Předběžná otázka
Předběžnou otázku můžeme chápat jako procesní institut, který vyvstává v řízení před soudy. Definicí lze hovořit o sporném bodu v průběhu sporu, který musí být vyřešen, aby mohlo být rozhodnuto ve věci samé.[1] Obecně se jedná o poměrně komplikovaný problém, který velmi často nemá jednotné řešení ani z pohledu judikatury a neexistuje na něj ani jednomyslný názor odborných teoretických studií.[2]
Dělení předběžných otázek bychom mohli zařadit do dvou základních kategorií:
- Předběžné otázky formální, ke kterým je následně možné připojit otázky procesněprávní.
- Předběžné otázky materiální, ke kterým je následně možné připojit otázky hmotněprávní.
Obsah
Dělení předběžných otázek
Předběžné otázky formální
Civilní soud si v řízení nejprve musí položit otázku, zda jsou splněny veškeré procesní předpoklady k zahájení řízení či k jeho pokračování. Tyto otázky, přestože nejsou otázkami ohledně merita věci a neříkají, jaký bude výsledek řízení, jsou důležité, protože v případě nezodpovězení těchto otázek by o meritu věci nemohlo být rozhodnuto. Jedná se proto o předběžné otázky formální.
Předběžné otázky procesněprávní
Předběžné otázky procesní povahy jsou otázkami formálními, které je třeba vyřešit před rozhodnutím ve věci samé. Jedná se o řešení otázek, které skutkově nesouvisí s věcí hlavní, nýbrž jsou jimi řešeny předpoklady procesní. Jejich nedostatek vylučuje vznik řízení či pokračování v něm.
Procesně-právní předběžné otázky nemají vliv na rozhodnutí o meritu věci, protože jejich posouzení neříká, jaký bude rozsudek. Výsledek předběžných otázek konstatuje, zda k rozhodnutí ve věci dojde, či nikoli. Mezi předběžné otázky formální patří např. otázky týkající se splnění náležitostí podání navrhovatele (kupříkladu splnění naléhavého právního zájmu), příslušnosti soudu (ať už místní nebo věcné, tedy byla-li žaloba podána u správného soudu), právní moci rozhodnutí a další.[3]
Předběžné otázky materiální
Tyto otázky se již netýkají formálních náležitostí, ale řeší otázky související s meritem sporu. Předběžné otázky materiální jsou s věcí hlavní natolik spjaty, že bez vyřešení předběžné otázky nemůže být rozhodnuto o meritu věci.
Předběžné otázky hmotněprávní
Předběžné otázky hmotněprávní jsou skutkově spojeny s věcí hlavní. Tyto věci od sebe nemohou být odděleny, avšak není vyloučeno, že předběžné otázky mohou mít i samostatnou materiální právní povahu.
Jako příklad předběžné materiální otázky lze uvést otázku vlastnictví nemovitosti ve věci sporu o hrazení dlužného nájemného k této nemovitosti. Nežli soud rozhodne o výši dlužného nájemného, je třeba, aby si položil otázku, zda žalobce je skutečně vlastníkem nemovitosti, za kterou požaduje po žalovaném zaplatit dlužné nájemné či nikoli. Ukáže-li se, že žalobce není vlastníkem, soud o věci dále nerozhoduje a vydá negativní rozhodnutí. V opačném případě postupuje soud dále, až dojde ke konečnému rozhodnutí ve věci.[3]
Předběžné otázky materiální mohou být dílčími otázkami v řízení o věci hlavní, avšak mohou být i samostatným předmětem sporu. Takovéto otázky lze nazvat otázkami prejudiciálními, kde prejudicialita znamená „jistý vztah dvou věcí, dvou rozsudků, zkrátka dvou fenoménů, který záleží jednak v tom, že časově jeden druhý předchází, a jednak v tom, že první na druhý působí jakýmsi vlivem“.[3]
Předběžné otázky a jejich posouzení v platné právní úpravě
V zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OSŘ“), lze nalézt úpravu předběžné otázky v ustanovení § 135. Ten říká, že soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů, avšak nebylo-li v dané věci příslušným orgánem rozhodnuto, může soud některé otázky, které tomuto orgánu přísluší, rozhodnout sám bez ohledu na pravomoc a příslušnost civilního soudu.
