Působnost trestních zákonů

Působnost je okruh společenských vztahů, na které se právní norma vztahuje a podmínky, za nichž se tato norma uplatní. Tato definice se nevztahuje pouze na působnost trestního zákoníku, ale i na další normy trestního práva hmotného (zákon o trestní odpovědnosti právnických osob, zákon o soudnictví ve věcech mládeže). Zákon rozlišuje určitá kritéria, podle kterých se působnost zákona určuje – místní, časová, věcná a osobní.

Působnost časová

Základními pojmy zde jsou platnost a účinnost právní normy. Platností rozumíme stav, kdy se norma stane součástí právního řádu – dnem vyhlášení ve sbírce zákonů, účinnost chápeme jako časové období, ve kterém je právní norma závazná, nejčastěji 15 dní od vyhlášení ve Sbírce zákonů, ale zákonodárce může stanovit odlišně. Doba mezi platností a účinností se nazývá legisvakanční lhůta. Toto je důležité, protože normy trestního práva se vyvíjejí v čase – není to tak dlouho, kdy došlo k úplné rekodifikaci trestního práva (nabyl účinnosti 1.1.2010) a my musíme určit, jakou podobu zákona musíme aplikovat na tento konkrétní příklad. Platí základní pravidlo, obsažené v § 2 trestního zákoníku: trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době spáchání trestného činu. Rozhodující z hlediska časové působnosti je tedy okamžik spáchání činu, což je podle § 2 odst. 4 doba, kdy pachatel konat, anebo v době, kdy opomněl konat. Za rozhodující je tedy považována doba, kdy je jednáno – ne to, kdy nastal následek. Rovněž je důležitý moment ukončení jednání, např. po malých dávkách podávám jed, nebo např. pokračující delikt – dnes se rozhodnu, že abych si přilepšil ke svému platu, budu vykrádat chatky – každou neděli si udělám výlet a nějakou chatku vykradu - budu odpovědný za jeden jediný pokračující trestný čin krádeže, neboť okamžikem spáchání trestného činu je provedení toho posledního dílčího činu a to právě proto, že důležitý je moment ukončení jednání. Všechna pravidla týkající se časové působnosti trestního zákoníku se vztahují i na normy, na které trestní zákoník odkazuje. Pokud tedy skutková podstata nedovoleného ozbrojování v § 272 hovoří o nedovoleném držení zbraně, odkazuje na mimotrestní předpis zákon o zbraních, který vymezuje, kdy kdo může držet jaký typ zbraně. Správné určení časové působnosti je důležité z důvodu, že v právu je výslovně zakázána retroaktivita (zpětná působnost) a v trestním právu je vyloučena o to důrazněji. Zásady týkající se retroaktivity vychází z ústavního pořádku – čl. 40 odst. 6 LZPS: „Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.“ Ale je zakotveno i na mezinárodní úrovni – např. Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Retroaktivita je tedy nepřípustná, pokud je v neprospěch pachatele. Je ale přípustná, pokud je ve prospěch pachatele (dovětek za tímto pravidlem – trestnost činu se posuzuje podle zákona pozdějšího, jestliže je to pro pachatele příznivější - rozuměj musí posuzovat). Toto pravidlo není žádná samoúčelná benevolence vůči pachatelům trestného činu – je to jen reakce na to, že se hodnoty ve společnosti vyvíjejí – a v souvislosti s tím se mění také rozsah trestní odpovědnosti a nemá přece smysl trestat něco, co už dnes nepovažujeme za trestuhodné, např. po roce 1989 – došlo k demokratizaci a humanizaci trestního práva – teprve v roce 1990 byl zrušen trestný čin homosexuálního styku s osobou mladší 18 let, dále např. trestný čin příživnictví – dnes už toto trestně nepostihujeme, nebo příklad z nového trestního zákoníku - řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění - osoba, která nebyla držitelem řidičského oprávnění – tato osoba, pokud nasedla do auta a jela – nemusela nikomu ublížit – už toto samotné bylo posuzované jako trestný čin, což je velmi přísné, proto to zákonodárce přehodnotil a dnes už v trestním zákoníku tento trestný čin nenajdeme. Pokud dnes zjistíme, že jistá osoba v roce 2009 řídila auto bez řidičského oprávnění (zanedbáme otázku promlčení) – řekneme, že nový trestní zákoník takové jednání nepostihuje vůbec a je tedy jednoznačně příznivější a tedy ho musíme aplikovat – nedopustil se trestného činu.

