Osvojení nezletilého

Z Iurium Wiki


Osvojení nezletilého

Obecně

Osvojení nezletilého (plně nesvéprávného dítěte) je již tradičním institutem kontinentálního rodinného práva, jak upřesňuje Křístek, přijetí cizí osoby za vlastní je institutem známým již z římského práva.1 Z pohledu historického začalo být osvojení nezletilého součástí evropských právních řádů především po druhé světové válce a to z důvodu existence velkého množství sirotků nebo naopak párů, které o své děti během války přišly.

Současnou úpravu tohoto institutu nalézáme v občanském zákoníku (zák. č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen OZ), konkrétně jeho části druhé. Tato úprava vychází především ze standardů zavedených Listinou základních práv a svobod (především ochrana jednotlivce, právo na rodinný život). I přes to, že ze smyslu tohoto institutu zcela nepochybně vyplývá, je v Listině explicitně zachycena subsidiární povaha této náhradní rodinné péče. Konkrétně jde o ustanovení čl. 32, odst. 4, který říká, že „Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona.

Vymezení pojmu osvojení

Osvojení je statusovou změnou a rozumí se jím přijetí cizí osoby za vlastní za účelem vzniku nové rodiny pro nezletilé dítě. O této statusové změně rozhoduje na návrh soud. V důsledku jeho rozhodnutí se dítě stává členem jeho nové, „osvojitelské“, rodiny. Osvojení je nově vnímáno jako forma rodičovství, nikoli jako náhradní péče o dítě. K tomu uvádí publikace Osvojení a pěstounská péče, že „osvojení vedle svého hlavního poslání, kterým je a zůstává nahradit nezletilému dítěti chybějící stabilní rodinné prostředí, přispívá výchovou, péčí a láskou zároveň k naplňování smyslu života osvojitelů, v jejichž rodině začíná osvojenec žít.2

Zákon klade důraz na to, že se musí jednat o nezletilého, tedy osobu mladší 18 let, která nenabyla plné svéprávnosti. Tato osoba také před dovršením věku 18 let nesmí uzavřít manželství, jinak by se na ni v kontextu osvojení nehledělo jako na nesvéprávného nezletilého.

Další podmínkou, která musí být obligatorně splněna, aby mohlo dojít k osvojení nezletilého, je tzv. osvojitelnost nezletilého. Tou se rozumí případy, kdy dítě nemá své vlastní rodiče nebo se o něj ze závažných důvodů nemohou starat (např. z důvodu duševní poruchy, závažných zdravotních problémů apod.).

Dítěte se nelze vzdát nebo zříci (za výjimku lze však považovat odložení dítěte do babyboxu, zde však většinou nebývá totožnost rodičů známa a zákon ani neumožňuje ji zjišťovat např. z kamerových záběrů před vchodem do nemocnice). Rodičovství nezaniká ani udělením souhlasu k osvojení (v některých případech však ano, např. při domněnce nezájmu). Tento souhlas je zásadním předpokladem pro osvojení dítěte. Jak správně podotýká Hrušáková a kol., o osvojení dítěte nemůže být rozhodnuto tehdy, kdy existuje někdo z blízkých příbuzných dítěte, který je ochoten a schopen se o dané dítě starat a pečovat o něj a učiní v této věci návrh soudu.3

Jak již bylo uvedeno výše, osvojení má ryze subsidiární povahu a přichází v úvahu pouze tehdy, pokud život dítěte v jeho přirozené rodině není možný.

Dítě zásadně nemůže být odňato rodičům proti jejich vůli – nesmí se tak stát ani z důvodu jejich sociálních poměrů, neuspokojivé bytové situace nebo nedostatečné vyspělosti některého z rodičů. Na druhé straně rodič může dát souhlas s osvojením pro futuro, tedy bez znalosti o konkrétním páru nebo jednotlivci, který si dítě osvojí.

O osvojení dítěte také zajímavě pojednává autorský kolektiv Šínová, Šmíd, Juráš. Dle jejich publikace Aktuální problémy rodinněprávní regulace: rodičovství, výchova a výživa nezletilého osvojení dítěte je nezrušitelné a to opět s ohledem na právo dítěte vyrůstat v příznivém rodinném prostředí, tedy časté stěhování z rodiny do rodiny by pro dítě zcela jistě nebylo vhodné. Z ustanovení § 810, odst. 2 OZ vyplývá, že pokud je rodič řádně poučen a rozhodne se udělit souhlas k osvojení svého nezletilého dítěte, respektive o dítě zjevně neprojevuje zájem, a osvojitel je na svoji novou roli připraven, měly by být obě strany tímto svým rozhodnutím v zásadě vázány. O existenci případného nezájmu o dítě je rozhodováno v rámci incidenčního řízení.4 O případné zrušitelnosti osvojení lze hovořit pouze v prvních třech letech jeho trvání, neboť podle § 840, odst. 2 OZ dochází uplynutím tří let ke konverzi zrušitelného osvojení v nezrušitelné.

