Práva a povinnosti manželů

Z Iurium Wiki

Obecně

Práva a povinnosti manželů jsou upraveny v části druhé (rodinné právo), hlavě první (manželství) a v díle čtvrtém, konkrétně v ustanoveních § 687–753 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“).

Na úvod je třeba zmínit, že manželé mají z hlediska občanského zákoníku rovné postavení (co do práv a povinností)[1], které je zakotveno také v rámci ústavního pořádku.[2] K tomuto zrovnoprávnění (co do práv a povinností) v našich podmínkách došlo přijetím zákona o právu rodinném z roku 1949[3], resp. z hlediska ústavního pořádku Československé republiky byla rovnost mezi pohlavími (a potažmo i mezi manžely) zakotvena již v § 106 odst. 1 zákona č. 121/1920 Sb., kterým se uvozuje ústavní listina Československé republiky (podle kterého se neuznávají výsady pohlaví, rodu a povolání) a v § 1 odst. 2 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky.[4] Praktickým příkladem tohoto zrovnoprávnění z hlediska rodinného práva může být zákonné společenství majetkové a jeho zánik, kde jsou si podíly manželů rovny.[5] Ještě obecný zákoník občanský (ABGB) obsahuje ustanovení o tom, že muž je hlava rodiny, což by se dalo interpretovat jako nerovnost v postavení manželů.[6]

Z hlediska mezinárodního práva se princip rovnosti manželů objevuje až v čl. 23 odst. 4 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech z roku 1976 a v čl. 5 Protokolu č. 7 (k Evropské úmluvě) z roku 1984. Původní znění Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních práv tak tuto rovnost a jeho záruky nezakotvovalo.[4]

Hlavní účel manželství, který by měl být sledován a v rámci aplikace a interpretace rodinného práva zdůrazňován, spočívá v založení rodiny, řádné výchově dětí a ve vzájemné podpoře a pomoci.[7] Naprostým základem manželských vztahů (i z hlediska právní úpravy) je fakt, že manželé jsou si „navzájem povinni úctou, jsou povinni žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svou důstojnost, podporovat se, udržovat rodinné společenství, vytvářet zdravé rodinné prostředí a společně pečovat o děti“.[8] Společnou péčí o děti se nemíní jen společné děti manželů, ale také děti, které jsou v péči alespoň jednoho z manželů (tj. z předchozích manželství, děti v pěstounské péči či v péči předcházející osvojení).[4] Mezi další podstatná práva a povinnosti manželů náleží společné obstarávání rodinných záležitostí[9], zastupování manžela v běžných záležitostech (výjimky z tohoto viz níže).[10]

Ovšem z faktického hlediska (zejména v majetkových záležitostech) není vždy toto postavení rovné. Právo na to reaguje vyvažováním za účelem spravedlivé rovnováhy, a to zásadou solidarity a ochrany slabší strany.[11]

Vzájemná práva a povinnosti manželů

Vzájemné vztahy mezi manžely (ale i ve vztahu k dětem a dalším členům rodiny) odpovídají subjektivním právům na straně jedné a k nim korespondujícím zákonným povinnostem na straně druhé a mají v rámci rodiny a rodinného práva velký význam. Toto je vybaveno nárokem a požívá soudní ochrany.

Vzájemná práva a povinnosti manželů lze třídit dle jejich původu:

a) vychází z přirozených práv: jedná se především o otázky práva na rodinný život, lidské důstojnosti. Tato práva (jak je u přirozených práv zvykem) vycházejí z uznání svobodné lidské vůle žít rodinným způsobem dle vlastní volby.[12] Do této kategorie můžeme zařadit i již zmíněnou povinnost úcty a povinnost respektování vzájemné důstojnosti.[8]

b) vychází ze statusových práv a povinností: jedná se o otázky osobní stavu v rámci manželství, např. o právo na rozvod.

c) vychází ze závazkových práv a povinností: ty můžeme dělit dle jejich vzniku na základě ex lege (ze zákona: např. vyživovací povinnost mezi manžely) a na základě smlouvy (např. v případě předmanželské smlouvy).

Taktéž je možné vzájemná práva a povinnosti manželů třídit na:

a) osobní: sem řadíme např. povinnost věrnosti či vytváření zdravého rodinného prostředí

b) majetková: sem patří otázky společného jmění manželů, rodinného závodu, obvyklého vybavení rodinné domácnosti či vzájemná vyživovací povinnost mezi manžely.[13]