pokud v mezidobí došlo ke změně trestních norem:

• je nutné porovnat příznivost zákonů – jestliže je nový příznivější, musíme ho aplikovat

o je nutné pamatovat na to, že zákony je třeba posuzovat jako celek, ne jen jednotlivé ustanovení

o pokud obě normy jednání za trestné prohlašují, tak základním měřítkem pro porovnání příznivosti.

srovnání trestních sazeb  výjimka o příznivosti je použitelná pouze do právní moci rozhodnutí o vině a trestu

• jakmile rozhodnutí nabylo právní moci, už jsou tyto úvahy nemožné

• pokud bych byl odsouzen za trestný čin a po právní moci odsouzení se zákonodárce rozhodne, že postih sníží

o už se nemůžu dovolávat obnovy řízení

o ale mohlo by to být důvodem pro udělení milosti od prezidenta republiky

• ale i zde je určitá výjimka v § 419

o podstatou zde je, že pokud byl pachatel odsouzen za čin, který současný trestní zákoník už trestný čin za trestný nepovažuje, pak se trest nevykoná

o nejčastěji se toto ustanovení používalo právě v souvislosti s trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění

- normu je nutné aplikovat jako celek – nelze třeba vinu posoudit podle zákona účinného v době spáchání a pak vzít příznivější podmínky pro podmíněné odsouzení z novějšího zákona

Další případy, kdy soud musí postupovat podle aktuálního zákona (tedy zákona účinného v době rozhodování soudu) upravuje § 3 odst. 1 – pachateli lze uložit pouze takový druh trestu, který dovoluje uložit zákon účinný v době rozhodování soudu. Pokud už soud uznal pachatele vinným, tak pokud jde o škálu trestů, které mu může uložit, může použít jen tu z aktuálního zákona. Toto pravidlo se použije pouze tehdy, když nový zákon zúží okruh trestů, ale v posledních 23 letech se ale okruh trestů nejen nezužoval, ale dokonce i rozšiřoval – bylo to tedy zjevně obsoletní ustanovení. NS se rozhodl, že ho v jednom typu případů použije. To byla situace, kdy předchozí trestní zákon umožňoval trest obecně prospěšných prací uložit až na 400 hodin, ale podle nového zákoníku je hranice jen 300 hodin a NS řekl, že trestat až na 400 hodin by bylo v rozporu s § 3 odst. 1, protože je to druh trestu, které současné právo nezná – ten zná maximální rozsah pouze 300 hodin, i když je postupováno podle předchozího trestního zákona. Jednalo se opět o velmi problematický výklad (podle Ščerby nesprávný), protože něco jiného je druh trestu a něco jiného výměra trestu.

Situace, kdy soud ukládá ochranné opatření - kromě trestů jakožto základní sankce, kterou je možné uložit za trestný čin, je možné použít další typ hmotněprávní sankce, je možné použít i ochranné opatření (ochranné léčení, zabezpečovací detence, ochranná výchova, zabrání věci). Není to trest, tedy soud musí použít aktuální zákon.

o zahlazení odsouzení - institut, který má zabraňovat stigmatizaci pachatele – má zvyšovat znovuzačlenění odsouzeného do společnosti. Pokud je vykonán určitý trest a je pak zahlazen, znamená to, že se tomu člověku trest neobjevuje ve výpisu z rejstříku trestů (pak si může lépe najít práci). To ale neznamená, že se to z rejstříku trestů vymaže úplně – soudu se to tam objeví, pokud si vyžádá o opis z rejstříku trestů.

- trestnost sbíhajících se skutků v případě vícečinného souběhu je třeba posuzovat samostatně

o vícečinný – více činy naplní pachatel více skutkových podstat

sbíhající se – spáchá více trestných činů ještě před dobou, než je za kterýkoliv z nich odsouzen

Rovněž se připouští retroaktivita za nejmimořádnějších situací, např. po druhé světové válce – retribuční zákonodárství – některé normy se vztahovaly i do minulosti, protože se jednalo o mimořádnou situaci.

Trestnost činu v sobě zahrnuje, jak všechny podmínky rozhodující pro posouzení viny, tak i všechny podmínky relevantní pro výrok o trestu (resp. o sankci), např. i podmínky týkající se doby promlčení (protože to je také relevantní pro posouzení trestnosti), nebo např. situace, kdy soud uložil trest obecně prospěšných prací podle předchozího trestního zákona – a v mezidobí nabyl účinnosti nový trestní zákoník a teprve poté pachatel zavdal příčinu pro přeměnu na odnětí svobody. A zde soudy aplikovaly už nový trestní zákoník, protože to nevykonávání práce nastalo až za účinnosti nového trestního zákoníku. To je ale jednoznačně chybný postup, judikoval to i Nejvyšší soud – i toto se muselo posuzovat podle předchozího trestního zákona.

