Právní status člena Parlamentu
Právního statusu poslanců a senátorů má 2 povahy, a to povahu mandátu a povahu Sboru. Tímto se právní status členů Parlamentu liší od právního statusu členů zastupitelstev územních samosprávných celků.[1] Pod pojmem mandát se rozumí pověření určité osoby zastupovat voliče ve funkci poslance nebo senátora.[2]
Obsah
Vznik mandátu
Mandát vzniká zvolením v parlamentních volbách (čl. 16 an. Ústavy) a poslanecká a senátorská místa jsou obsazovány konkrétními občany ČR.[3] Za den zvolení se považuje až druhý den voleb. Podle čl. 23 Ústavy člen Parlamentu musí složit slib na první schůzi komory, které se účastní. Slib zní: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“ Mandát nevzniká slibem, ale aktem zvolení. Neplnění povinností ze slibu není bezprostředně sankcionováno.[2]
Charakter mandátu
Mandát poslance či senátora je mandát volný, protože poslanec není vázán odpovědností občanům ani politickým subjektům, ale je vázán pouze svým svědomím podle čl. 26 Ústavy.[3] Z něj také plyne, že poslanci a senátoři musejí vykonávat svůj mandát osobně a nemohou se nechat zastupovat.[2] Mandát je inkompatibilní s výkonem funkcí prezidenta, soudce či další funkce, kterou stanoví zákon (čl. 22. odst. 1 Ústavy) a také s výkonem funkce v druhé komoře Parlamentu podle čl. 21 Ústavy. Nejedná se ale o inelegibilitu (nevolitelnost), protože podle čl. 22 odst. 2 Ústavy zaniká mandát poslance nebo senátora dnem, kdy se poslanec nebo senátor ujal úřadu prezidenta republiky, funkce soudce nebo jiné funkce neslučitelné s výkonem funkce poslance či senátora.[3] Dalšími neslučitelnými funkce jsou podle zákona č. 159/2006 Sb. funkce na ministerstvu nebo jiném správním úřadu, na státním zastupitelství nebo soudu,v bezpečnostních sborech, ozbrojených silách, Nejvyšším kontrolním úřadu, Kanceláři prezidenta republiky, Kanceláři Poslanecké sněmovny, Kanceláři Senátu, státních fondech a v Kanceláří veřejného ochránce práva. Mandát člena Parlamentu je slučitelný s členstvím ve vládě, ale tento člen nesmí vykonávat žádné funkce v komorách, ani být členem výboru, komise nebo vyšetřovací komise (čl. 32 Ústavy).[2]
Volební zákon upravuje instituci náhradníka poslance, který nastupuje na jeho místo, jakmile mandát zanikne. Je to tedy potenciálně zvolený zástupce, který se bude moci ujmout funkce, pokud zanikne mandát prvně zvoleného poslance.[3]
Zánik mandátu[3]
Důvody zániku mandátu jsou taxativně vymezeny v čl. 25 Ústavy. Mandát zaniká:
- odepřením slibu nebo složením slibu s výhradou
- uplynutím volebního období
- vzdáním se mandátu – osobně na schůzi nebo doručením notářského zápisu o vzdání se mandátu
- ztrátou volitelnosti – důvodem ztráty volitelnosti může být např. ztráta občanství nebo omezení svéprávnosti
- u poslanců rozpuštěním Poslanecké sněmovny
- vznikem neslučitelnosti funkcí podle čl. 22 Ústavy
Práva uvnitř sněmovny
Členové Parlamentu mají právo účastnit se jednání a rozhodování komory a jejích orgánů. Zároveň je ale poslanec nebo senátor povinen účastnit se schůzí komory a orgánů, do nichž byl zvolen. Pokud se nemůže zúčastnit schůze, musí se omluvit předsedovi toho orgánu, o jehož jednání jde. Nepřítomnost či neomluvení ale není nijak sankcionováno.[2] Jedním ze základních práv je volební právo do orgánů Poslanecké sněmovny (toto právo se nevztahuje na předsedu a místopředsedy Poslanecké sněmovny a taktéž členy vlády při volbách výborů. Totéž platí i pro složení senátních výborů a komisí.
