Právo na soudní a jinou právní ochranu

Z Iurium Wiki

Historie těchto práv sahá do anglosaského systému, kde se zmínky o nich objevovaly v dokumentech např. Magna charta libertatum nebo Bill of Rights. V Listině základních práv a svobod se s těmito právy setkáme v hlavě páté (čl. 36 – 40), přičemž s úpravou těchto práv se lze setkat i v právu mezinárodním, např. v Evropské úmluvě o lidských právech nebo v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech.[1]

Evropská úmluva o lidských právech tato práva označuje v čl. 6 jako „právo na spravedlivý proces“ a zahrnuje zejména právo každého na projednání na jeho občansko či trestněprávní záležitosti před nezávislým a nestranným soudem, veřejné vyhlášení rozsudku, princip presumpce neviny a tzv. minimální práva obviněného z trestného činu, což znamená např. právo na tlumočníka či právo na obhajobu.[2]

Hlava pátá Listiny obecně upravuje základní práva, která naplňují pojem právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy. Podstatou těchto práv je ochrana člověka před svévolným uplatňováním státní moci.[2]

Právo na soudní a jinou právní ochranu (čl. 36 Listiny)

„Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.“ [3]

Podle odstavce prvního je zaručena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, případně u orgánu jiného. Jde tedy o uplatňování nároků, které plynou z jakýchkoli subjektivních práv.[2] Souvisí s tím také čl. 90 Ústavy.

Právo na soudní ochranu znamená možnost dovolat se svého práva u nezávislého a nestranného orgánu, tedy u soudu. Právo na jinou právní ochranu se uplatňuje v případech, které není možné nebo vhodné řešit soudní cestou.

Nositelem tohoto práva je každý, tedy i právnická osoba a stát v případě, kdy hájí svá majetková práva před soudem.

Soudem se rozumí orgán, který je součástí soustavy soudů v České republice (čl. 91 Ústavy a čl. 83 Ústavy). Jiným orgánem, který je zákonem oprávněn ve stanoveném rozsahu chránit práva jednotlivce. Pro takový orgán již neplatí podmínka nezávislosti a nestrannosti.[1] Jde například o rozhodování podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů.

Adresátem je stát, který odpovídá za dodržování těchto ustanovení.

„Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.“[4]

Podle odstavce druhého se každý, kdo se cítí být dotčen na svých právech rozhodnutím orgánu veřejné správy, může obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, pokud zákon nestanoví jinak.[1] Tímto je položen základ správního soudnictví, ačkoliv rysy typické pro správní soudnictví lze spatřovat již v dobách habsburské monarchie. K vytvoření Nejvyššího správní soudu pak došlo v roce 2003 zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní.

Formulací „nestanoví-li zákon jinak“ je připuštěna výjimka, kdy přezkum správních rozhodnutí může být ze správního soudnictví vyloučen, ale nesmí se to týkat základních práv a svobod podle Listiny základních práv a svobod.[2]

Právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (čl. 36 odst. 3 Listiny)

„Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.“[5]

Přímo z tohoto ustanovení vyplývá, že se jedná o objektivní odpovědnost za škodu, která se dá vyjádřit v penězích a kterou způsobil státní orgán včetně soudu. Odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Z této odpovědnosti nelze vyloučit žádný státní orgán, protože by to odporovalo principu právního státu.[1]

Podmínky a podrobnosti upravuje zákon, v tomto případě zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Podle tohoto zákona odpovídá stát za škodu způsobenou při výkonu státní moci; stát odpovídá za škodu způsobenou státními orgány, právnickými a fyzickými osobami při výkonu veřejné správy a orgány územních samosprávních celků při výkonu veřejné správy. Územní samosprávný celek odpovídá za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci v rámci samostatné působnosti.

