Provinění

Z Iurium Wiki

1.1 Provinění a trestný čin

Základem pro trestní odpovědnost podle českého trestního práva je trestný čin, resp. u mladistvých pachatelů provinění.[1] Legální definici trestného činu najdeme v ustanovení § 13 odst. 1 trestního zákoníku, která zní: „Trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně“.[2] Z toho je možné vyvodit, že trestný čin má dvě obligatorní podmínky, kterými jsou protiprávnost a znaky uvedené v zákoně u dané skutkové podstaty. Tyto podmínky platí i pro již zmíněné provinění, které je jedním z pojmů trestního práva a který de facto označuje trestný čin pro případy, kdy je spáchán tzv. mladistvým pachatelem, tedy osobou, která v době spáchání činu dovršila patnáctý rok a nepřekročila osmnáctý rok svého věku. O provinění se pojednává v zákoně o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže, a to v ustanovení § 6 odst. 1, kde se píše, že trestný čin spáchaný mladistvým se nazývá provinění [3] a z odst. 2 plyne, že nestanoví-li tento zákon jinak, platí pro posouzení provinění spáchaného mladistvým trestní zákoník[4] , což je vlastně vyjádření pravidla lex specialis derogat generali[5] . I přesto, že je provinění upraveno v jiné trestněprávní normě, pojetí provinění je stejné jako pojetí trestného činu u dospělého pachatele a jeho odlišné pojmenování má jen odrážet princip restorativní justice z jejíž filozofie zákon o soudnictví ve věcech mládeže vychází a která klade důraz na obnovu vztahů narušených protiprávním činem a posiluje postavení poškozeného. Tím staví potrestání pachatele do pozadí, a naopak se snaží, aby pachatelé převzali odpovědnost za své činy, a aktivně napravili obětem trestních činů škodu tím způsobenou a poskytli tak dostatečnou satisfakci. Zjednodušeně nemá být trestný čin toliko chápán jako porušení společenského pořádku, ale jako škoda způsobená oběti a hrozba pro společnost. Mladiství tak nemá být v první řadě potrestán, ale spíše je zde potřeba upozornit ho na skutečnost, že jednání, kterého se dopustil je špatné, pokusit se o jeho nápravu, a to i aktivním zapojením mladistvého. Odlišným pojmenováním trestného činu spáchaného mladistvým se tak chtělo mimo jiné i předejít stigmatizaci mladistvého pachatele, tj. jeho vyloučení ze společnosti na základě nežádoucího rysu osobnosti a neoznačit tak mladistvého „nálepkou“ osoby, která páchá trestné činy, protože jak uvádí důvodová zpráva k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže: „Nevhodnost použití termínu trestný čin u kategorie mladistvých pachatelů vyplývá z toho, že nevyjadřuje přesně podstatu jednání mladistvého, když společnost je za takové jeho jednání přinejmenším spoluodpovědná, neboť se jí nepodařilo vytvořit vhodné náhradní výchovné prostředí nebo chyběly vhodné a včasné výchovné zásahy do jeho narušeného rodinného prostředí.“[6] Proto ze strany mladistvého nejde o jednání, které by v sobě obsahovalo tak výrazné odsouzení a tím stigmatizující prvky jako je tomu právě u trestného činu, který páchají dospělí a nebylo by správné ani účelné mladistvého za takový čin nepřiměřeně trestat. Opatření, které je právním následkem provinění mladistvého a mimo jiné i činu jinak trestného u dětí mladších patnácti let tak má mít především preventivní účinek nikoliv sankční, protože jeho cílem je pozitivně ovlivnit další život mladistvého, předcházet recidivitě a vytvořit podmínky pro sociální a duševní rozvoj mladistvého.

Přijde mi ještě důležité zdůraznit skutečnost, že provinění není samostatnou kategorií deliktů, ale spadá pod zastřešující pojem trestný čin a zároveň se na ně nevztahuje kategorizace trestný činů, to znamená, že provinění nelze rozlišovat na přečin a zločin. Mladiství proto může spáchat vždy jen „provinění podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku“ a nikoliv „přečin podvodu“, stejně tak nemůže spáchat „zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku“, ale zase může spáchat jen „provinění vraždy“. Z důvodové zprávy je patrné, že i zákonodárce v roce 1931, kdy vzešel v platnost československý zákon č. 48/1931 Sb. z. a n., o trestním soudnictvím nad mládeží vycházel ze stejné analýzy a označoval veškeré činy spáchané mladistvými za provinění, a to bez ohledu na to, zda byly podle tehdejší terminologie u dospělých označovány jako přestupky, přečiny či zločiny, to je uvedeno v § 3 „trestný čin spáchaný ve věku mladistvém nazývá se proviněním.“ [7] Tato skutečnost má pak dopady zejména ve formulaci výroku obžaloby či rozsudku.