Dále mají právo vystoupit k věci, podávat pozměňovací návrhy k pořadu jednání, proceduře, předloženým návrhům, právo ověřit své vystoupení v záznamu. Dále mají právo předkládat návrhy zákonů (senátoři ne, pouze Senát jako celek).
Jednací řád Poslanecké sněmovny a Jednací řád Senátu upravuje právo poradního hlasu při jednání výborů, jichž není poslanec nebo senátor členem.
Poslanci dále mají právo podávat skupinové návrhy s ostatními poslanci (např. návrh na vyslovení nedůvěry vládě).[1]
Práva vůči jiným státním orgánům
Jedná se o právo na informaci, právo na intervenci a právo na interpelaci.
Právo na intervenci spočívá a nepřímo upraveno v podobě žádosti o informace a vysvětlení, interpelací a v existenci zvláštního petičního výboru.
Právo na informaci znamená, že poslanci a senátoři mohou žádat od členů vlády (ale i vedoucích ostatních ústředních orgánů a vedoucích dalších státních orgánů) informace, vysvětlení a podklady pro výkon poslanecké funkce. Členové vlády nebo vedoucí jsou povinni je poskytnout do 30 dnů. Výjimkou je pouze povinnost mlčenlivosti nebo zákaz jejich zveřejnění.[1]
Interpelace je výzva ke složení účtů z činnosti vlády nebo člena vlády ve formě kvalifikovaného dotazu. Rozlišujeme interpelace ústní a písemné. Podle čl. 53 Ústavy má každý poslanec právo interpelovat vládu nebo její členy ve věcech jejich působnosti a interpelovaní členové vlády jsou povinni odpovědět do 30 dnů (zejména interpelace písemné). Na ústní interpelace se odpovídá zpravidla bezprostředně po jejím přednesení.[2]
Právo vytvářet poslanecká sdružení[2]
Poslanci a senátoři mají právo se sdružovat v poslaneckých nebo senátorských klubech, v zásadě podle politické strany, za kterou kandidovali ve volbách. Toto sdružování umožňuje efektivní prosazování zájmů v Parlamentu. Poslanec nebo senátor může být členem pouze jednoho klubu a každá politická strana smí utvořit maximálně jeden klub. K ustavení klubu jsou potřeba minimálně 3 poslanci (5 senátorů) a kluby se mohou slučovat.
Právo poslanecké imunity
Právo poslanecké (senátorské) imunity je oprávněním Parlamentů, které chránilo své členy před zásahy moci výkonné. Pojem imunita v širším smyslu je tvořen indemnitou a imunitou v užším smyslu. Protože se jedná o významný institut, je zakotven přímo v Ústavě v čl. 27 a čl. 28 Ústavy.[1]
Indemnita[1]
Indemnita je také někdy označována jako materiální imunita. Podle čl. 27 odst. 1 a 2 Ústavy totiž poslance ani senátora nelze postihnout za jejich hlasování v Poslanecké sněmovně nebo Senátu a za projevy takto učiněné nelze poslance nebo senátora trestně stíhat. Poslanec nebo senátor podléhá jen disciplinární pravomoci komory, které je členem.
Čl. 27 odst. 3 Ústavy říká, že za přestupky poslanec nebo senátor podléhá jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem.