Mezi základní vzájemná práva a povinnosti manželů patří:

a) zákonné zastoupení

b) informační povinnost a povinnost ohledu

c) uspokojování potřeb rodiny

d) rozhodování o záležitostech rodiny a obstarávání záležitostí rodiny

e) problematika rodinného závodu a obvyklého vybavení rodinné domácnosti

f) manželské majetkové právo (společné jmění manželů v zákonném nebo smluveném režimu);

g) společné bydlení manželů

h) výživné mezi manžely

i) ochrana před domácím násilím

j) vynutitelnost subjektivních práv a sankce za porušení povinností

Je třeba si uvědomit, že z hlediska dikce nejsou ustanovení § 687–689, která upravují vzájemné povinnosti a práva manželů, ve své obecnosti přímo vynutitelná. Je ovšem třeba mít na paměti, že mohou zakládat faktické důsledky, které se mohou projevit i v právní rovině (například může mít zásadní vliv na existenci rozvodového důvodu pro návrh na zrušení manželství a na ně navazující rozhodování o výživném nebo bydlení rozvedeného manžela).[4]

Zákonné zastoupení

Jak již bylo uvedeno výše, manžel má právo zastupovat svého manžela v jeho běžných záležitostech.[14] Toto zastoupení je ex lege a nevyžaduje tedy plnou moc. Z tohoto existují tři výjimky, kdy nedochází k uplatnění zákonného zástupčího práva:

a) manžel, který má být zastoupen, předem sdělí, že nesouhlasí se zastoupením, a to tomu, s kým má (nebo má v úmyslu) jeho manžel právně jednat;

b) soud zruší na návrh manžela zákonné zástupčí právo druhého manžela;

c) pokud spolu manželé nežijí, a to v situaci upravené § 691 odst. 2 OZ.[15]

V případě zastoupení manžela v jiných než běžných záležitostech musí manželé uzavřít smlouvu o zastoupení a sepsat pro tento účel plnou moc, a to na základě § 436 a následujících ustanovení OZ.[16]

Ke vzniku zástupčího oprávnění dochází v okamžiku uzavření manželství, přičemž je nerozhodné, zda manželství je bezvadné, nebo trpí nějakou vadou, kvůli které by mohlo být prohlášeno za neplatné.[17]

Informační povinnost a povinnost ohledu

Manželé se podle občanského zákoníku mají vzájemně informovat o „svých příjmech a stavu svého jmění, jakož i o svých stávajících i uvažovaných pracovních, studijních a podobných činnostech“, přičemž musí brát zřetel na zájem rodiny (tj. druhého manžela, nezletilých dětí bez plné svéprávnosti žijící ve společné domácnosti a případně i další členy rodiny).[18] Nemělo by se například stávat, že manžel nečekaně oznámí druhému manželovi, že si našel zaměstnání na druhé straně republiky a postaví ho tak „před hotovou věc“.

V případě společného jmění manželů jsou příjmy součástí toho, co je manželům společné po majetkové stránce a z hlediska majetkového společenství. V případě, že manželé nemají nastaven zákonný režim společného jmění manželů (zejm. v případě, že společné jmění manželů je zrušeno), tak je stav vlastního jmění rozhodný např. v případě zániku manželství, kdy dojde k poměřování.[19]

Jak již bylo zmíněno výše, subjektivnímu právu jednoho manžela odpovídá zákonná povinnost druhého – v tomto případě sdělit tyto informace. Tento požadavek na informace je vymahatelný soudní cestou.[20]

Uspokojování potřeb rodiny

Manželé také přispívají „na potřeby života rodiny a potřeby rodinné domácnosti podle svých osobních a majetkových poměrů, schopností a možností tak, aby životní úroveň všech členů rodiny byla zásadně srovnatelná. Poskytování majetkových plnění má stejný význam jako osobní péče o rodinu a její členy“[21] a mají vůči sobě vzájemnou vyživovací povinnost, která má za cíl oběma zajistit „zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Vyživovací povinnost mezi manžely předchází vyživovací povinnosti dítěte i rodičů“[22], to znamená, že vyživovací povinnost mezi manžely má přednost před ostatními vyživovacími povinnostmi (ať už vůči dětem nebo rodičům).[23] Tato vyživovací povinnost by měla mít za cíl zajistit uspokojení všech odůvodněných potřeb manžela, aby sdílel stejnou životní úroveň jako povinný k výživě.[24] Krom uvedeného se na vyživovací povinnost mezi manžely také vztahují obecná ustanovení o výživném.[25]

Samotná osobní péče o rodinu a její členy podle § 690 OZ má povahu plnění majetkové povahy, a to jak peněžité, tak nepeněžité. Právo druhého manžela na plnění na druhé straně odpovídá této povinnosti. Toto právo je možné uplatnit u soudu.

O rodinné domácnosti a jejím vedení hovoříme v případě, že bydlí v jednom obydlí. V tomto směru se nepřihlíží k tomu, zda spolu žijí (viz § 758 OZ, který se zabývá rozlukou). Jak již bylo zmíněno výše, manželé jsou vázáni vůči sobě navzájem i se členy své rodiny sdílet stejnou životní úroveň na základě zásady solidarity. Co se týče okruhu osob, které do rodiny patří, tak se jedná např. o děti společné či svěřené do péče.[24]

Je však třeba rozlišovat mezi „rodinou“, která má spíše nehmotnou povahu lidského společenství nejbližších osob, a „rodinnou domácností“, která má majetkovou povahu tohoto společenství a je také spojena s prostorem, ve kterém se nachází toto společenství.

