosti pojmového myšlení, přičemž stupeň takového vývoje je určován dosaženou úrovní tohoto myšlení“. Je možné říct, že tato složka má především vliv na schopnost mladistvého rozpoznat škodlivost, resp. protiprávnost svého jednání. Mravní vývoj může být definován jako „proces, v němž si osobnost mladistvého v průběhu individuálního rozvoje osvojuje normy chování, které platí v daném období rozvoje společnosti, a tyto přeměňuje na osobní a morální kvality, tedy vytváří si vlastní hodnotový systém, který je v určitém vztahu k hodnotám společnosti, v níž žije“. Postupem času a dozráváním mladistvého dochází k tomu, že si tyto hodnoty vytváří trvalejší charakter. Do složky mravního vývoje můžeme zařadit etickou a sociální zralost, předpokladem je, že si mladistvý vytvoří vlastní hodnotový žebříček, jenž by měl být totožný s požadavky společnosti na jeho jednání. Obě tyto složky ovšem též mají vliv na to, zda je mladistvý schopen určit své volní zaměření a také, zda dokáže odporovat podnětům, které by jej vedly ke spáchání protiprávních činů. Z judikatury následně vyplývá, že rozumovou i mravní vyspělost je nutné posuzovat v vzájemných souvislostech a nelze je posuzovat izolovaně od sebe a zároveň je nezbytné je posuzovat ve vztahu k obvyklému vývoji mladistvých. Také je požadováno, aby nezralost mladistvého byla podstatná, což znamená, že aby nebyl mladistvý trestně odpovědný, tak musí být zřejmé, že po stránce rozumové nebo stránce mravní nedosáhl takové úrovně vyspělosti, jaké bývá zpravidla dosahováno jeho vrstevníky.

Je mnoho faktorů, které rozumovou a mravní vyspělost mladistvého ovlivňují. Mezi ty nejvýznamnější je možno zařadit genetické dispozice, prostředí a zázemí, ve kterém mladistvý vyrůstal, vzory, které měl ve svém okolí, kam zejména spadá rodina a následně vrstevníci mladistvého a jejich vliv na něj.

Způsob posuzování rozumové a mravní vyspělosti

Úroveň rozumové a mravní vyspělosti mladistvého je zkoumána pomocí znaleckého zkoumání. Konkrétní podobu upravuje § 58 odst. 1 ZSM, kde je stanoveno, že „k vyšetření duševního stavu mladistvého se přibere znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací na dětskou psychiatrii a znalec z oboru zdravotnictví nebo pedagogiky, odvětví psychologie, se specializací na dětskou psychologii.“ Do nedávné doby soudy přijímaly spíše názor psychiatra než psychologa. Ovšem tím, kdo spíše dokáže posoudit vývoj mladistvého, a tedy i jeho mravní a rozumovou vyspělost je právě psycholog, protože mladistvý může být z pohledu psychiatrie v pořádku, ovšem z psychologického hlediska může vykazovat určité odchylky. Proto pro případ, kdy by byly posudky podány samostatně (což je ovšem stav nežádoucí) je vhodnější, aby byl jako první posudek vypracován znalcem z oboru psychiatrie a následně znalcem z oboru psychologie, který by měl mít i hlavní roli v určování vyspělosti mladistvého. Je ale stále nutné pamatovat na to, že otázka relativní příčetnosti je otázkou právní, tedy tím, kdo konkrétně rozhoduje o jejím posouzení jsou orgány činné podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže, což znamená, že znalecké posudky jsou pouze podklady soudcovského přesvědčení o relativní příčetnosti.

K dokazování duševního stavu spočívající ve vyhodnocení jeho rozumové a mravní vyspělosti se přistupuje pouze v případě, kdy vzniknou důvodné pochybnosti. Je tedy nutné, aby existovaly skutečnosti, které by ukazovaly na to, že projevy mladistvého jsou abnormální ve vztahu k mladistvým dané věkové skupiny po stránce obvyklé úrovně vyspělosti, kterými se od těchto mladistvých liší. Jak dovozuje i judikatura, ke zvažování rozumové a mravní vyspělosti dochází až v případě, kdy nastaly důvodné pochybnosti o vývoji konkrétního mladistvého, a tedy nepostačí jen, pokud v trestním řízení dojde k namítnutí nedostatku trestní odpovědnosti. Tato reálně existující pochybnost musí vycházet z posouzení dosavadního chování mladistvého, poměrů, ve kterých byl mladistvý vychováván, chování osob, se kterými mladistvý vyrůstal a které jej ovlivňovaly, a také na základě okolností, za nichž byl spáchán.

Rozumová a mravní vyspělost musí být zkoumány vzhledem k povaze spáchaného provinění, nelze je zkoumat samy o sobě. Toto nastává z důvodu, že mladistvý může být dostatečně vyspělý vzhledem k určitému činu, ovšem nemusí mít rozumovou a mravní vyspělost ve vztahu k jinému činu. Příkladem může být situace, kdy mladistvý by dokázal rozpoznat protiprávnost krádeže, kterou by spáchal samostatně, ovšem nedokázal by rozpoznat protiprávnost krádeže ve spolupachatelství, pokud by spolupachatel byla pro něj uznávaná autorita. Může tak dojít k situaci, kdy je při spáchání více provinění mladistvý odpovědný jen za některé z nich, ale za jiné činy trestně odpovědný není. Obě složky je také nutné zkoumat v době činu. Dostatečná rozumová a mravní vyspělost v době před a po činu je irelevantní a nepovede k vyloučeni trestní odpovědnosti.