1.2 Obligatorní znaky provinění

Jak již bylo výše uvedeno, obligatorními znaky trestného činu, a tedy i provinění jsou protiprávnost a znaky uvedené v zákoně. Protiprávnost by se dala definovat jako „rozpor s právní normou v rámci právního řádu“ [8], provinění je tedy vždy čin, který je podle právního řádu nedovolený. Protiprávnost lze vnímat dvěma směry, buď jako tzv. protiprávnost formální, kterou se má na mysli rozpor s právním řádem anebo jako tzv. protiprávnost materiální, tedy že jednání má být pro společnost škodlivé natolik, aby na něj reagovala prostředky trestního práva[9] , což souvisí s tím, že trestní právo je vnímáno jako ultima ratio[10] , protože ne každý nedovolený čin je automaticky trestním činem či proviněním k tomu, aby se tak stalo musí mít určitou intenzitu a závažnost. Bylo by neúčelné a v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, kdyby byla trestněprávní odpovědnost dovozována i tam, kde budou dostatečně účinné i prostředky mírnější.

Druhou obligatorní podmínkou trestného činu, která musí být současně splněna s protiprávností, jsou znaky uvedené v zákoně, tj. „formální znaky trestného činu“[11] , ty můžeme dále rozlišovat na „typové znaky trestného činu“, tedy znaky skutkové podstaty trestného činu a provinění, které charakterizují objekt, objektivní stránku, subjekt a subjektivní stránku provinění a na „obecné znaky uvedené v zákoně, mezi které patří u dospělých pachatelů věk uvedený v § 25 a příčetnost, resp. nepříčetnost uvedená v § 26 trestního zákoníku. V souvislosti s mladistvými pachateli se vyžaduje i rozumová a mravní vyspělost, což nám dokládá § 5 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže, kde je uvedeno: „Mladistvý, který v době spáchání činu nedosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný.“[12] V literatuře se však diskutuje, zda se v případě rozumové a mravní vyspělosti jedná o samostatný důvod vylučující trestní odpovědnost mladistvého, tj. zda se jedná o samostatný znak subjektu, který stojí vedle příčetnosti a věku, nebo zda se jedná jen o jeden z druhů nepříčetnosti.

