Relativní neúčinnost právního jednání

Z Iurium Wiki
Přejít na: navigace, hledání

Institut relativní neúčinnosti byl zaveden z důvodu ochrany věřitelovy pohledávky, aby se předešlo krácení věřitele ze strany dlužníka. Tento institut bude nejčastěji dopadat na sitace, kdy si bude dlužník jistý, že není schopen uhradit svůj dluh a proto začne převádět svůj majetek na třetí osoby, například na rodinné příslušníky. Při uplatnění relativní neúčinnosti bude toto právní jednání vůči věřiteli neplatné a věřitel bude moci svou pohledávku uspokojit z nově nabytého majetu třetí osoby, na kterou byl dlužníkův majetek převeden. Relativní neúčinnost nedopadá na převody majetku, které přoběhly ještě před vznikem věřitelovy pohledávky.

Základní pojmy

Odporovatelnost

Odporovatelnost se nazývá vlastnost právního jednání spočívající v tom, že mu věřitelé mohou odporovat (podat proti němu odpor) a soud je může prohlásit za relativně neúčinné.[1] Odpůrčí právo je právo spočívající především z možnosti věřitele uspokojit se z toho, co ušlo z dlužníkova majetku, nebo v právu na peněžitou náhradu.

Která právní jednání jsou odporovatelná je uvedeno v §590 OZ:

1) Věřitel se může dovolat neúčinnosti právního jednání,

a) které dlužník učinil v posledních pěti letech v úmyslu zkrátit své věřitele, byl-li takový úmysl druhé straně znám,

b) kterým dlužník v posledních dvou letech zkrátil své věřitele, musel-li být druhé straně znám dlužníkův úmysl věřitele zkrátit, nebo

c) kterým byl věřitel zkrácen a k němuž v posledních dvou letech došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo které dlužník učinil ve prospěch takové osoby, ledaže druhé straně v době, kdy se právní jednání stalo, dlužníkův úmysl zkrátit věřitele znám nebyl a ani znám být nemusel.

(2) Věřitel se může dovolat neúčinnosti kupní nebo směnné smlouvy uzavřené v posledním roce, musela-li druhá strana poznat v dlužníkově jednání mrhání majetkem, kterým je dlužníkův věřitel zkracován.

Odpůrčí žaloba

Předmětem odpůrčí žaloby má být zejména povinnost odpůrce strpět exekuci na to, co nabyl od dlužníka. Postavení odpůrce spočívá v určitém omezení nabytého práva, nikoliv ale v omezení účinků právního jednání, právní jednání mezi dlužníkem a odpůrcem je platné, pouze trpí vadou neúčinnosti vůči věřiteli. Např. odpůrce je vlastníkem věci, a to i z pohledu věřitele, ale veřitel se z ní může uspokojit; exekuci na věc musí vést věřitel proti odpůrci, právě proto, že i z jeho pohledu je odpůrce vlastníkem.
  1. MELZER, Filip a Petr TÉGL. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek III, § 419-654 a související společná a přechodná ustanovení. Praha: Leges, 2014, xxx, 1234 s. Komentátor. ISBN 978-80-7502-003-1 str. 793