Následek nedostatku rozumové a mravní vyspělosti

V případě, kdy mladistvý spáchá čin, pro který ovšem není trestně odpovědný z důvodu nedostatku rozumové a mravní vyspělosti, nazýváme tento čin činem jinak trestným. Tento pojem je přímo použit pro činy spáchané mladistvými, kteří nedosáhli dostatečné rozumové mravní vyspělosti v § 5 odst. 2 ZSM. Pokud dojde k tomu, že mladistvý bude uznán jako trestně neodpovědný z důvodu nedostatečné rozumové a mravní vyspělosti, promítne se tato skutečnost i do trestního řízení. Protože zákon o soudnictví ve věcech mládeže neupravuje zastavení řízení nebo vydání zprošťujícího rozsudku z tohoto důvodu, tak na základě § 1 odst. 3 ZSM bude použit obecný právní předpis, v tomto případě půjde o trestní řád, konkrétně se využijí ustanovení vztahující se k příčetnosti.

Pokud tedy mladistvý není trestně odpovědný z důvodu nedostatku rozumové a mravní vyspělosti za předpokladu, že budeme nedostatek rozumové a mravní vyspělosti považovat za samostatný obligatorní znak zavinění, je to v přípravném řízení důvod pro zastavení trestního řízení podle § 172 odst. 1 písm. b) TrŘ, kdy je trestní stíhání zastaveno, protože skutek není trestným činem. Zatímco pokud budeme vycházet z názoru profesora Šámala a považovat nedostatek rozumové mravní vyspělosti jako speciální důvod nepříčetnosti, tak tento nedostatek bude mít za následek zastavení trestního stíhání v přípravném řízení podle § 172 odst. 1 písm. e) TrŘ, tedy zastavení řízení, protože mladistvý by nebyl trestně odpovědným pro nepříčetnost. Trestní stíhání bude za těchto podmínek také zastaveno po předběžném projednání obžaloby dle § 188 odst. 1 písm. c) TrŘ. V hlavním líčení je nedostatek rozumové a mravní vyspělosti důvodem pro vydání zprošťujícího rozsudku dle § 226 písm. b) (pokud je nedostatek rozumové a mravní vyspělosti považován za samostatný obligatorní znak provinění) nebo písm. d) TrŘ (pokud je nedostatek rozumové a mravní vyspělosti považován za speciální důvod nepříčetnosti).

ZSM ale vychází z toho, že na každý čin se musí nějak reagovat, a to včetně činu jinak trestného, proto se v § 5 odst. 2 ZSM stanovuje, že pokud se mladistvý dopustí činu jinak trestného z důvodu nedostatečné rozumové a mravní vyspělosti, je možné vůči němu uplatnit ochranná opatření nebo jiné postupy a opatření, které je možné uplatit ve vztahu k dětem mladším 15 let podle zmíněného zákona. Uvedené ustanovení odkazuje na § 21 ZSM, který vyjmenovává jednotlivá ochranná opatření, kterými se rozumí ochranné léčení, zabezpečovací detence, zabrání věci a zabrání části majetku, která jsou ukládána podle trestního zákoníku, a ochranná výchova, která je ukládána podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Zmíněné ustanovení dále vymezuje účel těchto opatření, kterým se rozumí snaha pozitivně působit na „duševní, mravní a sociální vývoj mladistvého a chránit společnost před pácháním provinění mladistvými.“ Je důležité poznamenat, že samotná relativní nepříčetnost vyvolaná nedostatkem rozumové a mravní vyspělosti není důvodem pro automatické uložení zabezpečovací detence. Zabezpečovací detence je ukládána osobám s duševní poruchou, tak v případě nedostatku rozumové a mravní vyspělosti jde o pouhou vývojovou opožděnost, která vzniká na základě skutečnosti, že vývoj dítěte je proces, který probíhá u jednotlivých osob různě rychle. Kromě ochranných opatření § 5 odst. 2 ZSM je vůči mladistvému taky možné použít postupy a opatření, která jsou používána ve vztahu k dětem mladším 15 let. Důvodem tohoto ustanovení je snaha rozšířit možnosti působení na trestně neodpovědného mladistvého, aby byly využity nejvhodnější prostředky pro zajištění toho, že mladistvý se nadále zdrží páchání protiprávních činů a nalezne si způsob, jak se uplatnit ve společnosti v rámci jeho schopností a dosaženého vývoje. Konkrétní postupy a opatření týkající se dětí mladší 15 let jsou vymezeny v § 89 – 96 ZSM. Mezi postupy je možné zahrnout návrh státního zastupitelství na zahájení řízení ve věcech dětí mladších 15 let dle § 90 odst. 1 ZSM, zahájení řízení soudem pro mládež bez takového návrhu dle § 90 odst. 2 ZSM či upuštění od uložení opatření dle § 93 odst. 10 ZSM. Konkrétní opatření jsou poté uvedena v § 93 odst. 1 ZSM, z nich je možné zmínit např. výchovnou povinnost, výchovné omezení, zařazení do terapeutického, psychologického nebo jiného vhodného výchovného programu ve středisku výchovné péče nebo dohled probačního úředníka.