Druhy osvojení

V případě osvojení nezletilého přichází do úvahy pouze tzv. osvojení úplné, tedy slovy zákona „přijetí cizí osoby za vlastní“ (§ 794 OZ). V případě osvojení úplného přestává být dítě právní mocí rozsudku o svém osvojení příbuzným v rodině svého původu a stává se členem svojí nové, tedy osvojitelské rodiny. Ve vztahu k rodině původu dítěte zanikají všechny vazby, tedy s nimi i nárok na výživné či účast na dědické posloupnosti (nabytí dědictví ze závěti nebo z dědické smlouvy není vyloučeno, zůstavitel však musí dodržet zákonná ustanovení o dílu pro nepominutelného dědice).

Právní mocí rozsudku o osvojení se ze zájemců o osvojení stávají rodiče daného dítěte a ze zákona jim tak náleží rodičovská odpovědnost a právo ji vykonávat.

Mimo dikci zákona lze, na půdě spíše doktrinální, rozlišovat ještě osvojení přímé a nepřímé. O osvojení přímé půjde tehdy, pokud se rodiče dítěte a zájemci o osvojení navzájem znají. Opakem je pak osvojení nepřímé, které je zprostředkováno státem.

Dále můžeme rozlišovat, jak uvádí Trnková, osvojení podle toho, kdo se stane osvojitelem na společné osvojení manželů a osvojení individuální. Jistým poddruhem je osvojení dítěte manželem rodiče, které bývá také někdy označováno za tzv. nepravé osvojení.5

Předpoklady osvojení

Naplnění zákonných předpokladů je nutné pro to, aby k osvojení došlo, tedy pokud některý z předpokladů není naplněn, nemůže k osvojení dojít. Některé předpoklady jsou v zákoně upraveny výslovně, jiné pak vyplývají z účelu osvojení a zásad rodinného práva. Nutnost splnění určitých předpokladů mohou také zakládat mezinárodní smlouvy v této oblasti.

Předpoklady lze rozdělit do několika kategorií a to podle toho, na čí straně jsou tyto předpoklady dány.

Předpoklady na straně rodiny původu dítěte:

  • chybějící nebo nedostatečné rodinné prostředí
  • smrt rodiče
  • odmítnutí dítěte rodičem (sem spadá i odložení dítěte do babyboxu)
  • souhlas rodičů dítěte s osvojením (z tohoto pravidla existují zákonné výjimky)
  • objektivní nemožnost či neschopnost rodiče o dítě pečovat
  • nezájem širší rodiny dítěte o péči o něj

Předpoklady na straně dítěte:

  • nemožnost vyrůstat v rodině svého původu
  • zájem dítěte na tom, aby byla jeho situace řešena statusouvou změnou
  • souhlas nezletilého dítěte s osvojením (v návaznosti na jeho věk a rozumovou vyspělost)

Předpoklady na straně zájemce o osvojení nezletilého:

  • vůle nalezené dítě osvojit
  • správná motivace, pohnutky
  • vhodný zdravotní stav
  • přiměřený věkový rozdíl
  • osvojitel není blízkým příbuzným osvojovaného dítěte
  • ochota přijmout dítě do okamžité péče (fakultativní)
  • přijetí dítěte do preadopční péče
  • podání návrhu na zahájení soudního řízení ve věci osvojení nezletilého

Další předpoklady:

  • zprostředkování osvojení (výjimkou bude osvojení přímé, viz výše)
  • kladné rozhodnutí soudu o preadopční péči
  • vytvoření (alespoň základů) takového vztahu mezi zájemcem o osvojení a osvojovaným dítětem, jaký je pravidlem mezi rodičem a dítětem
  • rozhodnutí soudu o osvojení (musí být dáno vždy).

O osvojení nemůže být nikdy rozhodnuto bez souhlasu dítěte (pokud dítě dosáhlo alespoň 12 let, je souhlas nutný vždy), rodičů dítěte nebo osob, které jsou oprávněny dát souhlas za rodiče (souhlas opatrovníka) a popřípadě souhlas manžela osvojitele.6

Právní následky osvojení

Jak již bylo několikrát výše uvedeno, osvojení představuje statusovou změnu. Ta má za následek to, že dítě přestává být právní mocí rozsudku o osvojení příbuzným v rodině původu a stává se dítětem svého osvojitele a příbuzným v jeho rodině tak, jako by se do této rodiny narodilo (§ 833 a 771 OZ).

Bez důležitosti není také ustanovení § 834 OZ, které nám říká, že jestliže bylo osvojeno dítě, které je samo rodičem, vztahují se účinky tohoto osvojení i na jeho dítě.

Osvojení vyvolává zásadně následky v několika rovinách, především osobní a majetkové.

