Promlčení v soukromém právu

Pojem promlčení

Promlčení, lat. praescriptio longi temporis, něm. Verjährung, je jedním ze základních institutů soukromého práva, který se v českém právním řádu stabilně udržuje již po celá staletí. Nejedná se však o institut používaný pouze v civilním právu, nýbrž i v právu veřejném. Společně s prekluzí a vydržením tvoří trojici institutů, které jsou propojeny s během času v právu¹. Promlčení má povahu hmotněprávního institutu, je ale třeba podotknout, že např. námitka promlčení je procesním úkonem, bez kterého si podstatu a smysl promlčení nelze představit. Hmotněprávní chápání se uchytilo, s výjimkou anglického práva, na celém evropském kontinentu a český právní řád v tomto nepředstavuje žádnou výjimku.²

Smyslem promlčení jako takového je prvně podbízet věřitele ke včasnému uplatnění jeho práv a tím naplnění jedné ze základních podstat soukromého práva, tedy že právo náleží bdělým (vigilantibus iura scripta sunt), a taktéž ochrana dlužníka právě před oddalovaným uplatněním práv ze strany jeho věřitele.³ S tím souvisí i fakt, že po uplynutí delšího časového období od možnosti poprvé uplatnit nároky ze svých pohledávek, se může znatelně snížit pravděpodobnost dosažení správného výsledku v rozhodovací činnosti soudů, neboť některé důkazy, kupříkladu svědectví osob, mohou být zkreslené nebo dokonce neproveditelné.⁴

V občanském zákoníku se vyskytuje vedle promlčení i další institut, který je spjat s během času a uplynutím příslušné lhůty, které poté vyvolá právní následky, a tím je prekluze. Rozdíly mezi prekluzí a promlčením jsou nejvíce významné a znatelné právě po uplynutí konkrétních lhůt. Zatímco u promlčení mluvíme o ztrátě nároku, při uplynutí prekluzivní lhůty dochází ke ztrátě subjektivního práva.⁵ Odlišit případy, kdy zákon mluví o promlčení a kdy o prekluzi, je jednoduché, když zákon výslovně užívá pojem promlčení nebo naopak pojí s uplynutím doby zánik práva. Zákon dále například u § 1008 an. stanovuje, že se jedná o prekluzivní lhůty. V neposlední řadě je také třeba zmínit rozdíl mezi promlčením a vydržením. Ačkoli jsou oba instituty řazeny v NOZ v jiných částech⁶ a může se zdát, že spolu mají pramálo společného, opak je pravdou. U vydržení se vyžaduje stejně jako u promlčení předmět způsobilý vydržení a uplynutí zákonem vymezeného času a k tomu navíc dobrá víra držitele. Následkem vydržení je poté vznik vlastnického práva držitele a současně zánik vlastnického práva bývalého vlastníka, což se liší od následků promlčení, které jsou rozebrány v další části textu.⁷

Podstata promlčení

Základním ustanovením promlčení je § 609 OZ, který říká: „Nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Plnil-li však dlužník po uplynutí promlčecí lhůty, nemůže požadovat vrácení toho, co plnil.“⁸ Tento paragraf nám podává základní podmínky pro to, aby bylo možno mluvit o právních následcích promlčení, a to: 1) existence práva, která podléhá promlčení, 2) uplynutí promlčecí lhůty a 3) omisivní jednání věřitele.

Práva, která se promlčují, jsou subjektivní práva věřitele, zásadně majetkové povahy, ať už relativní či absolutní povahy⁹. Výjimky z majetkových práv u kterých nedochází k promlčení jsou uvedeny v § 613 a § 614 OZ, jedná se o právo výživné¹⁰, vlastnické právo a právo domáhat se rozdělení společné věci, právo na zřízení nezbytné cesty a právo na vykoupení reálného břemene. Panuje shoda o nepromlčitelnosti nájmu, nicméně je třeba podotknout, že se nejedná o obligační právo, ale o závazkový vztah.¹¹Naopak platí, že se zásadně nepromlčují osobní práva s výjimkami uvedenými v § 612 OZ.

Určité rozpory vyvolává otázka promlčitelnosti tzv. utvářecích práv. Existují názory, které prosazují nepromlčitelnost utvářecích práv podpořené argumentem nepromlčitelnosti těchto práv v německém prostředí. Ačkoli česká právní úprava z té německé v některých případech nepochybně vychází, není důvod podle názoru dalších českých právníků přebírat i tento názor a prosazovat tedy úplnou nepromlčitelnost utvářecích práv. Mezi utvářecí práva, která by mohla podléhat promlčení lze zařadit např. právo dovolání se relativní neplatnosti a právo odvolat dar, v některých případech¹² se nebude promlčovat např. právo vypovědět závazek a právo odstoupení od smlouvy.¹³ V případě uplynutí promlčecí lhůty zákon vyžaduje, aby uplynula celá promlčecí lhůta, ať už byla její délka stanovena zákonem či stranami. Pro běh času vytyčil občanský zákoník v § 601-608 pro jeho význam a běh základní pravidla, a v § 607 stanovil, že připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty pracovní den nejblíže následující.¹⁴

Poslední podmínkou je omisivní jednání věřitele, které spočívá v nevykonání práva u příslušného orgánu veřejné moci.¹⁵ K uplatnění práva může dojít i poslední den lhůty a nebude to považováno za zneužívající výkon práva.¹⁶

Právní následky promlčení

Pokud věřitel nevykoná své právo a dojde tedy k uplynutí celé promlčecí lhůty, dochází tím k promlčení práva. S promlčením práva zákon spojuje hned několik právních následků. Již z § 609 OZ vyplývá, že dlužník může plnit i po uplynutí promlčecí lhůty, ale nemůže již vyžadovat zpětné vrácení plnění a nebude se jednat ani o bezdůvodné obohacení věřitele, což zákon upřesňuje v § 2997 odst. 1 OZ. Dlužník plní stále platný dluh, jelikož na platnost právního jednání nemá uplynutí promlčecí lhůty vliv.¹⁷