Působnost místní

Tato působnost vymezuje území, na kterém trestní zákoník působí účinky. Vymezením území dochází k určení teritoria, které stát mocensky ovládá.

- základní principy

o princip teritoriality (§ 4 odst. 1) – podle zákona ČR se posuzuje trestnost činu, který byl spáchán na jeho území bez ohledu na osobu pachatele. Někdy ale může vyvstat otázka, kde je čin spáchán, např. z České republiky si odletím do Ruska – tam mě napadne ruský občan, já nasednu rychle do letadla a odletím zpět do ČR, políbím rodnou zemi a zemřu. Na toto odpovídá § 4 odst. 2 – čin byl spáchán na obou místech, jak v ČR, tak v Rusku (viz dále)

• distanční delikt (§ 4 odst. 2) – jednání se pachatel dopustil na území ČR, ale následek nastal nebo měl zcela nebo zčásti nastat v cizině a stejně by to bylo opačně – pokud bych zde napadl Rusa a on zemřel pak v Rusku, opět by to byl distanční delikt

k jednání došlo u nás, k následku v cizině - např. v Olomouci na poště pošlu balík s bombou na Slovensko

tranzitní delikt – např. Rakušan pošle zásilku drog do Polska vlakem – a vlak projíždí i přes Českou republiky. K jednání došlo v cizině (Rakousku) a k následku také v cizině (Polsku), ale na našem území se rozvíjela příčinná souvislost mezi jednáním a následkem, a proto i takový delikt je považovaný za spáchaný na našem území

o princip registrace (§ 5) – TZ se vztahuje na všechny trestné činy spáchané na palubě lodi nebo jiného plavidla, letadla či jiného vzdušného dopravního prostředku, které jsou registrovány v ČR, také „princip vlajky“. Totéž platí i na ta civilní letadla a lodě, které jsou v ČR registrovány.

Princip personality se český trestní zákoník použije na všechny trestné činy, které spáchal český státní občan, nebo osoba bez státní příslušnosti (apatridové, bezdomovci) s trvalým pobytem na území ČR. Český trestní zákoník je tedy možné použít na každého občana ČR, ať už čin spáchá kdekoliv.

pasivní princip personality (§ 7 odst. 2) – podle českého trestního zákoníku se posuzuje trestný čin, který spáchal cizinec v cizině, ovšem proti občanovi České republiky (případně proti osobě bez státní příslušnosti s trvalým pobytem na území ČR). Tedy nevztahuje se na to, že by byl český občan pachatelem, ale on je v tomto případě obětí. Ovšem pouze pokud je splněna i další podmínka – jen pokud je čin trestný i na území, kde byl spáchán – podmínka oboustranné trestnosti, např. odjedu si na dovolenou a tam mě někdo zabije – vražda je trestná jak u nás, tak v Rusku – tím pádem je podmínka oboustranné trestnosti splněna, tedy i na tento čin se může vztahovat český trestní zákoník.

exteritoriální místa – nejsou vyňata z místní působnosti TZ, pro provedení procesních úkonů se ale vyžaduje souhlas dotčeného státu, např. ambasády.

U omisivních trestných činů (spočívající v nekonání) trestných činů je místem činu místo, kde měl pachatel vykonat jednání, ke kterému byl povinen, např. tam, kde měl plnit vyživovací povinnost.

U tranzitních deliktů jsou místem spáchání všechna místa, kde existoval příčinný vztah mezi jednáním a účinkem, i když na nich k vlastnímu jednání ani účinku nedošlo. Pachatel jedná na více územích – např. pašování drog – každý jeden ten stát má možnost stíhat pachatele.

zásada personality (§ 6) – působnost českého TZ se vztahuje na všechny trestné činy občanů ČR a osob bez státní příslušnosti, které mají na území ČR povolen trvalý pobyt, spáchané v cizině – je třeba občanství v době spáchání trestného činu – i když si pachatel po spáchání trestného činu změní občanství, stále ho ČR může stíhat.

aktivní princip personality (§ 10 odst. 2) – ČR nevydává své občany k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu cizímu státu, výjimkou je evropský zatýkací rozkaz – zjednodušuje formalismus při vydávání pachatelů mezi členskými státy EU. Je také možné vydávat občany na základě dvoustranných mezinárodních smluv.