Které otázky mohou být soudem posouzeny jako předběžné?
Především tedy je stanoveno, že prejudiciální otázku si soud může v civilním řízení posoudit sám, bez ohledu na pravomoci nebo příslušnosti soudu. Posoudit věc však není to stejné jako ji rozhodnout s účinky právní moci. Znamená to pouze oprávnění posoudit prejudiciální otázku pro účely svého vlastního rozhodnutí.[4]
Oprávnění soudu posoudit jakoukoli právní otázku jako otázku předběžnou je motivováno úvahou, že opačný přístup by někdy mohl zabránit soudu v rozhodnutí o věci samé, což je nepřípustné. Tato úvaha ovšem platí jen za předpokladu, že příslušný orgán již v samostatném řízení o konkrétní věci, kterou by soud musel řešit předběžnou otázkou, nerozhodl sám. Bylo-li tak učiněno, soud z tohoto rozhodnutí vychází podle § 135 odst. 2 OSŘ. Na druhou stranu soud není povinen si prejudiciální otázku posoudit sám, a naopak může vznést k zahájení takového řízení podnět a své vlastní řízení může (ale nemusí) přerušit – § 109 odst. 2 písm. c) OSŘ. Toto rozhodnutí je ponecháno na úvaze soudu.[5]
Které otázky nemohou být soudem posouzeny jako předběžné?
Některé otázky soud za žádných okolností posuzovat nesmí, protože mu to zákon výslovně zakazuje. Za takových okolností musí soud své řízení přerušit a vznést podnět k vyřešení u příslušnému orgánu nebo soudu podle § 109 odst. 2 písm. b) OSŘ. Mezi tyto otázky můžeme zařadit:
Otázky osobního stavu
Do této kategorie můžeme zařadit např. prohlášení za mrtvého, omezení svéprávnosti apod.
Otázky trestného činu, přestupku či deliktu
Otázky, zda byl a kým byl spáchán trestný čin, přestupek či jiný správní delikt.[6]
Otázky, o kterých příslušný orgán rozhoduje s konstitutivním účinkem
Ačkoliv to občanský soudní řád výslovně nestanovuje, jako předběžné nelze rovněž posuzovat otázky, o kterých příslušný orgán rozhoduje s konstitutivním účinkem.[7][8]
Otázky, kde existuje zvláštní právní norma
V určitých případech vylučuje předběžné posouzení určité otázky rovněž existence zvláštní právní normy, která upravuje rozhodování soudu o určitém právním vztahu. Příkladem může být otázka neplatnosti dražby, která může být řešena výlučně jen v řízení dle zákona č. 26/2000Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů.[9] Jiným příkladem může být otázka neplatnosti usnesení valné hromady obchodní korporace.[2]
Otázky protiústavnosti zákona
Jako předběžnou otázku nemůže civilní soud posoudit ani otázku případné protiústavnosti zákona, který má na daný případ aplikovat. Zde by soud postupoval obdobně jako v případě trestného činu a řízení by bylo přerušeno.
