Používání kamerových systémů
nesoulad účelu zpracování s účelem při shromáždění osobních údajů znamená, že nové zpracování je samo o sobě nezákonné a tudíž nedovolené.
Stěžovatel je předně toho názoru, že nelze vůbec přihlížet k tomu, zda zveřejnění fotografie vedlo nebo nevedlo k odhalení pachatele. Pokud má být zákonnost zpracování zřejmá od počátku, není možné v okamžiku zveřejnění osobních údajů (fotografie) vědět, zda to pomůže nebo nepomůže při odhalení pachatele.
Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2425/09, přípustnost kamerového záznamu jako důkazu v případném trestním řízení je třeba posuzovat mimo jiné také z hlediska toho, zda byl pořízený záznam využit jen pro nezbytně nutný účel (prokázání viny v trestním řízení) a nebyl nijak zneužit, např. veřejným zpřístupněním záznamu, znevažováním zaznamenané osoby ve sdělovacích prostředcích apod. (a contrario zveřejnění záznamu tedy dle Ústavního soudu není jeho přípustným využitím). Skutečnost, že zveřejnění záznamu z bezpečnostní kamery představuje zásah do soukromého života, který je v rozporu s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyplývá také z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Peck proti Spojenému království (stížnost č. 44647/98). Z pohledu zásahu do soukromí je třeba zkoumat, zda pořízený záznam byl určen pro omezené použití, či měl být dostupný široké veřejnosti (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci P. G. a J. H. proti Spojenému království, stížnost č. 44787/98, bod 58). V daném případě byl dle stěžovatele kamerový systém a z něj pořízený záznam určen pro omezené použití a nikoliv pro šíření na veřejnosti, což i obecně vyplývá z výše uvedené povahy a účelu bezpečnostních kamerových systémů.
pachatel trestného činu musí jako přípustný zásah do svého
soukromí strpět zaznamenání kamerovým systémem bez svého souhlasu s tím, že jeho osobní údaje nebudou automaticky vymazány, ale záznam bude dále uchován a využit, že tento záznam bude předán orgánům činným v trestním řízení a následně bude použit jako důkaz proti němu. Pachatel trestného činu ovšem nemusí strpět, aby byl veřejně vystavován a pranýřován. Ostatně, trestní řízení je ve své počáteční fázi neveřejné a veřejně probíhá až v řízení před soudem. Do té doby by tedy i podle § 8a trestního řádu měla být respektována práva obviněných (pachatelů trestné činnosti) a jejich osobní údaje by neměly být bezdůvodně zveřejňovány. Uvedené také souvisí s principem presumpce neviny. V daném případě tedy dle stěžovatele soud nesprávně posoudil princip proporcionality a nebezpečnost jednání žalobce, kdy nedůvodně a nesprávně vyhodnotil míru zásahu do soukromí konkrétní osoby, jejíž osobní údaje byly zveřejněny.
Podle § 5 odst. 1 písmeno f) zákona o ochraně osobních údajů je správce povinen zpracovávat osobní údaje pouze v souladu s účelem, k němuž byly shromážděny. Zpracovávat k jinému účelu lze osobní údaje jen v mezích ustanovení § 3 odst. 6, nebo pokud k tomu dal subjekt údajů předem souhlas. Podle § 5 odst. 2 písmeno e) tohoto zákona může správce zpracovávat osobní údaje pouze se souhlasem subjektu údajů. Bez tohoto souhlasu je může zpracovávat, pokud je to nezbytné pro ochranu práv a právem chráněných zájmů správce, příjemce nebo jiné dotčené osoby; takové zpracování osobních údajů však nesmí být v rozporu s právem subjektu údajů na ochranu jeho soukromého a osobního života.
Vyšetřování a postihování trestné činnosti (do něhož lze zahrnout i páchání přestupků) je přitom plně v kompetenci orgánů státu. Počínání žalobce tedy nebylo kryto ani ustanovením § 3 odst. 6 písm. d) zákona, neboť není orgánem, jemuž zvláštní zákony takovou činnost umožňují, či dokonce předepisují, ani neměl ke zpracování osobních údajů souhlas dotčené osoby.
Za této situace není dán žádný prostor pro test proporcionality tak, jak ho provedl Městský soud v Praze. Za dané situace totiž k žádnému konfliktu mezi právem na ochranu majetku žalobce a právem na ochranu osobních údajů třetích osob nedochází a testem proporcionality není co poměřovat. Zákon sám totiž stanoví, kudy vedou hranice mezi právem na ochranu majetku na straně jedné a právem na ochranu osobních údajů na straně druhé. Právo na ochranu majetku je přitom dostatečně saturováno právem žalobce na instalaci a používání kamerového systému za zákonem stanovených podmínek a na případné další použití údajů získaných snímáním sledovaného prostoru státními orgány k tomu určenými. Jakékoliv další nakládání s osobními údaji takto shromážděnými bez souhlasu dotčených subjektů nelze ničím odůvodnit tohle není až tak úplně pravda - přece test proporcionality je třeba použít vždy do zásahu do práva - naopak to, že zákon stanovuje nějakou hranici, tak to je dokonce jenom jeden z požadavků pro test proporcionality
Uvedené závěry jsou plně aplikovatelné na stěžovatelovu věc, neboť poškozený instalováním průmyslové kamery na veřejném místě sledoval legitimní cíl, tj. ochranu svého majetku a odhalení pachatele trestného činu, který by se jej osobně dotýkal. Pořízený záznam byl pak využit jen pro nezbytně nutný účel (prokázání viny stěžovatele v trestním řízení) a nebyl nijak zneužit, např. veřejným zpřístupněním záznamu, znevažováním stěžovatele ve sdělovacích prostředcích apod.[1]
Potenciálně konfliktní situace
Nejvyšší soud připustil, že si firmy v případech potenciálně problematických jednání s klienty mohou protistranu natáčet na video i bez jejího souhlasu.[2]
Otázka použití videozáznamu jako důkazu u soudu v případech, kdy protistrana nesouhlasí s jeho pořízením, nebo svůj souhlas odvolá, je velmi problematická. Nejvyšší správní soud ovšem ve svém aktuálním rozsudku judikoval, že v některých případech, kdy situace předem hrozí konfliktem, je takové natáčení přípustné. V podobných situacích je podle NSS videozáznam coby důkaz o skutečném průběhu jednání teoreticky možný i bez souhlasu protistrany se zpracováním osobních údajů, který jinak zákon vyžaduje. Je tomu tak i proto, že taková nahrávka může prospět vlastně oběma stranám.