Pokud manželé nemají rodinnou domácnost (tj. žijí odděleně), pak každý z nich nese náklady své domácnosti. To však nevylučuje povinnost vzájemné podpory a pomoci.[26]

Pokud jeden z manželů odejde ze společné (rodinné) domácnosti bez zvláštního zřetele hodného důvodu (a pokud se odmítá vrátit), je tento manžel povinen přispívat na náklady této domácnosti, pokud se v něm nachází společné nezaopatřené dítě manželů, vůči kterému mají oba vyživovací povinnost (bez ohledu na věk). To samé platí i v případě nezletilého dítěte bez plné svéprávnosti, „které je svěřeno do péče manželů nebo jednoho z nich“. Případné důvody opuštění či odmítání návratu do společné (rodinné) domácnosti posoudí soud na základě obecných zásad (tj. podle dobrých mravů a zásad slušnosti).[27] Jako příklady zřetele hodného důvodu k opuštění domácnosti lze uvést např. pobývání s nemohoucím rodičem, o kterého se míní starat až do jeho smrti, či práci v cizině, kdy nemá důvod se vrátit kvůli spokojenosti s tamním pracovním prostředím (zpravidla platí, že dobrovolně plní své povinnosti vůči manželovi a ostatním členům rodiny).[28]

Z hlediska majetkového práva manželů je důležité zmínit společné jmění manželů jako zákonný majetkový režim, jež je možné smluvně rozšířit či zúžit (dokonce i zcela vyloučit nebo zásadně pozměnit, a to jak za trvání, tak před uzavřením manželství).[13]

Rozhodování o záležitostech rodiny a obstarávání záležitostí rodiny

V rámci běžného rozhodování v rodinných záležitostech (včetně způsobu života rodiny a volby umístění společné rodinné domácnosti, popř. domácnosti jednoho z manželů a dalších členů rodiny, především dětí, které nenabyly plné svéprávnosti) je podstatný důraz kladen na dohodu manželů.[29]

V případě, že nedojde mezi manžely k dohodě o těchto podstatných záležitostech rodiny, pak toto pravidlo stanoví zákon. Podle něho může soud na návrh jednoho z manželů nahradit souhlas druhého manžela svým rozhodnutím, a to v těchto případech podle § 692 odst. 2 OZ:

a) manžel odmítá udělit svůj souhlas v rodinné záležitosti, a to bez vážného důvodu a proti zájmu rodiny;

b) manžel není schopen projevit svou vůli[30] (např. tím, že je v kómatu[16] či postižen duševní poruchou, která není přechodného rázu).

V zásadě platí, že soud může rozhodnout pouze v podstatné záležitosti, přičemž jeho vymezení je dáno zavedenou praxí, a to za splnění výše uvedených podmínek.[31]

Zákon však zdůrazňuje, že by se soud měl snažit vést manžele k dohodě.[30]

Co se týká obstarávání záležitostí rodiny, zde je zákonem stanoveno, že je obstarávají manželé společně, nebo jeden z nich[32], což souvisí s rovným postavením muže a ženy v rámci rodiny.[1] Tak jako výše, i zde zákon předpokládá dohodu mezi manžely. V případě nenalezení shody jsou stanovena jasná pravidla.[33]

Samotný občanský zákoník rozlišuje tyto záležitosti:

a) běžné záležitosti rodiny (viz § 694 odst. 1 OZ): právní jednání jednoho manžela zavazuje a opravňuje oba manžele společně a nerozdílně. Toto se neuplatní v případech, kdy manžel, který nejednal, předem sdělí třetí osobě, že s právním jednáním nesouhlasí (podobně jako tomu je u zástupčího práva), a také v případě, kdy „soud může na návrh manžela pro něho vyloučit následky budoucího právního jednání druhého manžela vůči třetím osobám. Taková opatření se netýkají právních jednání, jimiž manžel obstarává běžně nezbytné životní potřeby rodiny a jejích členů, zejména dětí, které nenabyly plné svéprávnosti.“[34] Jedná se o situace, kdy majetkový aspekt zásadně odpovídá majetkovým poměrům rodiny. Za běžně nezbytnou potřebu se pak považují věci každodenní potřeby, běžné nákupy, výdaje na hromadnou dopravu, ale také výdaje na kulturní a sportovní akce.[35]

b) ostatní záležitosti rodiny (viz § 694 odst. 2 OZ): stejně jako v případě běžných záležitostí rodiny, i zde právní jednání jednoho manžela zavazuje a opravňuje společně a nerozdílně. Ustanovení však k tomuto dodává „dal-li druhý manžel k právnímu jednání manžela souhlas“, přičemž v případě neshody dojde analogicky k použití ustanovení § 692 odst. 2 OZ.[24] Jedná se o záležitosti nikoli běžné, kam můžeme zařadit např. omezení či vyloučení práv, která umožňují obvyklý život rodiny, zbavení se dosavadní možnosti bydlení, svolení k pobytu cizí osoby do rodinného společenství.