Problematika závaznosti předběžné otázky
Je-li určitá otázka, která má v civilním řízení charakter otázky předběžné, zodpovězena ve výroku rozhodnutí, je třeba primárně zkoumat, o jaký typ rozhodnutí se jedná a jakého okruhu osob se dané rozhodnutí týká. Jedná-li se o civilní rozhodnutí a stejný okruh účastníků řízení, pak je řešení dané otázky pro civilní soud závazné ve smyslu § 159a odst. 3 OSŘ a civilní soud není oprávněn se od řešení této (pro něj předběžné) otázky odchýlit. Není-li však v obou řízeních okruh účastníků shodný, pak se závaznost dle § 159a odst. 3 OSŘ neuplatní a civilní soud může z daného rozhodnutí toliko vycházet ve smyslu § 135 odst. 2 OSŘ. Obdobně soud postupuje, jedná-li se o rozhodnutí jiných orgánů (např. správních orgánů, trestních či správních soudů), kdy je soud povinen dle § 135 odst. 2 OSŘ z daného rozhodnutí vycházet, což však nevylučuje, aby si za předpokladu řádného zdůvodnění danou předběžnou otázku posoudil jinak. Jedná-li se však o rozhodnutí o osobním stavu či o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt a kdo jej spáchal, pak se bez dalšího uplatní závaznost řešení dané otázky dle § 135 odst. 1 OSŘ., tj. civilní soud není oprávněn si danou otázku posoudit sám jinak.[2]
Je-li určitá otázka, která má v civilním řízení charakter otázky předběžné, zodpovězena pouze v odůvodnění rozhodnutí, pak nemůže být takové řešení považováno za závazné, neboť závaznost je neoddělitelně spojena s institutem právní moci. To však neznamená, že by řešení této otázky nemělo v civilním řízení žádného významu. Lze se domnívat, že i na tyto případy je třeba aplikovat § 135 odst. 2 OSŘ a civilní soud by měl z daného rozhodnutí, které je založeno na řešení stejné předběžné otázky, vycházet. Tento výklad je v souladu se zásadou legitimního očekávání obdobného posouzení obdobných právních případů, kterou občanský zákoník výslovně řadí mezi základní zásady soukromého práva.[2]
Více informací např. zde:
LÍZNEROVÁ, Jana. Kde leží meze závaznosti řešení předběžné otázky v civilním procesu? COFOLA 2016 sborník z konference, č. MUNI/B/1249/2015.
CELERÝN, Jakub. Určovací žaloba a překážka věci rozsouzené. © EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
BOUDNÁ, Věra. K problematice věci pravomocně rozsouzené © PRAVNIPROSTOR.CZ | www.pravniprostor.cz
- ↑ WINTEROVÁ, Alena, MACKOVÁ, Alena a kolektiv. Civilní právo procesní. První část – Řízení nalézací. 8 vydání. Praha: Linde, 2014, str. 231.
- ↑ 2,0 2,1 2,2 2,3 LÍZNEROVÁ, Jana. Kde leží meze závaznosti řešení předběžné otázky v civilním procesu? COFOLA 2016 Sborník z konference, č. MUNI/B/1249/2015. Str. 1236.
- ↑ 3,0 3,1 3,2 GRŇA, J. Prejudicialita v civilním řízení: procesuální studie. Brno: Nakladatelství Barvič & Novotný, 1930. Sbírka spisů právnických a národohospodářských, str. 3.
- ↑ K tomuto viz také R 61/1965 – zde je řečeno, že posouzení předběžné otázky v jiném řízení nemůže být vyjádřeno formou výroku, který by zakládal překážku věci pravomocně rozsouzené, a může být uvedeno pouze v odůvodnění.
- ↑ WINTEROVÁ, Alena, MACKOVÁ, Alena a kolektiv. Civilní právo procesní. První část – Řízení nalézací. 8 vydání. Praha: Linde, 2014, str. 231.
- ↑ K tomuto také VLČKOVÁ, Veronika. Vázanost civilního soudu rozhodujícího o náhradě škody rozhodnutím vydaným v trestní věci, COFOLA 2016 Sborník z konference, č. MUNI/B/1249/2015. Str. 1257.
- ↑ WINTEROVÁ, Alena, MACKOVÁ, Alena a kolektiv. Civilní právo procesní. První část – Řízení nalézací. 8 vydání. Praha: Linde, 2014, str. 232.
- ↑ K tomuto také NS 3 Cdon 1091/96 (R 11/2000 civ.)
- ↑ Pro dobrovolné dražby srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 32/2005 (R 52/2006 civ.), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 294/2003 (R 10/2007 civ.), pro dražby nedobrovolné pak rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1679/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2006 sp. zn. 29 Odo 777/2006.