Zastánce druhého názoru, tedy že se jedná jen o jiný druh nepříčetnosti je prof. Šámal, který se opírá především o dikci ustanovení a říká, že ze znaků zde uvedených vyplývá, že trestní odpovědnost mladistvého je vymezena kritérii, které trestně právní teorie i trestní zákoník používají pro vymezení příčetnosti. Doslova uvádí, že tento typ nepříčetnosti není tedy navázán na duševní poruchu, ale na rozumovou a mravní vyspělost.[13] Opačný názor zastává prof. Jelínek, podle něho je rozumová a mravní vyspělost samostatným znakem subjektu provinění a tento názor opírá o vztah speciality zákona o soudnictví ve věcech mládeže k trestnímu zákoníku, který je vysvětlen výše. Uvádí, že pokud zákon o soudnictví ve věcech mládeže stanoví jako zvláštní podmínku trestní odpovědnosti mladistvého rozumovou a mravní vyspělost, potom nelze vztah speciality chápat jinak než tak, že se tato podmínka uplatní jako další, zvláštní vedle obecných podmínek trestní odpovědnosti platných pro dospělého pachatele, tedy vedle věku a příčetnosti.[14] Tato teorie také vychází z vymezení nepříčetnosti v právní úpravě. Ustanovení § 26 trestního zákoníku stanoví, že kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný. [15] Z toho vyplývá, že pachatel jedná ve stavu nepříčetnosti, jestliže trpí duševní poruchou a v okamžiku páchání činu postrádá schopnost rozpoznávací nebo ovládací. Obligatorním znakem nepříčetnosti je duševní porucha, bez duševní poruchy nelze hovořit o nepříčetnosti. [16] Já se domnívám, že duševní porucha, která způsobuje nepříčetnost je odlišný pojem od rozumové a mravní vyspělosti a je třeba je odlišovat. § 123 trestního zákoníku říká, že duševní poruchou se rozumí mimo duševní poruchy vyplývající z duševní nemoci i hluboká porucha vědomí, mentální retardace, těžká asociální porucha osobnosti nebo jiná těžká duševní nebo sexuální odchylka [17] , lze ji tedy charakterizovat jako zřetelnou odchylku od běžné normy, resp. od stavu zdraví, kterým se rozumí stav úplné duševní a sociální pohody[18] . Rozumová a mravní vyspělost je naopak spojena s koncepcí relativní trestní odpovědnosti, vychází tedy z toho, že vývoj neprobíhá u všech jedinců stejně. Pokud je tedy mladistvý ve svém věku na jiné rozumové a mravní úrovni než jeho vrstevníci, nemá tato skutečnost nic dočinění s duševní chorobou, jak ji vnímá trestní zákoník a neměla by tak být uváděna, aspoň podle mého názoru jako další důvod nepříčetnosti. Jen pro úplnost uvádím, že do přijetí zákona o soudnictví ve věcech mládeže zde byla tzv. absolutní trestní odpovědnost, pro ni byla charakteristická pevná dolní věková hranice určující její počátek bez ohledu na to, jak byl jedinec vyspělý. Já osobně se v tomto sporu přikláním k druhému názoru, který zastává prof. Jelínek a budu z něho dále vycházet.

Aby byl tedy mladistvý odpovědný za provinění, musí splnit jak podmínku věku v § 25 a příčetnosti v § 26 trestního zákoníku, tak navíc ještě musí být rozumově a mravně vyspělý, jak uvádí § 5 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Rozumová a mravní vyspělost není v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže nijak definována, zákon jen uvádí důsledky, pokud bude dán její nedostatek, tzv. že mladistvý nebude trestně odpovědný. Lze však říct, že rozumová a mravní vyspělost má dvě základní složky, které se vzájemně ovlivňují a tvoří z hlediska vývoje mladistvého do jisté míry celek. První složkou je složka rozumového vývoje zahrnující postupné individuální nabývání schopnosti pojmového myšlení, přičemž stupeň takového vývoje je určován dosaženou úrovní tohoto myšlení. Druhou složkou je mravní vývoj, za který se obecně považuje proces, v němž si osobnost mladistvého v průběhu individuálního rozvoje osvojuje normy chování, které platí v daném období rozvoje společnosti, a tyto přeměňuje na osobní a morální kvality. [19] K posuzování úrovně rozumové a mravní vyspělosti v konkrétním případě je nutná součinnost dvou znalců, a to jeden z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací na dětskou psychiatrii, a jeden z oboru zdravotnictví nebo pedagogiky, odvětví psychologie se specializací na dětskou psychologii[20] Nutnost posouzení mladistvého znalci vychází i z § 58 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže.

Formální znaky zde popsané souvisí i s formálním pojetím trestného činu, které vychází zejména z důvodové zprávy k trestnímu zákoníku, která uvádí, že by se díky formálnímu pojetí trestného činu uvedeného v § 13 odst. 1 trestního zákoníku mělo dostavit několik výhod. Mezi nimi například přesnější vymezení jednotlivých skutkových podstat trestných činů, neboť neumožňuje ponechat řešení vágních nebo širokých zákonných pojmů na judikatuře soudů[21] , nebo také to, že formální pojetí trestného činu a provinění lépe reflektuje oddělení moci zákonodárné od soudní a výkonné, neboť vymezení trestných činů důsledně ponechává na Parlamentu České republiky [22].