Dále zejména uplynutím promlčecí lhůty vzniká právo dlužníka na odmítnutí plnění, což představuje důsledek v hmotněprávním spektru. Na druhé straně tohoto pomyslného spektra, na straně procesní, vzniká dlužníkovi právo vznést námitku promlčení. To znamená, že věřitel může zkusit své promlčené právo uplatnit u soudu, ovšem s tím rizikem, že dlužník může uplatnit svou námitku promlčení. Jak již ovšem bylo naznačeno výše, není bráněno dlužníkovi v dobrovolném plnění, a proto můžeme hovořit zejména o procesních důsledcích uplynutí promlčecí lhůty. Tato koncepce se shoduje s úpravou obsaženou v minulé úpravě, tedy ve starém občanském zákoníku i v obchodním zákoníku.¹⁸

Uplynutí promlčecí lhůty ovšem nemá vliv na existenci samotného subjektivního práva, které existuje i nadále. Jeho úspěšné uplatnění je ovšem podmíněno (ne)podáním námitky promlčení ze strany dlužníka, a proto mluvíme o tzv. právu s podmíněným nárokem. Vzhledem k pokračující existenci takového práva lze konstatovat, že může být postoupeno, započteno a je možné i jeho zajištění či utvrzení. Pokud mluvíme o (podmíněném) nároku, tak ten definitivně zanikne okamžikem účinně vznesené námitky promlčení.¹⁹

Délka promlčecí lhůty

Obecnou úpravu délky subjektivní promlčecí lhůty obsahuje § 629 OZ. Obecná základní promlčecí lhůta, která se uplatní v případech, kdy není zákonem stanovena speciální délka promlčecí lhůty, činí tři roky. Jelikož dané ustanovení nehovoří o charakteru této lhůty, lze vycházet z důvodové zprávy, která tuto lhůtu označuje jako lhůtu subjektivní, respektive nepravou subjektivní. Toto označení není ale úplně přesné, jelikož mohou nastat situace, kdy tuto lhůtu budeme považovat za lhůtu objektivní²⁰. Pro počítání této obecné promlčecí lhůty se uplatní pravidla, která občanský zákoník stanoví pro počítání času a speciální pravidla pro běh lhůt.

V odstavci druhém téhož paragrafu nalezneme obecnou objektivní promlčecí lhůtu, která se vztahuje k majetkovým právům a činí deset let. Tato objektivní promlčecí lhůta běží, pokud zákon nestanoví v konkrétních situacích délku jinou, tak tomu je například při způsobení úmyslné škody nebo při úmyslném bezdůvodném obohacení, kdy tato objektivní lhůta plyne v délce patnácti let.

V úpravě promlčení můžeme nalézt příklady lhůt, které mají stanoveny jinou délku, než jaká vychází z obecného ustanovení § 629. Jedná se např. o promlčecí lhůtu práva na určení obsahu budoucí smlouvy soudem. Ta se podle § 634 promlčí ve lhůtě jednoho roku. Stranám je ovšem dána volnost si délku této lhůty upravit, ale pouze jejím prodloužením, jelikož v souladu s § 630 nelze zkrátit promlčecí lhůtu pod délku trvání jednoho roku. Mezi další příklady lze zařadit již zmíněné patnáctileté lhůty u úmyslného způsobení škody a totéž platí u úmyslného bezdůvodného obohacení.

Opačným příkladem jsou ustanovení, kde je uvedená promlčecí lhůta stejně dlouhá jako v obecném ustanovení. V některých případech jde o shodu nahodilou a skutečně tato ustanovení budeme brát jako speciální vůči lhůtě obecné. V dalších případech se ovšem jedná o konstrukci „výjimky z výjimky“, kdy již existuje zvláštní ustanovení o délce promlčecí lhůty, ze které vychází speciální délka lhůty, která se shoduje se lhůtou obecnou, která by byla použita i kdyby toto ustanovení neexistovalo. Jedná se např. o ustanovení § 631 a § 632, která se týkají práv zapsaných do veřejného seznamu.²¹

Smluvní stanovení promlčecí lhůty

Dispozitivnost úpravy je typickým znakem občanského práva, zejména části smluvních typů závazkového práva. Proto není žádným překvapením, že i v úpravě promlčení nacházíme ustanovení, které smluvním stranám umožňuje odchýlit se od zákonné úpravy a stanovit si pro jejich smluvní vztah jinou délku promlčecí lhůty. Aby ale nedocházelo k ohrožení základních principů práva, zejména principu poctivosti a právní jistoty, je spolu s tím stanovena i dolní a horní mez, pod nebo respektive přes kterou se strany nemohou dostat. Mluvíme zde o dikci § 630 odst. 1. V odst. 2 téhož paragrafu si můžeme všimnou i ochrany slabší smluvní strany, kdy se nepřihlíží ke zkrácení nebo prodloužení promlčecí lhůty, které je ujednáno v její neprospěch. Nepřihlíží se ani k ujednání o zkrácení promlčecí lhůty, jde-li o právo vzniklé z úmyslného porušení povinnosti nebo u práv na plnění vyplývajících z újmy na životě, zdraví či svobodě. Následkem těchto ujednání je tedy zdánlivost. V ojedinělých případech je i v dalších částech zákona zakázáno stranám s délkou promlčecí lhůty manipulovat.²²

Je nutné poznamenat, že nelze ztotožňovat dohodu o prodloužení promlčecí lhůty a institut uznání dluhu. Dohoda o prodloužení promlčecí lhůty nemá žádný význam a dopad na dluh jako takový, dojde jen k prodloužení promlčecí lhůty a tedy zesílení pozice věřitele. Uznání dluhu má značný význam na běh promlčecí lhůty, jelikož na rozdíl od prodloužení promlčecí lhůty dojde k novému počátku běhu promlčecí lhůty a zároveň dojde k potvrzení existence daného dluhu.²³