ČEZ si natočil jednání s problematickým klientem, ÚOOÚ pokutoval
Judikát se týká případu, kdy bylo vyhověno kasační stížnosti společnosti ČEZ Distribuční služby. Pracovníci společnosti si totiž v roce 2008 v Olomouci natočili videokamerou své jednání s údajným černým odběratelem energie. Při schůzce šlo o uzavření dohody o uznání dluhu a klient nejprve s pořízením videozáznamu vyslovil souhlas, ten však později odvolal.
Úřad pro ochranu osobních údajů později uložil dotčené společnosti pokutu 15 tisíc korun. K podané správní žalobě Městský soud v Praze následně sankci potvrdil s tím, že šlo o zásah do práva na soukromí, který za daných okolností nebyl nutný.
Společnost ČEZ Distribuční služby svůj postup hájila a odkazovala na své dlouholeté negativní zkušeností s podobnými jednáními. Domnělí černí odběratelé jsou dle jejích zkušeností často verbálně i fyzicky agresivní. Následně potom tvrdí, že takto a jinak protiprávně jednali naopak zaměstnanci společnosti a podávají na ně trestní oznámení.
Zákon o ochraně osobních údajů stojí na principu, že veškeré zpracování osobních údajů, tedy i přímé natačení klienta, je možné zásadně jen se souhlasem subjektu těchto údajů, což je projevem ochrany soukromí jednotlivce, do nějž by mělo být zasahováno jen s jeho svolením. Zákon ovšem zároveň ve svém ustanovení § 5 odst. 2 stanoví několik výjimek, kdy při jejich splnění není třeba souhlasu dotčeného subjektu. Sporné bylo, jestli dotčený případ lze pod výjimku subsumovat.
ČEZ ovšem uspěl s kasační stížností
Nejvyšší správní soud byl však jiného právního názoru nežli Městský soud v Praze a rozhodnutí soudu nižší instance zrušil a vrátil věc k novému rozhodnutí. Pro NSS je klíčové, jestli společnost ČEZ Distribuční služby měla opodstatněný důvod obávat se útoku, sporné situace nebo pozdějšího zpochybňování toho, jestli postup jejích zaměstnanců byl po právu. Tím se dle NSS musí nyní Městský soud v Praze zabývat především. Na případ, že takové obavy byly na místě, bylo takové natáčení dle Nejvyššího správního soudu legitimním jednáním, jehož účelem byo zajištění podkladů pro pozdější kontrolu.
NSS: Natáčení na kameru může působit i jako prevence konfliktu NSS dále svůj postoj rozvinul tak, že význam takového nahrávání jednání může být nejen v jeho použití ex post, ale že může sloužit i jako prevence různých útoků či provokací, kdy působí na klienty a další osoby psychologicky a lidé si potom lépe hlídají své jednání. Ze znění zmiňovaného rozsudku vyplývá, kamerový systém a obecně pořizování videozáznamu jistě nemůže taková jednání zcela vymýtit, nicméně některé osoby přitomnost takového nahrávacího zařízení může odradit od rizikového a protiprávního jednání. Soudci NSS dále konstatovali, že v určitých případech by mohl postačit pouze zvukový záznam, ale ten na druhou stranu není schopen zachytit například vulgární neverbální gesta nebo fyzický kontakt či přímo napadení.
Městský soud ve svém rozhodnutí doporučoval zapnutí kamery až při vypuknutí konfliktní situace. Každému je však jasné, že naplnění takového požadavku klade na praxi v některých situacích až nesplnitelné požadavky, což si uvědomuje i Nejvyšší správní soud.
„Netřeba složitě vysvětlovat, že takový postup nemusí být v danou chvíli již možný, a to nejen proto, že nelze spoléhat na dostatečnou duchapřítomnost zaměstnanců stěžovatele, že kameru spustí přesně v ten okamžik, který nutnost nahrávání vyvolal, ale i proto, že mohou následně vznikat nejasnosti a diskuse o tom, zda spuštění kamery bylo adekvátní významu a síle prvotního impulzu," uvedli jako odůvodnění soudci NSS.
„Uvedené rozhodnutí NSS vítáme. Rozhodnutí umožňuje pořizovat v odůvodněných případech videozáznamy, které mohou prokázat správnost a korektnost jednání v případě neshody či konfliktu mezi našimi zaměstnanci a zákazníky,“ řekla k rozhodnutí soudu mluvčí skupiny ČEZ Barbora Půlpánová.
