Rodičovská odpovědnost

Obecně

Rodičovská odpovědnost představuje soubor povinností a práv rodičů k dítěti, která jsou osobní povahy. Jedná se o jeden z ústředních pojmů rodinného práva. Klíčový význam rodičovské odpovědnosti spočívá v nenahraditelné, nezastupitelné péči a výchově dítěte rodiči, která je ku prospěchu tohoto dítěte. Rodičovskou odpovědnost lze označit jako legální příkaz k péči rodičů o dítě tak, jak nejlépe to po nich lze s ohledem na blaho dítěte objektivně požadovat.

Účel rodičovské odpovědnosti spočívá v realizaci rodičovství rodiči a v ochraně práv a právem chráněných zájmů dítěte.

Obsah rodičovské odpovědnosti

Rodičovská odpovědnost dle ustanovení § 858 zákona č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“) zahrnuje:

·        péče o dítě, kterou představuje zejména péče o zdraví, tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj dítěte,

·        ochrana dítěte,

·        udržování osobního styku s dítětem,

·        zajišťování výchovy a vzdělání dítěte,

·        určení místa bydliště dítěte,

·        zastupování dítěte,

·        spravování jmění dítěte.

Z rodičovských práv a povinností do rodičovské odpovědnosti naopak nespadá zejména:

·        vyživovací povinnost a právo na výživné, jelikož jejich trvání nezávisí na nabytí zletilosti ani svéprávnosti

·        právo dát souhlas k osvojení dítěte

·        určit jméno a příjmení dítěte

Občanský zákoník v ustanovení § 855 odst. 1 zakazuje, aby byla rodičovská odpovědnost jako celek přenášena na jiné osoby, jelikož se rodiče ani děti nemohou vzdát svých vzájemných práv a povinností. Platí tedy, že nositelem rodičovské odpovědnosti není manžel či partner rodiče, i když se může podílet na výchově dítěte a ani poručník, ačkoli mu v zásadě náleží stejný okruh práv a povinností, jako rodiči dítěte.

Vznik a nositelství rodičovské odpovědnosti

Rodičovská odpovědnost vzniká každému rodiči narozením dítěte a zaniká nabytím plné svéprávnosti dítěte, tedy obecně dovršením osmnácti let. Občanský zákoník stanovuje, že nositelem rodičovské odpovědnosti je každý rodič, i rodič nezletilý bez ohledu na věk a rovněž rodič s omezenou svéprávností. Nositelem rodičovské odpovědnosti tak je rodič vždy, ledaže ho jí soud zbaví. Běžné a zároveň nejvíce žádoucí je uplatňování rodičovské odpovědnosti oběma rodiči dítěte. Od nositelství rodičovské odpovědnosti je třeba odlišovat její výkon – k tomu viz. níže.

Na základě § 865 OZ platí, že trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti může změnit jen soud.

Dítě jako aktivní subjekt

Soud má před rozhodnutím, které se dotýká zájmů dítěte poskytnout tomuto dítěti potřebné informace k tomu, aby si mohlo vytvořit potřebný názor a sdělit ho soudu. Tomuto názoru musí soud věnovat patřičnou pozornost. Pokud se jedná o dítě starší dvanácti ti let, předpokládá se, že je toto dítě schopno vytvořit si vlastní názor a tento názor soudu sdělit. Zjistí-li však soud, že toho dítě není schopno, informuje a vyslechne namísto dítěte osobu, která je schopna zájmy dítěte ochránit. Zájmy této osoby však nesmí být v rozporu se zájmy dítěte.

Pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti

Pozastavení rodičovské odpovědnosti může nastat ex lege, v případě nezralosti či duševní poruchy rodiče, a to v souvislosti se zásadou nejlepšího zájmu dítěte. V případě nezletilého nesvéprávného rodiče (tedy rodiče, který nenabyl plnou svéprávnost jejím přiznáním soudem, či uzavřením manželství) je až do doby, kdy nabude plnou svéprávnost, pozastaven výkon všech práv a povinností rodičovské odpovědnosti s výjimkou péče o dítě a osobního styku s dítětem. Soud však může rozhodnout, že s ohledem na osobu rodiče, se i výkon práva a povinnosti péče o dítě se pozastavuje až do doby nabytí plné svéprávnosti tohoto rodiče. Do této doby náleží výkon rodičovské odpovědnosti poručníkovi. Pozastavení práv a povinností rodičovské odpovědnosti nastává také v případě, kdy je rodič omezen na svéprávnosti v oblasti rodičovské odpovědnosti. Pozastavení rodičovské odpovědnosti však nemá dle ustanovení § 869 odst. 2 vliv na plnění vyživovací povinnosti k dítěti.

K pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti může dojít také rozhodnutím soudu. To nastane tehdy, jestliže rodiči brání v jejím výkonu závažná okolnost a lze-li mít za to, že je toho v souladu se zájmem dítěte třeba. Jde o objektivní překážku, kterou dotyčný rodič nemůže ovlivnit ani odstranit. Takovouto překážku může představovat např. dlouhodobá nemoc, či hospitalizace rodiče, vážné zranění vyžadující dlouhodobou rehabilitaci, dlouhodobá zahraniční cesta, zahraniční pobyt spojený s výkonem práce, ale také výkon vazby nebo trestu odnětí svobody. Pozastavení rodičovské odpovědnosti se týká všech práv a povinností vyplývajících z rodičovské odpovědnosti. Rodič však zůstává nositelem rodičovské odpovědnosti. Dojde-li k podstatné změně poměrů, rozhodnutí soudu mohou být změněna, či zrušena.

Za situace, kdy jeden z rodičů rodičovskou odpovědnost nemá, či byl výkon jeho rodičovské odpovědnosti pozastaven, vykonává rodičovskou odpovědnost dle § 878 OZ druhý rodič. V případě, že ani jeden z rodičů rodičovskou odpovědnost nemá, či je výkon rodičovské odpovědnosti u obou rodičů pozastaven, nebo jinak dotčen, jmenuje soud dítěti poručníka, kterému náleží práva a povinnosti rodičů.

Omezení rodičovské odpovědnosti či jejího výkonu

Omezení rodičovské odpovědnosti se uplatní v případě subjektivních překážek na straně rodiče. Omezení rodičovské odpovědnosti se, na rozdíl od pozastavení rodičovské odpovědnosti, týká jen některých povinností a práv rodiče. Dle dikce zákona platí, že nastane-li situace, že rodič nevykonává rodičovskou odpovědnost řádně a vyžaduje-li to zájem dítěte, soud jeho rodičovskou odpovědnost omezí, či omezí její výkon. V takovém případě stanoví zároveň rozsah tohoto omezení. Musí však dojít k současnému naplnění obou zmíněných kritérií, tedy k tomu, že rodič svoji rodičovskou odpovědnost nevykonává řádně a zároveň, že omezení jeho rodičovské odpovědnosti vyžaduje zájem dítěte.  Výkon rodičovská odpovědnosti pak náleží druhému rodiči. Není-li jej, či nemůže-li rodičovskou odpovědnost vykonávat, stanoví soud dítěti opatrovníka. Soud při rozhodnutí o omezení rodičovské odpovědnosti vždy posoudí, zda je vzhledem k zájmu dítěte nezbytné omezit také právo rodiče osobně se s dítětem stýkat.