pasivní princip personality (§ 7 odst. 2) – je-li proti občanu ČR spáchán trestný čin v cizině cizincem, je takový čin postižitelný podle českého trestního zákona, je-li čin trestný i v cizině

zásada ochrany (§ 7 odst. 1) – chrání zájmy státu a jeho orgánů – výčet trestných činů proti zvlášť důležitým zájmům státu, které budou stíhány bez ohledu na pachatele a místo činu. Stát se chce bránit i proti útokům na sebe a na své orgány, a proto postihuje i jednání cizince v cizině , např. pokud nám někdo v zahraničí zaútočí na prezidenta, může se posuzovat podle našeho trestního zákoníku (a to nejen z důvodu pasivního principu personality – tedy občanství prezidenta), nebo např. padělání českých peněz.

zásada univerzality (§ 7 odst. 1) – taxativní výčet trestných činů, které útočí na princip lidství a jsou trestné podle zákonů ČR, pokud jdou spáchané cizincem nebo osobou bez státní příslušnosti v cizině. Stát se v mezinárodních smlouvách zavázal, že bude posuzovat některé nejzávažnější trestné činy bez ohledu na to, kdo je spáchal, např. genocida, apartheid, příprava útočné války.

subsidiární zásada univerzality (§ 8 odst. 1) – postihuje jednání, která jsou oboustranně trestná, pokud pachatel tohoto skutku, který je cizincem nebo osobou bez státní příslušnosti, byl dopaden v ČR a nebyl vydán k trestnímu stíhání do ciziny (např. proto, že chybí mezinárodní smlouva, která by vydávání upravovala). Pachatel musí být dopaden na území ČR. Podmínka oboustranné trestnosti – čin je trestný jak u nás, tak v zemi, kde byl spáchán, nemůže u nás odsoudit Saúdského Araba, které jsme u nás dopadli, za bigamii, protože u nich je to povolené. Pachatel nebyl vydán k trestnímu stíhání cizímu státu, ani nebyl vydán k trestnímu stíhání jinému subjektu oprávněnému k trestání (např. mezinárodní trestní tribunály). Je to projev zásady degere aut unitere (vydat, či potrestat) – stát má možnost, buď vydá, anebo potrestá po svém.

§ 8 odst. 3 – pachateli nemůže být uložen přísnější trest než ten v zákoně účinném na místě spáchání trestného činu

§ 9 – mezinárodní smlouva může zúžit anebo rozšířit jurisdikci trestních zákonů. Může stanovit, že český trestní zákoník se použije i v případech, na které nepamatují pravidla určující místní působnost. Mohla by také teoreticky zúžit českého trestního zákoníku. Žádná taková smlouva neexistuje, ale o tomto zúžení se uvažovalo - Američané zde chtěli mít vojenskou základu v Brdech – a smlouva mezi ČR a USA by stanovovala, že na tomto území český trestní zákoník neplatí.

Působnost věcná

Ta určuje typy vztahů, na které se trestní zákony vztahují - okruh společenských vztahů, na které trestní zákon dopadá, tj. státní, veřejné i individuální zájmy a hodnoty. Normy trestního práva chrání jak vztahy státní (veřejné), tak i vztahy individuální (tedy zájmy fyzických a právnických osob) a někdy chrání i práva cizích států nebo mezinárodních společenství (např. Evropské unie). Trestní právo hmotné se zabývá těmi vztahy, které vyplývají ze spáchání trestných činů (tedy nejzávažnějších protiprávních jednání). Mimo zájem trestného práva zůstávají občanskoprávní delikty a správní delikty. Konkrétní vyjádření – v jednotlivých hlavách zvláštní části TZ. Individualizace – ve skutkových podstatách (souhrn pojmových znaků, které vymezují jednotlivý trestný čin).

Působnost osobní

Vyjadřuje okruh osob, na které se trestní zákoník vztahuje, ale my si ji vymezíme negativně – tedy vztahuje se na každého, ale jsou výjimky, na které se nevztahuje (tyto osoby požívají tzv. exempci) a tyto osoby jsou vyňaty z působnosti trestního zákoníku. Exempce má dvě roviny: exempce hmotněprávní – daná osoba vůbec nespadá pod režim trestního zákoníku a je vyňata z jeho trestní působnosti a exempce procesněprávní – nestíhatelnost. Není to tedy vynětí z působnosti trestního zákoníku, ale vynětí z pravomoci OČTŘ. Nejznámějším případem této exempce jsou imunity poslanců a senátorů – čl. 27 odst. 4 Ústavy: pokud komora odepře souhlas, je stíhání po dobu mandátu vyloučeno.