V praxi také většinou platí, že záležitosti rodiny neobstarávají manželé společně, ale jednotlivě, přičemž druhý manžel s tímto souhlasí či nenamítá.[35]

Pokud se však manžel, který s právním jednáním druhého manžela nesouhlasí, nedovolá pomoci soudu předem, může se dovolat relativní neplatnosti takového právního jednání.[24]

V případě, že spolu manželé nežijí (za situace uvedené § 691 odst. 2 OZ), tak právní jednání jednoho z manželů v záležitostech rodiny druhého manžela bez jeho souhlasu nezavazuje ani neopravňuje.[36]

Obvyklé vybavení rodinné domácnosti

Z hlediska současné právní úpravy občanského práva lze za novinku považovat pojetí obvyklého vybavení společné domácnosti. Zde není rozhodné vlastnictví či spoluvlastnictví, nýbrž účel a zvláštní režim (viz § 698 OZ). Tento účel je možné spatřovat v požadavku zajištění dobrého fungování rodiny, rodinného života a rodinné domácnosti, ale také v principu rodinné solidarity, která má chránit rodinu jako celek.

Za obvyklé vybavení rodinné domácnosti se považují movité věci, které slouží k běžným a nezbytným životním potřebám rodiny a jejich členů. V tomto směru je právní úprava této problematiky upravena kogentně. Ochrana tohoto zaniká se zánikem manželství.

Ustanovení § 698 odst. 2 a 3 OZ pak dále stanoví, že „k nakládání s věcí, která je součástí obvyklého vybavení rodinné domácnosti, potřebuje manžel souhlas druhého manžela; to neplatí, jedná-li se o věc zanedbatelné hodnoty“, přičemž „manžel se může dovolat neplatnosti právního jednání, jímž druhý manžel s věcí, která je součástí obvyklého vybavení rodinné domácnosti, naložil bez jeho souhlasu.“ V tomto případě se jedná o neplatnost relativní, přičemž vzhledem k trvání manželství se promlčecí lhůta nepočíná podle § 646 OZ.

Vybavení rodinné domácnosti a jeho režim nelze smluvně modifikovat či vyloučit tak, jak to známe u společného jmění manželů. Jediná výjimka se týká trvalého opuštění domácnosti s úmyslem nevrátit se (viz § 718 odst. 3 OZ). V případě, že nedošlo k uzavření žádné smlouvy, má ten, kdo domácnost opustil a je zároveň výlučným vlastníkem movitých věcí, které tvoří obvyklé vybavení rodinné domácnosti, právo domáhat se vydání těchto věcí druhým manželem podle § 699 odst. 1 OZ. Ovšem pokud opuštěný manžel potřebuje tyto věci pro společné nezaopatřené nesvéprávné a nezletilé děti manželů (popř. pro jiné nezletilé a nesvéprávné dítě, které bylo svěřeno manželům do společné péče), pak se výše uvedené ustanovení nepoužije (viz § 699 odst. 2 OZ).[37] Zároveň musí být z jednání daného manžela zjevné, že se jedná o opuštění domácnosti trvalé, jednou provždy, a to například tím, že se odmítá vrátit.[38]

Rodinný závod

Rodinný závod je specifickým typem obchodního závodu a o věc hromadnou (viz § 501 OZ). Hlavní účel spočívá v ekonomické a mnohdy i existenční ochraně členů rodiny, kteří trvale pracují pro rodinu a rodinný závod.

Tento rodinný závod může zajistit manželům ochranu v majetkové sféře, jelikož mezi manžely nemůže vzniknout pracovní poměr (viz § 730, který upravuje rozdělení příjmů v rámci podnikání v režimu oddělených jmění manželů).

Rodinným závodem se z hlediska zákona míní závod, v němž společně pracují manželé, popř. jeden z manželů s dalšími příbuznými až do třetího stupně nebo sešvagřenými osobami až do druhého stupně. Rodinný závod je přitom ve vlastnictví některé z těchto osob (viz § 700 odst. 1 OZ).