O prodloužení promlčecí lhůty lze jednat jak ve smyslu (nepravé) subjektivní lhůty, tak ve smyslu lhůty objektivní. Smluvně lze manipulovat s délkou promlčecí lhůty jen v zákonem vymezených limitech. Ty stanoví sám § 630 a to tak, že spodním limitem je délka jednoho roku a horním limitem je délka patnácti let. Zákonodárce tak zvolil schválně, jelikož sám v zákoně stanovuje pro některá práva promlčecí dobu jeden rok a zároveň nejvyšší možnou délkou je v případě úmyslného způsobení újmy délka promlčecí lhůty patnáct let. Je sporné, zda lze sjednat dohodu o prodloužení promlčecí lhůty i poté, co došlo k uplynutí této lhůty. V doktríně převládá názor, že tomu tak možné je, jelikož k uznání dluhu může dojít i po jeho promlčení a mělo by tedy být přípustné i prodloužení promlčecí lhůty.²⁴

Počátek běhu promlčecí lhůty

Obecně

Pro zkoumání běhu objektivní lhůty je zejména nutné vymezit, kdy taková lhůta počíná běžet. Obecně tomu tak bývá v okamžiku, kdy lze právo uplatnit u orgánu veřejné moci, nejčastěji u soudu. Okamžik, kdy lze právo uplatnit u soudu, se v právní doktríně označuje jako actio nata.²⁵ Takovéto obecné ustanovení o počátku běhu promlčecí lhůty se použije v případech, kdy zákon nestanoví něco jiného. V některých případech ale zákon nestanovuje odlišný počátek běhu promlčecí lhůty, ale jen upřesňuje, kdy lze dané právo uplatnit u soudu a tím upravuje obecnou normu. S pojmem uplatnění práva u soudu je nejčastěji spojeno podání žaloby, nejedná se však o jedinou možnost.²⁶

Obecným ustanovením v OZ je § 619, kdy je v odst. 2 specifikováno, že počátek běhu promlčecí lhůty není založen na samotný vznik těchto objektivních okolností (možnost uplatnění práva u orgánu veřejné moci), ale na subjektivní vědomosti o nich, to samé platí i o zaviněné nevědomosti, tedy pokud oprávněná osoba o těchto okolnostech vědět měla či mohla.²⁷ Tuto promlčecí lhůtu nazýváme jako lhůtu subjektivní. V následujících paragrafech, tedy § 620 a § 621, si lze povšimnout, že obsahují jako podmínku onu vědomost oprávněné osoby. „To by ovšem znamenalo, že „se oprávněná osoba dozvěděla o tom, že se dozvěděla“, např. o škodě a o osobě povinné k její náhradě.“²⁸ Lze tedy uzavřít, že vyjádření těchto paragrafů (§ 620 a § 621) je nepřesné a je třeba sledovat jejich smysl a účel, nikoli jen vycházet z jejich písemného vyjádření.

Další ustanovení (§ 622 až 628) jsou na první pohled formulována jako objektivní počátek promlčecí lhůty, tedy jako speciální ustanovení vůči § 619. Tuto polemiku je ale třeba zavrhnout, jelikož tato ustanovení nejsou speciální, ale pouze doplňující k § 619. Jedním z důvodů je, že neexistuje žádný rozumný důvod, proč by měly být stanoveny kratší objektivní promlčecí lhůty, než je stanoveno obecně v § 619 odst. 2. Závěr je tedy takový, že „okolnostmi rozhodujícími pro počátek běhu promlčecí lhůty je obecně skutečnost, že právo vymahatelné u orgánu veřejné moci může být objektivně u tohoto orgánu uplatněno, a dále zvláštní okolnosti, se kterými § 620-628 spojuje počátek běhu promlčecí lhůty. Tříletá promlčecí lhůta dle § 629 odst. 1 pak počne běžet ode dne, kdy se oprávněná osoba o těchto okolnostech dozvěděla nebo dozvědět měla a mohla.“²⁹

Specifické případy počátku běhu promlčecí lhůty u náhrady škody

Zvláštní případy počátku běhu promlčecí lhůty můžeme nalézt i v jiných částech občanského zákoníku, např. v § 1960. Ten stanoví, že může být smluvně ujednáno, že čas plnění určí dlužník a neurčí-li ji v přiměřené době, určí jej na návrh věřitele soud podle okolností případu. V tomto případě platí, že dokud na návrh věřitele soud dobu plnění neurčí, promlčecí lhůta práva na plnění nezačne běžet.³⁰

Zajímavá situace nastává, pokud si strany v souladu s § 1958 odst. 2 OZ neujednají, kdy má dlužník splnit svůj dluh a věřitel má tedy právo požadovat plnění ihned. Zde nastává situace, kde vznikají rozpory mezi judikaturou a doktrínou. Nejvyšší soud judikoval³¹, že promlčecí lhůta začíná běžet dnem následujícím poté, co vznikl dluh. Jiný přístup má doktrína, která upřednostňuje postup, při kterém od sebe odlišuje právo věřitele na vyžádání si plnění dluhu, které se promlčuje ode dne následujícího po dni, kdy došlo k právnímu jednání, a právo věřitele na samotné plnění, které se promlčuje až ode dne, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění, jelikož pokud by věřitel žaloval dlužníka před tím, než ho vyzval k plnění, nebyl by vlastníkem platné pohledávky a jeho žaloba by byla neúspěšná.

