Rekognice
Rekognice (§ 104b TŘ) = znovupoznávání osob nebo věcí s cílem určit jejich totožnost - prováděno vůči obviněnému, podezřelému nebo svědkovi - neopakovatelný úkon, někdy také neodkladný úkon (=> k úkonu se vždy přibere min. 1 nezúčastněná osoba)
Rekognice má stanovena přísná pravidla, zejména platí, že osoba nebo věc, která má být poznána, jim nesmí být před rekognicí ukázána.
Dle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu sp.zn. IV. ÚS 358/96 nesmí být vzhledem k povaze rekognice osoba, jež má být poznána, ukázaná před rekognicí ztotožňující osobě. Pokud by tento postup nebyl dodržen, mohou být výsledky uvedeného procesního úkonu zpochybněny tak, že ztratí svůj důkazní význam.
Zákon zde zakazuje jen bezprostřední návaznost těchto postupů. Proto s určitým časovým odstupem může následovat po rekognici podle fotografie i rekognice in natura (nebude-li vyloučena z jiného důvodu, např. jestliže poznávaná osoba již byla před rekognicí nedopatřením ukázána poznávající osobě).[1]
Nejprve se však v odůvodnění nálezu podrobně zabýval institutem rekognice (body 32 – 53 nálezu) a formuloval opatření, která by mohla vedle zákonem stanovených požadavků výrazně přispět ke zvýšení důkazní síly prováděné rekognice:
a. Při rekognici by měla být poznávána jen jedna osoba, která by se neměla odlišovat od figurantů ani v obecných ani ve specifických (popsaných) znacích.
b. Před rekognicí by měla být poznávající osoba doložitelně upozorněna, že se pachatel nemusí nacházet mezi předváděnými osobami.
c. Je vhodné zvážit, zda by rekognici neměla provádět osoba, která nedisponuje informací o tom, které osoby jsou figuranti a která osoba je poznávaná.
d. Po provedení rekognice by měla být poznávající osoba vyslechnuta k tomu, jak si je jistá svými závěry. Je vhodné zvážit, zda by tento výslech neměla provádět osoba, která nedisponuje informací o tom, které osoby jsou figuranti a která osoba je poznávaná.
e. Důkazní sílu rekognice podpoří i vyšší počet poznávaných osob (fotografií).
f. Důkazní sílu rekognice podpoří i dokumentace jejího průběhu pořízením videozáznamu.
V projednávaném případě lze při detailním posouzení rekognice shledat určité aspekty, které silu tohoto důkazu významně oslabují, zejména se jedná o znovuzařazení shodné fotografie do dalšího setu čtyř fotografií. Na druhou stranu oslabenou důkazní moc rekognice výrazně posiluje celá řada faktorů. V prvé řadě se jedná o osobu poškozeného – poznávajícího svědka, který kromě stěžovatele s naprostou jistotou bez jakýchkoliv pochybností bez prodlení označil další dva spoluobviněné, které viděl poprvé v životě až v inkriminovaný čas. V posuzované věci je navíc klíčový důkaz výpovědí poškozeného s označením tří pachatelů podporován i řadou dalších nepřímých důkazů. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani další námitce stěžovatele, která se týkala sestavení identikitu či časového odstupu mezi útokem a momentem, kdy byl poškozený schopen útočníky popsat a identifikovat.[2]