Zbavení rodičovské odpovědnosti

V případě, že rodič svoji rodičovskou odpovědnost zneužívá, anebo ji závažným způsobem zanedbává, jej soud rodičovské odpovědnosti zbaví. Je však třeba podotknout, že zbavení rodičovské odpovědnosti je výjimečným opatřením a mělo by k němu docházet jen ve zvlášť závažných případech. Bude se jednat například o případy týrání dítěte, či odpírání poskytování potravy apod. V případě, že rodič spáchal vůči svému dítěti (i nepřímo) úmyslný trestný čin, soud posoudí, nejsou-li tu důvody pro zbavení rodiče jeho rodičovské odpovědnosti. Rozdíl oproti výše zmíněnému zneužívání, či zvlášť závažnému zanedbávání rodičovské odpovědnosti spočívá v tom, že ke zbavení rodičovské odpovědnosti zde nedochází bez dalšího. Soud totiž na základě své pravomoci uvažuje, zda ke zbavení rodičovské odpovědnosti přistoupí, či nikoliv. Pouze v případě, že soud dospěje k přesvědčení, že zbavení rodičovské odpovědnosti je v daném případě zapotřebí, rodiče jeho rodičovské odpovědnosti zbaví. Jinak je rodiči rodičovská odpovědnost zachována. Občanský zákoník v § 871 odst. 2 výslovně pamatuje na tyto případy, kdy je možno rozhodnout o zbavení rodičovské odpovědnosti:

·        rodič spáchal proti svému dítěti úmyslný trestný čin,

·        rodič použil své trestně neodpovědné dítě ke spáchání trestného činu

rodič spáchal trestný čin jako spolupachatel, návodce, pomocník či organizátor trestného činu spáchaného jeho dítětem

Právo rodiče osobně se s dítětem stýkat je rodiči od rozhodnutí soudu o zbavení rodičovské odpovědnosti zapovězeno. Soud však může rozhodnout, že se rodiči toho právo zachovává, je-li to v zájmu dítěte. Zbavení rodičovské odpovědnosti, ani její omezení nemá opět vliv na jeho vyživovací povinnost rodiče vůči dítěti. Soud zároveň se zbavením může rozhodnout, že jej zbavuje i dalších práv a povinností, především práva dát souhlas k osvojení dítěte.

Je třeba mít na paměti, že primárním účelem všech zásahů do rodičovské odpovědnosti je ochrana dítěte, sankce pro rodiče je až sekundárním důsledkem těchto zásahů.

Výkon rodičovské odpovědnosti

Rodičovskou odpovědnost vykonávají rodiče v souladu se zájmy dítěte ve vzájemné shodě. Hrozí-li však nebezpečí z prodlení, může rozhodnout jeden z rodičů sám. O tom je však povinen ihned informovat druhého rodiče a sdělit mu o jakou záležitost se jedná. Při samostatném jednání se třetí osobou, která je v dobré víře se na základě zákona uplatní domněnka, že tento rodič jedná se souhlasem druhého rodiče.

V případě nedohody rodičů ohledně významné záležitosti týkající se dítěte, rozhodne na návrh rodiče soud. Soud rozhodne i v případě, kdy jeden z rodičů vyloučil z rozhodování o této významné záležitosti druhého rodiče. Tuto významnou záležitost představují dle § 877 odst. 2 OZ zejména:

·        nikoli běžné léčebné a obdobné zákroky,

·        určení místa bydliště dítěte

·        volba vzdělání, či pracovního uplatnění dítěte.

Je rovněž pamatováno na situaci, kdy je omezen výkon rodičovské odpovědnosti. V takovém případě soud jmenuje dítěti opatrovníka, a to za předpokladu, že nemá žádný z rodičů nemá rodičovskou odpovědnost v plném rozsahu, anebo byl její výkon u obou rodičů pozastaven. Je-li rodičovská odpovědnost obou rodičů dotčena u každého jiným způsobem, jmenuje soud dítěti poručníka s právy a povinnostmi rodičů.

Péče o dítě a jeho ochrana

Za nejdůležitější povinnost rodičů je možné považovat zabezpečení vhodného místa pro život dítěte, starost o něj a jeho ochrana.  Rodičovskou péči představuje zejména péče o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj. Péči v nejširším slova smyslu představuje rozhodování o dítěti. Osobní péče jako součást široké péče znamená každodenní starání se o dítě a rozhodování v běžných záležitostech.