Je třeba si uvědomit, že rodinný závod není vlastnictvím rodiny. Pokud některé z těchto osob trvale pracují pro rodinu nebo rodinný závod, a to bez pracovní, společenské či jiné obdobné smlouvy, jsou osobami zúčastněnými na provozu rodinného závodu. Tyto osoby se ve svém důsledku podílejí na zisku z rodinného závodu, jakož i na věcech nabytých z tohoto zisku a na přírůstcích rodinného závodu, a to v míře odpovídající množství a druhu práce. Tohoto práva se lze vzdát pouze prohlášením plně svéprávné osoby (viz § 701 OZ). Pro rodinný závod je podstatné, kdo se účastní jeho provozu, nikoli kdo je jeho vlastníkem. To má také důsledky v podílu na rozhodování o zásadních otázkách mimo obvyklé hospodaření. Za rozhodnutí, která nelze označit za související s obvyklým hospodařením závodu, lze označit např. rozšíření provozu v rámci přístavby provozní budovy, změna v osobách participujících na společenství rodinného závodu (v souvislosti s přístupem dalšího rodinného příslušníka či smrtí nebo jiným odchodem stávajícího rodinného příslušníka) a samozřejmě zásadní rozhodnutí o rodinném závodě a jeho provozu.[39]

Zúčastněná osoba se může vzdát práva na podíl ze zisku z provozu rodinného závodu, přičemž musí být plně svéprávná (zletilost není rozhodná), vzdání se musí být učiněno osobním prohlášením, přičemž je pro ni předepsána forma veřejné listiny.[40]

Člen rodiny zúčastněný na provozu rodinného závodu má přednostní právo při rozdělení závodu soudem v rámci pozůstalosti (viz § 704 odst. 1 OZ).[41] Zároveň v případě zcizení rodinného závodu platí, že člen rodiny k němu má jako „zúčastněný na jeho provozu předkupní právo, ledaže bylo ujednáno něco jiného. To platí i v případě, že má být zcizen spoluvlastnický podíl na rodinném závodu nebo že má být zcizena věc, která má podle své povahy a dosavadního určení provozu rodinného závodu trvale sloužit.“[42]

Mimo tento základní přehled je vhodné zmínit, že „ustanovení o právech a povinnostech členů rodiny zúčastněných na provozu rodinného závodu se nepoužijí v případech, kdy jsou tyto práva a povinnosti upraveny společenskou smlouvou včetně zakladatelského právního jednání o založení obchodní společnosti nebo družstva, smlouvou o tiché společnosti nebo smlouvou a ustanoveními jiného zákona o pracovním poměru, popřípadě jinou obdobnou smlouvou. Jsou-li členy rodiny zúčastněnými na provozu rodinného závodu manželé, použijí se před ustanoveními o rodinném závodu přednostně ustanovení tohoto zákona o manželském majetkovém právu.“[43]

Co se týká rozhodování o použití zisku z rodinného závodu či jeho přírůstků, záležitostí mimo obvyklé hospodaření včetně změn základních zásad závodního provozu nebo jeho zastavení, tak taková rozhodnutí „se přijímají většinou hlasů členů rodiny zúčastněných na provozu rodinného závodu. Je-li mezi nimi osoba, která není plně svéprávná, zastupuje ji při hlasování zákonný zástupce, pokud je nezletilá, jinak opatrovník.“ Zároveň platí, že „účastenství na provozu rodinného závodu se váže na osobu člena rodiny a nelze je přenést na jiného, ledaže se jedná o některého z členů rodiny uvedených v § 700 odst. 1 a souhlasí s tím všichni členové rodiny, kteří již jsou na provozu rodinného závodu zúčastněni.“[44]

Přitom je třeba si uvědomit, že přírůstek není zisk, neboť dochází ke zvětšování jmění zvnějšku, tedy např. investicemi z výhradního majetku zúčastněných členů rodiny i od třetích osob. Také nelze očekávat, že dojde k podělení celého zisku mezi zúčastněné členy rodiny. Část zisku totiž bude jistě použita na obnovu zařízení, staveb, movitého inventáře či na pořízení výkonnějších strojů a také pro účely rezervy.[40] Hlavním důvodem pro takové rozdělení zisku je snaha o dobré či lepší fungování závodu, které může v budoucnu znamenat zvýšení zisku.[39]

V případě zcizení závodu zaniká účastenství na jeho provozu nebo v případě, že člen rodiny „přestane vykonávat práci pro rodinu nebo v rodinném závodě, anebo že se změní právní důvod, ze kterého pokračuje ve výkonu práce v rodinném závodu“.[45] Pokud zaniklo účastenství na provozu závodu, „lze platbu členu rodiny na provozu závodu dosud zúčastněnému rozložit do splátek, pokud to bude ujednáno nebo pokud to schválí soud. Není-li pro rozložení platby do splátek rozumný důvod, soud placení ve splátkách neschválí, popřípadě rozhodne o neplatnosti ujednání o splátkách.“[46]

Pokud nedojde k výslovnému ujednání členů rodinného společenství, kterým dochází ke vzniku provozu rodinného závodu, pak se tato řídí zvyklostmi a praxí v nich zavedenou, pokud to neodporuje § 700–706 OZ.[47]

Společné bydlení manželů

Z celoevropského hlediska je třeba zmínit Doporučení výboru ministrů Rady Evropy č. R (81)15 o právech manželů, který se týká užívání rodinného bytu či domu a užívání zařízení domácnosti. Tento dokument především chrání toho manžela, který nemá k věci vlastnické právo, ani jiný přímý právní důvod k rodinnému bytu či domu a jeho vybavení, a to především během událostí jako manželská krize, rozvod či úmrtí.