Ve výše zmíněných věcech jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady, u nichž se nárok na náhradu škody uplatňuje.[2]

Právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny)

„Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.“[6]

Jde o zákaz jakékoliv věcné manipulace s právními věcmi i účastníky. Ústava tuto zásadu garantuje i v čl. 82 odst. 2, podle kterého soudce nelze proti jeho vůli odvolat nebo přeložit k jinému soudu (kromě kárného postupu).[7]

Z čl. 38 odst. 1 Listiny plynou následující požadavky[1]:

a) soudní obvody jsou určeny na základě zákona

b) zákonem je vymezena věcná, místní a instanční příslušnost

c) pevné složení senátu a pevné přidělení agendy

d) výjimkou je vyloučení soudce ze zákonem stanovených důvodů nebo z důvodu předpojatosti

e) zákaz mimořádných soudů

f) soud nemůže zůstat nečinný

Zásada Nullum crimen, nulla poena sine lege (čl. 39 Listiny)

„Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.“[8]

Jednání, která jsou trestným činem, jsou stanovena trestním zákoníkem č. 40/2009 Sb a tentýž zákon upravuje i tresty. Trestní postih by mohl být vymezen také mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.[2] Dalším zákonem, který se tím zabývá je zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád. Vylučuje se použití analogie v oblasti trestního práva.

Zákaz retroaktivity trestních předpisů (čl. 40 odst. 6 Listiny)

„Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.“ [9]

Zákaz retroaktivity plyne obecně z čl. 1 odst. 1 Ústavy. Pro trestnost činu nestačí, že je čin a trest definován v zákoně, ale tento zákon musí být zároveň účinný v době spáchání činu. Pozdější zákona lze použít, pokud je pro pachatele příznivější. Jedince tedy nelze postihnout za jednání, které nebylo označováno za trestný čin v momentě spáchání.[1]

Presumpce neviny (čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny)

„Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.“ [10]

Z čl. 40 odst. 1 plyne garance, že jen nezávislý soud a nezávislý a nestranný soudce, je oprávněn vyslovit vinu za spáchání trestného činu a uložit za něj trest.[2]

„Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena.“ [11]

Presumpce neviny je jednou ze základních zásad trestního řízení. Je to upraveno také v čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 b. 2 Evropské úmluvy. Jedná se o projev zásady „in dubio pro reo“, v překladu v případu pochybností o vině je třeba rozhodnout v jeho prospěch.[1]

Zásada Ne bis in idem a Res iudicata (čl. 40 odst. 5 Listiny)

„Nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Tato zásada nevylučuje uplatnění mimořádných opravných prostředků v souladu se zákonem.“ [12]

Nikdo nemůže být souzen za jeden a tentýž skutek vícekrát. Zásada res iudicata znamená zásada věci rozsouzené, mluvíme o nezaměnitelnosti a závaznosti rozsudku a po využití řádných opravných prostředků je výrazem ukončení procesu. Jsou ale připuštěny výjimky v podobě mimořádných opravných prostředků. Tato zásada vyjadřuje především právní jistotu odsouzenému nebo zproštěnému viny, že nebude zahájeno nové trestní stíhání.[7]

Procesní záruky práva na spravedlivý proces

Právo odepřít výpověď (čl. 37 odst. 1 Listiny)

„Každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké.“ [13]

Právo na právní pomoc a právo na obhajobu (čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny)

„Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.“[14]

„Obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce.“[15]

Toto ustanovení je možnost osoby a povinnost orgánu veřejné moci umožnit zastupování účastníků v řízení. Subjektem je každý člověk i osoby právnické. Adresátem je stát. Právní pomoc je kvalifikovaná právní služba, zejména ve formě zastupování v řízení před soudy. Poskytují ji především advokáti, dále notáři či soudní exekutoři.[7]

Rovnost účastníků v řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny)

„Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.“[16]

Pro všechny účastníky řízení platí stejná pravidla.

