Postavení České národní banky

Z Iurium Wiki

Ústavní postavení České národní banky a jejích představitelů

Od roku 1992 je Česká národní banka ústavním orgánem, protože její postavení bylo vymezeno přímo v textu Ústavy. Česká národní banka je ovšem orgánem sui generis, protože se jejím prostřednictvím nenaplňuje moc zákonodárná, výkonná, ani soudní.[1] Postavení České národní banky je v Ústavě upraveno, protože byla uznána role financí v životě státu a společnosti. Souvisí to i s negativními důsledky, které s sebou nesly zásahy státu do oblasti hospodářství v minulosti. Dalším důvodem mohou být i pozitivní zkušenosti jiných států se zakotvením postavení ústřední banky přímo v Ústavě.[2]

ČNB vznikla rozdělením Státní banky československé. Obsažení slova národní v názvu této instituce je poněkud překvapivé, protože je zřejmé, že ČNB nemá fungovat pouze pro jeden konkrétní národ, nýbrž pro celý stát, který je tvořen občany bez ohledu na národnost. Činnost ČNB je v Ústavě vymezena v čl. 98. V odstavci 1 je uvedeno: „Česká národní banka je ústřední bankou státu. Hlavním cílem její činnosti je péče o cenovou stabilitu; do její činnosti lze zasahovat pouze na základě zákona.“ Z odstavce 2 se pak dozvídáme, že: „Postavení, působnost a další podrobnosti stanoví zákon.“ Ústava tedy postavení ČNB vymezuje velmi rámcově, ale nepřipouští její nezávislost. Do jejích činností lze totiž zasahovat na základě zákona. Zákonem, na který odkazuje Ústava v čl. 98 odst. 2, je zákon č. 6/1993, o České národní bance, ve znění pozdějších novel. Podle tohoto zákona má ČNB postavení jako[1]:

  • ústřední banka státu
  • správní úřad
  • podnikatel v oblasti bankovnictví

Ústřední banka státu[3]

Ústřední banka státu plní ve státě nezastupitelné postavení. Jedná se o vrcholný orgán měnové politiky, reguluje činnost ostatních obchodních bank, zastupuje stát v mezinárodních bankovních stycích či vydává bankovky a mince.

Kompetence ČNB jsou definovány v §2 zákona č. 6/1993, podle kterého ČNB:

  • určuje měnovou politiku
  • vydává bankovky a mince
  • řídí peněžní oběh, platební styk a zúčtování bank
  • vykonává dohled nad osobami působícími na finančním trhu
  • provádí další činnosti podle zákona o ČNB a podle zvláštních právních předpisů

Podle §2a je ČNB součástí Evropského systému dohledu nad finančními trhy a spolupracuje s Evropskou radou pro systémová rizika a evropskými orgány dohledu nad finančními trhy. Česká národní banka musí v rámci své činnosti spolupracovat s ústředními bankami ostatních států, dalšími orgány, které dohlížejí nad finančními trhy i mezinárodními finančními organizacemi.

Česká národní banka je právnickou osobou, která sídlí v Praze a tvoří dále pobočky. Není zapisována do obchodního rejstříku. Může vydávat vyhlášky, které se zveřejňují ve Sbírce zákonů. Může také vydat opatření jako interní akty, která se pak zveřejňují ve Věstníku České národní banky.

Bankovní rada

Nejvyšším orgánem je Bankovní rada ČNB a skládá se ze 7 členů. Jsou jimi guvernér, 2 viceguvernéři a další 4 členové Bankovní rady. Podle čl. 62 písm. k) Ústavy jsou členové bankovní rady jmenováni prezidentem republiky bez kontrasignace vládního činitele na 6 let[4] a mohou jimi být pouze dvakrát. Členem Bankovní rady může být jmenován jen občan ČR, který je plně svéprávný, má ukončené vysokoškolské vzdělání, je bezúhonný a je zkušenou a uznávanou osobností v oblastech finančního trhu. Členství v Bankovní radě je neslučitelné s jinou výdělečnou činností, kromě vědecké, literární, publicistické, umělecké a pedagogické činnosti a s výjimkou správy vlastního majetku. Dále je neslučitelné také s činností, která by mohla způsobit střet mezi prováděním této činnosti a členstvím v Bankovní radě. Člen Bankovní rady nesmí zároveň plnit funkci poslance, ale je nejednoznačné, zda se to vztahuje i na funkci senátora.[3] Členství v Bankovní radě zaniká uplynutím funkčního období nebo vzdáním se funkce. Může být z funkce odvolán prezidentem republiky, pokud byl pravomocně odsouzen za trestný čin, omezen na svéprávnosti, a nebo v případě, že se ujal funkce poslance, člena vlády a členství v řídících, dozorčích a kontrolních orgánech jiných bank a společností nebo nevykonával-li funkci po dobu delší než 6 měsíců. Guvernéra odvolá v případě, že již nadále nesplňuje podmínky pro výkon této funkce, dopustil se vážného pochybení nebo nevykonává funkci déle než 6 měsíců.[4]

Bankovní rada přijímá svá rozhodnutí prostou většinou hlasů. Je usnášeníschopná, pokud je přítomen guvernér a nejméně 3 další členové. V případě rovnosti hlasů se rozhoduje podle hlasu předsedajícího – guvernéra, který předsedá Bankovní radě. V případě nepřítomnosti je zastoupen jím pověřeným guvernérem. Jednání se řídí jednacím řádem Bankovní rady. Poradním orgánem Bankovní rady je výbor pro finanční trh, který byl zřízen v roce 2006 novelou zákona č. 6/1993. Zaměstnanci ČNB jsou vázáni mlčenlivostí ohledně služebních věcí a všechny bankovní operace ČNB jsou bankovním tajemstvím. Zproštěni mlčenlivosti mohou být zaměstnanci guvernérem ČNB z důvodu veřejného zájmu.[3]

Správní úřad

ČNB plní řadu úkolů, které se jí týkají jakožto ústředního orgánu státní správy v oblasti organizační, koordinační, devizové, emisní, legislativní atd. V těchto oblastech pak ČNB vykonává všeobecnou správu v oblasti bankovnictví. Další z jejích činností je tzv. bankovní dohled[4], který vykonává např. nad bankami, pobočkami zahraničních bank, spořitelnami, platebními institucemi, obchodníky s cennými papíry, emitenty cenných papírů, pojišťovna apod.

Podnikatel v oblasti bankovnictví[5]

Česká národní banka vede účty bank a přijímá jejich vklady. Může od nich nakupovat či jim prodávat směnky, státní dluhopisy nebo jiné cenné papíry a může bankám poskytnout úvěr. ČNB dále prodává státní dluhopisy, vede evidenci cenných papírů vydávaných Českou republikou. Je oprávněna vydávat krátkodobé cenné papíry a může je také kupovat či prodávat.

Vztah k prezidentu republiky a k ostatním ústavním orgánům

Z Ústavy nevyplývá, že by ČNB měla být nezávislá, či někomu odpovědná. Až §9 odst. 1 zákona č. 6/1993 stanoví, že ČNB a Bankovní rada nesmějí přijímat pokyny od prezidenta republiky, Parlamentu, vlády, správních úřadů či jinak. ČNB a vláda se vzájemně informují o zásadách opatření měnové politiky, přičemž ČNB funguje jako poradní orgán pro vládu v otázkách týkajících se měny. ČNB je dále povinna podávat nejméně dvakrát za rok Poslanecké sněmovně zprávu o měnovém vývoji. V případě, že se na tom usnese Poslanecká sněmovna, musí ČNB do 30 dnů předložit mimořádnou zprávu o měnovém vývoji.

Nezávislostí ČNB a Bankovní rady se zabýval Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 59/2000, v němž dospěl k závěru, že má-li být ČNB při vykonávání své činnosti nezávislá, musí být ústavně oddělena od moci výkonné, a tudíž nemůže být ani vázána na souhlas výkonné moci.[6]

Vztah ČNB k prezidentu republiky

Prezident jmenuje členy Bankovní rady České národní banky podle čl. 62 písm. k) Ústavy. Podle Ústavy vykonává prezident tuto činnost samostatně a nepodléhá kontrasignaci předsedy vlády či jiného člena vlády. Zabýval se tím také Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/01, který tento výklad potvrdil a poznamenal, že tím, že je vláda vyloučena z kontrasignace dochází k oddělení ČNB od moci výkonné, což odpovídá záměru Ústavy.[7]

Vztah ČNB k Parlamentu ČR

Česká národní banka je povinna podávat nejméně dvakrát ročně Poslanecké sněmovně zprávu o měnovém vývoji a pokud se na tom usnese Poslanecká sněmovna, musí podat i mimořádnou zprávu o měnovém vývoji. Dále musí nejméně jedenkrát ročně podat Poslanecké sněmovně zprávu o finanční stabilitě. Předkládá také roční zprávu o výsledku hospodaření a účetní uzávěrku. Poslanecká sněmovna může zprávu o výsledku hospodaření či účetní uzávěrku schválit, vzít na vědomí nebo odmítnout, přičemž s odmítnutím se nespojují žádné právní důsledky. ČNB také vypracovává a předkládá Poslanecké sněmovně, Senátu a vládě zprávu o výkonu dohledu nad finančním trhem.[8] Česká národní banka je také povinna minimálně jednou za tři měsíce informovat veřejnost o měnovém vývoji.[9]

Vztah ČNB k vládě

Protože ČNB není oprávněna podávat návrhy zákonů, předkládá svoje návrhy vládě, které je může Poslanecké sněmovně předložit jako návrh vlastní. Tyto návrhy se týkají oblasti měny, peněžního oběhu či postavení a činnosti ČNB. Dále také spolupracuje s Ministerstvem financí na přípravě návrhů zákonných úprav.

Ministr financí nebo jiný pověřený člen vlády se může zúčastnit zasedání Bankovní rady a disponuje hlasem a může předkládat návrhy k projednání. I naopak guvernér či pověřený viceguvernér se smí zúčastnit s hlasem poradní schůze vlády.[8] ČNB zaujímá stanoviska k návrhům předkládaným k projednání vládě, které se týkají její působnosti. Dále fungují jako poradní orgán v záležitostech měnové politiky a bankovnictví.[9]

Vztah ČNB k Nejvyššímu kontrolnímu úřadu[8]

NKÚ kontroluje hospodaření ČNB v oblasti výdajů na pořízení majetku a výdajů na provoz ČNB.

Prováděcí zákonodárství[8]

Prováděcím zákonem je zákon č. 6/1993, o České národní bance, ve znění pozdějších novel. Zákon se skládá s 12 částí a určuje postavení, působnost a organizace ČNB.

K ČNB se vztahují i další zákony např. zákon o bankách, devizový zákon, zákon o dluhopisech, zákon o účetnictví, živnostenský zákon, zákon o pojišťovnictví atd.

Chod ČNB se řídí i interními předpisy. Dále jsou pro činnost ČNB důležitá i některá nařízení Evropského parlamentu a Rady EU, protože je součástí dohledu nad finančními trhy spolupracuje s Evropskou radou.

In-progress.jpg
             Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
             Pomozte naší wiki tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
  1. 1,0 1,1 PAVLÍČEK, Václav a kol. Ústavní právo a státověda, II. díl. Ústavní právo České republiky. 1. vyd. Praha: Leges, 2011, ISBN 978-80-87212-90-5, s. 1018 - 1020
  2. FILIP, Jan. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. 2. vyd. Václav Klemm - Vydavatelství a nakladatelství: Brno, 2011, ISBN 978-80-904083-7-1, s. 258
  3. 3,0 3,1 3,2 PAVLÍČEK, Václav a kol. Ústavní právo a státověda, II. díl. Ústavní právo České republiky. 1. vyd. Praha: Leges, 2011, ISBN 978-80-87212-90-5, s. 1020 - 1023
  4. 4,0 4,1 4,2 KLÍMA, Karel. Ústavní právo. 4. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010, ISBN 978-80-7380-261-5, s. 570
  5. PAVLÍČEK, Václav a kol. Ústavní právo a státověda, II. díl. Ústavní právo České republiky. 1. vyd. Praha: Leges, 2011, ISBN 978-80-87212-90-5, s. 1024
  6. KLÍMA, Karel. Ústavní právo. 4. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010, ISBN 978-80-7380-261-5, s. 571 - 572
  7. KOSAŘ, David; ANTOŠ, Marek; KÜHN, Zdeněk; VYHNÁNEK, Ladislav. Ústavní právo. Casebook. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, ISBN 978-80-7478-664-8, s. 221 - 225
  8. 8,0 8,1 8,2 8,3 PAVLÍČEK, Václav a kol. Ústavní právo a státověda, II. díl. Ústavní právo České republiky. 1. vyd. Praha: Leges, 2011, ISBN 978-80-87212-90-5, s. 1027 - 1029
  9. 9,0 9,1 FILIP, Jan. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. 2. vyd. Václav Klemm - Vydavatelství a nakladatelství: Brno, 2011, ISBN 978-80-904083-7-1, s. 261
Autoři článku: NikolaP