Imunity procesněprávní
Exempce z trestního stíhání (procesněprávní imunita)[2] je označována také jako neodpovědnost za činy neúřední nebo osobní nedotknutelnost. Spočívá v tom, že poslance ani senátora nelze bez souhlasu komory, jejímž je členem trestně stíhat. Pokud odepře komora souhlas, je trestní stíhání po dobu trvání mandátu vyloučeno (čl. 27 odst. 4 Ústavy).[1]
Dále má poslanec a senátor imunitu ze zadržení. Podle čl. 27 odst. 5 Ústavy lze poslance nebo senátora zadržet pouze v případě, že byl dopaden při spáchání trestného činu nebo bezprostředně poté. Příslušný orgán je poté povinen zadržení ihned oznámit předsedovi komory a nedá-li předseda komory do 24 hodin od zadržení souhlas, je příslušný orgán povinen ho propustit. Na své následující schůzi komora s konečnou platností rozhodne o přípustnosti stíhání.[1]
Podle čl. 28 Ústavy má poslanec i senátor právo odepřít svědectví o skutečnostech, které se dozvěděl v souvislosti s výkonem svého mandátu, a to i poté, kdy přestal být poslancem nebo senátorem.
Nejde o osobní právo poslance, a tudíž se poslanec své imunity nemůže vzdát. Poslanec je pouze nositelem imunity. Procesní imunita je na rozdíl od indemnity vázána pouze na dobu výkonu funkce.[1]
Právo na materiální zabezpečení[1]
Poslanci už nejsou na rozdíl od minulosti představiteli tříd a vrstev společnosti, ale mají být profesionály a věnovat se poslanecké činnosti jako svému povolání.Plat členů komor Parlamentu ČR spolu s platem dalších státních funkcionářů upravuje zákon č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců. Poslancům i senátorům náleží plat, náhrady výdajů, náhrady vyúčtovatelného naturálního plnění nebo samotné naturální plnění a odchodné.
Povinnosti poslanců[1]
Poslanci a senátoři mají kromě práv také povinnosti. Patří k nim již zmíněná povinnosti aktivní a iniciativní účasti na jednání sněmovny a jejích orgánů. Dále mají například povinnost hovořit k věci či dodržovat zásady parlamentního jednání.
Disciplinární řízení[2]
Podle jednacích řádů se disciplinární řízení uskuteční:
· proti členu komory, který se svým projevem učiněným v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo v jejich orgánech dopustí jednání, kvůli němuž by mohl být jinak trestně stíhán
· proti členu komory, který svým projevem učiněným v komoře nebo v jejích orgánech urazí poslance, senátora, ústavního soudce nebo jinou osobu
· proti členu komory, který se dopustí přestupku
Řízení zahajuje mandátový a imunitní výbor na návrh předsedy komory nebo z vlastního podnětu, v případě urážky na návrh uraženého. Poté provede šetření a rozhodne o uložení disciplinárního opatření nebo řízení zastaví. Za urážku nebo výrok, za který by jinak mohl být trestně stíhán, lze členu komory uložit povinnost se omluvit nebo uložit pokutu do výše jednoho měsíčního platu. Za přestupek je možné udělit napomenutí nebo pokutu do výše stanové přestupkovým zákonem. Lhůta pro odvolání činí 15 dnů od doručení písemného rozhodnutí.
Mimo to existuje tako pořádkové opatření, které může předseda uložit členu komory napomenutí za nepřístojné chování a pro opakování takového jednání jej vykázat z jednacího sálu. Odvolat se lze bezprostředně po uložení. Komora rozhodnutí předsedy potvrdí nebo je zruší a rozhodnutí komory je konečné.
Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte naší wiki tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
- ↑ 1,0 1,1 1,2 1,3 1,4 1,5 1,6 1,7 1,8 1,9 FILIP, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva.2. vyd. Brno: Václav Klemm – Vydavatelství a nakladatelství, 2011, ISBN 978-80-904083-7-1., s. 212 – 218.
- ↑ 2,0 2,1 2,2 2,3 2,4 2,5 2,6 2,7 2,8 PAVLÍČEK, V. a kolektiv. Ústavní právo a státověda, II. díl. Ústavní právo České republiky.1. úplné vydání. Praha: Leges, 2011, ISBN 978-80-87212-90-5., s. 766 – 781.
- ↑ 3,0 3,1 3,2 3,3 3,4 KLÍMA, K. Ústavní právo.4. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010, ISBN 978-80-7380-261-5., s. 497 – 501.