Pokud by si strany ujednaly, že dospělost pohledávky je vázána na splnění odkládací podmínky, počíná promlčecí lhůta běžet splněním této podmínky. K podobnému výsledku docházíme i v situacích, kdy je ujednáno, že si strany mají plnit vzájemně, ve stejnou dobu. V těchto situacích platí, že splnění dluhu se může domáhat jen ten, který svůj dluh již splnil. V případě, že má jedna ze stran plnit nejdříve a druhá teprve po ní, promlčecí lhůta ve vztahu k protiplnění začíná běžet až tím, že strana, která má plnit dříve, splní svou povinnost, neboť teprve poté je možné vyžadovat smluvené protiplnění.

Pokud je plnění závazku rozděleno na více dílčích částí³², promlčecí lhůta běží samostatně a nezávisle na lhůtách ostatních částí. Pokud by však nesplnění některého z dílčích plnění znamenalo zesplatnění celého dluhu, začne běžet promlčecí lhůta k celému dluhu od okamžiku prodlení s dílčím plněním. Od dílčího plnění je třeba rozlišovat částečné plnění³³. O dílčí plnění také nejde v případech opětujícího se plnění³⁴. Jde totiž o takové plnění, kdy není předem znám celkový rozsah a každá jednotlivá plnění se promlčují samostatně v závislosti na dnu jejich splatnosti.

Co se týče promlčecí lhůty u úroků, tak platí, že jsou splatné spolu s jistinou. Pokud by ale byla lhůta pro vrácení jistiny sjednána na delší dobu než jeden rok, budou úroky splatné ročně pozadu, a tedy od tohoto okamžiku běží promlčecí lhůta ohledně úroků. Přestože promlčecí lhůta úroků běží samostatně, promlčí se právo na zaplacení úroků, jakmile dojde k promlčení jistiny, ledaže by byla jen ohledně nich promlčecí lhůta stavena nebo byly dány důvody jejího nového běhu.³⁵ Pokud jde o úroky z prodlení, v judikatuře byl vyjádřen názor³⁶, že právo na úroky z prodlení vzniká jednorázově v den, kdy se dlužník dostal do prodlení se splněním hlavního dluhu, a ne jednotlivě za každý nový den prodlení. Právě proto se dochází k závěru, že se úroky z prodlení promlčí jako celek a výsledkem je, že povinnost platit úroky a úroky z prodlení nemůže trvat déle, než trvá dluh hlavní, a proto splněním hlavního dluhu končí také povinnost platit další úroky z prodlení.

Podobně jako u úroků z prodlení, také u smluvní pokuty se právo na její zaplacení promlčuje od okamžiku vzniku nároku na její zaplacení až do jejího splnění. Pokud je smluvní pokuta sjednaná jako procentní sazba ze stanovené částky za každý den prodlení se zaplacením hlavního dluhu, počíná běžet každým novým dnem, kterým vzniklo věřiteli právo na smluvní pokutu. Rozdíl spočívá ve vlastnosti smluvní pokuty, která je samostatným nárokem existujícím vedle hlavní pohledávky, zatímco úroky z prodlení jsou příslušenstvím hlavní pohledávky.

Věřitel a dlužník si mohou ujednat ve smlouvě pravidlo tzv. „ztráty výhody splátek“, které stanovuje dlužníkovi určitou sankci za prodlení se splněním splátky, má věřitel právo po něm vyžadovat vyrovnání celé pohledávky, přičemž toto právo může uplatnit nejpozději do splatnosti následující splátky. V tomto případě dojde k počátku běhu promlčecí lhůty ohledně celého dluhu od okamžiku prodlení s dílčí splátkou. K podobné situaci dochází i v případě postupu zapůjčitele dle § 2394, podle něhož: „Bylo-li ujednáno vrácení zápůjčky ve splátkách, může zapůjčitel od smlouvy odstoupit a požadovat splnění dluhu i s úroky při prodlení vydlužitele s vrácením více než dvou splátek nebo jedná splátky po dobu delší než tři měsíce.“ Tímto postupem věřitele nedojde ke splatnosti celé pohledávky tím, že je v prodlení s dílčím plněním, a promlčecí lhůta ohledně celého dluhu začne běžet, když zapůjčitel využije svého práva a bude požadovat vrácení celé dlužné částky.³⁷

Vyjasněna je i situace, když dlužník plní na základě absolutně neplatného jednání. Poté každé plnění, které je poskytnuto v souvislosti s tímto neplatným právním jednáním, je považováno za bezdůvodné obohacení a objektivní promlčecí lhůta počíná běžet dnem, kdy bylo toto plnění poskytnuto.³⁸

V OZ není upravena situace, kdy dojde k porušení dluhu na nepřetržitý výkon určité činnosti (facere), strpění něčeho (pati) nebo zdržení se konání určité činnosti (omittere). V těchto případech dojde k započetí promlčecí lhůty v okamžiku porušení povinnosti poskytovat ujednané plnění, ať už jde o výkon, strpění, nebo zdržení se konání. Nedávalo by smysl považovat za počátek promlčecí lhůty samotný počátek povinnosti plnit, neboť by často docházelo k tomu, že by délka činnosti, ke které je dlužník povinen, přesahovala délku promlčecí lhůty.³⁹

Počátek promlčecí lhůty u práv na náhradu škody

Obecná úprava a nepravá subjektivní lhůta

Specifickými případy, u kterých nacházíme speciální úpravu pro počátek běhu promlčecí lhůty, jsou práva na náhradu škody. Speciální úprava se nachází v § 620 a v § 636 OZ. První z ustanovení nám upřesňuje, že pokud věřitel nezná podstatné okolnosti pro podání žaloby, nemůže své právo uplatnit. Tímto reguluje počátek běhu promlčecí lhůty pro uplatnění práv na náhradu škody, která je obecně stanovena jako lhůta tříletá v § 629 odst. 1 OZ. Oproti § 619 odst. 2 dochází k objektivizaci vědomosti, a proto tuto lhůtu označujeme jako nepravou subjektivní promlčecí lhůtu⁴⁰. Pro uplatnění práv na náhradu škody zákon stanovuje v § 629 odst. 1 a odst. 2 nejprve subjektivní promlčecí lhůty, která je tři roky, a poté i objektivní promlčecí lhůtu, která je obecně deset let, v případě škody způsobené úmyslně je délka objektivní promlčecí lhůty patnáct let dle § 636 odst. 2. Platí přitom, že subjektivní lhůta nemůže běžet od dřívějšího okamžiku, než lhůta objektivní.