Osvojením se osvojitel, resp. osvojitelé stávají nositeli rodičovské odpovědnosti k dítěti, tento právní institut v sobě zahrnuje právo i povinnost starat se o dítě, dbát o jeho všestranný rozvoj a spravovat i jeho majetek.7 Dále mají ex lege vyživovací povinnost k dítěti a mají povinnost informovat dítě o faktu osvojení, jakmile to bude vhodné, nejpozději do zahájení školní docházky.

Osvojení má následky jak za života, tak i pro případ smrti. Osvojením dochází ex lege ke změně příjmení dítěte na příjmení osvojitele. Podle A. Křístka jde o prvotní účinek osvojení.8 Pokud je však osvojováno dítě starší 15 let a se změnou příjmení nesouhlasí, rozhodne soud o tom, že osvojenec bude ke svému příjmení připojovat příjmení osvojitele.9

Zrušení osvojení

K zániku osvojení nedochází v souvislosti s dosažením zletilosti ani smrtí dítěte či osvojitelů (důsledek statusové změny, kterou osvojení představuje). Zánik totiž podle zákona není možný, respektive o něm zákon nehovoří, hovoří ale o možnosti zrušení.

Osvojení může být zrušeno pouze tehdy, jsou-li pro to závažné důvody. Návrh na zrušení může podat jak osvojenec, tak i osvojitel. Pro návrh na zrušení stanoví zákon tříletou lhůtu, která běží od právní moci rozsudku o osvojení. Výjimkou je situace, kdy došlo k osvojení v rozporu se zákonem, tehdy je možné podat návrh na zrušení kdykoliv.

Zrušením osvojení zanikají všechna práva a povinnosti mezi osvojitelem a osvojencem a další práva a povinnosti z tohoto poměru vzniklé. Následkem zrušení osvojení je také změna příjmení osvojence na původní příjmení. Osvojenec však může prohlásit, že si své stávající příjmení ponechá.

Zdroje

  1. HRUŠÁKOVÁ, M.; KRÁLÍČKOVÁ, Z.; WESTPHALOVÁ L. a kol. Rodinné právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, 366 s.
  2. ZUKLÍNOVÁ, M.; DVOŘÁK, J.; ŠVESTKA, J. A kol. Občanské právo hmotné. Svazek 2 Díl druhý: Rodinné právo. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, 196 s.
  3. KŘÍSTEK, A. Osvojení dětí. Úplná adopce v českém právu. 1. vydání. Praha. Wolters Kluwer ČR, a. s., 2016, 136 s.
  4. MATĚJÍČEK, Z. (ed.); KOLUCHOVÁ, J.; BUBLEOVÁ, V.; KOVAŘÍK, J.; BENEŠOVÁ, L. Osvojení a pěstounská péče. 1. vydání. Praha: Portál, 2002, 152 s.
  5. PLETICHÝ, Vladimír. Rukověť rodinného práva. 1. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2014, 155 s.
  6. SOVOVÁ, O.; CÍSAŘOVÁ, D. Rodina v novém soukromém právu. 1. vydání. Hradec Králové: Gaudeamus, 2015, 100 s.
  7. ŠÍNOVÁ, R.; ŠMÍD, O. ; JURÁŠ, M. A kolektiv. Aktuální problémy rodinněprávní regulace: rodičovství, výchova a výživa nezletilého. 1. vydání. Praha: Leges, 2013, 302 s.
  8. TRNKOVÁ, L. Náhradní péče o dítě. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2018, 168 s.

1KŘÍSTEK, A. Osvojení dětí. Úplná adopce v českém právu. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2016, s. 1

2MATĚJÍČEK, Z. (ed.); KOLUCHOVÁ, J.; BUBLEOVÁ, V.; KOVAŘÍK, J.; BENEŠOVÁ, L. Osvojení a pěstounská péče. 1. vydání. Praha: Portál, 2002, s. 13

3HRUŠÁKOVÁ, M.; KRÁLÍČKOVÁ, Z.; WESTPHALOVÁ L. a kol. Rodinné právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 152

4 ŠÍNOVÁ, R.; ŠMÍD, O. ; JURÁŠ, M. A kolektiv. Aktuální problémy rodinněprávní regulace: rodičovství, výchova a výživa nezletilého. 1. vydání. Praha: Leges, 2013, s. 41

5TRNKOVÁ, L. Náhradní péče o dítě. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2018, s. 25

6 PLETICHÝ, Vladimír. Rukověť rodinného práva. 1. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2014, s. 83

7SOVOVÁ, O.; CÍSAŘOVÁ, D. Rodina v novém soukromém právu. 1. vydání. Hradec Králové: Gaudeamus, 2015, s. 57

8KŘÍSTEK, A. Osvojení dětí. Úplná adopce v českém právu. 1. vydání. Praha. Wolters Kluwer ČR, a. s., 2016, s. 13

9HRUŠÁKOVÁ, M.; KRÁLÍČKOVÁ, Z.; WESTPHALOVÁ L. a kol. Rodinné právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 168

Autoři článku: Davidtexl (David Texl)