Občanský zákoník stanovuje, že manželé mají obydlí tam, kde mají rodinnou domácnost (§ 743 odst. 1 OZ). V praxi dochází k dohodě o této záležitosti. V opačném případě (např. v průběhu předrozvodové krize) může jeden z manželů žádat druhého o přeložení rodinné domácnosti z vážných důvodů. Druhý manžel má ze zákona povinnost tomuto vyhovět s výjimkou situace, kdy důvody pro setrvání převažují nad důvody pro změnu (§ 743 odst. 2 OZ). Manželé mají také možnost dohodnout se na trvalém odděleném bydlení, které může být založeno i např. opuštěním rodinné domácnosti, vyhoštěním, vykázáním či v důsledku vazby nebo výkonu trestu.

Na rozdíl od předchozí právní úpravy rodinného práva není domácnost účinným občanským zákoníkem definována. Její definici je možné dovodit z jiných ustanovení jako hospodářskou jednotku tvořenou lidmi a souborem majetkových složek (obydlí a jeho vybavení). Rodinná domácnost pak může být tvořena manžely, registrovanými partnery, alespoň jedním rodičem a dítětem, rodičem a dítětem či dítětem a nevlastním rodičem.

Manželé nemusí spolu bydlet (mohou bydlet trvale odděleně podle § 743 odst. 3 OZ) a vést rodinnou domácnost (viz § 691 OZ), a to bez ohledu na zákonnou povinnost žít spolu (viz § 687 odst. 1 OZ). Toto trvalé oddělené bydlení může být založeno na dohodě nebo opuštění takovéto domácnosti jedním z manželů. Samotná rodinná domácnost manželů je pojmově spojena s bydlením manželů, což má vliv například v oblasti uspokojování potřeb rodiny (§ 690 OZ), nakládání s obydlím, ať už se jedná o byt či dům (viz § 747 a 748 OZ) či v případě ochrany před domácím násilím (§ 751 OZ) a bydlení po zániku manželství (§ 766 a následující ustanovení OZ).

V případě, že se obydlí nachází ve společném jmění manželů, mají manželé rovnoprávné postavení a jeho ochrana se řídí ustanoveními o společném jmění manželů (viz § 708 a následující ustanovení OZ, zejm. § 713 OZ).

Pokud je společné obydlí ve výhradním vlastnictví jednoho z manželů, pak je postavení ekonomicky slabšího manžela řešena prostřednictvím odvozeného právního důvodu bydlení. Zákon stanovuje, že ekonomicky slabšímu manželovi vznikne právo bydlení, pokud druhý manžel má k domu či bytu výhradní právo bydlet a zároveň se nejedná o závazkové právo (viz § 744 OZ).

Pokud má jeden z manželů výhradní závazkové právo k domu či bytu (typicky nájemní právo), pak vznikne oběma manželům k domu či bytu společné nájemní právo, a to uzavřením manželství.[48] Toto právo je založeno na rovnosti práv a povinností obou manželů (§ 745 OZ) a manželé jsou v tomto případě zavázáni a oprávněni společně a nerozdílně, přičemž manžel, který má právo bydlení, má postavení ručitele svého manžela.[49] Samotné ustanovení o společném nájemním právu je dispozitivní, neboť je zde možné odlišné smluvní ujednání (viz § 745 odst. 2 OZ), což koresponduje s autonomií vůle typickou pro soukromé právo.

Problematika družstevního bytu a jeho nájmu je řešena zákonem o obchodních korporacích (viz § 745 ZOK, v případě společného členství manželů v bytovém družstvu viz § 739 a následující ustanovení ZOK).

Bydlení manželů je možné realizovat i méně obvyklými způsoby:

a) v obydlí rodičů nebo příbuzných jednoho z nich (§ 770 OZ);

b) jako členové nájemcovy domácnosti (§ 2272 OZ);

c) v podnájmu (§ 2274 a následující ustanovení OZ);

d) na základě služebnosti bytu (§ 1297 OZ);

e) na základě smlouvy o výměnku (§ 2707 a následující ustanovení OZ, konkrétně § 2712 OZ);

f) na základě nepojmenované (inominátní) smlouvy.

Občanský zákoník také zakazuje jednostranné dispozice s rodinným obydlím stejně jako s věcmi, které náležejí do obvyklého vybavení domácnosti (§ 698 OZ).