Aby mohla lhůta začít běžet, musí být splněny obě kumulativní podmínky objektivní vědomosti, tedy vědomost poškozeného o škodě a o osobě povinného k náhradě. Může dojít k situaci, kdy osoba, která škodu způsobila, není povinna k náhradě, a v takovém případě postačí pouze znalost osoby povinné k náhradě. Vědomost poškozeného by měla být alespoň taková, aby její kvalita postačila k uplatnění jeho práva před soudem. Musí být také dostatečně určitá, aby bylo možné odhadnout škodu v penězích.⁴¹

Pokud by docházelo ke kontinuálnímu porušování určité právní povinnosti, promlčují se jednotlivé nároky z jednotlivých porušení samostatně a není nutné čekat, až porušování skončí a není nutné vypočítávat celkovou hodnotu škody. Za samostatné nároky považujeme i nároky z více škodních událostí, které lze od sebe oddělit, ačkoliv jde o porušení stejné povinnosti toutéž osobou. Zde také běží promlčecí lhůty samostatně jakmile jsou naplněny podmínky pro její počátek.

Pokud by vznikla škoda, která byla způsobena následnou nemožností plnění, promlčuje se právo na její náhradu ode dne, kdy se poškozený o škodě a odpovědné osobě dozvěděl. O těchto skutečnostech má povinnost vyrozumět věřitele sám dlužník, proto zde můžeme mluvit o vyvolání počátku běhu promlčecí lhůty informačním úkonem⁴² dlužníka.⁴³

Důležité je také zmínit postup, jakým způsobem se ověřuje vědomost u právnických osob. Vědomost se zde odvíjí od vědomosti členů jejího statuárního orgánu a vztahuje se to i na vědomost, kterou člen statutárního orgánu nabyl předtím, než se členem stal. Má-li právnická osoba pouze jeden individuální statuární orgán, pak se vědomost jediného člena orgánu zásadně bez dalšího přičítá i právnické osobě. Pokud by byl statutární orgán právnické osoby kolektivní nebo pokud je v právnické osobě více takových statuárních orgánů, potom doktrína i judikatura usuzuje, že je-li skutečnost známá alespoň jednomu statutárnímu orgánu či alespoň jednomu ze členů statuárních orgánů, přičítá se tato vědomost i právnické osobě jako celku. Totéž pravidlo se použije i v případě, je-li členem statuárního orgánu i jiná právnická osoba.

Právnické osobě může být přičítána ale nejen vědomost jejich statutárních orgánů, ale i jejich vedoucích zaměstnanců nebo smluvních zástupců, včetně prokuristů. Okamžikem, který se považuje za ten, kdy se právnická osoba dozvěděla o vzniku újmy a o osobě povinné k náhradě, je okamžik, kdy se o těchto skutečnostech dozví osoba, která je za právnickou osobu oprávněna jednat a její nárok uplatnit. Pokud škodu, která vznikla právnické osobě, způsobil člen jejího statutárního orgánu, nelze za počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty považovat okamžik, kdy škoda byla způsobena, protože zde nedojde k přechodu vědomosti na právnickou osobu ze člena, který škodu způsobil. V tomto případě je tedy třeba, aby se o této skutečnosti a o osobě, která škodu způsobila, dozvěděla ještě další osoba, která se na vzniku škody nepodílela.⁴⁴

Specifické případy počátku promlčecí lhůty u náhrady škody

Prvním ze specifických případů pro určení počátku běhu promlčecí lhůty je § 625, který upravuje počátek promlčení práv vzniklých ze škody na dopravovaných věcech a z opožděného doručení zásilky. Tento paragraf stanovuje, že práva na náhradu škody za úplné zničení nebo ztrátu zásilky, ať už svědčí odesílateli či příjemci, se začínají promlčovat ode dne, kdy měla být zásilka doručena, a ostatní práva ode dne, kdy byla doručena. Oněmi „ostatními právy“ se má na mysli práva na náhradu škody na dopravovaných věcech a z opožděného doručení zásilky, která vznikla jiným způsobem⁴⁵ než úplným zničením nebo ztrátou přepravované věci. Typickými případy kdy dochází k přepravě věci je zasílatelská smlouva (§ 2471 an.), smlouva o přepravě věci (§ 2555 an.) a smlouva o provozu dopravního prostředku (§ 2582 an.). Naprosto specifickými jsou pravidla promlčení stanovena v Mezinárodních úmluvách v oblasti mezinárodní dopravy, upravené zejména v Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční a nákladní dopravě (CMR).

Zvláštní úpravu obsahuje § 620 ve svém druhém odstavci, kde pojednává o škodě způsobené vadou výrobku. Zároveň stanovuje podmínky pro to, aby mohla lhůta začít běžet, a těmi podmínkami jsou: vědomost o 1) škodě, 2) vadě a 3) totožnosti výrobce. Z toho tedy plyne, že promlčecí doba počíná běžet až splněním všech tří podmínek, nejsou-li splněny najednou. I zde se tedy setkáváme s institutem nepravé subjektivní lhůty jako u § 619 odst. 2. Běh objektivní promlčecí lhůty vyplývá z § 637, která běží od uvedení vadného výrobku výrobcem na trh a promlčí se za deset od tohoto okamžiku.

