Předmět trestního řízení

V obecné rovině je předmětem trestního práva procesního úprava postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování trestných činů, při rozhodování o nich a při výkonu těchto rozhodnutí.

Účelem trestního řízení je v souladu s § 1 odst. 1 trestního řádu upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona a v jeho rámci (secundum et intra legem) potrestáni. Trestní řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti. Do této skupiny také spadá objasnění příčin trestné činnosti a úprava jejich práv a povinností. Předmětem trestního řízení jsou pak ty skutečnosti, kterými se musí orgány činné v trestním řízení zabývat při vyřizování jednotlivých trestních věcí. Těmi jsou zejména zjištění určitého skutku a rozhodnutí o něm. Výkon tohoto rozhodnutí také spadá pod samotný předmět řízení. Obecnou definicí předmětu trestního řízení tedy je určitý skutek, z něhož je obviněná určitá osoba. Podstatou trestního řízení je pak o tomto skutku rozhodnout.

Předmět trestního řízení je možné vymezit dvěma způsoby, a to v užším a širším smyslu. Předmětem trestního řízení v užším smyslu hovoříme o tzv. meritorním rozhodnutí. Aby bylo dosaženo rozhodnutí ve věci samé, je nutné dostatečně zjistit potřebné okolnosti daného případu a odpovědět na otázky, které se vážou k meritu věci. Předmětem řízení v širším smyslu rozumíme zejména rozhodnutí o nároku poškozeného na náhradu škody v rámci adhezního řízení, nemajetkové újmy v penězích, vydání bezdůvodného obohacení, pokud tyto byly řádně a včas uplatněny. Adhezním řízením rozumíme takové řízení, které by bylo jinak možno vést samostatně, avšak z důvodu vedení hlavního řízení, lze věc projednat s nižšími procesními náklady v jeho rámci. Aby nárok by uplatněn řádně a včas, je nutné jej uplatnit nejpozději do zahájení dokazování v hlavním líčení. Soud poškozeného po přednesení obžaloby bez předchozího uplatnění nároku vyzve, aby se vyjádřil, zda nárok uplatňuje.

Dělení předmětu trestního řízení

Předmětem trestního řízení je tedy určitý skutek, o němž má být v trestním řízení rozhodnuto. V užším smyslu je předmět trestního řízení tedy meritorní rozhodnutí. Před rozhodnutím ve věci samé je nutné odpovědět na potřebné otázky. Jedná se tedy zejména o zjištění samotného skutku, jeho pachatele, posoudit tento skutek v souladu s ustanoveními trestního práva hmotného (zjistit zdali je tento skutek trestným činem a správně jej kvalifikovat, resp. podřadit pod skutkové podstaty obsažené ve zvláštní části trestního zákoníku), stanovit adekvátní druh a výměru trestu (také ochranné opatření) v souladu s trestněprávními zásadami jako například zásada zákonnosti, zásada (princip) individualizace trestu a podobě a vykonat jej. Nebo také rozhodnout o podmíněném odložení návrhu na potrestání, o podmíněním zastavení trestního stíhání, o narovnání, o návrhu na schválení dohody o vině a trestu, popřípadě v řízení ve věcech mladistvých o odstoupení od trestního stíhání – rozhodnout o odklonech trestního řízení jakožto alternativním (zvláštním), ve vztahu k standardnímu projednání věci v hlavním líčení, způsobu trestního řízení. Všechny druhy řízení upravené trestním řádem jsou v zásadě rovnocenné ve smyslu procesního vyřízení věci, jedná se tedy o plnohodnotné vyřízení věci jako ve standardním řízení.

Širší smysl předmětu trestního řízení se zaobírá náhradou škody v rámci adhezního řízení, nemajetkové újmy v penězích, vydání bezdůvodného obohacení, pokud tyto byly řádně a včas uplatněny. Do této kategorie také spadá objasnění okolností, které vedly k trestné činnosti, nebo alespoň ji umožnily. V konečném důsledku však tato kategorie nemá vliv na vynesení meritorního rozhodnutí, tj. objasnění okolností, které pachatele vedly k trestné činnosti nejsou pro vydání rozhodnutí ve věci rozhodné. Širší smysl předmětu trestního řízení je tedy výrazem uplatnění nároku poškozeného v adhezním řízení. Tento nárok plyne z § 43 odst. 3 Tř. (srov. § 206 odst. 2).

Soud je výší uplatněného nároku vázán. Nemůže tak poškozenému přiznat více než uplatnil v návrhu. Soud o nároku poškozeného rozhoduje podle výsledků dokazování, pokud v něm byl nárok spolehlivě zjištěn, v odsuzujícím rozsudku mu ho poškozenému přizná. V případě, že nárok spolehlivě zjištěn nebyl, nebo pokud by bylo nutné vést další rozsáhlé dokazování, které by trestní řízení neúměrně prodlužovalo, odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních nebo na řízení před jiným příslušným orgánem. Soud poškozeného odkáže na řízení ve věcech občanskoprávních i v případě, kdy poškozenému přizná jen část uplatněného nároku, a také v případě, kdy soud zprostí obžalovaného obžaloby.