Rodiče jsou povinni poskytovat dítěti maximální ochranu před nepříznivými vlivy, avšak s vědomím jeho samostatnosti. Účelem ochrany tak je zajistit individuální zájmy dítěte a zároveň výkon náležitého dozoru nad dítětem. Výchova dítěte

Rodiče a dítě jsou povinni vzájemnou pomocí a podporou. Musí také brát ohled ohled na svoji důstojnost. Výchovné prostředky může rodič použít pouze v té míře, která je přiměřená okolnostem a nesmí ohrožovat zdraví, či rozvoj dítěte, ani se dotýkat jeho lidské důstojnosti, což stanovuje § 884 odst. 2. Zákonodárce však v zákoně zakotvuje pouhé mantinely, avšak nestanovuje, jak mají rodiče při výchově postupovat. O tom v rámci výchovy rozhodují rodiče sami.

Za předpokladu, že o dítě pečuje jen jeden z rodičů, se na péči a výchově dítěte podílí i jeho partner, resp. manžel, žijící s tímto manželem a dítětem v rodinné domácnosti.

Pokud dítě žije s jedním, či oběma rodiči v rodinné domácnosti, podílí se na péči o chod domácnosti. Tato péče spočívá jak ve vlastní práci dítěte, tak v poskytování peněžních prostředků, pokud má dítě vlastní příjem, anebo skrze kombinaci obou způsobů. Pro rozsah podílu dítěte na péči o rodinnou domácnost jsou rozhodující jeho možnosti a schopnosti a rovněž odůvodněné potřeby ostatních členů rodinné domácnosti. K zániku této povinnosti dítěte dojde současně se zánikem vyživovací povinnosti rodičů k dítěti.

Osobní styk rodiče s dítětem

Rodiče mají vzájemnou povinnost sdělovat si vše podstatné, co se týká dítěte a jeho zájmů. Pokud spolu rodiče nežijí, musí se spolu o styku s dítětem dohodnout. Pokud k takové dohodě nedojde, určí podobu styku rodiče s dítětem soud. Soud tak učiní také tehdy, vyžaduje-li to zájem na výchově dítěte a poměry v rodině. Soud může styk rodiče s dítětem omezit nebo zcela zakázat, pokud je to v zájmu dítěte nutné.

Pokud není styk rodiče, který nemá dítě v péči s dítětem omezen nebo zakázán, má dítě i tento rodič právo na vzájemný styk, který je v zájmu dítěte. Druhý rodič musí dítě na tento styk připravit a umožnit jej. Rovněž musí při výkonu tohoto práva s rodičem, který nemá dítě v péči, v potřebném rozsahu spolupracovat. V případě, že rodič tomuto styku bezdůvodně, trvale, či opakovaně brání, představuje takové chování dle § 889 OZ důvod pro nové rozhodnutí o tom, který z rodičů má mít dítě ve své péči.

Zastoupení dítěte

Rodiče představují zákonné zástupce dítěte. Mají povinnost dítě zastupovat při právních jednáních, ke kterým není toto dítě právně způsobilé. Dítě zastupují společně, jednat však může každý z nich samostatně. Jestliže se rodiče nedohodnou, který z nich dítě při právním jednání zastoupí, rozhodne soud na návrh rodiče o tom, který z rodičů má za dítě jednat a v jakém rozsahu. Rodiče naopak dítě zastoupit nemohou, jestliže hrozí, že by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi rodiči a dítětem nebo mezi dětmi těchto rodičů. Nastane-li taková situace, jmenuje soud dle dikce § 892 odst. 3 OZ dítěti kolizního opatrovníka, který bude toto dítě zastupovat. Pokud nejde o záležitost osobního stavu dítěte, mohou rodiče rovněž uzavřít s osobou s odbornými znalostmi, zejména advokátem, smlouvu o zastoupení dítěte.

Péče o jmění dítěte

Při péči o jmění dítěte mají rodiče povinnost toto jmění spravovat s péčí řádného hospodáře. Pokud by rodiče tuto péči porušili, byli by společně a nerozdílně zavázáni k náhradě škody vzniklé dítěti z porušení. S peněžními prostředky dítěte musí rodiče také nakládat bezpečně. Jedná-li se o podstatnou záležitost při této péči o jmění dítěte, je nezbytné, aby došlo k dohodě obou rodičů. Jinak rozhodne dle § 894 odst. 3 OZ na návrh jednoho z rodičů soud.