Právo na tlumočníka (čl. 37 odst. 4 Listiny)

„Kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka.“[17]

Z tohoto ustanovení nevyplývá právo používat v jednání svého mateřského jazyka, pouze právo na tlumočníka.[1]

Veřejnost soudního jednání a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny)

„Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.“ [18]

Listina tímto ustanovením tacitně formuluje princip ústnosti řízení, tedy projednání věci za účasti dotčené osoby, aby se mohla ke věci vyjádřit. Tento princip je dále vyjádřen v čl. 96 odst. 2 Listiny. Výjimky z veřejnosti řízení mohou být stanoveny pouze zákonem. Podle Ústavy České republiky se rozsudek vyjadřuje vždy veřejně.[2]

In-progress.jpg
             Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
             Pomozte naší wiki tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
  1. ↑ 1,0 1,1 1,2 1,3 1,4 1,5 1,6 1,7 FILIP, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno: Václav Klemm – Vydavatelství a nakladatelství, 2011, s. 125 - 132. ISBN 978-80-904083-7-1.
  2. ↑ 2,0 2,1 2,2 2,3 2,4 2,5 2,6 2,7 PAVLÍČEK, V. a kolektiv. Ústavní právo a státověda, II. díl. Ústavní právo České republiky. 1. úplné vydání. Praha: Leges, 2011, s. 679 - 705. ISBN 978-80-87212-90-5.
  3. ↑ čl. 36 odst. 1 usnesení č. 2/1993 Sb., usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součástí ústavního pořádku České republiky. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 25.1.2018]
  4. ↑ čl. 36 odst. 2 usnesení č. 2/1993 Sb., usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součástí ústavního pořádku České republiky. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 25.1.2018]
  5. ↑ čl. 36 odst. 3 usnesení č. 2/1993 Sb., usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součástí ústavního pořádku České republiky. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 25.1.2018]
  6. ↑ čl. 38 odst. 1 usnesení č. 2/1993 Sb., usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součástí ústavního pořádku České republiky. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 25.1.2018]
  7. ↑ 7,0 7,1 7,2 KLÍMA, K. Ústavní právo. 4. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010, s. 400 - 423. ISBN 978-80-7380-261-5.
  8. ↑ čl. 39 usnesení č. 2/1993 Sb., usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součástí ústavního pořádku České republiky. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 25.1.2018]
  9. ↑ čl. 40 odst. 6 usnesení č. 2/1993 Sb., usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součástí ústavního pořádku České republiky. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 25.1.2018]
  10. ↑ čl. 40 odst. 1 usnesení č. 2/1993 Sb., usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součástí ústavního pořádku České republiky. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 25.1.2018]
  11. ↑ čl. 40 odst. 2 usnesení č. 2/1993 Sb., usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součástí ústavního pořádku České republiky. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 25.1.2018]
  12. ↑ čl. 40 odst. 5 usnesení č. 2/1993 Sb., usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součástí ústavního pořádku České republiky. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 25.1.2018]
  13. ↑ čl. 37 odst. 1 usnesení č. 2/1993 Sb., usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součástí ústavního pořádku České republiky. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 25.1.2018]
  14. ↑ čl. 37 odst. 2 usnesení č. 2/1993 Sb., usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součástí ústavního pořádku České republiky. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 25.1.2018]
  15. ↑ čl. 40 odst. 3 usnesení č. 2/1993 Sb., usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součástí ústavního pořádku České republiky. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 25.1.2018]
  16. ↑ čl. 37 odst. 3 usnesení č. 2/1993 Sb., usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součástí ústavního pořádku České republiky. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 25.1.2018]
  17. ↑ čl. 37 odst. 4 usnesení č. 2/1993 Sb., usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součástí ústavního pořádku České republiky. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 25.1.2018]
  18. ↑ čl. 38 odst. 2 usnesení č. 2/1993 Sb., usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součástí ústavního pořádku České republiky. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 25.1.2018]
Autoři článku: NikolaP
Citováno z „http://wiki.iurium.cz/index.php?title=Právo_na_soudní_a_jinou_právní_ochranu&oldid=55760“