U práva na náhradu škody ze způsobené újmy běží objektivní promlčecí lhůta od okamžiku, kdy dojde ke vzniku celé škody. Došlo ke změně oproti minulé úpravě, která stanovila počátek této lhůty k okamžiku porušení povinnosti, která vedla ke způsobení škody. Za tehdejší úpravy nemuselo tedy dojít ani ke vzniku škody. Obecná délka promlčecí lhůty na uplatnění práva na náhradu škody činí za dnešního právního stavu deset let, zákon ale stanovuje výjimku z tohoto pravidla v § 636 odst. 2, když stanovuje, že právo na náhradu škody, která byla způsobena úmyslně, se promlčí v délce patnácti let od okamžiku způsobení škody. Občanský zákoník sice v některých ustanoveních staví naroveň úmysl a hrubou nedbalost⁴⁶, zde tomu tak ovšem není, a proto škoda způsobená hrubou nedbalostí se bude promlčovat v obecné desetileté promlčecí lhůtě. Tato pravidla o objektivní promlčecí lhůtě se nepoužijí při újmě vzniklé na zdraví, svobodě nebo životu. Tyto druhy újmy se totiž promlčují jen v nepravé subjektivní promlčecí lhůtě dle § 620 odst. 1.⁴⁷

Počátek běhu promlčecí doby v případě bezdůvodného obohacení

Dalším příkladem, kde je speciálně upraven počátek běhu promlčecí lhůty, je případ bezdůvodného obohacení⁴⁸. Občanský zákoník upravuje bezdůvodné obohacení v § 2991 an., úprava promlčení je ale upravena v obecné části v § 621 a § 638. V § 621 je upravena, jako v případě náhrady škody za újmu na zdraví v § 620 odst. 1, nepravá subjektivní lhůta. Ta odpovídá obecné tříleté promlčecí lhůtě, která je stanovena v § 629 odst. 1 a aby začala běžet, vyžaduje se, aby si ochuzený byl, nebo měl a mohl být vědom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a o totožnosti osoby, která se na něm bezdůvodně obohatila. V § 638 pak zákon vymezuje objektivní promlčecí lhůtu, která činí deset let. Speciální patnáctiletá promlčecí lhůta běží, pokud bylo bezdůvodné obohacení nabyto úmyslně, zákon zde opět nepočítá s hrubou nedbalostí.⁴⁹

Stavení promlčecí lhůty

Stavení promlčecí lhůty je výjimkou z obecného principu běhu promlčecí lhůty, že lhůta, kterou jednou začala běžet, doběhne až do konce a poté nastanou právní následky, které jsou s uplynutím této lhůty spojené. Ke stavení dochází nejčastěji z důvodu nejistoty dosažení právního cíle věřitelem, přičemž dosažení tohoto cíle nezáleží jen na něm, ale i na postupu soudu či jiného příslušného orgánu. Dochází tedy k tomu, že započatý průběh běhu promlčecí lhůty se pozastavuje po dobu trvání určité překážky.⁵⁰

Pojem stavení promlčecí lhůty není používán jednotně a v doktríně se můžeme dočíst o tzv. stavení stricto sensu, neboli pravé stavení, a stavení largo sensu, neboli nepravé stavení. V případě pravého stavení se lhůta zastaví kvůli existenci určité překážky, po jejím odpadnutí ale pokračuje dále tam, kde předtím skončila. Pokud se bavíme o nepravém stavení lhůty, rozlišujeme zde dvě situace.

V prvním případě nastane existence překážky ještě před tím, než vůbec došlo k započetí běhu promlčecí lhůty. V tomto případě nemůže k započetí lhůty vůbec dojít a tento stav lze nazvat jako oddálení počátku promlčecí lhůty a promlčecí lhůta začne běžet až po odpadnutí té dané překážky.

V druhém případě dochází k situaci, že po započetí běhu promlčecí lhůty nastane překážka, která ale nebrání pokračování běhu lhůty. Lhůta tedy nadále běží i přes existenci překážky, ale nemůže skončit dříve, než uplyne určitý časový úsek po odpadnutí překážky.

Institut stavení lhůty je třeba odlišovat od nového běhu promlčecí lhůty, který představuje situace, kdy po započetí běhu promlčecí lhůty nastane překážka, která zapříčiní započetí běhu nové promlčecí lhůty. K původní promlčecí lhůtě, respektive k jejímu běhu, se vůbec nepřihlíží. V těchto případech je irelevantní, zda šlo o lhůtu subjektivní či objektivní, jelikož v OZ platí princip, dle kterého je délka nové lhůty vždy deset let.⁵¹

Patrně jedním z nejčastějších způsobů, jak v praxi dochází ke stavení promlčecí lhůty, je postup popsaný v § 648 OZ. Ke stavení lhůty dle § 648 dochází v případě, kdy věřitel učiní úkon, který koná za účelem uspokojení práva věřitele a zároveň je považován podle procesních právních předpisů za zahájení takového řízení nebo za uplatnění práva již zahájeném řízení. Mezi takovéto úkony řadíme typicky podání žaloby. Jelikož toto ustanovení bylo převzato z občanského zákoníku z roku 1964, existuje zde již respektovaná judikatura a názor doktríny, že stavení promlčecí lhůty není důsledkem podání žaloby na určení dle § 80 OSŘ.⁵²

Samotné podání žaloby ale neznamená, že překážka vzniknuvší samotným podáním bude právním řádem respektována za všech okolností. Pokud by došlo ke zpětvzetí žaloby, pohlíží se na situaci tak, jako by návrh nebyl podán a ke stavení lhůty tak nikdy nedošlo. Pokud by nastala v řízení situace, že by v příslušné věci nebylo meritorně rozhodnuto, např. z důvodu neodstranitelného nedostatku procesních podmínek, bude postupováno tak, jako by ke stavení promlčecí lhůty nikdy nedošlo.⁵³

Přetržení promlčecí lhůty

Jak již bylo nastíněno, od institutu stavení promlčecí lhůty je třeba odlišovat institut přetržení (přerušení) promlčecí lhůty, nebo také jinak nového běhu promlčecí lhůty. Představuje situaci, kdy v důsledku předmětné okolnosti dochází k započetí běhu nové promlčecí lhůty a v tu chvíli přestává mít existence původní promlčecí lhůty jakoukoli relevanci. Není dokonce ani důležité, zda se jednalo o subjektivní či objektivní lhůtu. Občanský zákoník pracuje se dvěma situacemi, kdy dochází k přetržení promlčecí lhůty, a to při uznání dluhu a při přiznání práva rozhodnutím orgánu veřejné moci a v těchto případech stanovuje novou promlčecí lhůtu v délce trvání deseti let. Je třeba zmínit i institut poukázky, kdy v § 1945 zákon taktéž stanovuje nový běh promlčecí lhůty mezi poukázaným a poukazníkem, přestože zde implicitně nehovoří o přetržení promlčecí lhůty.