Formální pojetí trestného činu a provinění je však doplněno a omezeno dvěma korektivy rozsahu trestního bezpráví, a to hmotněprávním korektivem, který představuje zásada subsidiarity trestní represe vyjádřena v § 12 odst. 2 trestního zákoníku: „Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.“[23] Daná zásada byla v našem trestním zákoníku zakotvena společně se změnou dosavadního pojetí trestného činu z materiálně-formálního na formální, protože již při projednávání trestního zákoníku z roku 2014 se pojetí ryze formální bez určitého materiálního korektivu ukázalo, navzdory silné kritice významu materiální stránky trestného činu, jako v podstatě neprůchodné. [24] Daný korektiv má tak vyvažovat formální pojetí a doplňovat ho o materiální prvky, aby kvůli přílišné formálnosti nedocházelo k přetížení orgánů činných v trestním řízení bagatelními věcmi, tedy aby čin, který naplňuje skutkovou podstatu konkrétního trestného činu, ale již nemá dostatečnou společenskou škodlivost a stačila by tak odpovědnost podle jiného odvětví práva byl i přes to kvalifikován jako trestný čin, a nikoliv např. jen jako přestupek. Zásada subsidiarity trestní represe souvisí i s tzv. fragmentárním charakterem trestního práva, podle kterého by trestní právo nemělo chránit veškeré zájmy či hodnoty, ale jen vybrané „fragmenty“, tedy takové zájmy, takové statky, které si právě trestně právní ochranu zasluhují [25] . Zásada dále souvisí i s ekonomií trestní hrozby, tedy s tím, že zásah trestního práva nemá překročit míru, která je nezbytná k dosažení stanoveného cíle. Díky doplnění formálního pojetí trestného činu a provinění o prvek zásady subsidiarity trestní represe se současné pojetí často označuje jako tzv. materializované formální pojetí.

Druhým korektivem je procesně právní korektiv, který představuje zásada oportunity vyjádřena možností státního zástupce zastavit trestní stíhání z důvodu neúčelnosti podle § 172 odst. 2 písmeno c) trestního řádu[26] či také odložení věci podle § 159a odst. 4 trestního řádu.

  1. JELÍNEK, Jiří. Trestní právo hmotné: obecná část, zvláštní část. 7. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Leges, 2019, s. 135.
  2. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
  3. Zákon č. 218/2003 Sb., zákon o soudnictví ve věcech mládeže.
  4. Tamtéž.
  5. Zvláštní úprava má přednost před úpravou obecnou.
  6. Důvodobá zpráva k zákonu č. 218/2003 Sb., zákon o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže dostupná online na https://www.beckonline.cz/bo/chapterviewdocument.seam?documentId=oz5f6mrqgazv6mrrhbpwi6q&groupIndex=0&rowIndex=0#.
  7. Zákon č. 48/1931 Sb., o trestním soudnictví nad mládeží.
  8. JELÍNEK a kol. Trestní právo hmotné…, s. 136.
  9. JELÍNEK a kol. Trestní právo hmotné…, s. 136.
  10. Prostředek poslední instance.
  11. JELÍNEK a kol. Trestní právo hmotné…, s. 137.
  12. Zákon č. 218/2003 Sb., zákon o soudnictví ve věcech mládeže.
  13. ŠÁMAL, Pavel, a kol. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011 (§ 5 ZSM). Dostupné online na: https://www.beckonline.cz/bo/documentview.seam?documentId=nnptembrgfpwk232geytslttmjptembqgnptemjyl5ygmni.
  14. JELINEK, Jiří. K trestní odpovědnosti mladistvých. Kriminalistika, 2005, roč. 38, č. 2, s. 6.
  15. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
  16. MICHALCOVÁ, Lenka. Trestní odpovědnost mladistvých. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Právnická fakulta, 2009, s. 36.
  17. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
  18. JELÍNEK a kol. Trestní právo hmotné…, s. 213.
  19. ŠÁMAL, Pavel, a kol. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže… (§ 5 ZSM).
  20. Tamtéž.
  21. Důvodová zpráva k zákonu č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, str. 15, dostupná online na https://www.kacr.cz/data/Metodika/Legislativa/Dokumenty%20k%20připom%C3%ADnkám/TrZ%20do%20připom%C3%ADnek_důvodová%20zp.%20k%20návru%20zák.pdf.
  22. Tamtéž str. 16.
  23. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
  24. JUDr. HERANOVÁ, Simona. Zásada subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio po rekodifikaci trestního práva hmotného s akcentem na kriminalizaci jednání se soukromoprávním základem. Studentská práce v kategorii doktorského studia. Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2012, s. 5.
  25. JELÍNEK a kol. Trestní právo hmotné…, s. 138.
  26. JELÍNEK a kol. Trestní právo hmotné…, s. 138.
Autoři článku: Barbora.Rubacova1 (Barbora Rubačová)