Cílem je ochrana rodiny jako celku, dětí, ekonomicky slabšího manžela i třetích osob. V tomto směru se rozlišujeme dvě základní situace:

a) jeden z manželů má výhradní právo k obydlí: pokud má jeden z manželů právo nakládat s domem či bytem a pokud je tohoto nezbytně třeba, neboť se v něm mj. nachází rodinná domácnost, musí se tento zdržet a předejít všemu, co by ohrožovalo nebo znemožňovalo toto bydlení. Bez písemného souhlasu druhého manžela není možné zcizit takovéto obydlí, ani zřídit právo k bytu, domu či jeho částem, jehož výkon je neslučitelný s bydlením rodiny či manželů, ledaže zajistí adekvátní bydlení s dosavadním bydlením pro druhého manžela či rodinu. Pokud v těchto případech jedná bez druhého manžela, může se tento druhý manžel dovolávat relativní neplatnosti právního jednání (viz § 747 OZ ve spojení s § 586 OZ). Po dobu trvání manželství neběží ani nepočíná běžet promlčecí lhůta (viz § 646 OZ). Na druhou stranu je chráněna dobrá víra třetích osob.

b) manželé mají společné nájemní právo k obydlí manželů: v případě společného nájemního práva k obydlí manželů platí stejný zákaz dispozice jako v předchozím případě. Manžel nesmí bez písemného souhlasu ukončit či omezit nájem, pokud tento je neslučitelný s bydlením rodiny či manželů. V případě, že manžel jedná bez písemného souhlasu druhého manžela v rozporu s tímto, může se druhý manžel dovolat neplatnosti právního jednání (viz § 748 OZ ve spojení s § 586 OZ).

Pokud by mělo dojít k dispozicím s obydlím na základě dohody (předmanželské či mezi manžely), nesmí se tím zhoršit postavení nezletilých dětí či třetích osob, ledaže by třetí osoby písemně souhlasily (viz § 750 odst. 1 a 2 OZ).[50]

Ochrana před domácím násilím

Pokud by se pro jednoho z manželů stalo společné bydlení nesnesitelné kvůli duševnímu či tělesnému násilí ze strany druhého manžela vůči němu nebo jinému, kdo žije ve společné domácnosti, pak soud může na návrh dotčeného omezit či vyloučit právo druhého manžela v bytě či domě bydlet (viz § 751 odst. 1 OZ), a to na určenou dobu maximálně 6 měsíců. V závažných případech pak soud může takto rozhodnout opakovaně (viz § 752 OZ).

Stejný postup je možné využít v případě rozvedených manželů či v případě rozvedených i nerozvedených manželů, kteří žijí společně jinde než v rodinné domácnosti (viz § 751 odst. 2 OZ) a také v případě jiných osob než manželů (viz § 3021 OZ).[51] Stejně tak „má právo domáhat se ochrany proti domácímu násilí každá jiná osoba, která žije spolu s manžely nebo rozvedenými manžely v rodinné domácnosti“.[52]

Vynutitelnost subjektivních práv a sankce za porušení povinností

Ta subjektivní práva, která vyplývají ze zákona a jsou vybavena nárokem, jsou vynutitelná soudní cestou. Ovšem v praktickém životě je nutné přihlédnout ke všem okolnostem případu, neboť nejenže porušení povinnosti (např. vzájemné věrnosti) může vést k rozvodu manželství, ale také může dojít ke střetu různých práv a hodnot chráněných zákonem (např. střet mezi právem na přesvědčení a jeho změnu, respektive právo na rozvod proti právu na věrnost).

V případě například odmítnutí sdělení údajů o vlastních příjmech a výši jmění podle § 688 OZ, se může druhý manžel těchto údajů domáhat soudně a také vést výkon rozhodnutí třeba ve formě udělování pokut, což může být také podstatné v případě vymáhání práva na stejnou životní úroveň prostřednictvím vzájemné vyživovací povinnosti manželů.

V případě šikany či opomenutí při rozhodování v záležitostech, které se například týkají movitých věcí tvořících obvyklé vybavení domácnosti či nepřiměřeného zatížení domu, ve kterém se nachází společná (rodinná) domácnost (pokud je neslučitelné s bydlením manželů), se může opomenutý manžel domáhat relativní neplatnosti.[53]

Je také vhodné připomenout, že během trvání manželství neběží ani nepočne promlčecí lhůta. „To platí obdobně i pro práva mezi osobami žijícími ve společné domácnosti, mezi zastoupeným a zákonným zástupcem, opatrovancem a opatrovníkem nebo mezi poručencem a poručníkem.“[54]

Použité zdroje

Dvořák, J. et al. Občanský zákoník - Komentář - Svazek II (rodinné právo). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014.

Hrušáková, M. et al. Rodinné právo. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2017.