Uznání dluhu

Uznání dluhu je jako samostatný institut upraveno v § 2053 an. OZ, v oblasti promlčení se o něm hovoří v § 639, 641 a 653 OZ. Uznání dluhu spočívá ve vyjádření vůle uznat výši a důvod vzniklého dluhu v písemné formě, nevyžaduje se však slib zaplacení. Uznat lze v zásadě jakýkoli dluh, u kterého to zákon výslovně nezakazuje jako to dělá např. v § 1864, kde stanoví neplatnost takového uznání. Ne každé uznání výše a důvodu dluhu bude však uznáním dluhu a je třeba pečlivě zkoumat vůli dlužníka a určitost jeho jednání. V některých případech zákon stanoví, že lze dluh uznat i konkludentním jednáním, zejména půjde o placení úroků a částečným plněním dluhu a v tomto případě za podmínky, že plněním dlužník uznává i zbytek dluhu. Výslovně i konkludentně lze dluh uznat i opakovaně se stejnými následky.⁵⁴

Přiznání práva rozhodnutím orgánu veřejné moci

Další možností jak lze dosáhnout přetržení běhu promlčecí lhůty je přiznání práva rozhodnutím orgánu veřejné moci, které lze v úpravě promlčení nalézt v § 640 – 642. Stejně jako u uznání dluhu platí, že přiznáním práva dochází k početí běhu nové promlčecí lhůty, která je desetiletá. K přetržení běhu promlčecí lhůty může dojít jen za situací, kdy spor pravomocně rozhodnut tak, že je vyhověno žalobě, popřípadě vzájemné žalobě, neboť pokud by došlo k zamítnutí, docházelo by současně i k vyjádření neexistence či nesplatnosti daného práva, které by se mělo promlčovat. K přiznání práva může dojít jak vyhlášením meritorního rozhodnutí, tak při rozhodnutích povahou procesních.⁵⁵