Souhlas soudu je rovněž vyžadován pro právní jednání, které se týká existujícího i budoucího jmění dítěte, či jeho části. Jedná se zejména o případy, kdy dítě nabývá nemovitou věc, či s ní jinak nakládá, zatěžuje pozemek, nebo jeho ne nepodstatnou část, nabývá anebo odmítá dar, dědictví, či odkaz nikoli zanedbatelné hodnoty, či poskytuje-li dar představující nikoli nepatrnou část jeho majetku, nebo pokud uzavírá smlouvu, která jej zavazuje k dlouhodobému plnění, či smlouvu úvěrovou, či obdobnou, anebo smlouvu týkající se bydlení. Pokud by takové jednání rodič učinil bez souhlasu soudu, nepřihlíželo by se k němu.

Zisk z použití majetku dítěte náleží tomuto dítěti. Rodiče zisk z majetku dítěte musí na základě ustanovení § 900 OZ použít nejprve k výživě tohoto dítěte. Případný zbytek z tohoto zisku mohou rodiče použít jako příspěvek na vlastní výživu rodičů, či výživu nezletilého sourozence dítěte, jestliže s dítětem žijí v jedné domácnosti. Samotný majetek dítěte mohou rodiče se souhlasem soudu použít k vlastní výživě a výživě sourozence dítěte jen tehdy, jestliže by vznikl výrazný nepoměr mezi poměry dítěte a poměry povinných osob.

Jmění rodiče dítěti odevzdají v okamžiku, kdy nabude plné svéprávnosti. Pokud o to dítě požádá, podají mu rodiče také vyúčtování ze správy jmění, a to bez zbytečného odkladu, nejpozději však do šesti měsíců ode dne, kdy dítě nebylo plné svéprávnosti. Rodiče mají právo požadovat náhradu nákladů jim vzniklých při správě jmění dítěte, či v souvislosti s ní. Jestliže byla správa jmění značně obtížná a rodiče ji řádně vykonávali, mohou rovněž žádat přiměřenou odměnu za tuto správu. Takovou odměnu jim soud poskytnout již během výkonu správy, avšak pouze časově omezenou. Rodiče za správu jmění odpovídají bez ohledu na předání a převzetí jmění.

Za předpokladu, že by zájmy dítěte mohly být ohroženy, především v případě společných majetkových práv rodičů či sourozenců a dítěte, jmenuje i bez návrhu soud opatrovníka pro správu jmění dítěte. Rodiče jsou pak ve výkonu povinností a práv ohledně jmění dítěte omezeni. Opatrovník pro správu jmění dítěte má pak obdobné postavení jako poručník spravující jmění poručence, respektive opatrovník, spravující jmění opatrovance.

Výkon rodičovské odpovědnosti po rozvodu rodičů, respektive rozchodu rodičů

Dojde-li k rozvodu rodičů dítěte, musí soud určit, kdo bude po rozvodu o dítě pečovat. Musí v takovém případě přihlížet k zájmům dítěte. Přitom bere na základě § 906 odst. 1 OZ ohled rovněž na stanovisko rodičů, vztah dítěte k rodičům a vztahu k sourozencům, či prarodičům. Je rovněž možné soudně schválit dohodu rodičů o výkonu rodičovské odpovědnosti.