Skutek

Skutek je předmětem trestního řízení. Trestněprávní nauka označuje skutek jako projev vůle pachatele navenek, jež je příčinou relevantního následku z hlediska trestního práva (objektivní stránka skutku) a jsou-li současně kryty zaviněním (subjektivní stránka skutku). V obecné rovině tedy platí, že všechny trestné činy jsou skutkem, ovšem ne všechny skutky jsou trestným činem. V praxi může nastat situace kdy pachatel jedním skutkem naplní více skutkových podstat trestných činů, a tak se dostat do tzv. souběhu trestných činů.

Pro účely trestní praxe je žádoucí rozeznávat dva pojmy úzce spjaté s pojmem skutku. Jedná se o jednotu skutku a totožnost skutku. Jednota skutku je pojem výhradně hmotněprávní. Význam jednoty skutku spočívá v posouzení, zdali jde o trestný čin jediný či souběh trestných činů v podobě jednočinného či vícečinného souběhu. Společným kritériem je způsobený následek. Jde o kritérium, které umožňuje členit jednání na různé skutky. Současně spojuje dílčí akty jednání do jednoho celku. Skutky, které se časově prolínají je třeba porovnat, zda vedou ke stejnému či různým následkům. O jeden skutek půjde tehdy, když jednání, které je prostředkem ke spáchání určitého trestného činu, je současně alespoň součástí jednání, jímž se uskutečňuje druhý trestný čin. V případě, že tato souvislost chybí, půjde o dva skutky. Dále není třeba jednotlivé následky dále poměřovat ve vzájemných souvislostech. Totožnost skutku je naopak pojem výhradně procesněprávní. Trestní stíhání obviněného je možné vést pouze a jen pro skutek vymezený ve výroku usnesení o zahájení trestní stíhání. Tento skutek musí být v řízení před soudem vyčerpán a musí o něm soud meritorně rozhodnout. Nejedná se však o naprostá shodu žalobního návrhu s meritorním rozhodnutím. Totožnost skutku bude zachována i v případě, bude-li zachována alespoň buď totožnost jednání, nebo totožnost následku. V případě, že výsledky hlavního líčení ukazují, že se obžalovaný dopustil ještě dalšího skutku, který je trestným činem, vrátí soud věc státnímu zástupci k došetření a státní zástupce o vrácení věci požádá vzhledem k potřebě společného projednání.

V situaci, kdy skutky na sebe bezprostředně navazují je třeba vyjít z následku jakožto z hlavního kritéria. Rozhodná skutečnost tedy je, kdy pachatel pojal úmysl způsobit ten daný následek. Nejčastěji se bude jednat o tzv. aktualizovaný úmysl. Pří aktualizovaném úmyslu pachatel v průběhu faktického naplňování znaků skutkové podstaty jednoho trestného činu pojme úmysl spáchat jiný trestný čin. V praxi může nastat situace, kdy se pachatel rozhodne spáchat loupež a vytáhne nůž na náhodného kolemjdoucího s pohrůžkou újmy. Následně však pachatel pojme podezření, že by jej poškozený mohl identifikovat. Z tohoto důvodu se rozhodne poškozeného ihned usmrtit. V takovém případě zde existují dva skutky – jeden skutek, jenž představuje dokonanou loupež, a jeden bezprostředně na něj navazující skutek představující dokonanou vraždu.

Předběžné otázky

Vydání rozhodnutí o samotném předmětu řízení může předcházet vyřešení jiných otázek, které musí být vyřešeny dříve než lze rozhodnout o vlastním předmětu řízení. Prejudiciální otázky musí být vždy vyřešeny dříve, než je vydáno rozhodnutí ve věci samé. Definičně je předběžnou otázkou tedy ta otázka, jež není vlastním předmětem prováděného trestního řízení, avšak jejíž vyřešení je předpokladem rozhodnutí o něm. Tyto otázky se mohou týkat jak hmotného, tak procesního práva. Nejsou omezeny ani právním odvětvím. Mohou se tedy týkat i jiných právních oborů jako je např. občanské, ústavní nebo rodinné.

Příslušný orgán pro vyřešení této otázky je ten orgán činný v trestním řízení, který rozhoduje ve věci, ve které se předběžná otázka vyskytla. Pravidla pro posuzování běžných předběžných otázek jsou stanovena v § 9 Tř. Předběžné otázky dle § 9a jsou pak v působnosti Soudního dvora Evropské unie. Předběžnou otázkou může být otázka, která sama je předmětem trestního řízení, ale v jiné trestní věci, přičemž nezáleží na tom, zda by orgán řešící předběžnou otázku byl příslušný konat řízení v této jiné trestní věci. Jedná se také o otázku, jež je předmětem jiného než trestního řízení u orgánu, který je také oprávněn konat trestní řízení. Posledním příkladem je otázka, která je předmětem jiného než trestního řízení u orgánu, který není oprávněn konat řízení v trestních věcech. Tyto otázky posuzují orgány činné v trestním řízení až na výjimky samostatně. Orgány činné v trestním řízení nikdy nemohou řešit samostatně předběžné otázky týkající se osobního stavu, o nichž se rozhoduje v řízení ve věcech občanskoprávních. Dále jsou tyto orgány vázány rozhodnutím Soudního dvora Evropské unie, rozhodnutím Nejvyššího soudu, pravomocným rozhodnutím soudu o otázkách, týkajících se osobního stavu, vydaným v řízení ve věcech občanskoprávních, nálezem Ústavního soudu a pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného státního orgánu, nejde-li o posouzení viny obviněného.