Primární právo EU
Primární právo EU lze vnímat, jako akty členských států (mezinárodní smlouvy), jakožto subjektů mezinárodního práva, které se někomu podřizují pouze dobrovolně a to na základě svého souhlasu. Mezi tyto akty se řadí tzv. zřizovací smlouvy, akty pozměňující fungování ES/EU, tzv. subsidiární smlouvy (smlouvy o změně rozpočtových a finančních pravidel), akty o přistoupení nových členů a Listina základních práv EU.[1]
Zřizovací smlouvy
- Pařížská smlouva (o zřízení ESUO) - 1951 podepsaná/1952 účinná, platnost skončila 2002
- Římská smlouva (o zřízení EHS) - 1957 podepsaná/1958 účinná
- Římská smlouva (o zřízení Euratomu) - 1957 podepsaná/1958 účinná[2]
Akty pozměňující fungování
- Slučovací smlouva - 1965 podepsaná/1967 účinná
- Jednotný evropský akt - 1986 podepsaná/1987 účinná
- Maastrichtská smlouva - 1992 podepsaná/1993 účinná
- Amsterodamská smlouva - 1997 podepsaná/1999 účinná
- Smlouva z Nice - 2000 podepsaná/2003 účinná
- Lisabonská smlouva - 2007 podepsaná/2009 účinná[3]
Změna a dohled
Výše zmíněné smlouvy nejsou obyčejnými smlouvami. Jejich případná změna je podmíněna zvláštní procedurou, která zahrnuje rozhodnutí rady EU o svolání mezivládní konference. Změny pak ve formě nové smlouvy musí být jednomyslně přijaty všemi členskými státy (ratifikace). Dohled nad prováděním těchto smluv a nad souladem právních předpisů přijímaných institucemi EU na jejich základě a v jejich mezích vykonává Soudní dvůr EU.[4]