2 okruhy osob: 1) prezident republiky - po dobu výkonu své funkce nemůže být trestně stíhán nebo zadržen – a to ani pro přestupek nebo správní delikt. Toto ustanovení má charakter hmotněprávní exempce. Pokud by se prezident republiky rozhodl, že třeba ukradne nějaké drahé pero, tak se vůbec nedopouští trestného činu. Ale může spáchat dva speciální ústavní delikty, které může žalovat pouze Senát Parlamentu ČR se souhlasem Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a rozhoduje o nich Ústavní soud: a) velezrada; b) hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku. V roce 2013 podal Senát žalobu na tehdejšího prezidenta Klause, která spočívala ve vydání lednové amnestie. Ústavní soud řekl, že toto velezrada není, jakkoliv to bylo problematické 2) poslanci a senátoři - kromě procesněprávní exempce (viz výše) požívají v relativně úzkém obsahu také hmotněprávní exempci (= indemnitu). Poslanec ani senátor nemůže být trestně postihován za dvojí typ jednání: a) hlasování v příslušné komoře Parlamentu ČR, b) projevy učiněné na půdě příslušné komory nebo jejích orgánů - 2 poměrně problematická rozhodnutí Nejvyššího soudu - rozhodl o tom, že poslanci jsou vyňati z působnosti trestního zákoníku i v jiných případech, než je projev v úzkém smyslu (přednes, mluvený projev), př.: Vít Bárta – na poslaneckém klubu Věcí veřejných nabídl úplatek v podobě bezúročné půjčky členům svého poslaneckého klubu, aby určitým způsobem hlasovali o zákonu. NS řekl, že i toto byl projev učiněný na schůzi poslaneckého klubu – a tedy že i tento projev spadá pod režim indemnity, tedy poslanec Bárta nemůže být trestně odpovědný. Toto bylo velmi kritizované, ale ještě by se to dalo pochopit – o určitý projev šlo. Řešilo se také, jestli poslanecký klub jedné strany je orgánem sněmovny. Další rozhodnutí – případ bývalých poslanců, kteří byli stíháni za to, že přijali úplatek v podobě trafik výměnou za to, že se vzdají poslaneckého mandátu. NS řekl, že to je projev učiněný na půdě Parlamentu a tedy není možné je za to postihnout. Kdybychom to akceptovali, museli bychom dojít k takovým závěrům, že kdyby poslanec zastřelil svého rivala, tak je to také projev učiněný na půdě Parlamentu, tak to také není postižitelné.

poslanci Evropského parlamentu - exempce poslanců Evropského parlamentu – podle Protokolu o výsadách a imunitách ES platí zákaz vyšetřování, zadržení či stíhání pro názory či hlasování během výkonu funkce.

KONFLIKT PRAVIDEL např. Čecha v Moskvě zabil Ital - tento konflikt je naprosto běžný a řeší se institutem vydávání – neboli extradice (= vydávání pachatelů k trestnímu stíhání případně k výkonu trestu). Výhodnější postavení má vždy stát, který pachatele dopadl, protože ten se pak může rozmýšlet, jestli si ho odsoudí sám, anebo ho vydá k trestnímu stíhání jinam. Právní úprava extradice je velmi roztříštěná, protože je v řadě mezinárodních smluv. Z hlediska českého trestního práva – v situaci, kdy by český soud rozhodoval o vydání k trestnímu stíhání do zahraničí, platí celá řada principů, např. princip, že stát nevydává vlastní občany - čl. 14 odst. 3 Listiny – občan nemůže být nucen k opuštění své vlasti, např. český občan někoho zabije v zahraničí, ale stihne se vrátit do ČR – nikdy by vydán nebyl, protože je český státní občan a ČR své občany nevydává. Ale toto je princip, který platí u nás, ale to neznamená, že to platí mezinárodně, např. Američan, co střílel v Brně a poté odletěl do USA – je možné, aby ho sem USA vydaly. Tento princip je prolomen evropským zatýkacím rozkazem, kdy na základě zákona v rámci EU je možné vydat tento rozkaz a ten se kromě klasické extradice (kromě zjednodušené procedury) liší v tom, že dochází k předání pachatele (na rozdíl od vydání v extradici) do jiné členské země. o v tomto případě je možné předat i českého občana