  1. ↑ 1,0 1,1 § 687 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.
  2. ↑ Viz srov. čl. 1 ústavního zákona č. 2/1993 Sb.
  3. ↑ § 15 zákona č. 265/1949 Sb.
  4. ↑ 4,0 4,1 4,2 4,3 Zuklínová, M. In Dvořák, J. et al. Občanský zákoník - Komentář - Svazek II (rodinné právo). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014 (§ 687). In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 2. 2021].
  5. ↑ § 26 odst. 2 zákona č. 265/1949 Sb.
  6. ↑ § 91 zákona č. 946/1811 Sb. z. s.
  7. ↑ § 655 zákona č. 89/2012 Sb.
  8. ↑ 8,0 8,1 § 687 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.
  9. ↑ § 693–694 zákona č. 89/2012 Sb.
  10. ↑ § 696 odst. 1–3 zákona č. 89/2012 Sb.
  11. ↑ Hrušáková, M. et al. Rodinné právo. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 64 a 66.
  12. ↑ Ibidem, s. 64–65.
  13. ↑ 13,0 13,1 Hrušáková. Rodinné právo, s. 65.
  14. ↑ § 696 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.
  15. ↑ § 696 odst. 2–3 zákona č. 89/2012 Sb.
  16. ↑ 16,0 16,1 Hrušáková. Rodinné právo, s. 67.
  17. ↑ Zuklínová, M. In Dvořák, J. et al. Občanský zákoník - Komentář - Svazek II (rodinné právo). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014 (§ 696). In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 2. 2021].
  18. ↑ § 688–689 zákona č. 89/2012 Sb.
  19. ↑ Zuklínová, M. In Dvořák, J. et al. Občanský zákoník - Komentář - Svazek II (rodinné právo). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014 (§ 688). In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 2. 2021].
  20. ↑ Hrušáková. Rodinné právo, s. 66.
  21. ↑ § 690 zákona č. 89/2012 Sb.
  22. ↑ § 697 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.
  23. ↑ Elischer, D. In Dvořák, J. et al. Občanský zákoník - Komentář - Svazek II (rodinné právo). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014 (§ 697). In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 2. 2021].
  24. ↑ 24,0 24,1 24,2 24,3 Hrušáková. Rodinné právo, s. 68.
  25. ↑ § 697 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.
  26. ↑ § 691 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.
  27. ↑ § 691 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.
  28. ↑ Zuklínová, M. In Dvořák, J. et al. Občanský zákoník - Komentář - Svazek II (rodinné právo). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014 (§ 691). In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 2. 2021].
  29. ↑ § 692 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.
  30. ↑ 30,0 30,1 § 692 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.
  31. ↑ Zuklínová, M. In Dvořák, J. et al. Občanský zákoník - Komentář - Svazek II (rodinné právo). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014 (§ 692). In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 2. 2021].
  32. ↑ § 693 zákona č. 89/2012 Sb.
  33. ↑ Hrušáková. Rodinné právo, s. 67–68.
  34. ↑ § 694 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.
  35. ↑ 35,0 35,1 Zuklínová, M. In Dvořák, J. et al. Občanský zákoník - Komentář - Svazek II (rodinné právo). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014 (§ 693-694). In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 2. 2021].
  36. ↑ § 694 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb.
  37. ↑ Hrušáková. Rodinné právo, s. 65, 69–70.
  38. ↑ Zuklínová, M. In Dvořák, J. et al. Občanský zákoník - Komentář - Svazek II (rodinné právo). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014 (§ 699). In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 2. 2021].
  39. ↑ 39,0 39,1 Zuklínová, M. In Dvořák, J. et al. Občanský zákoník - Komentář - Svazek II (rodinné právo). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014 (§ 702). In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 2. 2021].
  40. ↑ 40,0 40,1 Zuklínová, M. In Dvořák, J. et al. Občanský zákoník - Komentář - Svazek II (rodinné právo). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014 (§ 701). In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 2. 2021].
  41. ↑ Hrušáková. Rodinné právo, s. 106–107.
  42. ↑ § 704 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.
  43. ↑ § 700 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.
  44. ↑ § 702–703 zákona č. 89/2012 Sb.
  45. ↑ § 705 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb.
  46. ↑ § 706 zákona č. 89/2012 Sb.
  47. ↑ § 707 zákona č. 89/2012 Sb.
  48. ↑ Hrušáková. Rodinné právo, s. 104–105.
  49. ↑ § 746 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb.
  50. ↑ Hrušáková. Rodinné právo, s. 105–106.
  51. ↑ Ibidem, s. 106.
  52. ↑ § 753 zákona č. 89/2012 Sb.
  53. ↑ Hrušáková. Rodinné právo, s. 65–66.
  54. ↑ § 646 zákona č. 89/2012 Sb.
Autoři článku: Tomashruby (Tomáš Hrubý)
Citováno z „http://wiki.iurium.cz/index.php?title=Práva_a_povinnosti_manželů&oldid=178105“