1. TÉGL, Petr; WEINHOLD, Daniel. In MELZER, Filip; TÉGL, Petr a kol. Občanský zákoník: Velký komentář. Svazek III. § 419-654. 1. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 880-881. (§ 609 OZ).
3. Tamtéž, s. 881.
5. Tamtéž, s. 881-882.
7. Případem zkresleného důkazu je například svědectví svědka, který si již přesně nepamatuje, za jakých okolností k daným skutečnostem došlo; případem neproveditelného důkazu může být například smrt svědka.
9. Ztrátu nároku lze popsat i jako ztrátu možnosti úspěšně se domoci svého práva u soudu, zatímco pokud dojde ke ztrátě subjektivního práva, dochází tím k ještě závažnějšímu právnímu následku, než jak tomu je u promlčení.
11. Promlčení můžeme nalézt v obecné části, první části NOZ, zatímco vydržení je rozebráno v části absolutních majetkových práv, části třetí NOZ.
13. KOZELKOVÁ, Iveta. Institut promlčení – srovnání právní úpravy v občanském zákoníku 1964, občanském zákoníku a ABGB. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2016, s. 29-30.
15. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
17. Práva relativní povahy jsou ta, která působí pouze mezi stranami (inter partes) zatímco práva působící absolutně jsou ta práva, která působí vůči všem (erga omnes). Příkladem relativního práva je např. právo na zaplacení kupní ceny, příkladem absolutního práva je např. právo užívat věc poskytnutou služebností.
19. Zatímco práva na jednotlivá opětující se plnění se nepromlčují.
21. „Nájem totiž není sám o sobě právem, je jen označením pro závazek (obligaci) vznikající mezi pronajímatelem a nájemcem. Jednotlivá práva z nájmu vznikající však promlčitelná jsou.“ In WEINHOLD, Daniel. Promlčení a prekluze v soukromém právu. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 43.
23. Půjde o případy, kdy je ujednáno, že strany mohou závazek vypovědět či od něj odstoupit kdykoli po dobu jeho trvání. Naopak promlčovat se tato práva budou zejména za situací, kdy je výpověď či odstoupení od smlouvy podmíněno další právní skutečností, např. porušením povinnosti druhé strany.
25. BRIM, Luboš. In LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I: Obecná část (§ 1–654). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, § 611 OZ.
27. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
29. TÉGL, Petr; WEINHOLD, Daniel. In MELZER, Filip; TÉGL, Petr a kol. Občanský zákoník: Velký komentář. Svazek III. § 419-654. 1. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 881-912. (§ 609-612 OZ).
30. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.7.2004, sp. zn. 32 Odo 1122/2003, které uvádí: „Věřitel může dluh uplatnit u soudu kdykoliv během promlčecí doby, aniž by se vystavil námitce promlčení. Promlčecí dobou nemůže soud fakticky zkrátit s odůvodněním, že vymáhání dlužné částky po delší době je v rozporu s dobrými mravy. Tento závěr se však nemusí týkat i příslušenství pohledávky (např. úroku z prodlení).“.
32. BODEČKOVÁ, Jana. In PETROV, Jan; VÝTISK, Michal; BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, (§ 609).
34. TÉGL, Petr; WEINHOLD, Daniel. In MELZER, Filip; TÉGL, Petr a kol. Občanský zákoník: Velký komentář. Svazek III. § 419-654. 1. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 884 (§ 609).
36. Tamtéž, s. 884-885.
38. 20 Půjde zejména o případy, kdy zákon ve svých zvláštních ustanoveních stanoví pro lhůtu objektivně vymezený počátek, nestanoví však délku.
40. WEINHOLD, Daniel. Promlčení a prekluze v soukromém právu. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 120-125.
42. Jedná se o § 2771, který stranám zakazuje smluvní odchýlení od zákonné úpravy co se týče délky promlčecí lhůty ve věcech pojistného plnění.
44. WEINHOLD, Daniel. Promlčení a prekluze v soukromém právu. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 126-130.
46. BRIM, Luboš. In LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I: Obecná část (§ 1–654). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, § 630 OZ.
48. Obecně lze mluvit o vzniku nároku, neboť možnost uplatnění práva u soudu je pojmovým znakem nároku.
50. Dalšími způsoby může být např. návrh na výkon rozhodnutí či vzájemný návrh. V případě, že by strany měly uzavřenou platnou rozhodčí smlouvu, je pro obecný počátek běhu promlčecí lhůty rozhodující uplatnění práv před rozhodci způsobem sjednaným v rozhodčí smlouvě.
52. WEINHOLD, Daniel. Promlčení a prekluze v soukromém právu. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 68-69.
54. TÉGL, Petr; WEINHOLD, Daniel, MELZER, Filip. In MELZER, Filip; TÉGL, Petr a kol. Občanský zákoník: Velký komentář. Svazek III. § 419-654. 1. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 949 (§ 619).
56. Tamtéž, s. 949-950 (§ 619).
58. Jestliže na dlužníkovi záleží jen výběr výše splátky v rámci sjednaného rozmezí, z judikatury vyplývá, že promlčecí doba začala plynout od sjednané splatnosti první splátky (viz 33 Odo 1626/2006).
60. Např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.1.2010, sp. zn. 23 Cdo 236/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.10.2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009.
62. O dílčí plnění se jedná např. u peněžitého dluhu, který má být postupně plněn ve splátkách.
64. O částečné plnění se jedná v případech, kdy dlužník plní věřiteli jen část svého dluhu, aniž by se na tomto dříve domluvili. Částečné plnění je třeba odlišovat od vadného plnění, která nastává, když dlužník neplní celý dluh, ale s úmyslem věřitele poškodit.
66. Jedná se např. o nájemné a pojistné.
68. V rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 466/2004 NS dovodil, že úroky jako příslušenství se nepromlčují promlčením jistiny, ale úroky nelze přiznat za dobu po promlčení jistiny. Shodně Tégl/Weinhold/Melzer v komentáři Melzer/Tégl.
70. Např. stanovisko občanskoprávního kolegia ze dne 19.4.2006 Cpjn 202/2005; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.5.2009, sp. zn. 31 Cdo 4291/2009.
72. WEINHOLD, Daniel. Promlčení a prekluze v soukromém právu. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 69-77.
74. LAVICKÝ, Petr; POLIŠENSKÁ, Petra. Judikatura k rekodifikaci. Promlčení a prekluze. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2016, s. 197-198.
76. WEINHOLD, Daniel. Promlčení a prekluze v soukromém právu. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 77-79.
78. Dochází zde totiž k tomu, že běh promlčecí lhůty může začít i bez subjektivní vědomosti oprávněné osoby a dokonce i bez možnosti se o takových skutečnostech dozvědět.
80. TÉGL, Petr; WEINHOLD, Daniel. In MELZER, Filip; TÉGL, Petr a kol. Občanský zákoník: Velký komentář. Svazek III. § 419-654. 1. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 956-957 (§ 620).
82. Informační úkon není v našem právním systému právním jednáním, neboť jejich podstatou není vůle právně jednat, ale pouze obeznámit druhou stranu s informacemi. Jedná se např. o notifikaci dlužníka o postoupení pohledávky, kvitance apod.
84. TÉGL, Petr; WEINHOLD, Daniel. In MELZER, Filip; TÉGL, Petr a kol. Občanský zákoník: Velký komentář. Svazek III. § 419-654. 1. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 957-958 (§ 620).
86. BODEČKOVÁ, Jana. In LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, § 620.
88. Může se jednat o částečné zničení či poškození zásilky, částečné ztracení či opožděné doručení. Shodně Weinhold In WEINHOLD, Daniel. Promlčení a prekluze v soukromém právu. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 84.
90. Např. § 2580, § 2898 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.
92. WEINHOLD, Daniel. Promlčení a prekluze v soukromém právu. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 84-91.
94. Bezdůvodně se obohatí např. ten, kdo získá majetkový prospěch od jiného bez právního důvodu.
96. WEINHOLD, Daniel. Promlčení a prekluze v soukromém právu. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 91-94.
98. Tamtéž, s. 131.
100. TÉGL, Petr; WEINHOLD, Daniel. In MELZER, Filip; TÉGL, Petr a kol. Občanský zákoník: Velký komentář. Svazek III. § 419-654. 1. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 1046-1047 (§ 648).
102. Dalším možným případem, velice praktickým, kdy dochází ke stavení promlčecí lhůty, je stav mezi manžely, osobami žijícími ve společné domácnosti atd., a lhůta se ani nerozběhne do té doby, dokud tento stav trvá. MATZNER, Jiří. Problematika běhu promlčecích lhůt. pravniprostor.cz. publikováno dne 3.3.2020. citováno dne 25.6.2023. Dostupné online na: https://www.pravniprostor.cz/clanky/obcanske-pravo/problematika-behu-promlcecich-lhut.
104. WEINHOLD, Daniel. Promlčení a prekluze v soukromém právu. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 131-135.
106. Tamtéž, s. 158-166.
108. Tamtéž, s. 167-169.