Prezidentská republika

Úvod

Prezidentská republika je po parlamentním systému vlády druhou nejrozšířenější formou vlády na světě. Ústřední roli v tomto systému má funkce prezidenta. Prezidentská forma vlády tak není realizovatelná v monarchiích. Výhodou tohoto způsobu vlády je především důsledné oddělení složek moci dle vzoru Francouze Charles de Montesquieu společně se systémem brzd a protivah (tzv. checks and balances). Primárním příkladem prezidentského systému jsou Spojené státy americké (tzv. prezidencialismus severoamerický). Prezidentský systém se dále uplatnil především ve státech Latinské Ameriky (tzv. prezidencialismus latinskoamerický). V Latinské Americe často nestojí systém na pevných základech. Zkušenosti z minulých let, např. Pinochetův režim v Chile nebo zneužívání moci venezuelských prezidentů Cháveze a Madura nám ukázaly, jak lehce může být prezidentský systém zneužit a proměněn v totalitární způsob vlády.

Stěžejním principem prezidentského systému je silné postavení hlavy státu, která získává legitimitu k výkonu mandátu přímo od lidu. Výjimkou jsou Spojené státy americké, které mají ve svém systému zabudovanou nepřímou volbu prezidenta. Nepřímá volba prezidenta je v USA realizovaná prostřednictvím tzv. Sboru volitelů. Alexander Hamilton, jeden z „otců zakladatelů“ Spojených států amerických, obhajoval Sbor volitelů následovně: „Stejně tak bylo žádoucí, aby bezprostřední volbu mohli provést lidé, kteří nejlépe umějí rozpoznat vlastnosti vhodné pro toto postavení…“ Kolegium volitelů mělo za úkol rozpoznat, zda má kandidát potřebné schopnosti pro výkon prezidentské funkce a také zajistit, aby se do čela země nedostal tyran či demagog. Podle původní premisy měl být Sbor volitelů složen z významných mužů každého státu. Tento předpoklad padl se vznikem politických stran v 19. století, kdy strany začaly do Sboru volitelů delegovat své vlastní podporovatele. Navíc se postupem času vžila tradice, kdy volitelé hlasují pro kandidáta, který získal v daném státě nejvíce hlasů.

Principy prezidentské formy vlády.

Spojené státy americké se v době utváření státu chtěly odlišit od monarchistického uspořádání Velké Británie. Proto „otcové zakladatelé“ vytvořili institut prezidenta, který má za úkol pokračovat v nastavené kontinuitě vládnutí, ale na rozdíl od monarchy musí získat důvěru k vládnutí ve volbách. Právník a ekonom Hamilton ve svých úvahách v Listech federalistů (The Federalist Papers) připomíná hlavní rozdíly mezi monarchou a monokratickou hlavou státu takto: „(…) Král je při výkonu úřadu absolutním pánem svého jednání a může doporučení poslechnout nebo zavrhnout výlučně podle své úvahy.“ Zato prezident by měl být jako „(…) každý úředník za své jednání v úřadu osobně odpovědný“.

V prezidentském systému je vláda (kabinet) podřízena prezidentovi. V tomto typu vlády si prezident vybírá ministry (tajemníky) svého kabinetu sám, jeho výběr však musí být potvrzen senátem. Členové kabinetu jsou zjednodušeně „pouhým“ poradním orgánem prezidenta. V případě nezpůsobilosti prezidenta k výkonu funkce, na rozdíl od parlamentního systému, kde přebírá pravomoci hlavy státu zpravidla premiér, tak v případě prezidentské formy vlády nastupuje na prezidentovo místo jeho viceprezident. Kandidát na úřad prezidenta představuje svého potenciálního víceprezidenta obvykle během své prezidentské kampaně.

Legitimita výkonné moci nevychází z vůle nejvyššího zákonodárného orgánu, proto není hlava státu vůči němu odpovědná. Parlament tak nemůže prezidentovi např. vyslovit nedůvěru. To je charakteristický znak důsledné dělby moci, kdy jsou výkonná moc a legislativní moc na sobě nezávislé. Kongres však má možnost podat vůči prezidentovi žalobu za závažný delikt (tzv. impeachment). Žalobu na prezidenta může podat Sněmovna reprezentantů. V případě uznání žaloby, pro které je potřeba prosté většiny hlasů reprezentantů dolní komory Kongresu Spojených států, se proces impeachmentu přesouvá na půdu senátu. Horní komora Kongresu v procesu impeachmentu hraje roli soudce. V případě úspěchu žaloby může být prezident zbaven funkce a vyloučen z jakéhokoliv dalšího pokusu o znovuzvolení do tohoto úřadu.

Oddělitelnost a nezávislost výkonné a zákonodárné moci vyjadřuje rovněž nemožnost hlavy státu rozpustit parlament a vystupovat na půdě kongresu společně se svým kabinetem s výjimkou prezidentova každoročního poselství. Nepropustnost mezi oběma složkami moci dále vystihuje neslučitelnost výkonu funkce (tzv. inkompatibilita) člena zákonodárného orgánu s funkcí člena vlády (kabinetu). Zákonodárný orgán v prezidentském systému má vůči výkonné složce moci vyšetřovací a kontrolní pravomoci, dále ratifikuje mezinárodní smlouvy.

Jedním z institutů systému brzd a protiváh je právo veta, kterým může hlava státu legislativní proces pozdržet, případně úplně proces přijetí zákona zastavit. Problém prezidentského systému vládnutí nastává v případech, kdy prezidentský úřad zastává člen politické strany, která má v Kongresu menšinu. Mimořádně důležitá je tedy spolupráce legislativní mocí s výkonnou mocí, neboť v jiném případě může dojít k zablokování systému a vést tak k jeho nefunkčnosti.

Moc soudní byla v počátcích amerického ústavního vývoje vůči zákonodárné a výkonné moci poněkud podceňována. Změna nastala v roce 1803, kdy Nejvyšší soud rozhodoval ve věci Marbury versus Madison. Tímto rozhodnutím si Nejvyšší soud vyhradil možnost rozhodovat o ústavnosti zákonů Kongresu či jeho částí (tzv. institut ústavního soudnictví). Rozsudkem vznikl další kontrolní mechanismus systému brzd a protiváh (checks and balances), kdy moc soudní má za úkol kontrolovat moc zákonodárnou. Nejvyšší soud hraje v americkém ústavním systému zásadní roli, kdy jako ochránce ústavního systému dotváří svými závaznými stanovisky ústavu. Soudce Nejvyššího soudu jmenuje prezident se souhlasem senátu. Schválený kandidát je do funkce jmenován doživotně. Počet soudců Nejvyššího soudu se v 19. století stal terčem politických bojů. V tomto období se počet soudců uměle navyšoval a snižoval, než došlo v roce 1869 Kongresem k rozšíření soudců na devět. Počet devíti soudců zůstal zachován do dnešních dní, kdy jakékoliv úvaha o změně počtu soudců Nejvyššího soudu je považována za protiústavní.