Soudním rozhodnutím je možné dítě svěřit do péče jednoho z rodičů, do péče střídavé či společné, anebo, je-li to v zájmu dítěte, do péče jiné osoby než rodiče. Při takovém rozhodování bere soud zřetel na osobnost daného dítěte, citovou orientaci a zázemí tohoto dítěte, jakož i na vazby k sourozencům, či prarodičům a případně k dalším relevantním okolnostem. Přitom soud vezme v potaz, kdo o dítě do rozvodu řádně pečoval a dbal o jeho citovou, rozumovou a mravní výchovu a také na to, u kterého z rodičů má dítě lepší předpoklady zdravého a úspěšného vývoje. Druhý rodič, který nemá dítě svěřené do péče má nárok na pravidelné informace o dítěti a právo na pravidelný osobní styk s dítětem. Dojde-li později ke změně poměrů, rozhodne soud dle § 906 odst. 2 OZ i bez návrhu o změně výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti a současně s tím o výživě daného dítěte; fakultativně pak o styku rodičů s daným dítětem.

Určení bydliště dítěte

V neposlední řadě je složkou rodičovské odpovědnosti dle mnohých autorů také určení bydliště dítěte. Místo bydliště dítěte je významné zejména v tom ohledu, že určuje místně příslušný soud, který bude rozhodovat o všech záležitostech týkajících se dítěte. Určení místa bydliště dítěte představuje dle zákona významnou záležitost, na které se musí rodiče dohodnout, jelikož musí bydliště dítěte zohledňovat zejména nejlepší zájem dítěte. Pokud se rodiče na určení bydliště nedohodnou, popřípadě pokud jeden z rodičů druhého z rozhodování o této významné záležitosti vyloučí, rozhodne o této záležitosti svým rozhodnutím soud. Rodičovská odpovědnost týkající se práva na určení bydliště dítěte vzniká narozením tohoto dítěte a zaniká v okamžiku, kdy dítě nabude plné svéprávnosti.

Ve smyslu § 80 odst. 1 OZ je bydliště to místo, kde se člověk zdržuje s úmyslem žít tam trvale. Pokud má fyzická osoba úmysl se zdržovat trvale na více místech, budou všechna tato místa považována za její bydliště. Od místa bydliště je třeba odlišovat trvalý pobyt, který představuje pojem spíše administrativní a kterým nemusí být s pojem bydliště vždy totožný.

Bydliště dítěte je zpravidla to místo, kde má dítě vytvořené sociální a rodinné vazby, kde jsou soustředěny jeho zájmy a kde dítě fakticky bydlí.

Dle zákona platí, že jeden rodič není oprávněn bez souhlasu druhého rodiče, či souhlasu nahrazeného rozhodnutím soudu, dítě přemístit za účelem vytvoření, a tedy určení nového bydliště dítěte. Toto pravidlo se uplatní i v případě, kdy bylo dítě rodiči pravomocným rozhodnutím soudu svěřeno do péče. Druhý rodič se má i v tomto případě právo podílet se na rozhodování o takové významné záležitosti dítěte. Rovněž dítě má právo na rodičovskou výchovu a péči poskytovanou od obou rodičů, což stanovuje na ústavní rovině čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Obdobnou ochranu dítěti poskytuje i čl. 7 Úmluvy o právech dítěte. Pokud by k nezákonnému přemístění dítěte došlo, nabízí právní úprava řešení v § 882 OZ. Rodič, který měl dítě dle dohody, či rozhodnutí soudu v péči, může dle tohoto ustanovení žádat o navrácení dítěte. Soud pak na základě takového návrhu rozhodne, že rodič, který dítě neoprávněně zadržuje, je povinen toto dítě vydat. Zdroje:

·        ŠÍNOVÁ, R., WESTPHALOVÁ L. a KRÁLÍČKOVÁ Z., Rodičovská odpovědnost. Praha: Leges, 2016, 352 s.

·        PLETICHÝ, Vladimír. Rukověť rodinného práva. 1. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2014, 157 s.

·        HRUŠÁKOVÁ, M.; KRÁLÍČKOVÁ, Z.; WESTPHALOVÁ L. a kol. Rodinné právo. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, 400 s.

·        ŠÍNOVÁ R., ŠMÍD O. a JURÁŠ M., Aktuální problémy rodinněprávní regulace: rodičovství, výchova a výživa nezletilého. Praha: Leges, 2013, 304 s.

·        Zákon č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů.