Politická práva v České republice

Z Iurium Wiki

Jedná se o projev aktivity člověka ve společnosti a účast na správě věcí veřejných. Na jednu stranu jde o oprávnění občanů, jehož prostřednictvím se mohou podílet na formování státních orgánů a na stranu druhou jde o prostředek k aktivní seberealizace ve státě.[1] K prosazení základních práv obecně do ústav došlo v souvislosti s francouzskou revolucí a Prohlášením práv člověka a občana z roku 1789.[2]

V právním státě, kterým Česká republika bezesporu je, je důležité nejen zakotvení těchto základních práv v právním řádu, ale také jejich ochrana. V Listině základních práv a svobod jsou politická práva zařazena do hlavy druhé, druhého oddílu. Konkrétně se jedná o články 17 – 23. V čl. 17 je upravena svoboda projevu a právo na informace, v čl. 18 petiční právo, v čl. 19 shromažďovací právo, v čl. 19 právo sdružovat se a zakládat politické strany, v čl. 21 právo rozhodovat o věcech veřejných a právo na rovný přístup k voleným funkcím. Článek 22 je ústavním limitem, ve kterém je stanoveno, že „zákonná úprava všech politických práv a svobod a její výklad a používání musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti“.[1] Článek 23 pak obsahuje právo na odpor. Jsou to práva nezrušitelná a nezcizitelná, z čemž se projevuje přirozenoprávní základ Listiny.[2]

Subjekty politických práv[3]

Politická práva jsou nejčastěji vázána na státní občanství, výslovně podle Listiny právo zakládat politické strany, politická hnutí a sdružovat se v nich, podílet se na správě veřejných věcí a přístup k veřejným funkcím a právo na odpor. Další podmínky pro tato práva musíme hledat v běžných zákonech. U politických práv jde nejčastěji o věk, bezúhonnost či odborné vzdělání (např. guvernér ČNB). Nositeli práv, která byla českým právním řádem přiznána výhradně občanům, nemohou být cizinci ani právnické osoby. Výjimkou je pouze právo volit a být volen do zastupitelstev obcí a volit do Evropského parlamentu ve volbách konaných na území ČR.

Politická práva mohou být vykonávána pouze osobně a mnohé z nich lze realizovat pouze ve společenství s dalšími subjekty (např. právo sdružovací).

Svoboda projevu a právo na informace

Svoboda projevu je řazena ke komunikačním právům a svobodám. Je to jedna ze základních složek obecné svobody jednání, občanské právo a společenská svoboda. Svobodou projevu rozumíme projev názoru z hlediska subjektivního postoje, hodnocení, úsudek, ale i projev z hlediska objektivního sdělení faktu. Není rozhodující účel projevu, ale projev samotný. Podle Listiny jde o právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem.

Svoboda projevuje je ve vztahu k jiným svobodám brána jako lex generalis. Souvisí s výkonem práva volebního či svobodou volby povolání.[4]

Ústavní záruky spočívají ve status negativus i status activus. Status negativus znamená nárok na to, aby se stát zdržel zásahů do dané sféry a status activus znamená prostor k seberealizaci člověka ve společnosti a ve státě při účasti na správě veřejných věcí.[5]

Subjekty svobody projevu

Subjektem jsou všichni, tzn. každá fyzická osoba, bez ohledu na občanství, věk či pohlaví i osoby právnické. Je ale rozdíl mezi postavením jedince a postavením novinářů či redaktorů rozhlasu a televize. Jedinec obvykle realizuje oddělené jednotlivé složky čl. 17 Listiny, zatímco novinář je realizuje v souvislém řetězci (sběr informací, rozšiřování a vyjadřování stanovisek a vysvětlování souvislostí).[6]

Omezení svobody projevu

V čl. 17 odst. 3 Listiny je uvedeno, že cenzura je nepřípustná. Pojem cenzura však není nikde jinde v zákoně vymezen. Pojmu ovšem rozumíme v kontextu minulosti jako zásah státních orgánů proti svobodě projevu a šíření informací ve sdělovacích prostředcích.[7]

Podle čl. 17 odst. 4 Listiny svoboda projevu není právem neomezitelným. Jde ji omezit v případě, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Možnost omezení je dána nepravým konfliktem, kdy dochází ke střetu zájmu veřejného a svobody projevu a konfliktem pravým, kdy dochází ke střetu základních práv mezi sebou. V právním řádě není uvedeno, která práva jsou důležitější, nicméně podle nálezu (č. 26, sv. 5 Sb.n.u.) jsou občanská a politická práva nadřazena právům hospodářským, sociálním a kulturním.[8]

Právo na informace

Právo na informace znamená možnost svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace bez ohledu na hranice státu. Z práva na informace tedy plyne i povinnost informace o veřejném životě poskytovat. Účelem je zajistit dostupnost a šíření informací mezi obyvateli státu. Některé informace je zákonem zakázáno poskytovat.[9] Jedna se např. o informace utajované, obchodní tajemství, o probíhajícím trestním řízení, o rozhodovací činnosti soudů apod.

Prováděcí zákony

Na článek 17 navazuje konkretizující právní úprava prostředků masmédií, např. tiskový zákon, zákon o České televizi, zákon o Českém rozhlase apod. Za obsah tisku odpovídá vydavatel a v případě, že by se v tisku objevila informace dehonestující fyzickou či právnickou osobu, má tato osoba právo požadovat uvedení informace na pravou míru.[9]

Petiční právo

Petice je pojem, který znamená vyjádření jednotlivce či skupiny osob, kterým se žádá orgán veřejné moci, aby dal svolení, napravil škodu či udělil výsadu.[10] Petiční právo je tedy právo obracet se svými návrhy nebo stížnostmi na státní orgány a orgány územní samosprávy ve věcech veřejného zájmu.[11] Uznává se, že nezakládá jen právo obránit se na mocenský orgán, ale také povinnost orgánu petici přijmout, přezkoumat a odpovědět, a to do 30 dnů.[10]

V Listině je petiční právo upraveno v čl. 18. Podle něj se peticí nesmí zasahovat do nezávislosti soudů a vyzývat k porušování Listiny. Petiční právo je dále konkretizováno prováděcím předpisem, zákonem č. 85/1990 Sb., o právu petičním. V zákoně je detailněji vymezeno, čeho se petice nesmějí týkat a také vymezuje subjekty.

Subjektem petičního práva je každá fyzická osoba i právnické osoby veřejného práva. Petice může být buď individuální nebo kolektivní. Je nutné, aby fyzická osoba byla plně svéprávná a také nelze podat petici anonymně.[11] Petice musí mít písemnou formu a musí z ní být zřejmé, za jakým účelem byla podána.

V článku 44 Listiny je stanoveno, že petiční právo může být zákonem omezeno příslušníkům bezpečnostních sborů a bezpečnostních sil, pokud souvisí s výkonem služby.[10]

Mimo to existují i speciální druhy petic, kterými mohou být volební předpisy (sbírání podpisů pro kandidaturu) a zákon o místním referendu.[12]

Právo shromažďovací

Shromažďovací právo umožňuje lidu projevit názor prostřednictvím shromáždění. Může se jednat o manifestace, demonstrace či průvody.[13] Není podmíněno ani občanstvím, ani věkem, ani předchozím povolením,[12] ale je nutné shromáždění oznamovat, vyjma shromáždění uzavřeného charakteru. Toto právo je prostředkem k výměně informací, názorů a k účasti na veřejném životě vyjadřováním postojů a stanovisek.[13]

Toto právo lze však omezit podle čl. 19 odst. 2 Listiny v případě, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, ochranu veřejného pořádku, zdraví, mravnosti, majetku nebo pro bezpečnost státu. Prováděcím předpisem je zákon č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, který stanovuje bližší pravidla konání shromáždění a podmínky pro jejich zákaz a rozpuštění.[12]

Právo sdružovací

Sdružení není na rozdíl od shromáždění časově omezené, ale je trvalé. Sdružovací právo se vyskytuje napříč Listinou, ale nás bude zajímat sdružovací právo podle čl. 20. Článek 20 rozlišuje několik typů sdružení. Podle první věty odstavce prvního jde o sdružení, která může vytvářet každý. Tato sdružení nepodléhají žádné registraci a zmíněné ustanovení plní pouze funkci ochrannou.[14] Hlavním cílem sdružení je uspokojovat a chránit zájmy svých členů. Smyslem jejich působení není zisk.[15]

V druhé větě prvního odstavce je uvedeno právo sdružovat se ve spolcích, společnostech a jiných sdruženích. Tato sdružení už registraci podléhají.

V odstavci druhém je vymezeno právo zakládat politické strany a politická hnutí a sdružovat se v nich. Tato forma sdružování má sloužit účasti na politickém životě společnosti, a proto je toto ustanovení na rozdíl od odstavce prvního omezeno pouze na občany. V čl. 44 Listiny je uvedeno, že právo sdružovat se v politických stranách nebo hnutích může být omezeno soudcům a prokurátorům. Pro politická hnutí a strany dále platí, že jsou odděleny od státu (čl. 20 odst. 4 Listiny), tzn. nemohou vykonávat funkce státních orgánů, řídit státní orgány nebo ukládat povinnosti těm, kteří nejsou členy.[14]

Sdružovací právo lze omezit jen v případech stanovených zákonem, jestliže je to v demokratické společnosti nezbytné pro bezpečnost státu, ochranu veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku, předcházení trestným činům nebo pro ochranu práv a svobod druhých.

Prováděcím právním předpisem je zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů a zákon č. 118/1994 Sb., o sdružování v politických stranách a politických hnutích.[16] Existují dále i speciální úpravy některých sdružení, např. zákon č. 126/1992, o ochraně znaku a názvu Červeného kříže a o Československém červeném kříži.[14]

Hlasovací a volební právo a přístup k voleným a jiným veřejným funkcím

Úpravu těchto práv najdeme v čl. 21 Listiny. Jedná se o možnost spolurozhodovat, konzultovat a vyjadřovat a dále právo volit.[17] Tato práva jsou vázána na státní občanství, a proto se jim říká práva státoobčanská. Toto ustanovení zahrnuje hlasovací právo v celostátním či místním referendu, volební právo v parlamentních a komunálních volbách a rovný přístup k voleným a jiným veřejným funkcím. Volební právo je přímé, všeobecné, rovné a vykonávané tajným hlasováním.[14] Volební právo může být pasivní (volit) a aktivní (být volen).[17] V odstavci 2 je pak zdůrazněna vláda na čas a pravidelnost voleb, tzn. že volby se musí konat ve lhůtách, které nepřesahují pravidelná volební období.[14]

V odstavci 4 je upravena volitelnost. Občané mají za rovných podmínek přístup k voleným či jiným veřejným funkcím. Jedná se o funkce senátorů, poslanců, zastupitelů, ale i funkci prezidenta. Z toho plyne právo se o takové funkce ucházet a vykonávat je v případě jejich nabytí.[14]

Listina nepřipouští žádné omezení práva podílet se na veřejné správě.[17]

Právo na odpor

Zakotvení tohoto práva nalezneme v Listině v článku 23. Jde o možnost společnosti postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny. Toto právo mohou vykonávat pouze občané.[18]

In-progress.jpg
             Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
             Pomozte naší wiki tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
  1. ↑ 1,0 1,1 PAVLÍČEK, V. a kolektiv. Ústavní právo a státověda, II. díl. Ústavní právo České republiky. 1. úplné vydání. Praha: Leges, 2011, ISBN 978-80-87212-90-5, s. 565 - 566.
  2. ↑ 2,0 2,1 FILIP, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno: Václav Klemm – Vydavatelství a nakladatelství, 2011, ISBN 978-80-904083-7-1, s. 92 - 93.
  3. ↑ PAVLÍČEK, V. a kolektiv. Ústavní právo a státověda, II. díl. Ústavní právo České republiky. 1. úplné vydání. Praha: Leges, 2011, ISBN 978-80-87212-90-5, s. 572 - 574.
  4. ↑ FILIP, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno: Václav Klemm – Vydavatelství a nakladatelství, 2011, ISBN 978-80-904083-7-1, s. 93 - 95.
  5. ↑ PAVLÍČEK, V. a kolektiv. Ústavní právo a státověda, II. díl. Ústavní právo České republiky. 1. úplné vydání. Praha: Leges, 2011, ISBN 978-80-87212-90-5, s. 579.
  6. ↑ FILIP, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno: Václav Klemm – Vydavatelství a nakladatelství, 2011, ISBN 978-80-904083-7-1, s. 96.
  7. ↑ PAVLÍČEK, V. a kolektiv. Ústavní právo a státověda, II. díl. Ústavní právo České republiky. 1. úplné vydání. Praha: Leges, 2011, ISBN 978-80-87212-90-5, s. 580.
  8. ↑ FILIP, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno: Václav Klemm – Vydavatelství a nakladatelství, 2011, ISBN 978-80-904083-7-1, s. 97 - 98.
  9. ↑ 9,0 9,1 KLÍMA, K. Ústavní právo. 4. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010, ISBN 978-80-7380-261-5, s. 346 - 351.
  10. ↑ 10,0 10,1 10,2 PAVLÍČEK, V. a kolektiv. Ústavní právo a státověda, II. díl. Ústavní právo České republiky. 1. úplné vydání. Praha: Leges, 2011, ISBN 978-80-87212-90-5, s. 583 - 586.
  11. ↑ 11,0 11,1 KLÍMA, K. Ústavní právo. 4. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010, ISBN 978-80-7380-261-5, s. 351 - 354.
  12. ↑ 12,0 12,1 12,2 FILIP, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno: Václav Klemm – Vydavatelství a nakladatelství, 2011, ISBN 978-80-904083-7-1, s. 103 - 104.
  13. ↑ 13,0 13,1 KLÍMA, K. Ústavní právo. 4. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010, ISBN 978-80-7380-261-5, s. 354 - 356.
  14. ↑ 14,0 14,1 14,2 14,3 14,4 14,5 FILIP, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno: Václav Klemm – Vydavatelství a nakladatelství, 2011, ISBN 978-80-904083-7-1, s. 105 - 106.
  15. ↑ PAVLÍČEK, V. a kolektiv. Ústavní právo a státověda, II. díl. Ústavní právo České republiky. 1. úplné vydání. Praha: Leges, 2011, ISBN 978-80-87212-90-5, s. 591 - 595.
  16. ↑ KLÍMA, K. Ústavní právo. 4. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010, ISBN 978-80-7380-261-5, s. 358.
  17. ↑ 17,0 17,1 17,2 KLÍMA, K. Ústavní právo. 4. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010, ISBN 978-80-7380-261-5, s. 360 - 362.
  18. ↑ FILIP, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno: Václav Klemm – Vydavatelství a nakladatelství, 2011, ISBN 978-80-904083-7-1, s. 107.
Autoři článku: NikolaP
Citováno z „http://wiki.iurium.cz/index.php?title=Politická_práva_v_České_republice&oldid=55686“